„Slovensko nepotřebuje české velvyslanectví,“ říká Iveta Radičová

Iveta Radičová z vrcholné politiky nadobro odešla, když, jak říká, položila na misku vah budoucnost Slovenska a post premiérky. Její vláda padla a v předčasných volbách zvítězil její odvěký politický rival Robert Fico. Dnes je Iveta Radičová zpátky na akademické půdě. O svém působení v politice napsala knihu Krajina hrubých čiar a na její politické působení se jí ptal v Interview Čt24 ze 17. května i Bohumil Klepetko. 

Po odchodu z politiky jste se vrátila na akademickou půdu, kterou jste v pravém slova smyslu nikdy neopustila. Nechci vás zatahovat do nuancí českých sporů, nicméně prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat známého literárního historika Martina C. Putnu profesorem. Pobouřil tím akademickou obec i politiky, podle nichž překračuje své pravomoci i zvyklosti a nemístně si vyřizuje účty se svým kritikem. Jaký to na vás jako vysokoškolskou profesorku dělá dojem?
Po roce 1989 vzniklo velmi mnoho univerzit a kritika na kvalitu vzdělání i kvalitu titulů je určitě na místě. Jiná věc je, do jaké míry má prezident zasahovat do odborného procesu jmenování. Teoreticky může. Otázka však je, zda má v sobě takovou hloubku a rozsah poznání všech oborů a oblastí, aby dokázal znegovat rozhodnutí akademické obce a vědeckého schvalování takovéto úrovně. Osobně bych si na to netroufala.

Stalo se něco takového někdy na Slovensku?
Osobně si na takový případ nevzpomínám.

V česko-slovenských vztazích plní česká média vleklá zákopová válka mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karel Schwarzenbergem o jmenování bývalé první dámy Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku. Jak tento vnitročeský spor vnímáte?
Na úvod bych vyslovila provokativní tezi, zda naše země, které mají tak úzké vztahy a vazby, nadále potřebují mít zastoupení v podobě velvyslanectví. Tedy zda by nestačily konzuláty na řešení každodenních problémů občanů.

To by ale spíš vzájemné vztahy ponížilo?
Naopak. Byl by to jistý precedent ukazující, že obě země mají natolik blízké vazby, že na vzájemné fungování mít tuto formální strukturu nepotřebují. Ale dávám to spíš do úvahy.
Z hlediska velvyslanců je podstatný ten postup. Může to být profesionální diplomat, ale i veřejně známá osoba, ale nic to nemění na faktu, že procedura je jasná – navrhuje vláda, čeká se na souhlas země – a že je velmi neobvyklé zveřejňovat jméno dřív, než celý proces proběhne. Navíc to vnímám jako nezdvořilé vůči současnému velvyslanci ve Slovenské republice. A to bez ohledu na osobu, které se to týká.

Ale jde i o tu osobu, na tu se ptám. Slovenský premiér Robert Fico by totiž Livii Klausovou na Slovensku velmi uvítal. Řekl, že by to byl projev respektu a úcty ke Slovenské republice. Taky to tak vidíte?
Vyslovil svůj osobní názor, ale v mezinárodních vztazích to není standardní postup.

Vnímáte to ze strany Roberta Fica jako pomocné lano hozené Miloši Zemanovi, se kterým má dobré vztahy, aby podpořil to, o co stojí?
Jistá nápomoc v tom určitě byla, protože pan prezident se vyjádřil dřív, než celý proces proběhl, což je věc nestandardní.

Diplomatka Magda Vášáryová v České televizi upozornila, že pro Slovensko by byl asi problém, kdyby Livie Klausová jako česká velvyslankyně zastávala názory svého manžela například na Evropskou unii a evropskou integraci. Byl by to pro Slovensko problém?
Manželka neznamená být ztotožněná se všemi názory a postoji svého manžela. Je to osobnost se svými vlastními názory. Musím ale skromně říct, že její názory neznám, takže spíš v tomto je problém.

Lidové noviny upozornily také na to, že otec Livie Klausové Štefan Miština byl za války vysokým úředníkem tajné slovenské policie Slovenského štátu a měl účast na persekuci Židů. To by ve schvalovacím procesu na Slovensku mohl být problém?
Každý velvyslanec musí projít procesem kompletní a komplexní prověrky. A zhodnocení rodinných vazeb a podobně je součástí posuzování kandidáta. Čili by se to mohlo objevit jako problém.

Závidíte Robertu Ficovi, že mohl sestavit jednobarevnou vládu, byť se třemi nestraníky, ve které se nemusí potýkat s koaličními partnery? Vy jste měla vládu složenou ze čtyř stran a jedna z nich, Svoboda a solidarita, vám nakonec zlomila vaz, když nehlasovala pro rozšíření pravomocí záchranného fondu eurozóny.
Není, co závidět. Ano, v koalici je to mnohokrát velmi komplikované, častokrát to velmi vře, bublá a někdy ten hrnec i vybouchne. Ale když hledáte řešení zejména v takových těžkých časech, skutečně platí víc hlav, víc možností, a pokud se najde společné řešení, je i smysluplnější. Být sám má svoje výhody a svoje velké nevýhody. Jste totiž sám.

Jaké to bylo jít do parlamentního hlasování spojeného s vyslovením důvěry vaší vládě, o kterém jste předem věděla, že jde o prohranou bitvu?
Nebyla to ztracená bitva, protože tady už nešlo o hlasování o vládě, ale o Slovensko, a to není prázdná fráze. Šlo o postavení Slovenska v budoucnosti. Tehdy šestnáct zemí tento mechanismus schválilo a naše neschválení by z nás udělalo černou díru na mapě Evropy. A z hlediska budoucnosti Slovenské republiky je naším zájmem být v jádru, být v nejsilnější skupině Evropské unie. Čili to nebyla hra o vládu, ale o postavení Slovenska.


V roce 2010 jste přitom jako předsedkyně vlády odmítla účast Slovenska na peněžní pomoci Řecku. Tuto pomoc předtím paradoxně přislíbila vláda Roberta Fica. Není to paradox, že takto hlasujete proti sobě v podobných věcech?
V jistém momentě se evropská témata stala tématy vnitropolitickými a není možné zazlívat opozici, že cítila možnost předčasných voleb a té se také chytila. To je součást politického boje.
Ale k tomu porovnání půjčky Řecku a finančního mechanismu. Vláda pana Fica schválila oba dva mechanismy. My jsme zachovali kontinuitu ve fiskálním mechanismu, který se ale měnil, takže byly přijaty tři zásadní podmínky naší účasti. To, co jsme odmítli, byla přímá půjčka peněz. Dnes říkám, že mě mrzí, že jsme se nemýlili, protože kdybychom se bývali mýlili, tak další kroky a dnešní situace vypadá úplně jinak. Bohužel jsme měli pravdu, že přímá finanční injekce není řešení a že nepomůže.

Vaše vrcholná politická kariéra je neustálým potýkáním se s Robertem Ficem jako soupeřem. V roce 2010 vyhrál volby, nebyl schopen sestavit vládu, sestavila jste ji vy a stala jste se premiérkou. Před rokem a půl se Robertovi Ficovi naopak podařilo sesadit vaší vládu a suverénně vyhrát předčasné parlamentní volby. Pravda, vy už jste ohlásila, že v nich kandidovat nebudete. Jaký je Robert Fico politik jako soupeř?
Velmi těžký soupeř. On je opravdu výborný politický marketér. Ovšem obsah jeho politiky a kroky, které dělá, to je jiné téma, tam mu jedničku s hvězdičkou v žádném případě nedávám. Naopak, ta známka by nebyla vůbec dobrá. Ale schopnost prosadit se a vliv komunikační strategie má opravdu vynikající a výborné. A pravdou zůstává i to, že dokáže, Churchill to kdysi šarmantně nazval „elá hop“, totálně změnit názor. V roce 2002 pan Fico podporoval rovnou daň, ale nedávno se na půdě České televize vyjádřil, že porazil posvátnou krávu pravice, rovnou daň, a zrušil ji. Takže opravdu změnil postoj a názor.

Na slovenské politické scéně jste měla ještě jednoho soupeře, prezidenta Ivana Gašparoviče, který vás porazil ve finále minulé prezidentské volby. Jaký politik je Ivan Gašparovič?
Pan Gašparovič je spolutvůrcem Hnutí za demokratické Slovensko, je spoluautor „Noci dlouhých nožů v Národní radě Slovenské republiky“ z dob začátku mečiarismu na Slovensku…

Neříkejme si jeho životopis… Jaké je s ním vyžití politické, tak se vás ptám?
Našli jsme způsob, jak zastávat svoje kompetence, a já sama jsem se po skončení vlády vyjádřila, že ten způsob hodnotím jako korektní. Každý jsme věděli, jaké jsou naše kompetence, a nelezli jsme si do zelí.

V Česku se teď trochu řešilo, jestli nejistá chůze a postoj českého prezidenta při otevírání korunní komnaty na Pražském hradě byly důsledkem virózy nebo společenské únavy. V celém světě jsou známé „bushismy“, svérázné výrazy někdejšího prezidenta Spojených států George Bushe. Ale i slovenský prezident má v tomto směru co nabídnout: Bývalého papeže Benedikta XVI. jmenoval jako Dominika XVI. Na otázku o snižování pracovních podmínek řekl: „Odpovím vám dvěma slovy: Ano, máte pravdu.“ Nebo třeba naposled, když se s pravopisnými chybami zapsal do pamětní knihy na výstavě čajů a bonsají v Nitře. Komplikovaly vám některé jeho výroky život jako předsedkyni vlády?
Ano, měl výroky, které jsou mediálně opakované a neslouží zrovna ke cti prezidenta. Mnohem závaznější je to, že jako vy řešíte problém profesora, tak Slovenská republika řeší jmenování generálního prokurátora a průběh celé volby. A tady prezident zaujal velmi rezolutní politické stanovisko. Proto jsme nikdy nebyli politickými partnery, ale vždy politickými soupeři. Ale když to nezbytnost vyžadovala z hlediska institucí a pozicí, tak jsme se snažili, najít nějaké řešení.

Ta podstatná věc, budete v příštím roce kandidovat na prezidentku Slovenské republiky?
Myslela jsem, že mě ušetříte této otázky. Po zkušenosti, kterou z vrcholové politiky mám, si nesmírně vážím vaší otázky i podpory občanů, ale už se do vrcholové politiky nevrátím.

Čili to je definitivní?
Je.

Je to spíš výhoda nebo spíš nevýhoda být ženou ve vysoké politice?
Když jste novotvar, tak je to vždy nevýhoda, protože je zaběhnutý a zažitý určitý styl politiky. A musím říct, že hlavně v zemích střední a východní Evropy, platí, že naše politika je velmi arogantní, agresivní a častokrát velmi nemístná a nevychovaná. Já patřím k zastáncům úplně jiného stylu politiky, umírněného, vedeného formou dialogu a to se v mužském světě hůře prosazuje.

Když jste zmiňovala hrubiánství, celé zkazky se vyprávějí třeba o italském premiérovi Silviu Berlusconim, o jeho vztahu a vyzývavosti vůči ženám. Jak jste ho poznala vy?
Četla jsem o té jeho čertovině v médiích, ale tak ho znám jenom z médií. Při jednáních na summitech to byl koncentrovaný, argumentačně vybavený premiér, který se jako každý z nás snažil obhajovat zájmy své země, ale i pokračování Evropské unie.

Schvalujete občas se objevující požadavky na kvóty na zastoupení žen, ať už ve vysoké politice nebo ve firmách? Dvoupětinového zastoupení žen v dozorčích radách velkých firem do roku 2020 se týká směrnice Evropské unie? Česká vláda i parlament už to odmítly. Jak se na to díváte vy?
Musí být hlavně připravená společnost. Pokud bychom zavedli kvóty a hrozí pokaždé věta typu „ty buď ticho, nebýt kvóty, tak na své pozici nejsi!“ To je velmi riskantní a přímo nevhodné. Společenská atmosféra u nás na takovýto postup zdaleka není zralá; naše země na takový skok opravdu nejsou připravené.

(redakčně kráceno)