Petr Malý: Na zpravodajství mě baví adrenalin

Před dvěma lety vydala Česká televize publikaci k padesátému výročí vzniku televizního studia v Brně. Zachycuje počátky vysílání v budově Typos, kde se mnoho oblíbených pořadů natáčí dodnes. V jedné z jejích pater sídlí redakce regionálního zpravodajství. Tam má svůj stůl i autor knihy - redaktor a moderátor Událostí v regionech Petr Malý.

V brněnském studiu České televize působíte jako moderátor a zároveň jako redaktor zpravodajství. Která z těchto profesních rolí Vás více naplňuje?

Vyhovuje mi, že se to střídá. Nejsem pořád v terénu, můžu si od toho na chvilku odpočinout, ale zároveň jsem rád, že mám stále kontakt s lidmi venku. Za těch x let jsem si při natáčení vyzkoušel snad všechno, asi mě máloco ještě překvapí, ale můžu to zúročit při moderování. Pro moderátora je výhodou, když má zkušenosti z terénu a ví, o čem mluví.

Diváci Vás často vídají v reportážích ze soudů a velkých kauz. Vybíráte si tato témata sám z vlastního zájmu, anebo jsou Vám spíše přidělována vzhledem k Vašim zkušenostem?

Myslím si, že mi je dávána důvěra i pro ta složitější témata, ale určitě se jim nevyhýbám. Někdy je to i adrenalin, když je člověk přítomný u zásadních rozhodnutí, o kterých potom musí v rozmezí několika minut informovat v živém vysílání. Je to sice stresující, ale ten adrenalin mě na tom baví.

Máte ve zpravodajství nějaká oblíbená témata, na jejichž natáčení se vždy těšíte?

Nedá se říct, že bych měl vyloženě něco nejoblíbenějšího. Jsou kauzy, kde si člověk musí dávat pozor na každé slovo, aby si na tom nevylámal zuby a někomu neublížil. Po takových tématech je pak člověk rád, když jede na nějakou „oddechovou“ věc, kde se může kochat třeba pěkným prostředím, kde ještě nebyl, a potká zajímavé lidi, které by jinak asi nepotkal.

Petr Malý jako redaktor zpravodajství
Petr Malý jako redaktor zpravodajství

Řekl byste o sobě, že jste při práci puntičkář?

Vyloženě puntičkář asi nejsem, ale myslím si, že v sobě mám něco, kvůli čemu práci nikdy neošidím. I když je to třeba jen několikařádková čtená zpráva nebo běžná reportáž, jedna z tisíců, vždy ji dělám tak, abych se pod to mohl s dobrým svědomím podepsat. Snažím se držet laťku tak, jak jsem si ji vnitřně nastavil, a nikdy ji nepodlézat.

V České televizi pracujete už několik let, pro diváky jste jednou z neodmyslitelných tváří brněnského zpravodajství. Jak jste se do televize vlastně dostal?

Byla to náhoda. Vysokou školu jsem si vybíral spíš vylučovací metodou a žurnalistika se sociologií z toho tak nějak vyplynula. Při studiu jsem začal brigádně pracovat jako zprávař v jedné soukromé televizní společnosti. Od telefonu mě za chvíli poslali natáčet vlastní reportáže. Pak už to šlo samo, brzy přišla nabídka z jiné televize… Ale popravdě, nikdy jsem neměl sen stát se novinářem.

A o čem jste tedy snil?

Já jsem to neměl tak jako mnozí spolužáci, kteří už od začátku gymplu věděli, že chtějí být právníky nebo doktory. Já jsem žádnou vysněnou profesi neměl. Teď si někdy zpětně říkám, vzhledem k tomu, jak často chodím na soudy, že by mě možná bavilo dělat práva. Tehdy jsem si na to ale netroufal.

Má pro Vás tato práce i nějakou hranici? Tváře ve zpravodajství se dost často obměňují - dovedete si představit, že byste to sám dokázal dělat celý život?

Musím říct, že zpravodajství je docela vyčerpávající. Po pár letech zjistíte, že se všechny události svým způsobem opakují. První povodně jsou pro vás velké drama, ale třetí se už stávají rutinou. I proto jsem rád, že si od toho občas můžu odskočit třeba k moderování pořadu Ochránce, což je zase trochu jiná práce.

  • Petr Malý s bývalou kolegyní Anetou Savarovou
    Petr Malý s bývalou kolegyní Anetou Savarovou zdroj: Petr Malý
  • Petr Malý a legrácky s Anetou Savarovou
    Petr Malý a legrácky s Anetou Savarovou zdroj: Petr Malý

Vrátila bych se zpět ke škole - o České televizi, konkrétně o historii brněnského studia, jste psal také svoji diplomovou práci. Proč jste si vybral zrovna toto téma?

V té době jsem už v České televizi pracoval. Na čas jsem měl přerušené studium a magistra jsem si dodělával už při práci. Téma se mi takřka nabízelo. Samotného mě vždy zajímalo, co se v televizi dělo před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Seznámil jsem se s některými lidmi, kteří byli přímo u zrodu televizního studia v Brně, a tak jsem nakombinoval jejich vzpomínky a pátrání v archivech.

A na základě této práce potom vznikla i knižní publikace.

Nejdříve to byla diplomka čistě pro účely dosažení titulu (smích). Ale když se blížilo padesáté výročí brněnského televizního studia, přišel nápad, že by se to dalo využít. Oslovila mě mluvčí studia Hanka Orošová, která věděla, že jsem tu práci psal. Přepracoval jsem ji do literárnější podoby a dal pryč některé věci, na kterých bazírovali ve škole, ale běžného čtenáře by je asi nebavilo číst. Myslím si, že z toho vznikla docela zajímavá knížka.

Čím může Vaše kniha toho „běžného“ čtenáře zaujmout?

Nejkouzelnější mi přijde úplný začátek, televizní věk, který si dnes už většina lidí nedokáže představit. V té době to skutečně byla práce na koleně několika nadšenců, kteří studio a vysílání uvedli do života. Myslím si, že tenkrát to musel být stokrát větší adrenalin než dnes, kdy už se člověk na techniku přece jen může spolehnout.

Publikace „50 let Televizního studia Brno“ je zájemcům k dispozici ke stažení zdarma ve formátu pdf.


Řekl byste, že se vlivem nových technologií mění i práce novinářů? Není to dnes o něco více stresující?

To si nemyslím. Přenosový vůz a živé informování, to k tomu pro mě zkrátka patří. Samozřejmě nám hodně práce přibylo poté, co začala vysílat čtyřiadvacítka (ČT24, pozn. red.), ale myslím si, že když tuto práci člověk chce dělat, tak s tím dnes musí počítat.

V současnosti se dost rozmáhá trend videožurnalistů, kteří si reportáže také sami natáčejí. Troufl byste si i na něco takového?

Já nejsem velký zastánce tohoto trendu. Možná jsem konzervativní, ale myslím si, že každý by se měl držet toho, co umí dělat dobře. Možná by mě bavil střih, to jsem si už i vyzkoušel, ale nevěřím tomu, že bych byl dobrý kameraman. Vždy je lepší být dobrý reportér, než zároveň špatný kameraman. Člověk má většinou talent jen na jedno z toho.

  • Petr Malý a Soňa Šuláková
    Petr Malý a Soňa Šuláková zdroj: ČT Brno
  • Petr Malý
    Petr Malý zdroj: ČT Brno

Když jste začínal s moderováním, musel jste na sobě hodně pracovat?

Dostal jsem se k tomu trochu oklikou. Nejdřív jsem v České televizi dostal nabídku moderovat Dobré ráno, takže ještě dřív než Večerník (Jihomoravský večerník, dnes Události v regionech z Brna, pozn. red.) jsem si vyzkoušel tohle. Ve dvojici s kolegyní Soňou Šulákovou jsem se naučil, jaké to je, utáhnout dvě a půl hodiny živého vysílání. Když jsem potom začal moderovat Večerník, už to pro mě díky tomu nebyl až takový stres.

Co po práci, jak nejraději trávíte volný čas?

Snažím se věnovat hlavně rodině, mám čtyřletou dceru, která mi dělá největší radost. O víkendech ze všeho nejraději jezdíme na chatu - máme byt přímo v centru, takže čas od času potřebujeme vypadnout do přírody. Občas zajdu do posilovny, abych se trošku hýbal, ale jinak žádný velký sportovec nejsem. Začalo mě bavit jachtaření, v létě jezdíme s kamarády na pánskou jízdu, nebo spíš plavbu do Chorvatska.

Moderátor Petr Malý si oblíbil jachtaření
Moderátor Petr Malý si oblíbil jachtaření

Když jste mimo Brno, zajímáte se i tak o aktuální dění? Necítíte v tomto směru nějakou profesní deformaci?

Částečně ano, zajímá mě, co se děje, i když zrovna v práci nejsem. Na druhou stranu si od toho člověk rád na chvíli odpočine. Na dovolené vypínám úplně.