Baťův institut očima jeho duchovního otce

Zlín - První májový den se ve Zlíně stovky lidí vypravily do čtrnácté budovy v bývalém baťovském areálu. Veřejnosti se poprvé otevřel 14|15 BAŤŮV INSTITUT a především nové expozice Muzea jihovýchodní Moravy a Krajské galerie výtvarného umění. Krajská knihovna, která bude sídlit v budově číslo 15, se otevře v září. Jejich autor a otec idee vzniku centra architekt Petr Všetečka může být spokojen, hned první den přišlo tisíc lidí. 

„Jak se celý tento projekt povedl, musí zhodnotit sami návštěvníci a já doufám, že budou vnímat spíš tu lehkost, se kterou je to podáno, než tu dřinu, která za tím ve skutečnosti byla,“ říká dnes architekt.

Brňan, který si baťovský Zlín zamiloval už před lety, do něj začal jezdit po dokončení studií na architektuře v devadesátých letech. Tehdy pracoval na památkovém ústavu. „Vydržel jsem to asi rok. Pak jsem vybudoval svoji kancelář a začali jsme se baťovským fenoménem zabývat. Chtěli jsme zvrátit způsob, jak se s jeho architekturou zacházelo. A myslím, že se nám to do jisté míry poprvé výrazně podařilo na Baťově mrakodrapu. Dnes mám pocit, že jeho architekturu začali místní vnímat jinak,“ vzpomíná Všetečka, který je nejen za nápadem vzniku Baťova institutu, ale také autorem obou nově otevřených expozic.

V úvodní části expozice krajské galerie si návštěvník může prohlédnout model a rozhodnout se, co chce vidět. Část věnovanou architektuře střídá užité umění. „Prostor Zlín“ obsahuje především kulturu Baťova Zlína a sbírky, které Baťa shromáždil v první polovině 20. století. Průmyslový design a svobodněji kurátorsky pojatá část expozice s názvem „Rády vidění“ jsou pro ty, kteří na Baťovi tolik nelpí.

Hrál nějakou roli v utváření obou expozic i tovární prostor?
Samozřejmě. Ten byl naprosto klíčový. Vždycky říkám, že je to vlastně ten hlavní exponát, který člověka pohltí.  Chceme, aby jím člověk volně procházel, aby cítil jeho otevřenost. Baťovský prostor byl vždycky otevřený, byl velkorysý a měl pevný řád.

Než se ale vše dostalo až do fáze otevření expozic, musel projít velmi nákladnou rekonstrukcí. A samozřejmě s problémy, na které se při resuscitaci historických budov vždycky narazí. Co bylo nejtěžší vyřešit?
Tady je několik věcí, se kterými si projektanti museli poradit. Jednak to byly obvodové pláště - aby mohly zůstat autentické, musel zde vyrůst jakýsi dům v domě, který se zateploval zevnitř. Druhým oříškem, a zřejmě tím největším, byla statika těch budov. I když je železobeton chápán jako něco téměř věčného, ukázal se jako poddimenzovaný. Všechny nosné sloupy se musely obetonovat deseticentimetrovou vrstvou betonu a pak bylo třeba budovu vyztužit. Každá z baťovských továrních hal je vlastně originál. I když jsou si podobné, každá vznikala v trošku jiné době. Jiné problémy jsou u těch z dvacátých let, jiná problematika u budov z let čtyřicátých, což je tento případ. Někde Baťa prostě nutil inženýry, aby konstruovali na hranici možností, mnohé stavby byly poddimenzovány vědomě, někde to bylo třeba jen ošizeno v poválečné době, což je asi tento případ.

Našel jste v Baťovi, v jeho způsobu života něco, s čím byste se vy sám ztotožnil?
Mám docela rád jeho krátké prosté citáty, které většinou vyjadřují velmi inteligentně nějaký principiální pohled na svět, a myslím si, že v tomto on je vlastně myslitelem nepřekonaným. Ty věci, všechno to je sice hezký, že to tady je, ale je to tady proto, aby to nastartovalo to myšlení, aby lidi prostě přemýšleli, proč ten Baťa vlastně tohle všechno dokázal.