Ferdinand Tyrolský

Nástup renesance v 16. století začal postupně vytlačovat středověkou kulturu i středověký způsob myšlení. Pozemské bytí přestalo být pouhou předehrou před skutečným životem v nebi, a stalo naopak jedinečným Božím darem, který je třeba bezezbytku využít. V Čechách tento zlom zosobňuje postava královského místodržícího Ferdinanda II. Tyrolského, syna císaře Ferdinanda I. Zajímal se o umění, vědu i architekturu (sám projektoval letohrádek Hvězda), sbíral umělecké a kuriózní předměty. Byl to ale také milovník okázalých oslav a pijáckých zábav a nenapravitelný sukničkář, který si neváhal vzít za ženu pouhou měšťanku a obětovat svůj politický život. Dnes jeho éru zastiňuje rudolfinská epocha, cestu k ní ale otevřel právě Ferdinad II. Tyrolský.

O pozapomenuté postavě našich dějin hovořili v Historii.cs historik Václav Bůžek z Jihočeské univerzity České Budějovice, historička Jaroslava Hausenblasová z Collegia Europaea Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Filozofického ústavu Akademie věd ČR a historik umění Ivan P. Muchka z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Moderovala historička Marie Koldinská.

Začněme představením Ferdinanda Tyrolského. Čím vám připadá jeho životní příběh nejzajímavější?
Bůžek: Je to životní příběh jakéhosi zlomu. Jde totiž o období od 40. let do první poloviny 60. let 16. století, o rozhraní středověku a novověku, kdy k nám přichází renesanční kultura a Habsburkové se snaží připoutat českou, moravskou a další šlechtu k panovnickému dvoru.

Hausenblasová: Byl to člověk velmi vzdělaný. Říká se, že kromě němčiny plynně ovládal češtinu, polštinu, latinu, italštinu a snad i francouzštinu. Byl vzdělán ve všech oborech, které tehdejší doba preferovala u mladých šlechticů a panovníků. Z jeho knihovny víme, že měl velmi dobrý přehled v jak v matematických, přírodních a filologických vědách, tak v historii a v dějinách umění.

Vedoucí Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea Petr Mašek:
Vévoda Ferdinand shromažďoval svou rozsáhlou sbírku na Pražském hradě, potom ji odstěhoval na nově postavený zámek v tyrolském Ambrasu. Obsahovala více než tři tisíce knih a ve své době patřila k velkým knihovnám. Zajímavostí je, že Ferdinand se snažil sbírat co možná nejmodernější knihy a shromažďovat tu nejlepší vědeckou literaturu, jaká v jeho době byla na trhu. Více než polovinu knihovny tak tvořily moderní vědy jako astronomie a medicína. Vedle toho se také věnoval výtvarnému umění. Na základě toho lze usuzovat, že to byl velmi progresivní a na svou dobu moderní člověk. Snažil se kupovat moderní knihy.

Hausenblasová: Překvapuje mě však způsob, jakým se Ferdinand Tyrolský dostal ke svému úřadu místodržitele. Roli tam sehrála náhoda – na počátku roku 1547 zemřela jeho matka Anna Jagellonská, která tuto funkci často vykonávala ve 40. letech, když zastupovala svého manžela Ferdinanda I. v Čechách jako místodržící. Její smrtí se funkce uvolnila a přebírá ji sotva osmnáctiletý arcivévoda.

Jak vidí Ferdinanda Tyrolského a jeho dobu historik umění?
Muchka: Právě v jeho osobě vidíme příchod renesance, tedy obrovský zájem o italskou kulturu, a to jako o antické dědictví, tak o současnost. V jeho knihovně nechyběl proslulý životopisec výtvarných umělců Vasari a jeho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Měl tam řadu dobových traktátů o architektuře a ještě úplnější byla část týkající se matematiky, geometrie, perspektivy. Ukazuje to, že razil cestu…

Jak vypadalo prostředí, v kterém se pohyboval? Jak vypadal tehdejší panovnický dvůr?
Bůžek: Ferdinand přichází v roce 1547 a přivádí si s sebou dvořany. Z roku 1551 máme poměrně celistvou účetní dokumentaci, z které lze zjistit, že kolem něj bylo asi 130 osob – dvořanů, služebníků a dalších. Vesměs to byly osoby hovořící německy, popřípadě španělsky, zatímco urozených osob z českého prostředí bylo velmi málo. V polovině 60. let se jeho dvůr rozrůstá a má kolem 200 osob. Struktura jeho dvora se tak příliš nelišila od dvora jeho otce Ferdinanda I., i když samozřejmě neměl všechny úřady, jako měl jeho otec.

V souvislosti s Ferdinandem Tyrolským nelze opomenout stavbu letohrádku Hvězda?
Muchka: Spíš než o letohrádku jakožto izolované stavbě se vždy snažím hovořit o celém areálu. Založil ho jeho otec císař Ferdinand, který koupil les Malejov od Břevnovského kláštera a dal ho oplotit, což byla pro loveckou oboru velmi podstatná věc.
Podle plánu z první čtvrtiny 18. století (starší bohužel nemáme) se slovo Stern (hvězda) nenachází u budovy letohrádku, ale uprostřed na křižovatce stromových alejí. Hned pod letohrádkem je budova, které se za stavitele Wohlmuta říkalo galaria, později se spíš používalo slovo míčovna, ale klasická míčovna to ve skutečnosti není. O kus dál je velký trakt kuchyní. Od Wohlmuta víme, že tam byla voliéra a chov ptáků. O rybích sádkách pak píše Špan ze Španova.

K čemu měla Hvězda sloužit?
Muchka: Je to velká hádanka, na kterou se snaží odpovědět celé generace. Je to skutečně zcela neobvyklá stavba a ta šesticípá hvězda bude historiky, astrology, astronomy, ale i další vědecké obory trápit ještě asi dlouho.
Výjevů, které mají nějaký význam, sémantiku, je ve Hvězdě několik stovek. Každý sál nebo radiální chodba má určitý ústřední motiv, většinou hvězdy nebo planetární božstva, ale je tam i řada dalších témat. Dešifrovat se je však ještě nikomu nepodařilo.

Takže je to spíš téma dalšího výzkumu?
Muchka: Když o tom hovořím nebo píšu, odvolávám se například na traktát o architektuře od Pietra Catanea. Ten v jedné části vyzývá stavebníky aristokratických sídel, aby se vzdálili od přísných pravoúhlých linií a stavěli svoje stavby jako polygony, jako kruhy. Říká tomu dokonce „capriccia“ – moment jakéhosi osvobození od standardních norem je tam tedy asi důležitý.

Je to záležitost, která se vyskytovala i jinde v Evropě? Takhle atypicky vyhlížející stavby?
Bůžek: Myslím, že je to dost zvláštní záležitost. Napadají mě některé severoitalské vily nebo letohrádky, ale to je pozdější záležitost z 60. nebo 70. let. A v českém prostředí je to zámek Kratochvíle, ale to je něco trošku jiného zase.

Muchka: Jde spíš o to, že se tady zavádí nový stavební typ. Slovo Lusthaus (my docela konformně používáme pojem letohrádek, i když se nám ho nepodaří přeložit do žádného evropského jazyka) je v podstatě novum, které od této zažívá obrovský boom, a letohrádků jsou nakonec desítky a stovky.

Hausenblasová: Obrovský nárůst počtu staveb letohrádků v 16. století je důsledkem změny životního stylu, která sem přišla právě s renesancí. Do módy se dostávají kratochvíle, šlechtici i panovníci pěstují na svých dvorech loveckou zábavu, turnaje, tanec, na konci 16. století se dokonce objevuje divadlo. A to všechno se odehrávalo v lusthausech, respektive letohrádcích.

Bůžek: Když se podíváme na korespondenci Ferdinanda Tyrolského, tak v té německy psané se často vyskytuje termín Ritterlichekurzweil (rytířská kratochvíle). Nejde o jeden druh zábavy – je to je kolektivní zábava, složená z celé řady segmentů, s přesnou dramaturgií. Začínala jakýmsi rozmanitým turnajem – od lovu přes štvanici a střelbu na terč až po atletické závody, házení nebo vrhání toušní (něco jako dnešní disk) – a končit mohla opulentní hostinou, hodokvasem či dokonce galantním dobrodružstvím. V tom byl Ferdinand Tyrolský ostatně přeborník, protože když se z Čech vrátil do Innsbrucku, vzpomínal na přítulnost českých šlechtičen, a galantní dobrodružství líčí i ve své korespondenci.

Zastavme se na chvilku u Hvězdy. Byla to atypická, zvláštní stavba. Jak na ni reagovali zahraniční pozorovatelé, kteří v té době přijížděli do Čech? Všímali si Hvězdy jako takové?
Muchka: Angličan Morrison píše: „Císaři náležejí dvě zdí obehnané obory, jež nazývají zahradami.“ To je tedy Tiergarten. První obora je dnešní Stromovka a druhá je nová obora, to je Liboc, obora Hvězda.
„Jedna z nich sluje Stella, protože stromy tu zasázeli do hvězdicových outvarů, a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven s šesti cípy do tvaru hvězdy. Zde chová císař dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého celého kosmatého a s chlupy na hubě jako lev, dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev, zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti.“ A teď přijde kuriózní a zajímavá douška: „Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a sedí na zadku koně jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena.“

Opusťme téma Hvězdy a podívejme se na další zajímavou oblast života Ferdinanda Tyrolského, a sice na jeho soukromý život. Ten byl velmi atypický, v čem?
Bůžek:Ferdinand Tyrolský si vzal za manželku neurozenou dámu Filipínu Welserovou. Seznámili se patrně v Augšpurku kolem roku 1548 a roku 1557 uzavřeli tajně sňatek, protože šlo o sňatek nerovný, morganatický.

Kastelán zámku Březnice Robert Barták:
Svatba se odehrála v lednu 1557 na zámku Březnice, pravděpodobně v takzvaném velkém hodovním sále, který v té době čerstvě postavila Kateřina z Lokšan se svým manželem Jiřím z Lokšan. U svatebního obřadu byli přítomni pouze blízcí příbuzní (Kateřina z Lokšan se svou dcerou Kateřinou, jejím mužem Ladislavem ze Šternberka a samozřejmě snoubenci Filipína Welserová a Ferdinand Tyrolský, oddal je tehdejší brixenský biskup).

Bůžek: S jistotou víme, že ze svazku vzešli dva synové, Andreas a Karel, a ještě nějaké dcery, ale tam si příliš jisti nejsme. Sňatek byl utajován až do roku 1576, kdy byl odsouhlasen papežským dispenzem. Mezitím byly různé pokusy, jak sňatek představit a vysvětlit otci arciknížete Ferdinandovi I. Oficiální zdroje ale hovoří až o roku 1576.

Lékař a spisovatel Antonín Polách:
Ferdinand I. měl patnáct dětí, z toho bylo dvanáct dcer a pouze tři synové. Ačkoliv Ferdinanda Tyrolského považoval, a pravděpodobně právem, za nejschopnějšího, korunu musel převzít prvorozený Maxmilián, protože jinak by neprosadil proti španělské větvi kandidaturu svého druhorozeného.
S Ferdinandem Tyrolským měl dalekosáhlé plány, traduje se, a zřejmě je to pravda, že měl pro něj za partnerku vyhlédnutou anglickou královnu Alžbětu I. a pak i Marii Stuartovnu, ale jeho sňatek s Filipínou Welserovou tyto politické plány zmařil a Ferdinand Tyrolský se stal de facto politicky nepoužitelným. Pro jeho otce, který politikou žil a jehož děti byly součástí jeho politiky, to musela být těžká rána.
Ferdinand Tyrolský byl požitkář a sukničkář. Jeho bratr Maxmilián v mém románu přehání jenom trochu, když říká, že „tati“ mu říká polovina Prahy. Takže samotný Filipínčin vzhled určitě nebyl důvodem vzniku tohoto vztahu. Ale Ferdinand zřejmě hledal nejen krásnou ženu a matku svých dětí, ale i ženu inteligentní, která by mu byla oporou a partnerkou – průvodkyní životem. Myslím, že to bylo proto, že my muži si většinou vybíráme ženy podle vzoru své matky. A podobný vztah on zažil mezi jeho otcem Ferdinandem I. a Annou, českou královnou, kteří si byli velice blízcí. Anna hrála vždycky postavu partnerky, společnice a samozřejmě i matky, protože s Ferdinandem I. měli patnáct dětí. Takže když narazil na ženu, která mu toto mohla nabídnout, už ji nepustil, a byl ochoten jít do jakéhokoli nebezpečí, aby si tento vztah udržel.

Bůžek: Filipína po odtajnění sňatku dlouho nežila, zemřela v roce 1580, ale to už byl arcikníže Ferdinand v Innsbrucku a měl známost se svou šestnáctiletou neteří, kterou si dva roky po smrti Filipíny vzal.
Když jsem se probíral stohy korespondence, která se dochovala zejména v Innsbrucku, hledal jsem svědectví, jak arcikníže vypadal. A svědectví jsou, shodují se, že to byl nesmírně přitažlivý mladý muž, pohledný, mrštný, velmi pohyblivý, tudíž o ta galantní dobrodružství asi neměl nouzi.

Byl takovýto vztah zcela výjimečný? Nebo bychom u Habsburků či jiných urozených rodů našli podobné vztahy, sňatky, manželství?
Hausenblasová: Takový vztah nebyl ničím neobvyklým. Bylo zcela běžné, že šlechtici i panovníci měli milenky nebo konkubíny, ale k sňatku zas tak často nedocházelo. V polovině 16. století je znám jen případ z roku 1544, kdy si Mořic Hesenský vzal neurozenou ženu, což vzbudilo velké pozdvižení. Jinak jsou tyto nerovné sňatky běžnější až v pozdější době, na konci 19. a na začátku 20. století. Asi nejznámějším je sňatek následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este s hraběnkou Žofií Chotkovou.

Co vlastně víme o Filipíně Welserové kromě toho, že byla neurozená, nicméně velmi bohatá a velmi krásná? Co víme o jejím životě? O jejím každodenním životě?
Bůžek: Mě na ní fascinuje třeba i móda a to, s jakým vkusem se dokázala oblékat. Nosila drahé brokáty, sametové šaty, na tu dobu nesmírně nádherně upravené vlasy. Navíc víme, že měla zájem o domácí práce, o vaření, vedla si kuchařku a na Ambrasu měla bylinkovou zahrádku, kde pěstovala běžné kuchyňské a léčivé byliny a různé keříky. Podle mého názoru to byla kultivovaná dáma, krásná, neurozená, přirozeně vzdělaná a domnívám se, že i přiměřeně pracovitá.

Lékař a spisovatel Antonín Polách:
Filipína Welserová skutečně představovala ideál krásy – byla vysoká, štíhlá, měla nesmírně bledou pokožku. Vyprávělo se o ní, že když pila červené víno, bylo vidět, jak protéká hrdlem, protože její kůže byla tak jemná a tenká.

Filipína je v Tyrolsku známá i tím, že se zabývala léčitelstvím. Napsala knihu léčitelských receptů a kuchařku (tvrdí se ale, že pouze sepsala recepty své matky). V léčitelství byla skutečně přínosem, a i když se držela spíše tradičního léčitelství, měla značné úspěchy.
Filipína měla poměrně značné zdravotní problémy, zejména po porodu dvojčat, který byl údajně velmi těžký, se nikdy úplně nevzpamatovala. Vlastně po celý zbytek života trpěla bolestmi břicha, podbřišku, následně i na vodnatelnost. Například na zámku Ambras si nechala udělat koupelnu přesně uzpůsobenou svým zdravotním problémům – s přívodem teplé vody, která se dala obměňovat, protože toto jí očividně dělalo dobře. Na tehdejší dobu to bylo přímo revoluční technické zařízení, přičemž se tvrdí, že to nechala sestrojit podle vlastního návrhu.

Muchka: Je to skutečně výjimečná záležitost. Koupelny na hradech a zámcích jsou zdrojem spíše legend než nějaké architektonické typologie, ale například Fuggerové měli v Augšpurku také velmi krásně vyzdobenou lázeň.

Ferdinand Tyrolský byl dvacet let místodržícím v českých zemích, ale v roce 1567 se definitivně i s rodinou přesouvá na Ambras, na zámek poblíž Innsbrucku. Nakolik se změnil jejich život poté, co se přestěhovali?
Bůžek: Ferdinand měl trochu jiné politické postavení a jiné politické povinnosti, rozšířil počet dvořanů a nadále pěstoval vysokou reprezentaci, různé rytířské kratochvíle. Zajímavé je, že nepřerušil kontakty s českým prostředím. Čeští šlechtici, páni a rytíři za ním pravidelně jezdili, mnohé z nich zval na takzvané pijácké zábavy, jiné na štvanice třeba na kamzíky a další na politické porady. Ať chceme, nebo ne, byl mezi Habsburky velmi dlouho považován za znalce českých poměrů, zvláště v 80. letech a na počátku 90. let 16. století.
Takže jeho životní styl se příliš nezměnil. Snad byl honosnější, možná byl „italštější“, protože z Innsbrucku vedly do severní Itálie přímé vazby a přicházeli odtud umělci, a měl už určité prvky pozdní renesance, manýrismu.

Hausenblasová: Zábav a jejich příprav se samozřejmě účastnila i Filipína a dochovaly se zprávy o jejím kuchařském umění, které bylo opravdu pověstné. Existují doklady o obrovských množstvích jídla a hostinách třeba o 24 chodech, které se na Ambrasu připravovaly. Takže Filipína byla myslím také velmi dobrá organizátorka stejně jako Ferdinand Tyrolský. A myslím, že stejně jako on i ráda jedla.

Zmínil jste pijácké zábavy. S nimi je spojen zajímavý pramen, který se na Ambrasu dochoval, takzvané „Trinkbücher“, pijácké knihy. O co se jedná?
Bůžek: Jsou to pozoruhodné písemnosti. Každý, kdo přijel na Ambras, vstoupil do Bakchovy jeskyně, byl připoután ke křeslu a byla mu podána nádoba s vínem. Nádoba měla asi čtvrt litru a jiná byla pro muže a jiná pro ženy. Účastník pijácké zábavy ji musel zpravidla jedním nepřerušovaným douškem vypít, a pokud to vypil, do pijáckých registrů napsal, že splnil přijetí do Bakchova společenství slavných pijáků. Pozoruhodné je, že tam v 70. a 80. letech najdeme nejméně 150 podpisů šlechticů z českých zemí, z Moravy, ze Slezska, kteří se tam setkávali s výkvětem evropské šlechty – francouzskou, říšskou, polskou, italskou.
Jestli dovolíte reminiscenci do českých zemí: v naprosto stejné době pořádal na Bechyni obdobné pijácké zábavy Petr Vok. I tam se dochovaly pijácké knihy, pokutní registra. Zajímavé je, že někteří pijáci popíjeli jak na Ambrasu, tak na Bechyni a dokonce se vůbec nerozpakovali do těch knih napsat stejný záznam.

Ambras je z hlediska dějin architektury zajímavý ještě tím, že tam vlastně byly prostory určené pro Ferdinandovy sbírky. Co víme o těch sbírkách a o těch prostorách?
Muchka: Ambras je dodnes depandancí Umělecký-historického muzea ve Vídni a dodnes tam jsou k vidění některé součásti Ferdinandových sbírek. Pokud si představíme italské galerie nebo budovy systematicky budované pro sbírkové účely, možná nás Ambras trochu zklame. Sbírky byly shromážděny v předhradí a byly kvalitně vyzdobeny. A kdybych měl vypíchnout předměty, které Ferdinand sbíral, byly by to zbraně a zbroje. Shromážděna je v dnešním Hofburgu a prakticky, snad mimo Londýna, nemá konkurenci.

Co Ferdinandovy sbírky kromě zbraní obsahovaly? Byly tam obrazy, sochy, umělecké předměty? Nebo třeba i nějaké věci bizarní, zvláštní?
Hausenblasová: Kromě obrovské sbírky obrazů, portrétů, Ferdinand Tyrolský shromažďoval (nevím, jestli jako první, každopádně to byla inspirace pro císaře Rudolfa II.) různé kuriozity, přírodní anomálie, minerály. Asi to hodně souviselo s jeho příklonem k technickým a přírodním vědám.

Traduje se, že mezi těmi obrazy je i portrét Jana Žižky?
Bůžek: Mezi tou slavnou zbrojí a slavnými muži byl také portrét Jan Žižky z Trocnova a je tam zachován dodnes. Je strašně zajímavé, že Ferdinand Tyrolský jako velmi přísný katolík a šiřitel rekatolizace v Tyrolsku zařadil mezi slavné vojevůdce středověku Jana Žižku, který se naopak proti katolicismu velmi ostře stavěl.

Dají se ty sbírky typologicky srovnat se sbírkami císaře Rudolfa II.? Asi nebyly tak rozsáhlé, ale z hlediska obsahu…
Bůžek: Dají se srovnat. Kunstkomora je obecně jakýsi malý svět, který ukazuje, co se odehrává v myšlenkovém světě toho velmože. Takže v zásadě je to podobné, ale samozřejmě daleko menší. Byla tedy ta brnění, portréty, minerály, různé prapodivné přírodniny a živočichové, vypreparovaní zajíci, paroží a také odkaz na antiku.

Muchka: Stále se nám nedaří zdůraznit, že kunstkomory, nebyla jenom nějaká naskládaná veteš, ale že svým způsobem představovaly určitý obraz světa, určitý výklad. A také se velmi přísně třídily a dělily na artificiální a naturální předměty Kunstkomora má být encyklopedií viditelného světa.

Ferdinanda Tyrolský se po smrti Filipíny Welserové znovu oženil. Co víme o jeho druhém manželství?
Bůžek: Jeho druhý sňatek se šestnáctiletou neteří Gonzagovou byl uzavřen v roce 1582. Oficiální sňatek per procura, tedy bez manžela, se konal v Mantově. A ten velký přínos nevěsty se odehrál o pár měsíců později přímo do Innsbrucku a na Ambras. Dochovala se i výtvarná výzdoba slavnosti, takže víme, že hlavním námětem přínosu nevěsty byl útěk Aenea z hořící Tróje, který hledá novou manželku, která mu má v řádném manželském loži zplodit legitimní potomky.

A povedlo se?
Bůžek: To se domnívám, že byl hlavní cíl toho manželství. Povedlo se, ale nebyli to chlapci, pouze dívky, takže toužebně očekávaný mužský potomek v legitimním loži zplozen nebyl. Ještě poznámka: myslím, že těsně před Filipíninou smrtí na konci 70. let už byli manželé od sebe hodně vzdáleni, protože tohle byla pro ně určitá psychická bariéra. Ferdinand po legitimním mužském potomkovi jako každý velmož nebo šlechtic skutečně toužil, a toho mu toto manželství nepřineslo.

Až na tento detail se jeho životní příběh jeví bezmála jako idyla, ať už jde o ten sňatek z lásky, o život v Čechách nebo posléze život na Ambrasu, ale přece jen ta doba tak idylická není, jak by se mohla jevit. Vraťme se ještě k 50. a 60. letům v Čechách. Jak to tam vypadalo z hlediska tehdejší náboženské situace, z hlediska pronásledování nekatolíků?
Bůžek: Náboženská situace byla v českém prostředí polarizovaná. Na jedné straně je tady katolicismus, na druhé straně nekatolické náboženské proudy. Z nich je na základě basilejských kompaktát povoleno pouze kališnictví (utrakvismus), ale jistou náboženskou toleranci vyžadovala také jednota bratrská, luteráni a další. V tomto se arcikníže Ferdinand choval velice tvrdě a v podstatě tady vykonává náboženskou politiku svého otce – jde za rekatolizací a staví se proti nekatolickým náboženským proudům.

Traduje se, že na Křivoklátě, kde Ferdinand i Filipína pobývali, byl vězněn biskup jednoty bratrské Jan Augusta, který se měl údajně s Filipínou setkat. Je to legenda, nebo se o tom ví něco konkrétního?
Hausenblasová: Pravděpodobně k setkání opravdu došlo. Existují paměti vězněných českých bratrů na Křivoklátě a v nich je opravdu popisována scéna, jak před Velikonocemi tuším v roce 1561 navštívila Filipína Jana Augustu a jeho spoluvězně Jakuba Bílka ve vězení a ptala se jich, zda mají nějaká přání, která by jim mohla u příležitosti velikonočních svátků splnit. Oba si přáli strávit Velikonoce na svobodě a spolu, ne uzavřeni každý zvlášť v jedné kobce. Brzy potom byli propuštěni, ale bylo to zřejmě už v době, kdy nežil císař Ferdinand I., který byl hlavním iniciátorem pronásledování českých bratrů.
Pro Ferdinanda I. byla českobratrská církev a vůbec tato víra naprosto nepřípustná, protože na rozdíl od utrakvistů, kteří v 50. a 60. letech 16. století stojí velmi blízko katolické církvi, si čeští bratři uchovávají naprostou nezávislost, nejen co se týče věrouky, ale také například výchovy vlastních kněží. Tato nezávislost a přísný důraz na evangelium a církevní kázeň bylo něco, co Ferdinandovu náboženskou politiku v žádném případě nemohlo podpořit, a byl to i důvod, proč byli čeští bratři neustále pronásledován. Právě v době po porážce stavovského povstání v roce 1547 to byla velká příležitost, jak se s tímto poměrně silným protivníkem vypořádat.

Co z doby Ferdinanda Tyrolského přežívá do dnešních dnů? Letohrádek Hvězda je tady pořád. Jaké byly jeho pozdější osudy, kdy už nebyl využíván jako letohrádek?
Muchka: Mám tezi, že letohrádek Hvězda je učebnicí pro profesionální památkáře. Na něm mohou vidět různé konverze jeho funkcí, které probíhaly prakticky po celou dobu. Letohrádek zažíval i velmi problematické záležitosti z hlediska neobvyklosti architektury. Například tam byla obrovská střecha; ta dnešní je asi poloviční. Na druhém patře zanikla dokonce druhá generace obrazů, protože ty první byly nahrazeny Mazancovými výjevy z Bílé hory.
Ale skutečně zásadní změna byla změna josefínská, která se netýkala jenom Hvězdy, ale i Belvederu v královské zahradě nebo Jiřského kláštera. Šlo o převedení na vojenský erár. Shodou okolností se nám podařilo objevit konvolut plánů nového vlastníka, kterým se stalo dělostřeleckého ředitelství v Praze. Máme přesně rozkresleno, kde byly sudy s prachem, kolik jich tam bylo a jakým výtahem se dopravovaly do vyššího patra. Když to pak porovnáme s dnešním stavem, málokdo z nás by vůbec tušil, kde byl probourán otvor mezi přízemím a prvním patrem, protože vojáci velmi kultivovaně zvolili místo, kde byly pouze ornamentální rozety, ne složité figurální výjevy.
Pak se Hvězda transformuje ještě jednou, kdy se změní v Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše a v této podobě funguje poměrně dlouho dobu.

My jsme mluvili o době Ferdinanda Tyrolského, o době vzniku letohrádku Hvězda, o jeho romantickém vztahu s jeho první manželkou, pohybovali jsme se v 50. letech a 60. letech 16. století. Tato doba trošku zůstává ve stínu jiných výraznějších epoch, třeba doby císaře Rudolfa II., ale přesto řadu historiků přitahuje. Co konkrétně na této době zajímá právě vás? Proč jste si ji vybrali, proč se jí tolik věnujete?
Bůžek: Je to doba zlomu. Končící pozdní gotiku, a to nejen v rovině architektury, ale i v rovině uvažování, střídá renesance. Navíc je to doba vymezená takovými dvěma mezníky: na jedné straně první odboj proti Habsburkům v roce 1547, na druhé straně česká konfese roku 1575. Někteří kolegové historikové se věnují těmto velkým dějinám, a to, co je mezi tím, padesátá a šedesátá léta, jako kdyby trochu zůstávalo v pozadí. Myslím, že neoprávněně.
Pro mě je působení Ferdinanda Tyrolského v Čechách nesmírným výbuchem renesanční kreativity, to není pouze stavitelství, to je obecně životní styl, protože nebylo tady snad nikdy tolik pestrých, dramaturgicky rytířských kratochvílí, turnajů a tak dále jako právě v této době. Dokonce se nesměle domnívám, že tato doba připravila velkou dobu rudolfínskou. V 50. a 60. letech a počátkem 70. let se totiž začíná měnit Praha po velkém požáru v roce 1541. Začínají se budovat první velké šlechtické paláce, protože Ferdinand, jeho dvůr a jeho hosté měli potřebu určitého standardu bydlení. To, co tam bylo dřív, jim nestačilo, případně to shořelo, tak stavěli něco nového.

Lékař a spisovatel Antonín Polách:
Pro nás je renesance architektura. Jsou to obrazy Sandra Botticelliho, Leonarda da Vinciho, ale není úplně zřejmé, že to byl obrovský zlom v myšlení lidí. Ve středověku byl pobyt člověka na zemi jen jakousi předehrou jeho pobytu v nebi, kterou si trpěním na zemi musel zasloužit. V renesanci vzniká humanismus a obrací se pozornost k člověku samotnému. Náhle je život, zcela v protikladu ke středověku, vnímán jako dar od Boha, který je třeba si užít, který je třeba naplnit. A architektura, knihy, zámky a podobné věci jsou aspekty, které ho tímto způsobem naplňují.
Samozřejmě že renesance by v tomto rozsahu nikdy nevznikla bez knihtisku, který celou tu změnu myšlení odstartoval. Tento obrovský nárůst výměny informací byl něčím, co lidstvo do té doby nezažilo. Znovu to zažíváme až v současné době, která je s renesancí srovnatelná, protože internet urychlil výměnu informací srovnatelným způsobem s tehdejším knihtiskem. A my žijeme v nové době, v době určitého zlomu, aniž bychom o tom možná věděli.

Hausenblasová: Já se na období místodržitelství Ferdinanda Tyrolského dívám jako na pokračování nebo součást vlády Ferdinanda I. Císař Ferdinand I., tehdy ještě jenom český a uherský král, začal vládnout v Čechách v roce 1526, respektive 1527. A v této době nastartoval v Čechách svůj poměrně ambiciózní politický, ekonomický, sociální a kulturní program. A podle svých možností se ho snažil také realizovat. Velice dobře je to vidět na vývoji hlavního města Českého království Prahy, která se stala součástí velice dobře organizovaného rezidenčního systému Ferdinanda I. A právě tím, že se Ferdinand Tyrolský v Čechách, respektive v Praze, usídlil téměř trvale, vlastně pomohl svému otci program realizovat a také do něj vstoupil svými nápady. Přesto se domnívám, že bychom byli k císaři Ferdinandu I. trochu nespravedliví, kdybychom mu jeho prvotní ideu vzali.

Muchka: Rozhodně to byla umělecky zcela výjimečná doba. Ve starších studiích, které se týkaly výzdoby Hvězdy nebo Belvederu, se zdůrazňovalo, že se tady objevuje antika. A v té duchovní sféře k nám antiku Ferdinand I. a jeho syn Ferdinand Tyrolský přinesli a navíc si vybrali umělce, kteří jsou zcela na špici pomyslného žebříčku evropských dějin umění.

(redakčně kráceno)