„Vychováváme z dětí roboty,“ říká Lenka Procházková

Ačkoliv o sobě Lenka Procházková tvrdí, že je optimistka, na dnešní době a nastupující generaci najde pozitivního máloco. Hovoří o účelovém výmazu historické paměti, neschopnosti vytvořit si vlastní názor, který pak nahrazují hesla z médií. Jako disidentka slavila porážku komunismu, tvrdí však, že vyhráno není a že boj o demokracii probíhá právě teď. Jedním z jeho projevů může být tažení proti církevním restitucím, ale také knihy a přednášková činnost. S Lenkou Procházkovou hovořila v Před půlnocí z 2. května Šárka Bednářová.    

Kdybyste měla říct, kam jsme došli dvacet tři let od Sametové revoluce, jak by zněla vaše charakteristika dnešní společnosti?
Nedávno jsem psala článek o Mojžíšově čtyřicetiletém putování na poušti a říkala jsem si, proč tak dlouho, když k Jordánu to je takový kousek. Pak jsem pochopila, že potřeboval vychovat dvě generace, které nepoznaly otroctví a uctívání bůžků, a že šlo o zrod a výchovu národa.
A kam jsme došli my dvacet let poté, co ruský voják opustil naši zemi zaslíbenou? Jaký sen jsme dali svým dětem? Na tom všem, co se děje, mi vadí nejvíce školství…

Máte pocit, že se vzdělání zanedbává?
Použila bych daleko jiný výraz. Je to schválně. Už Borovský říkal, že politickou stranu poznáte podle toho, kterak školství podporuje. My celou dobu říkáme, že školství je priorita, jenže děti jsou čím dál blbější. Jak je to možné? Nemají pojem o českých dějinách. Nedávno jsem měla přednášku pro budoucí politology na VŠE a ti říkali, že dějepis nebyl zajímavý. Výuka končí 2. světovou válkou, pak jsou chvíli 50. léta, komunismus a tím to končí. Obětovali jsme jednu generaci a teď se chystáme obětovat druhou.

To nezní moc optimisticky, přitom od mladé generace si hodně slibujeme. Jaká je budoucnost?
Pro někoho vychováváme roboty. A pokud zpoplatní státní vysoké školy, budou to roboti s obojkem na krku. Jaká akademická svoboda, když bude student od prvního ročníku zadlužený?

To je materiální stránka věci. Vychovává se v mladé generaci cítění nebo potřeba angažovat se pro věci veřejné. Zajímá to ještě mladé lidi?
Zajímá je to jako ekology a podobně, to asi ano a to kolem sebe vidím. Ale jak hodně chodím po přednáškách, tak vidím, že neznají souvislosti a nedovedou si dát věci dohromady. Přebírají hotové názory – hesla z médií. Je to vůbec asi poprvé v novodobých dějinách, kdy je generace rodičů vzdělanější a „rozhleděnější“ než jejich děti.

Jak se děti stavějí k církevním restitucím?
Moje děti jsou informovány z první ruky, takže tomu rozumí. Další děti, když jsem učila na literární akademii, to také pochopily, i když samozřejmě nemůžu mluvit za všechny. Důležitější ale je, jak se k tomu staví veřejnost, a myslím, že vedlejším produktem mého boje je to, že se mi lidi podařilo informovat, jak to je. To mě těší.

Nemáte přesto pocit marnosti? Podala jste trestní oznámení na premiéra, kardinála Duku. Hodně jste si slibovala od vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Přesto všechno spadlo pod stůl a církevní restituce byly schváleny. Jak to vnímáte teď?
Na Vrchním státním zastupitelství se to šetří jako trestný čin. Může být odloženo, ale vždycky to může být znovu zvednuto. Především jsem chtěla, aby si pachatelé uvědomili, že nejsou beztrestní.
Kromě toho jsme napsali dopis papeži Benediktovi, ten neodpověděl. Teď píšeme nový dopis
papeži Františkovi, od kterého si hodně slibujeme. Bude to na našich webových stránkách formou petice a chtěla bych nashromáždit 50 000 podpisů a pak to poslat papeži. To je totiž člověk, který si uvědomuje, že svět, ale i římskokatolická církev je na křižovatce. A on chce být ten reformista.

Nejde církev tím, že přijala církevní restituce, proti poselství nového papeže Františka, který tvrdí, že církev má být chudá a pro chudé. Vnímáte to tak?
Vnímám to přesně tak. Naše církev si na něj nemůže zvyknout. Připadá mi to, jako když nastoupil Gorbačov a naši papaláši nepochopili, že je to nový vítr a setrvávali ve své zabedněnosti. 18. až 19. listopadu byli všichni na víkendu na Orlíku, v Praze demonstrovali lidi, oni čekali, co bude, přišli v pondělí a už bylo pozdě. To se může stát taky.

Jste věřící?
Jsem věřící, ale církev k tomu nepotřebuju. Napsala jsem historický román o Ježíšovi a Bibli znám možná víc než kdejaký církevní hodnostář.

Věříte, že Ústavní soud, kde teď leží stížnost, rozhodne proti církevním restitucím?
Myslím, že Ústavní soud zruší nějakou část, třeba finanční náhrady.

Církev se teď také vložila do sporů o fungování Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak se díváte na tento spor? Byl odvolán ředitel Herman právem?
Určitě právem. Jsem na straně Petrušky. Přestože každá volíme jiné strany, v tomto jsme zajedno, stejně tak s Petrem Uhlem. Ten úřad je semeniště…

Jsou i jiní disidenti, například biskupka Šilerová a další, kteří mají opačný názor. Disidentské hnutí se v tomto názoru štěpí?
Nejenom v tomhle. I co se církevních restitucí týče, jsem ve svém názoru celkem osamělá. I v tom, že jsem volila Zemana. Celkem jsem proti nim. Je nás tam takových menšina. Ti ostatní mají pocit, že v listopadu vyhráli, teď už to je v pořádku a můžou odpočívat. Ale já říkám, nevyhráli jsme, boj o demokracii je teď. To ale například Vaculík a tyto starší generace nechtějí slyšet, protože chtějí umřít s pocitem, že vyhráli.

Na svého bývalého partnera Ludvíka Vaculíka nemáte vliv?
Mám ho pořád velice ráda, ale aby autor Dvou tisíc slov zpíval, že kníže má k lidu blíže, volím Karla. To je pro mě jeden z nejtěžších zážitků. Nemá smysl se s ním hádat.

Jaký máte vztah ke komunistické straně? Jaký je váš pohled dnes na tuto stranu?
Můj pohled je, že ta idea, která nebyla nikdy naplněna, tady zůstává ve vzduchu a jde o to, jestli si ji ještě někdo stáhne. Ale vyčítat dnešním komunistům 50. léta je jako vyčítat dnešní církvi inkvizici. To je prostě stejné. V jejich straně byla těžká léta, která trvala šest let, a byly to ruské mlýny smrti, které sem byly importovány, a ne na naši žádost. Stalinismus se musí rozlišovat.

Dnes se spíše vytahuje antikomunismus a poukazuje se na krajské vlády, jejichž součástí komunisté často jsou. Jak na to nahlížíte?
Je to zastydlý antikomunismus. Když mi někdo řekne, že bojuje proti komunismu, řeknu mu, tenhle boj jsem už vyhrála a teď bojuji proti něčemu jinému. Totalita může mít různé barvy, třeba modrou nebo černou.

Proti totalitě a důsledkům totality bojoval Jan Palach. Vy jste o tom napsala velmi krásnou a poutavou knížku, román Slunce v úplňku, příběh Jana Palacha. Téma jste převzala po novináři Jiřím Ledererovi, který předčasně zemřel a rukopis o Palachovi nestihl dopsat. Nikomu se nechtělo dokončit jeho práci, vám ano. Co vás přesvědčilo?
Napsala jsem dvě knihy. První začal psát Jiří Lederer v 80. letech, ale umřel, Škvorecký nám ten fragment poslal a já to dopsala. To vyšlo v samizdatu. Pokládala jsem to za svou povinnost, protože jsem téměř Palachova vrstevnice a všechno jsem to prožívala. Kdyby tu knihu napsal někdo, kdo to nezažil, nebude to autentické.
A po 20 letech, když bylo 40. výročí okupace, mi syn Jiřího Lederera a vydavatel Aleš Lederer řekl, jestli to nechci oprášit, že by to vydali znova. Tak jsem to přečetla a řekla, že to oprášit nejde, protože to je dokument, ale že z toho udělám román. Tak vznikl přes 350 stran dlouhý román, který jsem napsala za šest měsíců. Bylo to takové vzepětí, že jsem to odnesla i zdravotně…

Psala jste 15 hodin denně. Údajně jste si najala byt v Karlových Varech, abyste si naposlouchala ruštinu…
Kniha začíná příjezdem tanku, které Jan Palach vidí na Václaváku. Potřebovala jsem tam proto mít ruštinu a znovu pocítit tehdejší vztek. A protože vztek nevyvoláte, jela jsem do Varů a týden jsem se tam procházela. Jenže tam jsou ti bohatí Rusové a ti vztek nevzbuzují. Tak jsem aspoň naposlouchala ruštinu.

Hledala jste i historické prameny, pátrala po Palachových spolužácích a spolubydlících? Mluvila jste s nimi osobně?
Po spolužácích jsem nepátrala. Měla jsem Ledererovy zápisky, takže pramen informací jsem převzala. Ovšem už v 80. letech jsem si psala s jeho bratrem, který mi dokonce půjčil i jeho dopisy mamince ze Sovětského svazu, kde byl na brigádě. Když jsem budovala postavu, bylo to strašně důležité z psychologického hlediska. Po revoluci jsem se s jeho bratrem seznámila osobně, byli jsme spolu v Římě v italské televizi, která jako první, hned v roce 1990, dělala obrovský pořad o Palachovi a my jsme tam vystupovali.

Kolik je v románu pravdy a kolik fabulace? Postavila  jste to na fiktivních denících. Vystihly ty deníky myšlení Jana Palacha?
Četla jsem jeho seminárku a pochopila jsem, že je to typ filozofa. Znala jsem jeho vyjadřování a říkala jsem si, že takovýto vlastně velice vážný kluk si určitě psal deník, který zničil. Tak jsem si řekla, že si to dovolím… Deník je tedy fiktivní, ale jsou v něm pravdivé pasáže.

Někde jste řekla, že „ten kluk“ vyzrál a dospěl během pěti měsíců. Román jste založila na vztahu Jana k matce. Jaký vztah měl Jan Palach ke své matce? Musel vědět, že jí způsobí obrovskou bolest.
Oni byli protestanti a on věděl, že to pochopí. Uvažoval jako voják, který jde do války. Mimochodem doufal, že to přežije a že to nebude marná oběť. Byl stratég a tím, že si vymyslel tu skupinu – tedy, že když nepůjde národ do stávky, za pět dní se upálí další. Byla to skutečně fikce. Četla jsem i koncept toho dopisu, který studenti opsali ještě, než přišla policie. Dlouho to měnil, než došel k tomu, co může chtít, tedy zákaz cenzury a zákaz rozšiřování kolaborantského časopisu Zprávy.

Přesto se žádného vývoje nedočkal, pět dní umíral v nemocnici a čekal na dobrou zprávu, která by mu napověděla, že jeho oběť nebyla marná. Byla to chyba, že národ nešel do generální stávky?
Samozřejmě. Národ to ale nevěděl, v médiích to tajili, dopis nebyl uveřejněný celý. Doktoři k němu nesměli nikoho pouštět, byla tam matka a bratr. Snad ta psycholožka, nechci ji jmenovat, se z něho snažila dostat druhé jméno, ale on žádné neměl. Je to antická záležitost.
Když za ním přišel Luboš Holeček několik hodin před smrtí, Palach mu zřejmě chtěl říct, že to je fikce, protože věděl, že za chvíli umře, ale už nemohl mluvit a neřekl mu nic.

Jaký motiv jste měla k napsání toho románu?
Motiv je svědectví. Byla jsem svědek té doby. Můj otec byl jeden z protagonistů pražského jara. A chtěla jsem sepsat svědectví o Palachovi. Chtěla jsem zanechat knihu o tom, kdo to byl Palach a co to bylo Pražské jaro. Svědectví je akce do budoucna a člověk, který hodně ví a umí to formulovat, má povinnost předat svědectví.

O Palachovi natočila Agnieszka Holland film Hořící keř. Jak se vám to líbilo?
Dívaly jsme se s dcerou na všechny tři díly najednou a ocenily jsme způsob uměleckého zpracování, například kameru. Je to úžasně udělané. Scénář bych napsala jinak, ale to, co ona chtěla říct, to udělala skvěle.

Není ostuda, že to musela natočit polská televize?
Nabízela jsem České televizi téma Palach mnohokrát, měla jsem napsanou divadelní hru, synopsi k filmu a vždycky mi řekli, to nikoho nezajímá. Tak to udělali Poláci a já jim tleskám.

Jaké téma máte teď v hlavě?
Nejenom v hlavě, ale už v počítači. Je to Bílá hora, stavovské povstání. Krásné je, že lidi měli tehdy ještě ideály. Když se rozhodli, že založí konfederaci pěti samostatných zemí, udělali to, pak sice byli poraženi a hrozným způsobem popraveni, ale ty dva roky, kdy Češi třikrát obléhali Vídeň…To musím udělat jako film. Jenomže stál by tak 200 milionů, protože chci mít tu i bitvu, kterou jsem nastudovala ve vojenském muzeu. Ale ty peníze! Zkusím to v HBO. Scénář je hotový, překládá se do angličtiny.

Téma Bílé hory. Jaký aktualizační prvek tam vidíte pro dnešní dobu?
Bitva trvala hodinu a 45 minut. Český král Fridrich obědval na hradě a než se zvedl, byla prohraná. Ti vojevůdci nevěděli, že je to osudová bitva, a prohráli ji. Na 300 let jsme se pak stali kolonií. To je něco o osudu. 90 procent národa byli protestanti, kteří pak byli násilně převedeni na katolicismus. Jsou to dějiny našeho národa, který to nevzdal a zachoval si jazyk, což je pro mě jako spisovatelku prvořadé, a zachoval si paměť. Jenže paměť dnes začíná ztrácet a je to umělý výmaz paměti. Umělci a pedagogové, ale také každý rodič je povinen tomu zabránit, protože to, že existuje Česká republika, není samozřejmé.

Nazrála dnes doba pro další národní obrození?
Musíme znovu založit podzemní univerzity jako v době disentu, kdy se mladí lidé chodili vzdělávat do bytových škol.

Kde máte ty „Patočky“?
„Patočky“ nemáme, ale nechali nám odkaz, která pořád může někdo přednášet za ně. A jsou i mladí filozofové. V Čechách je tolik bystrých lidí, že se dají dohromady, a většinou jsou tito lidé schopni pracovat zadarmo.

Takže jste optimistka?
Jsem. Co se týče národa českého, tak ano. Jsme bystří, pracovití, akorát že nám výsledky vždycky někdo vezme a dá si je do vlastních kapes.

Lenka Procházková (*1951)

Spisovatelka. Její otec byl významný spisovatel a scénárista Jan Procházka, který byl za takzvané normalizace nežádoucí. I proto se stala signatářkou Charty 77. Po smrti otce v roce 1971 napsala svůj první román. Její knihy nejprve vycházely v zahraničí a v samizdatu. Po Sametové revoluci se věnovala psaní naplno. Má na kontě desítky knih a několik významných knižních cen. Pracovala několik let v diplomatických službách na Slovensku. Dnes se do povědomí dostává bojem proti církevním restitucím.


 (redakčně kráceno)