„Šťasten ten, kdo zapomene, co už nelze změnit,“ říká Eva Erbenová

Po druhé světové válce zůstaly miliony mrtvých, rozdělený svět a především děsivý monument holocaustu. Z hrstky přeživších Židů dnes žijí hlavně ti, kteří byli tehdy dětmi. Kulisami jejich dospívání tak nebyly školní lavice a bezstarostné hry, ale ostnaté dráty a boj o život. K těmto dětem patří i Eva Erbenová. V jedenácti ji i s rodinou transportovali do Terezína, následovala Osvětim, pak pochod smrti, z nejbližší rodiny přežila jediná. V pořadu Před půlnocí z 8. května s ní hovořila Šárka Bednářová.

Dokázala jste si někdy představit, jak by asi ten život vypadal, kdyby války nebylo? Přemýšlela jste někdy o tom?
Velice často. Chtěla jsem být lékařkou, už jako dítě jsem si hrála se stetoskopem, každému jsem se snažila dávat injekce. A kdo byl ochoten,  toho jsem ošetřovala.

Své dětství ostatně velmi hezky popisujete ve vaší nové knížce, kterou jste napsala společně s Markétou Mališovou Životy Evy L.. Musím se přiznat, že jsem to přečetla jedním dechem, stejně jako vaši předcházející knížku Sen. Jak na rané dětství vzpomínáte?
Nejhezčí vzpomínky člověka jsou právě z raného dětství, kdy je všechno takové čisté a plné naděje. Na dětství hodně vzpomínám a v určitém směru mne rodinné fotografie, které jsem po válce našla, pomohly přežít to postdětství.

Fascinuje mě, že si z dětství vzpomínáte na takové detaily jako například, jaké jste vařili polévky, že vás dvakrát do roka navštěvovala švadlena a šila pro vás, jak se u vás pralo velké prádlo. Jak si to vysvětlujete?
Normálně. Člověk si vzpomíná, hlavně když už je to dětství neodvratně pryč, už nemá maminku a vlastní děti už také přivést nemůžete. Myslím, že je to nějaký dar, který si člověk sám vydoluje z minulosti.

Váš otec byl vynálezce určité hmoty, která vycházela z bakelitu, ale protože byl Žid, nemohl to v roce 1939 patentovat na své jméno. To nebyl pro vašeho otce varovný signál, že se něco děje? Nikdy ve vaší rodině nepadla nějaká úvaha o tom, že byste mohli emigrovat?
Úvaha padla. Myslím, že tatínek si asi říkal, jsme Češi, na českém území, a i když půjdeme do Terezína, je to pořád ještě doma. Vím, že tatínek měl možnost odjet s námi do Šanghaje, kde tehdy hledali chemiky a lékaře. Také jsme měli přátele, kteří šli do Ameriky a kteří mě dokonce chtěli adoptovat a vzít sebou. My jsme ale nějak nechtěli opustit republiku. Tatínek vždycky říkal: „Přežijeme to, když nám všechno vezmou a půjdeme do Terezína. To nevadí. Vrátíme se, začneme znovu.“

O Nicholasi Wintonovi vaše rodina neslyšela?
Slyšela. Maminka jednou odpoledne přišla domů, vyprávěla a začala balit nějaký kufříček a dávala do něj ručníky a různé mé věci. Ptala jsem se, proč to dělá, a ona, že kdybych náhodou jela do Anglie, tak abych měla. (Snad mě tam dokonce zapsala.) Já jsem hrozně plakala a hrozně jsem nechtěla. A když maminka říkala, že nás možná čeká těžká doba, odvětila jsem: „Já s vámi budu jíst dřevo, ale do Anglie nejedu.“

V jedenácti jste se ocitla v terezínském ghettu. Jak jste tam žili, v jakých podmínkách? Ve svých knihách píšete, že to byla malinká komůrka s nějakými kamínky, že jste jedli všelicos. Jak na to vzpomínáte?
To bylo naposledy v mém dětství, kdy jsem byla s rodinou. A kdyby býval Terezín skončil v té komůrce, tak by to vůbec nebylo tak zlé.

V Terezíně vám, jak píšete, hodně pomáhali čeští četníci?
Byli četníci, kteří nám byli velmi přátelsky naklonění, nikdy neublížili a pomáhali. Například přinesli lék pro mou tetičku, která měla astma. Tatínek ten lék poslal po jednom četníkovi a ten nám to hodil do okna v terezínských kasárnách. To okno muselo být otevřené v přesně stanovený čas, jenže bylo zamrzlé a nešlo otevřít, a tak do něj maminka vrazila ruku, okno se rozbilo a balíček přišel. Všichni kolem si v ten moment mysleli, že si podřezala žíly.

Zpívala jste ve slavné dětské opeře Brundibár. Bavilo vás to?
Zpívala jsem jen ve sboru, ale bavilo nás to všechny. Dostali jsme se na nějakou dobu do úplně jiného světa. Najednou jsme byli děti-herci a Brundibár byl pro nás Hitler, nacismus, to, co jsme doufali, že jednou porazíme. Opera Brundibár byly naše vitamíny.

Když jste byla následně deportována s maminkou do Osvětimi, nezvykle jste jeli osobním vlakem. V knize popisujete, že jste zprvu ani netušili, kam jedete, ale vy jste na to přišla. Jak?
Já jsem na to přišla-nepřišla. Okna toho vlaku byla zatarasená laťkami a na jedné se houpal obrázek s Plzeňským Prazdrojem. Otočila jsem ho a stálo tam: „Wir fahren nach Auschwitz - Jedeme do Osvětimi. “Řekla jsem to mamince, ta se na mě podívala a řekla, neříkej to, nech to. Vzala to šmahem.
Myslím, že nikdo nevěděl, co Osvětim opravdu je. Strach v Terezíně z transportu na východ byl, nikdo tam nechtěl jet, ale taky nikdo ve skutečnosti netušil, co nás tam čeká. Že tam jsou plynové komory a že se tam děje, co se tam děje, to nikdo nevěděl.

Váš tatínek odjel už dříve. Když jste ho s maminkou vyprovázely a loučily se s ním, pamatujete si na tu chvíli? Jak reagovala maminka a co si s tatínkem řekli?
Co si řekli nevím. Maminka byla smutná, tatínek byl smutný, ale každý ví, že doufání je bez konce. A dokud člověk žije, tak doufá. Němci nám řekli, že Terezín je přeplněn, takže muži od osmnácti do padesáti let budou stavět nové ghetto. A když jsme se později mohly na „stavbu“ dobrovolně přihlásit, tak jsme se přihlásily, protože jsme chtěly za tatínkem. My jsme tam je jet nemusely, ale přijely jsme, kam jsme přijely, a nevěřily jsme, kde jsme.
Když se vlak zastavil a ženy se dívaly škvírami v prknech ven, jedna řekla, tady nezůstaneme, to je nějaký trestanecký tábor, samí psi a biče. Vtom se rozlítly dveře a vykopali nás ven a už to jelo. Nikdo nevěřil, že je to skutečnost.

Následovala jistá selekce na děti a ženy. Vám zachránilo život to, že jste řekla, že vám je osmnáct let?
To jsem neřekla, nikdo se mě neptal. Ale přišla přítelkyně od maminky, Julča Beková, která tam zastávala nějakou funkci, odtrhla mě od maminky, které jsem se držela pevně za ruku, a říkala, že když se mě budou ptát, mám říct, že je mi osmnáct. Pořád jsem hledala maminku, koukala za ní, abych se neztratila, a nakonec jsem prošla, nikdo se mě na nic neptal. Mengeleho jsem ani nezaregistrovala, leda jeho holínky… Celé to přistání bylo tak traumatické.

Život v Osvětimi popisujete jako velmi krutý, že se z vás stala téměř zvířata, protože to byl boj o přežití, boj o každý kus chleba. Fascinoval mě váš příběh, kdy vám pažbou pušky německý voják vyrazil přední zuby. Jak se to stalo?
Při selekci nás vybrali na práci a místo hadrů, které jsme měli na sobě, nám dali nám lepší oblečení a také boty. V Osvětimi jsme měli takové holandské dřeváky. Já dostala obě levé, ale byla tam hromada bot, tak jsem si jednu šla vyměnit. V tom okamžiku se to někomu nezdálo a zarazil mě tou pažbou. Jiný člověk, trochu lidštější, viděl, co se stalo, a hodil mi kousek paštiky. Nechala jsem si to, abych to donesla mamince, a zapomněla jsem na zuby. A v tu chvíli se strhla bitva… Bída z lidí lotry činí.

Pochod smrti, další vaše kapitola. Přežila jste ho díky tomu, že jste se při jedné noční zastávce zavrtala do slámy, a když jste se ráno probrala, pochod byl pryč. Co jste si myslela, když kolem vás bylo naprosté ticho?
Nebylo kolem mě naprosté ticho, protože přišel nějaký chlapec, který tam byl na nucené práci. Nebyl to Žid, byl to Polák, osmnáct devatenáct let. Přinesl mi něco k pití a poslal mě honem pryč, že tam nemůžu zůstat.  Když o tom dnes přemýšlím, nedá se říct, co jsem si tenkrát myslela.  Když se nacházíte v situaci, tak řešíte tu situaci. Jestli to bylo v Osvětimi nebo kdekoliv jinde, kdy prostě jen musíte dál, tak nemyslíte. Člověk nemyslí, člověk něco dělá. Tak jsem šla, ale bála jsem se kdekoliv zaklepat, protože jsem byla zavšivená, v hadrech, bez bot a nezdálo se mi, že ze mě bude někdo nadšený…

Blížila jste se k českým hranicím, k domovu jste měla asi dvě stě kilometrů. Při tom pochodu jste si užila také své. Jednak jste potkala německého vojáka, dezertéra, který vám dál kávu s mlékem, která vás skoro zabila. Také jste se dostala k nějakému domečku, kde na vás němečtí vojáci naopak vytáhli zbraň?
Byla to taková budka v lese, z které se hlídal přechod. Vyšel voják a ptal se, co tam dělám, tak jsem řekla, že jsem se ztratila. V tu chvíli se objevil druhý voják s nataženou zbraní, ale on ho chytil za ruku a řekl mu: „Nech ji, ta chcípne sama.“ Zmýlili se.

Zcela vyčerpanou vás našli u Postřekova, kdes se vás ujala rodina Jánových. Dá se říct, že jsou pro vás druhými rodiči, že vás zahrnuli láskou, péčí, nic vám neodmítli?
V tom okamžiku udělali to nejlidštější a nejodvážnější, protože vzít k sobě nějaké židovské dítě mohlo znamenat vyhlazení celé vesnice; víte, co se stalo v Lidicích. A ačkoliv jsem neřekla, že jsem Židovka (používala jsem jméno Králová), myslím, že to celá vesnice věděla.

Po válce vás našla teta v seznamu židovské obce. Odešla jste do Prahy, u tety se vám moc nelíbilo, odešla jste do sirotčince, vystudovala ošetřovatelskou školu, potkala svého manžela, kterého jste znala už z Terezína. Spolu jste se pak rozhodli pro odchod do Izraele. Proč?
V roce 1948 se nad námi zase začala stahovat mračna, zase byly různé nebezpečné okamžiky a momenty, zase jsme nebyli žádoucí, zase jsme byli Židi, nadto tatínek byl chemik a inženýr, což taky nebylo slavné. Neviděli jsme budoucnost.

Co byl poslední moment, kdy jste si řekli, že v této zemi nebudete?
Narůstající antisemitismus. Člověk měl strach, že tady zůstane a bude zase nežádoucí, že se mu pomstí za to, na čem nemá vůbec žádný vliv. Jsem, co jsem, s tím nic neudělám.

V Izraeli ale život taky nebyl jednoduchý?
Chtěli jsme do Austrálie, ale Petr měl v Izraeli bratra, tak jsme jakoby viděli, že bychom tam měli, byl to jakýsi prst osudu. Každý má nějakou svou zem. Čechy byly naše vlast, tady jsme vyrostli, a Čechy zůstaly naší vlastí a do smrti zůstanou. Tam žijeme, ale naše vlast je tady.

Vrátila byste se někdy do Prahy natrvalo?
Často jsme o tom přemýšleli. Kdyby sametová revoluce byla dřív, kdy ještě moje děti nebyly dospělé, kdy jsem je ještě mohla vzít a posadit do českých škol, tak ano.

Dnes vaše děti neumí česky?
Moje dcera rozumí, protože čeština je její mateřština, já tenkrát ještě hebrejsky neuměla. Takže když přijede do Čech, rozumí každé slovo, ale česky nemluví.

O hrůzách, které jste zažila, jste začala mluvit poměrně pozdě, až v Izraeli, když vašemu druhému synovi bylo asi deset let. Proč až tak pozdě?
Byla jsem hrozně mladá a takhle mladých nás přežilo hrozně málo. Takže když jsem něco řekla, tak vždycky Petr, který je o deset let starší, nebo jeho známí řekli, že nevím a tak dále. Navíc se mi zdálo, že to, co se mi stalo, bylo tak neskutečné, že to snad ani není pravda a že mi určitě nebudou věřit. Tak jsem o tom nic neřekla.
Mému synovi bylo třináct, když jsme poprvé vycestovali z Izraele, na zpáteční cestě jsme jeli z Dánska přes Německo a Berlín. A když jsme tam uviděli směrovky „Praha 400 km“, Petr řekl, pojď, pojedeme, podíváme se. Jako první jsme šli navštívit Lustigovy, Arnošt tenkrát psal v zámku na Zbraslavi, a to bylo bouřlivé přivítání. Arnošt mě představil jako vnučku Karla Jaromíra Erbena…

Typický šprýmař Arnošt Lustig, váš rodinný přítel. Když jsem se ho v tomto pořadu ptala, zda věří v Boha, odpověděl: „Jsem oportunista. V Boha nevěřím i věřím.“ Jsem opatrný, co kdyby opravdu byl?" Jak je to s vámi?
Úplně stejně. Já v něj nevěřím, ale nějakého mám. Nemůžu říct, že věřím, ale něco ve mně věří, že tady je nějaká moc. A když si něco moc přeji, tak se o to přece jenom opírám.
Nechci ho urazit, ale taky si myslím, kde jsi byl po celou tu dobu, když se děly tyhle hrozné věci?

Mottem vašeho života je věta: „Šťasten ten, kdo zapomene, co už nelze změnit.“ Co je pro vás dnes v životě nejdůležitější?
Moje rodina.

Je ještě něco, co byste chtěla od života, aby se splnilo?
Já bych chtěla mír. Aby k sobě lidi nebyli jako vlci. Aby se přestali malicherně a nábožensky vraždit. Aby bylo jedno náboženství, jeden Bůh. Aby lidé respektovali život, nebrali ho jiným ani sobě. Aby nechali každého žít svým způsobem. Život je jeden jediný, ten velký dar nikdo nedostane dvakrát. Takou moudrost bych si přála, aby někdo snesl na zem.

Eva Erbenová (*1930, Děčín)

Přeživší holocaustu. Její otec byl chemik, vedl továrnu na gumové výrobky ve Volyni. Oba dědové vlastnili továrnu – na rybí konzervy a na obuv.  V jedenácti letech byla deportována do terezínského ghetta, o tři roky později do Osvětimi, na konci války utekla z pochodu smrti. Po absolvování ošetřovatelské školy v Praze odjela v srpnu 1948 se svým manželem do Izraele, kde žije dodnes. Má tři děti, devět vnuků a jedenáct pravnoučat.


 (redakčně kráceno)