„Chci prožívat podzim života, ne jaro smrti,“ říká Ota Černý

Ota Černý pracoval v České televizi čtyřicet let, začínal jako sportovní redaktor, po pádu komunistického režimu moderoval první politické debaty, později pak rozjížděl samostatný sportovní kanál ČT4 Sport. Svým působením se tak nesmazatelně otiskl do podoby naší novodobé mediální historie. K prvnímu dubnu, na apríla, se rozhodl odejít do penze, spolupráci s Českou televizí však zatím definitivně ukončit nehodlá. V profilu z 31. března hovořila s Otou Černým Michala Hergetová. 

Jaké to je dělat čtyřicet let pro jednu firmu?
Bezva. Neuvěřitelný zážitek, jsem na to hrozně pyšný, hrdý, jsem velmi spokojený.

Teď jste se rozhodl odejít. Proč na apríla, není to jen naoko?
Ne, ne, celý život žiju podle pořekadla, že loučení má být jako filmový střih ­– pic, a jít od toho. Dlouho jsem se rozhodoval a náhodou to vyšlo na prvního apríla, což je docela dobrý fór. Takže jsem to takhle spojil a odcházím do důchodu. Nevím ale, proč je takový randál, když jde nějaký Černý do penze. U nás na Kladně jde do penze takových lidí a nikomu to nevadí.

No vidíte, ukazuje to, že se z vás stal skutečně fenomén, a to jste přitom původně učitel fyziky. Jak se z učitele fyziky stane Ota Černý, kterého známe dnes?
Vždycky jsem chtěl být sporťák. Když jsem skončil školu, vyhrál jsem konkurz do Československé televize, ale bohužel jsem nebyl akceptován, takže jsem dělal dvacet let externistu. Byl jsem tedy učitel lomeno sportovní redaktor, tak jsem pracoval dvacet let.

Jak se ze sporťáka stal človek, který tady začínal s politickými diskuzemi?
To byla veliká náhoda a veliká sranda. Tehdy přišel šéfredaktor Petr Krul, vzal Josefa Hübela a mě a řekl, že má pro nás projekt, že budeme dělat nedělní besedy v poledne. A říkal, kluci, nebojte se, to jsou dvě neděle a je potom, na to nebude nikdo koukat. A ono to trvalo osm let. Takže já jsem se stal politickým komentátorem z nouze.

A jak jste přišel na otázku „Co na to občan?“ ?
Já jsem se jinak ptát neuměl. O politice jsem nic nevěděl, já jsem tam chodil jako občan a jako občana mě to zajímalo. Mě nezajímaly takové ty řeči příliš chytré a příliš odborné. Já jsem chtěl vědět, co mi řeknou kluci v hospodě, jestli jim to něco dalo nebo nedalo, proto jsem se ptal, co na to občan.

Jakub Železný o Otovi Černém:

Před lety odmítl jeden rozhlasový redaktor převzít novinářskou cenu, protože ji ten rok dostával i Ota Černý. Říkal, že se mu nelíbí, jak Ota vede své politické debaty. Ten kolega z rozhlasu porušoval všechny psané i nepsané normy a byl poslední, kdo mohl Otu kádrovat. My po letech můžeme říct, že Ota debaty vedl samozřejmě lidově, možná jednoduše, ale on si nikdy na nic nehrál. Neříkal, že je geniální odborník, že je docent politologie, ani se tak netvářil. A na rozdíl od toho člověka v rozhlasu mám pocit, že byl autentický a poctivý v tom, co dělal. Dneska po dvaceti letech jako člověk, který se zabývá moderními dějinami médií, říkám, jeho práce je součástí našich moderních mediálních dějin. Na závěr jen dvě slova „Díky, na viděnou!“ A to na viděnou myslím vážně, protože si přeji, aby Ota v České televizi třeba jenom externě působil dál.


Ve sportu i v politice jste prosazoval, že člověk má být přímo na místě, kde se něco děje. Vy jste byl na místě, když se dělila federace. Jaké to tehdy bylo?
To byly ohromné zážitky, já jsem jel do Brna, do vily Tugendhat s panem Zieleniecem v jednom autě, měl oprýskané embéčko. A on tehdy říkal, pane Černý, já vám řeknu hned, jak to dopadne, jak tam přijedeme, budeme to vědět za půl hodiny. Když jsme tam přijeli, tak za půl hodiny vyšel ven a říkal, je to hotové, Mečiar přišel, bouchal na dveře a Vašek je otevřel, republika se rozpadla, za půl hodiny to budete mít oficiálně. Pak tam byl Milan Kňažko, můj dlouholetý kamarád, který měl tehdy od Mečiara zakázáno mluvit s českými novináři. A ten mi řekl, neboj se, budu mluvit. Ukončilo se jednání, Milan Kňažko vyšel ven, ptám se ho, tak co, pane ministře, jaké bylo jednání? A on řekl, odpusťte, prší a odešel. Takže byly to ohromné zážitky a hrozně rád na to vzpomínám. Trochu to byla legrace, trochu to bylo napínavé a trochu i smutné.


Jako moderátoři jste byli tehdy v trochu jiné situaci, než jsme třeba my dnes. Sami jste si například museli zvát hosty. A jak jsem se dočetla v rozhovoru s vaší kolegyní Zuzanou Bubílkovou, tak ta to dělala nerada a měla vás hrozně ráda za to, že vy jste to dělal rád?
Já to dělám pořád, pořád si zvu hosty sám do svého pořadu Na slovíčko, protože si myslím, že je to to nejlepší, co může být. Když si hosta pozvete sám, ví, s kým bude mluvit, může se na vás těšit či netěšit, myslím, že je to dobrá cesta. A jestli to Zuzka říkala, tak má pravdu. Ona vždycky přišla, nebyla vždycky úplně spisovná, vybalila to na mě. Já jsem řekl, samozřejmě, koho chceš? Ona mi to napsala, já jsem to obtelefonoval a bylo to.

Pak jste se vrátil ke sportu jako šéfredaktor a rozjel jste velkoformátové sportovní pořady. Co vy sám osobně berete ze své televizní historie jako to nejdůležitější, co jste udělal?
Samozřejmě program ČT4 Sport, to jsme vymysleli ve čtyřech lidech. Tehdy nám generální ředitel Janeček v září řekl, že to v únoru spustíme, celá televize se chytala za hlavu, lidi říkali, ten Janeček je blázen. Když jsem přišel do redakce, Vojta Bernadský řekl, šéfe, to je produkt na dva roky. A my jsme fakt v únoru spustili. To je pravděpodobně to, co po mně zůstane.

Jaromír Bosák o Otovi Černém:

Otu znám asi dvacet let, takže my se těžko něčím překvapíme, i když mě trošku překvapil tím, že odchází do důchodu. Pravda je, že jsme toho spolu dost prožili v práci. Jednak jsme se střídali na postu šéfredaktora, což byla zajímavá historka v životě obou, řekl bych. A zároveň jsme spolu měli, co do činění, během novinářské praxe tady v televizi. Ota se, myslím, nesmazatelně zapsal do dějin České televize, protože má velmi svérázný přístup k novinářské práci a jeho projev je těžko opakovatelný.
Musím říct, že jsme spolu vycházeli dobře, vycházíme dobře a předpokládám, že vycházet spolu budeme i nadále. To, co jsme si řekli, vždycky platilo, na co jsme si dali ruku, to také platilo, a to já cením, že nepotřebuji žádný papír, když se s někým na něčem dohodnu. Takže já si na dobu s Otou v žádném případě stěžovat nemůžu.


Chvála přímo od kolegy?
Jaromír Bosák je jeden z nejlepších lidí, kterého jsem potkal v redakci sportu, jak profesionálně, tak lidsky. To je velmi rovný člověk, pracovitý a jsem rád, že zmínil naše střídání na postu šéfredaktora, protože to bylo velmi kultivované, velmi přátelské a my jsme dodneška kamarádi.

Jak jste se bral jako šéf? Jaký má být podle vás správný šéf?
To nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Celý život jsem žil jako Ota Černý a jako Ota Černý jsem vystupoval. Jestli jsem vystupoval jako Ota Černý špatný šéf, tak se omlouvám, jestli jako dobrý šéf, tak jsem rád. Ale nikdy jsem nepřemýšlel, abych se ráno probudil a řekl, dneska budu šéf a budu dělat to a to. To nikdy. Nikdy jsem si na to nehrál. Taky jsem nikdy neříkal, že mám podřízené, já jsem říkal, že mám kolegy, a to říkám dodneška. Nikdy jsem si nehrál na šéfredaktora, já jsem dělal svou práci, a jestli to bylo šéfování, tak je to dobře.

A co Ota Černý teď? Upřímně, moc si vás nedovedu představit jako důchodce?
Buďte klidná, já nebudu důchodce. Ještě chvilku bych tady rád pracoval externě, jsem domluvený s panem ředitelem Ponikelským, že se budu především starat o zpravodajství, což je můj životní koníček, to bych byl velmi spokojený. A pomalounku a pomalounku se budu chystat na penzi. Když jsme Miloši Kopeckému říkali, Miloši, prožíváte krásný podzim života, tak on říkal, v žádném případě, to je jaro smrti. Tak to já bych nechtěl prožívat jaro smrti, já bych chtěl prožívat podzim života. 

(redakčně kráceno)