Když nám řekla „ahoj“, byl to zázrak, říká máma autistické dívky

Brno - Eva Honková, podobně jako tisíce rodičů, musela kvůli diagnóze své dcery změnit život. Zůstala doma, aby se jí mohla věnovat. Spolu s dalšími hledá cestu, jak děti připravit co nejlépe do života. Na konferenci, kterou zaštítil i ombudsman, si včera Brně vyměňovali vlastní zkušenosti s nedokonalým sociálním systémem, v němž chybí na autistické děti peníze. Dostat dítě do běžné školy je téměř nemožné. Jen v Jihomoravském kraji je v současné době takových děti kolem tisíce. Jejich počty rok od roku rostou. Peněz na jejich péči ale nepřibývá.

Když bylo dnes sedmileté Lindě Honkové tři a půl roku a šla do mateřské školy, projevily se u ní první příznaky nemoci. Byla nepřátelská, nechtěla si hrát s ostatními dětmi. Rozběhlo se kolečko speciálních vyšetření u psychologů a psychiatrů a ti u ní diagnostikovali středně těžkou poruchu autistického spektra. Měla ale štěstí, ředitelka mateřské školy jí zajistila asistentku a tak mohla začít se speciálním režimem, díky kterému se byla schopná integrovat mezi ostatní děti. První příznaky ale přišly mnohem dřív.

„Vzpomínám si, že tak v roce a půl se Linda začala hrozně moc vztekat a byla velmi negativní. V té době došlo v jejím chování k první změně. Najednou se jakoby proměnila. Já to ale přisuzovala určitému období. Jediné, co bylo divné, že se vůbec nerozmlouvala. V roce sice říkala máma, táta, děda a pak ta slůvka odcházela, vypařila se a začala mluvit řečí, které nikdo nerozuměl, nebo asi spíš jen ona. Zdravé dítě se třeba strašně rádo chlubí, ukazuje na něco. To Linda nikdy nedělala. Spíš vzala mou ruku a mojí rukou ukazovala na různé věci, což je zvláštní. A pak si hrozně ráda hrála sama. Starší dcera Sára byla extrovert a Linda introvert. Nepotřebovala společnost, byla ráda v pokojíčku sama, stavěla si věci do řady a hrála si svým zvláštním způsobem,“ zavzpomínala Eva Honková.

Připravila: Andrea Pavelková (zdroj: ČT24)

Jak jste doma přijali fakt, že máte autistické dítě?
Když jsem se to dozvěděla, bylo to hrozně těžké.

Jak jste to prožívala? Jak jste to nesla?
Hrozně. Já jsem to obrečela. Napřed jsem to vůbec nechtěla přijmout. Autista, to je filmový Rain Man, kinklající se člověk ve svém světě. Linda byla přece zdravé dítě, které jen neposlouchalo. Byly to pocity, jako když se Vám zboří Váš sen. Žijete v tom, že máte dvě zdravé děti a najednou to tak není a Vy si říkáte, co teď budu dělat.

Na 2. dubna připadl letos již šestý Světový den porozumění autismu. Má upozornit na potřebu včasné diagnostiky a intervence u dětí s tímto, celou osobnost ovlivňujícím, postižením.

Jak dlouho jste se s tím faktem vyrovnávali?
Teď už s tím žijeme čtyři roky. Musím ale přiznat, že když to vezmu zpětně, tak první rok mi trvalo, než jsem to zpracovala já sama. Manželovi ještě déle.

Kdo byl pro Vás první pomocnou rukou?
Řekla bych, že to nebyl člověk, ale spíš internet. Sedla jsem k počítači a hledala informace. To bylo to nejzákladnější. Dozvěděla jsem se, čeho si můžou rodiče všimnout a osmdesát procent toho, co bylo popsáno, jsme byli my. Linda nereagovala na svoje jméno i když dobře slyší. Internet mě navedl k tomu, že musím hledat odborníky, kteří mi pomůžou.

Pomocnou ruku Vám podali i v mateřské škole…
Ano, tam mi velice pomohla paní ředitelka, která mi řekla, paní Honková, nebojte se, s dítětem se dá speciálně pracovat, já Vám pomůžu. A to také udělala. Nezůstalo jen u  frází, zařídila asistentku pedagoga. Sehnala na ni peníze a během čtrnácti dnů bylo z Lindy integrované dítě. Můžu Vám ale říct, že jsem rarita, takhle to totiž normálně nefunguje.

Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je kvůli tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovází specifické vzorce chování.

Zdroj: www.autismus.cz

Jaké je podle Vás povědomí lidí o autistech, přijímají je, nepřijímají?
Linda je krásná holčička a nikdo na ní na začátku nic nepozná. Když se začne rozčilovat a nebo se jí něco nelíbí, nekomunikuje s cizím člověkem. Ten je jí v podstatě ukradený, tam už je vidět, že je něco jinak. Ale tím, že ona klame tělem, protože vypadá jako anděl, nemám vyloženě nějaké problémy. Osvěta sice běží, ale pořád je to málo. Pořád se o nás málo mluví. Málo se to vysvětluje. Vím, že lidé za to nemůžou, protože neví. Ale reagují na autisty tak, že takovému neposlušnému dítěti je potřeba nařezat, když se vzteká. Nebo řeknou, chtělo by to studenou sprchu, to pomůže. Jenže nepomůže. To dítě nefunguje jako zdravé dítě a to si ti lidé neuvědomují. Já se na ně ale nezlobím, protože oni opravdu neví.

Vzpomenete si na okamžik první naděje?
Ten okamžik přišel v pěti letech, kdy Linda řekla poprvé ahoj. Bylo to první české slovo. Manžel šel pro ni do školky a asistentka řekla, Lindi, jak řekneš a Linda řekla ahoj. Všichni jsme to obrečeli. Je to stejné, jako když Vám malé dítě řekne první slova, udělá první krůčky a pro nás to bylo Lindino „ahoj“. My na to čekali pět let. A to je super.

Vydáno pod