„Tlustý hubeného nenamluví,“ říká Hana Kofránková

V době televize, internetu a filmových 3D spektáklů působí rozhlasová hra trochu nepatřičně. Jenže i přesto má tento žánr své stálé posluchače a díky audioknihám a masivní automobilové dopravě přibývají další. Toto „divadlo za oponou“ je totiž v mnohém pravdivější a niternější než vizuální vjem, nutí člověka poslouchat a přemýšlet, představovat si, probouzí fantazii. S rozhlasovou režisérkou Hanou Kofránkovou hovořil v pořadu Před půlnocí z 10. dubna Petr Vizina.   

Co se dá poznat a odhadnout z lidského hlasu?
Skoro všechno. Slyším protivné hlasy a krásné hlasy. Krásný hlas je pro herce danajský dar. Když jsem recitovala, moje o mnoho let starší sestra mně jako malé holce říkala, neposlouchej se. Je to jedna z nejchytřejších rad, jakou jsem kdy vyslechla, a také ji používám. To jsou ty krásné, lahodné hlasy, kdy člověk poslouchá hlas, ale neslyší obsah. Jinak jsou samozřejmě hlasy sympatické, méně sympatické. Teď je móda chrapláků. Nejkrásnější hlas mé minulé práce byl Martin Stránský, což je hlas jak rašple, když chce.

Čím to je, že dnes přišly do módy chraptivé mužské hlasy?
Co mužské, i ženské! To je trošku problém. Měly by existovat i víly. Moje kolegyně teď točí hru, kde má tři mladé ženy, a všechny chraptí. Je to trošku móda a možná trošku životospráva.

V rozhovoru pro týdeník Rozhlas jste řekla, že život do umění nepatří. Prozradí hlas také to, jak ten člověk žije?
Nejhroznější je, když obsadíte čerstvě zamilovanou hereckou dvojici do milostného páru. Buď to hrozně podehrávají, protože je jim všechno moc, anebo přehrávají. A to samé naopak: jednou jsem obsadila rozvádějící se pár do hádky a také to bylo dobře. Diderot říká: „Hercovy slzy kanou z mozku.“

Čili musíte zjistit, v jakém vztahu ti dva herci jsou?
Nezjišťuju to, ale snažím se nedělat přešlapy.

Když popisujte herce, zaujalo mne, že používáte odborné termíny jako třeba „hlavová rezonance“?
Člověk by měl rezonovat nejrůznějším způsobem. Nejhorší je, když je hlas posazený jenom v krku. Když jste trochu empatický posluchač, začne vás z takového herce bolet v krku, protože vy jdete s ním. Ale vzpomenu výsostného rozhlasového herce a zpěváka Rudolfa Pellara, který měl z těch šansonů nekonečný dech. A protože režisér automaticky dýchá s hercem, když sleduje text, tak s ním jsem se vždycky udusila, měl dechu třikrát tolik co já.

Všimla jste si za dobu své práce rozdílu v herecké kvalitě?
Mluví se hůř, špatně, nepěstuje se dikce. Nejde o to, že to má být absolutně přesné, ale prostě pan Högr nešumloval. Dneska často nerozumíte, i když jdete do divadla, protože „to není přece důležité, každý ví, co ten Romeo chce říct.“ To v rádiu opravdu nejde a myslím, že to nejde ani na divadle. Takže rozdíl tady je, starší generace mluvila lépe.

Starší hry mají také pomalejší tempo. Tempo tedy odpovídá době?
Ano, život se zrychluje a rozhlasové hry také. Ráda bych řekla, že se tomu snažím čelit a že mám ráda pomalost a že si ráda užívám atmosféru. Ale není to pravda. Nedávno jsem slyšela nějakou svou starší hru a hned bych to přestříhala. Připadalo mi to rozvleklé. Takže i já jsem podlehla tomu rychlejšímu tempu, i když ta klipovitost mě rozčiluje a není to můj šálek kávy.

Léta spolupracujete s Josefem Somrem. Můžete mi jako laikovi vysvětlit, co se mi na jeho projevu líbí? Sám totiž nedokážu to pojmenovat.
Josef je velmi přirozený, nemá žádnou machu, nepředstírá něco, co v něm není. Je vlastně velmi úsporný, velmi věrohodný. Zažila jsem dobu, kdy začal recitovat verše. To nebylo tak samozřejmé. Myslím, že jsem byla jedna z prvních, kdo řekl, on bude říkat Janka Skácela, on je ten typ. A potvrdilo se to.

Také tvrdíte, že hubený tlustého nenamluví?
V dabingu se to přece osvědčilo – většinou jsou dabéři podobní hercům, které dabují. A tlustý hubeného nenamluví, to je pravda. Tloušťka je v hlase slyšet. Když jsem takhle k stáru četla Růženu Vavřincovou na pokračování, tak jsem u mikrofonu celou dobu stála, protože už se nenadechnu, jak bych potřebovala.

Jak dlouhé ticho unese rozhlasová hra?
To nevím. Pauza je úžasný dramatický prostředek. Vždy když dodělávám četbu, prosím zvukaře, aby ještě prodloužil pauzy před odstavci, protože mám pocit, že jsme to ticho dostatečně nevyužili. Ticho ale musí být naplněné, nesmí být technické, prázdné.
V rádiu se vždycky říkalo, takhle dlouhou pauzu ne, to by nám vypnuli vysílače. Nevím, jak to chodí, jestli se opravdu něco takového může stát. Pravda je, že jsem měla kolegu Josefa Melče, vynikajícího rozhlasového režiséra, který byl mistrem pauz a rozeznával jich sedm druhů. Když točil Bibli, přestříhával ji, vlepoval pauzy, krátil pauzy. Pauza pro něj byl základní tvarový prostředek.

Pro rozhlasového režiséra je tedy také důležitý cit pro rytmus?
Cit pro rytmus, to je přímo to nejdůležitější.   

Často se vás v rozhovorech ptají, jestli nemáte strach z toho, že je rozhlasová hra žánr, který upadá, protože doba jde přece jenom přímo proti němu?
Myslím, že jednu chvíli to pravda byla, ale už to pravda není. Například proto, že se teď točí dost her, vznikají zajímavé hry, svou roli v tom má i rozvoj audioknih, které začaly být opravdu populární. Nevěřila jsem tomu, ale je to pravda.

Tam je ten prvek, že se musíte soustředit a nechat se tím trochu pohltit?
Proti tomu jde to, že audioknihy jsou dost používány do auta. A to teda nevím, jak je to s tím soustředěním.

Nedávno jsem poslouchal nějaké vzpomínky na Vltavě a musel jsem zaparkovat…
No vidíte! Ale to vás šlechtí.

Budou rozhlasové hry existovat za padesát let?
Myslím, že ano, ale asi bych se divila, jak budou vypadat. Říkám, že oslovení přes uši jde rovnou do duše; zatímco oči se dají oblafnout, uši vám často řeknou mnohem více pravdy.

Jak si vybíráte hry, které točíte?
Některé mohu odmítnout, když cítím, že to vyloženě není pro mě, nebo když si myslím, že to není dobré. Jinak si do jisté míry vybírám, protože vím, co chtějí, nebo si něco přinesu jako nápad. Třeba Danielu Fischerovou točím okamžitě, jak něco napíše, protože vím, že to bude mého gusta.

V čem je to vaše spojenectví?
Rozumíme si, máme podobný názor na svět a baví nás podobné fígle v textu, psychologie postav, kterou ona má vždy velmi zajímavou.

Natočila jste čtyřdeskový komplet Karlík a továrna na čokoládu. Kdesi jste říkala, že Johnny Depp z filmu neodpovídá vaší představě o podobě Willyho Wonky?
Z knížky jsem měla představu především postaršího mužíčka­…, prostě mě to rušilo. Nicméně Bára Hrzánová přečetla všechny figury, Wonku, děti, rodiče, a na každého měla jiný trik.

Jak to dělá?
Ona je hlasový klaun a navíc ji to baví. Ona a Lábus, to jsou hlasoví klauni.

V čem tkví zvláštnost rozhlasové režie? Člověk by řekl, dostanou papír s textem, oni ho přečtou, paní Kofránková řekne buďto pomaleji, anebo rychleji, pak řekne, ok, a je to?
To to vidíte hodně snadně. Ještě tam je muzika a zvuky, fungují nějaké prostory. A za to nejdůležitější považuji hereckou práci, výklad figur. Dělala jsem třeba několik velkých her od Ibsena a probrat se s hercem jeho figurou až k jádru pudla bylo velmi dobrodružné.

Zmínila jste básně a recitaci. Básník Ivan Martin Jirous říkal, že básně se mají číst, jako když se čte telefonní seznam. Máte nějaké podobné krédo nebo bonmot tohoto druhu?
Jak četl Ivan Martin Jirous telefonní seznam? Nevím, Janek Skácel říkal, že člověk si má poezii číst sám, na procházce nebo dokonce i doma. Pan Lukavský říkal, že slovo bylo dáno, aby znělo, a že v poezii je hodně muziky. A i když si to čtete po tichu, je zjištěno, že napínáte hlasivky, takže vlastně podvědomě mluvíte. Poezie prostě vyšla ze zvukových projevů.

Bývala doba, kdy slovo znělo i z televizní obrazovky, byly to Nedělní chvilky poezie. Z dětství jsem z toho měl špatný dojem, ale když je to vytrženo z toho kontextu té doby?
No, tak byli tam i hrozní básníci. Jde o výběr. Pamatuji si ale, že jednou u nás byli řemeslníci a běžela Chvilka poezie, na obrazovce se bez jakýchkoliv listů a větví a jiných blbostí objevil Radim Vašinka a recitoval Mikuláškovu báseň. Ten řemeslník stál v pozoru, koukal a poslouchal, protože to prostě bylo dobré.

Na text Daniel Fischerové jste dělala hru Velká vteřina. Zdá se mi, že základní konflikt je tam ten, zda je náš život, vesmír jenom chaotickým sledem náhod, anebo je tam ta velká vteřina, ve které se projevil bůh. Jak jste si tuto otázku, třeba právě kvůli tomu textu, vyložila sama pro sebe?
Nemáte něco lehčího? Nevím. Jde o to, a v tom je Daniela mistr, že když si člověk myslí, že něco vyřešil, náhle, během jedné vteřiny, se vám může celý život převrátit na ruby a můžete na to koukat jako na rozházené figurky, když pokácíte šachovnici. A tak pendlujete mezi pánembohem a chaosem.

Hana Kofránková (*1949)

Režisérka, interpretka, pedagožka. Vystudovala český jazyk a estetiku na FFUK a dramaturgii na DAMU. S rozhlasem začala spolupracovat ovšem už před maturitou (společně s M. Pavlatou ztvárnili titulní role slavného seriálu pro mladé Písničky pro Petra a Lucii, 1966-1967). Její první  rozhlasovou režií byla poezie. Dlouho točila literární pořady. Navíc dva roky při režiích asistovala. Dnes má na svém kontě řadu skvělých velkých rozhlasových her, za inscenaci Ibsenovy Hedy Gablerové obdržela nejvyšší možné rozhlasové ocenění - Prix Bohemia. Její oblíbenou disciplínou zůstává četba na pokračování. Sama výborně načetla Babičku Boženy Němcové v režii Aleše Vrzáka.


(redakčně kráceno)