„Zpívat se naučíte pouze zpíváním,“ říká Pavel Jurkovič

Hudbu si prožil od antiky přes středověk až po současnost, přivedl k ní nespočet mladých muzikantů, pro děti napsal stovky písniček a ukázal jim krásu lidové písně. Podepsán je jako autor pod mnoha hudebními pořady České televize, třeba populárních Zpívánek. Sám studoval u světoznámého skladatele Carla Orffa a dodnes učí učitele, jak učit hudbu. Letos oslavil 80. narozeniny. To je ve zkratce Pavel Jurkovič, host Michaly Hergetové v Profilu z 13. dubna.

Zpíváte si doma?
Ačkoliv jsem svého času málem přišel o hlas, neboť jsem měl takzvané uzlíky a operace nedopadla příliš šťastně, zpívám si. Nejenom sám pro sebe a pro rodinu a své vnoučky, ale zpívám i s učitelkami nebo dělám semináře. Takže učím některé písničky, jednak ty, které jsem sám složil a jsou adresovány dětem, anebo lidové písničky, na které nedám dopustit.

Jak jste se dostal k lidovým písničkám?
Jednoduše. Měl jsem takovou mamičku, jak se u nás na Moravě říká, která byla jedinečnou zpěvačkou. Obyčejná venkovská ženská, ale byl to vlastně můj první učitel hudby. Dodnes říkám maminkám, nechtějte, aby děti přijímaly ukolébavku od třeba velice známé zpěvačky, to musíte udělat vy. I kdyby se rodina vyjadřovala o vašem zpěvu kdovíjak negativně, vy jste nejlepší zpěvačka na světě.

Je pravda, že děti to dokážou krásně ocenit. Vy sám máte nějakou nejoblíbenější písničku, kterou třeba zpíváte vnoučkům?
Ty, které miluju, většinou svým vnoučkům nezpívám. Písnička, které mne kdysi zaujala a zpívám si ji dodneška pro své potěšení i utěšení, je „stavějí, stavějí šibeničky dvoje, vyber si Jánoško, která je tvoje“. Končí totiž velice dobře „na kterou ma dajů, ne té budu visať, bude mi z hlavičky tulipán vykvétat“.

Jak jste přišel na to, že lidovou hudbu máte tak rád, že byste ji měl nějakým způsobem i přiblížit ostatním?
Pokud jde o děti, domnívám se, že lidová písnička je hudební abeceda. Tam by se mělo začít. Co do formy je jednoduchá, většinou čtyři takty předvětí, čtyři takty závětí, a stejně tak svým tónovým rozsahem. Také má jedinečný obsah – mnoho lidových písniček určených dětem je možno namalovat, jak jsou výtvarné.

To můžeme sledovat i ve Zpívánkách, což je jeden z pořadů, které jste dělal?
Dělal jsem celou řadu písniček pro děti, Zpívánek, ale také tady běžel seriál na texty Věry Provazníkové. Teď už jsem tady dlouho nebyl, nicméně televizní provoz, co se děti týče, trochu sleduji. Zatím to vypadá, že televize aspoň trochu času těm dětem věnuje.

Co podle vás bylo nejdůležitější, aby byl televizní pořad úspěšný, aby dětem pomohl získat vztah k písničce?
Onehdy mi zpěvák Tomáš Klus říkal, víte, já jsem si u vás tehdy všimnul, jak do toho dáváte srdce. Možná to může znít ohromně sentimentálně, pyšně nebo dokonce falešně, ale on to opravdu myslel dobře. Já jsem na sobě opravdu prožil dějiny hudby – od starého Řecka přes gregoriánský chorál, středověk, renesanční a barokní muziku až po muziku soudobou. Když jsem pak učil na základní škole s rozšířenou výukou hudební výchovy, snažil jsem se o to, aby ti moji žáčkové poznali dějiny hudby stejným způsobem.

Jaký vztah měly a dnes mají děti k hudbě? Je potřeba je to učit úplně od začátku, anebo už z rodiny písničky znají?
Když dítě přichází takto připravené z prostředí, kde je muzika věcí samozřejmou, kde se třeba zpívá a zároveň se muzika pozorně poslouchá, je na tom, i pokud jde o přijetí té muziky, ve škole lépe. Ale tu chuť k muzice mohou získat i ve škole, když mají dobrého učitele. Slýchám takovou větu, dnešní děti lidovou písničku neberou. A já říkám, jak od koho. Je strašně důležité, kdo jim to předává, s jakou chutí, že je to pro něj samozřejmé. Apriorní strach, že něco nebude přijato, je největší nepřítel přijetí.

Stále učíte učitele učit. Co je vaše hlavní zásada?
Zpívat se naučíte pouze zpíváním. Na to žádná teorie neexistuje. A samozřejmě se věnovat muzice i ve chvilkách odpočinku a vydechnutí. Učitelkám a učitelům třeba doporučuji, že když něco nejde třeba v matematice na prvním stupni, přerušit to a zazpívat si písničku. Takováto pauza, která při dvou třech slokách nepředstavuje ani jednu minutu, je ohromně užitečná.

Učil jste se u Carla Orffa. Jak vás to ovlivnilo? Jak jste to přenesl do své tvorby?
Orff, jeho Carmina Burana je nejhranější skladba takovýchto rozměrů od skladatele 20. století, je znám i jako hudební pedagog a já jsem měl to potěšení prožít na Orffově institutu v Salzburgu dva roky. Musím říct, že mne to ohromně ovlivnilo. Při skládání na něj dost myslím i na způsob jeho hudebního myšlení a předávání té muziky dětem. Je to kreativní cesta. Není to dřivé učení se písničce. Patří k tomu třeba i improvizace, která je do jisté míry elementárním stupněm skládání. To se mi samozřejmě velice zalíbilo, tím spíš, že jsem v té době už velice pilně zpíval u pražských madrigalistů. Takže pro mě ta stará hudba, která Orffa inspirovala, je něco, co mne k němu přiblížilo. A když jsem slyšel některé jeho nahrávky hudby pro děti, říkal jsem si, to je můj svět, tudy se dá opravdu chodit po cestičkách v muzice.

(redakčně kráceno)