Zbigniew Czendlik: Těší mě, když v člověku naleznu další rozměr

Běžné hříšníky zpovídá jako farář v lanškrounském kostele, zajímavé osobnosti pak v roli moderátora před kamerami České televize. V pořadu Uchem jehly si je Zbigniew Czendlik zve přímo do svého obývacího pokoje. V rozhovoru prozradil, jaké to je, když mu televizní štáb měsíc co měsíc převrátí byt vzhůru nohama.

Česká televize uvádí, že pořad Uchem jehly je „talkshow“.

Já bych řekl, že Uchem jehly je spíš příjemný rozhovor na příjemné nedělní odpoledne. Pro mě je to trošku „vzrůšo“, protože nejsem profesionální moderátor, mám jiné poslání. Ale je to určitě zpestření mého života i života tady v Lanškrouně. Když se před farou objeví televizní štáb a auta s logem České televize, tak je to pro místní obyvatele vždycky něco mimořádného.

Natáčí se přímo zde na faře, filmaři a hosté vždy na celý den obsadí Váš byt. To pro Vás znamená určité narušení soukromí – jak se k tomu stavíte?

Je pro mě jistá výhoda, že hosty vítám u sebe doma. Myslím si, že prostředí je zde velmi příjemné a stejně jako já se zde příjemně mohou cítit i hosté. To je opravdu důležité, potom se to podepisuje pod celým pořadem. Díky tomu má trochu jinou atmosféru než pořady natáčené ve studiu.
Pochopitelně že mi to na druhou stranu ubírá na mém soukromí. Když sem pustím početný televizní štáb, tak je to pro mě trochu pohroma (smích). Z obýváku přestává být obývák, z kuchyně kuchyň. Jediné místo, kam mají vstup zakázán, je moje koupelna. Tam je opravdu nepustím, protože tam se na natáčení připravuji a na poslední chvíli si ještě sumíruji své myšlenky. Kromě koupelny ale mohou být všude. Dokonce už vědí, kde mám hrníčky a lžičky, vědí, že klidně můžou sníst, co najdou v ledničce. Je to týmová práce a velmi záleží na atmosféře. Nevím, jaký jsem moderátor, ale hostitel jsem myslím dobrý!

Režisér Ladislav Cmíral a Zbigniew Czendlik před natáčením Uchem jehly
Zdroj: ČT Brno

Máte šanci vybírat si své hosty sám?

To víte, že se snažím mluvit do toho, kdo sem přijede. Především tady potřebuji milé lidi, kteří dokážou něco sdělit, mluvit, vysílat pozitivní energii. Většina hostů jsou osobnosti, které jsem znal už z dřívějška, s některými se naopak tady potkávám poprvé. Dramaturgům České televize dávám své návrhy, ale vždy to prochází společnou diskusí.  

Jedná se o pořad s duchovní tematikou. Je podmínkou, aby lidé v něm vystupující byli věřící?

Není to podmínkou a stejně tak tento pořad není jenom pro věřící. Občas se dostaneme k tématům „mezi nebem a zemí“. Dávám si za úkol objevit ve svém hostovi nějaký třetí nebo čtvrtý rozměr jeho života. Je to hledání uvnitř člověka a jsem velmi šťastný, když můj host sám v sobě nalezne něco, o čem vůbec nevěděl, že to v něm je.

Máte dopředu připravený scénář, anebo je to spíš volná debata?

Vždy mám dopředu nějakou osu rozhovoru připravenou. Někdy se jí opravdu držím, ale ve většině případů rozhovor sklouzne úplně někam jinam. Připravené materiály, které mám k dispozici, jsou pro mě jistota, kdybych už sám nevěděl, na co se ještě ptát. Podle mě je u těchto pořadů nejdůležitější naslouchat zpovídanému a reagovat na to, co vám řekne. Já velmi rád poslouchám a myslím si, že lidé, kteří jsou tady, vždy mají co říct. Snažím se na ně vždy nějak navázat a při tom často zapomenu na všechny papíry před sebou. Někdy mi to ujede úplně jiným směrem, ale často je to ve prospěch pořadu.

Dá se říct, že i Vás osobně to nějak vnitřně obohacuje?

Myslím si, že to obohacuje především mě. Někdy mám pocit, že si to vlastně dělám sám pro sebe (smích). Někdy opravdu smekám před lidmi, co dokázali, před jejich životním příběhem. Je to pro mě objevná práce, každý z hostů je jiný. Řekl bych, že lidé dávají víc mně, než já jim.

Měl jste tu v poslední době hosta, na kterého určitě nezapomenete? Někoho, kdo Vás hodně zaujal nebo překvapil?

No jéje! Všichni mě něčím zaujali. Ale musím přiznat, že například povídání s panem profesorem Kouteckým, zakladatelem dětské onkologie, pro mě bylo něco neskutečného. Povídali jsme si spolu bez přestávky snad padesát minut a mrzelo mě, že všechno, co tam zaznělo, se do vysílacího času nevešlo. Jednou se mi naopak stalo, že jsem po deseti minutách natáčení nevěděl, o čem s tím člověkem mluvit. Někdy se do takových situací dostanu, ale zrovna toto byl člověk, od kterého jsem měl jiné očekávání. Myslel jsem si, že to krásně poplyne, že si budeme mít co říct, ale pak jsem zjistil, že to tak není. A vy víte, že máte před sebou ještě dalších deset minut, kdy je potřeba o něčem mluvit. To je potom opravdu pekelná situace.

Uchem jehly - Zbigniew Czendlik a Roman Šebrle
Zdroj: ČT Brno

Býváte někdy před natáčením nervózní, aby se Vám třeba právě tohle nestalo?

Nervózní jsem pokaždé. Vždy když mám natáčecí den, tak ráno po probuzení sám na sebe nadávám, jak jsem hloupý, že vůbec do něčeho takového jdu. Přepadá mě stres a nejradši bych se z toho nějak vyvlékl. Ale já neumím říct ne. Nabídku České televize jsem nedokázal odmítnout, a tak v tom prostě lítám (smích).

Jak jste se do televize dostal? Jak na Vás přišli?

Rozhodně to nebylo tak, že bych někam šel na casting nebo do televize psal dopis, jestli mě tam nechtějí. Jednou za mnou přišel Patrick Diviš, šéf tvůrčí skupiny náboženských pořadů. Zeptal se mě: Nezkusili bychom něco takového? A co kdybys to moderoval? Čelist mi spadla, protože jsem nic takového samozřejmě nečekal, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Natočili se mnou nějakého pilota a kupodivu to prošlo.

Patrick Diviš (vlevo) se Zbigniewem Czendlikem a Václavem Moravcem
Zdroj: ČT Brno

S Patrickem Divišem jste se znali už předtím?

Neznali jsme se. Ale já jsem už předtím něco podobného dělal, což byla možná i pro něj prvotní inspirace. Do sobotní přílohy jednoho deníku jsem dělal interview s různými známými osobnostmi. Jmenovalo se to Zpovědnice. Zajímavé na tom pořadu podle mě je, že ten, kdo se zde ptá, je kněz – očekává se ode mě, že se budu ptát jinak než běžní novináři, profesionálové v tomto oboru. I proto se snažím novinové rešerše, když se připravuji na nějakého hosta, moc nečíst, abych nebyl moc ovlivněn otázkami, které mu položil už někdo přede mnou.

Kreativní producent ČT Patrick Diviš o Z. Czendlikovi:

„Je obtížné Zbigniewa v české kotlině přehlédnout. Poznal jsem ho jako citlivého člověka, který umí naslouchat, ale zároveň se umí ptát. Zkrátka se zajímá o lidské příběhy. Ve světě médií se pohybuje jako ryba ve vodě. A hlavně umí složité existenciální otázky a otázky o Bohu a víře probírat s nadhledem, lehkostí a přitom vždy jít k jádru věci s citlivostí k situaci konkrétního člověka. Není tohle charakteristika ideálního moderátora pro talk show s duchovním rozměrem?“


Jak dlouho působíte jako farář tady v Lanškrouně?

Já v Lanškrouně kazím lidi už dvacet jedna let (smích). To říkám trošku s nadsázkou. Už jsem tady hrozně dlouho, vlastně je ze mě takový inventář. Možná bych tu už nebyl, možná by mě už biskup přestěhoval jinam, kdybych tu netočil tento pořad. Řekl bych, že v Lanškrouně zůstanu minimálně tak dlouho, jak dlouho se tu Uchem jehly bude natáčet.

Jak jste se právě do tohoto městečka dostal?

V České republice působím už od roku 1992, poslal mě sem náš polský biskup na výpomoc. Začínal jsem jako kaplan v Náchodě a pak jsem se dostal sem. 

Fara v Lanškrouně - místo natáčení pořadu Uchem jehly
Zdroj: ČT Brno

I díky pořadu Uchem jehly je z Vás známá osobnost. Řekl byste, že Vás to nějak ovlivňuje i při výkonu povolání? Chodí za Vámi třeba lidé, kteří by možná jinak za knězem nešli?

Úplně to nevnímám tak, že bych byl vyloženě známá osobnost. Spíš si říkám, že jsem takový boží mediální trouba (smích). Ale pochopitelně jsem se asi do povědomí některých lidí dostal, což se podepisuje hlavně pod tím, kolik dostávám mailů, kolik mám přátel na Facebooku, kolik mi chodí různých zpráviček. Musím říct, že mě trochu trápí, že nestíhám všem odpovídat. Někdy neodpovídám i záměrně. Jsou i lidé, kteří mi píšou, jestli bych jim nemohl půjčit nebo rovnou poslat nějaké peníze. Jednou jsem dostal opravdu vtipný dopis, ve kterém mě nějaká paní žádala, jestli prý neznám nějakého šikovného chlapce pro její šikovnou dceru. Snad bych si měl založit seznamku (smích). Někdy jsou ty dopisy opravdu zajímavé a asi je to následek toho, že jsem díky televizi víc vidět.

Uchem jehly - Zbigniew Czendlik a Pavlína Filipovská
Zdroj: ČT Brno

Určitě jsou mezi nimi i dopisy, které Vás povzbuzují.

Je příjemné, když dostáváte pozitivní zpětnou vazbu. Vždycky mi to dělá radost, ale nemůžete tomu podlehnout. Nemůžete moc věřit těm negativním ani těm příliš pozitivním. Buď se dostanete do strašných depresí, nebo naopak budete nosit nos navrch. Nechtěl bych, aby se mi stalo ani jedno z toho. Je potřeba si to v mysli nějak vyvažovat.