Revoluční gardy

Na pomezí chaosu konce druhé světové války a obnovování československého státu byly vytvořeny Revoluční gardy. Měly hlídat železniční tratě a především působit v pohraničí, kde se pohybovaly desetitisíce lidí - běženců, přeživších trestanců, prchajících vojáků, ale i lidí toužících po pomstě a kořisti - a kde docházelo k mnohým excesům. Ty jsou dnes připsovány právě těmto z velké části dobrovolnickým tělesům, které v národní paměti dostaly přízvisko „Rabovací“. Podíl na násilnostech a rabování však měly jak Revoluční gardy, tak dnes téměř neznámé ozbrojené složky Národních výborů, jednotky Svobodovy armády či samozvané mstitelské skupiny banditů.

O Revolučních gardách hovořili v Histori.cs ze 4. května historici Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu, Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Matěj Spurný z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Co to vlastně byly Revoluční gardy?
Kokoška: Musíme se vrátit do jara 1945, kdy moravská odbojová organizace Rada tří, která udržovala spojení s Londýnem, připravila ve spolupráci s ilegální skupinou Národní odborové ústředny zaměstnanecké koncept budoucího povstání. Jeho páteří měly být dělnické jednotky, vyzbrojené zbraněmi dodávanými britskou armádou. Tento plán sice selhal, nicméně koncept existoval až do počátku května 1945, kdy bylo rozhodnuto na zasedání České národní rady, že tyto jednotky ponesou název Revoluční gardy. Skutečnost pak byla úplně jiná. Když 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, tyto jednotky se vytvářely klasickým vojenským způsobem, formou mobilizace. Bylo vytvořeno vojenské velitelství Velké Prahy, kterému podléhaly různé jednotky, a ty se potom v závěru povstání přeformovaly do Revolučních gard, do normálního vojenského tělesa, které pouze neslo tento Revoluční nebo povstalecký název.

Já jsem slyšel, že s tím měly něco společného odbory, Ústřední rada odborů, ÚRO?
Kokoška: To je druhá stránka věci. Zmiňoval jsem Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou. V době, kdy se ještě nevědělo se, že dodávky zbraní těsně před povstáním selžou, vznikl vojenský štáb Ústřední rady odborů, který měl být velitelským orgánem těchto jednotek. Jenže tento štáb byl štábem bez vojska, protože i když v některých továrnách vznikly vojenské jednotky, vždy spolupracovaly v síti vojenských velitelství, tedy pod vojenským velitelstvím Velké Prahy. Štáb ÚRO měl prakticky pouze informační význam, protože zjišťoval informace v jednotlivých závodech, rozhodně ale neřídil vojenské akce a nedisponoval žádnou významnější vojenskou silou.

Jakl: Revoluční gardy jsou trošku jako ponorná řeka, protože původně se dokonce měly jmenovat lidové milice, čemuž zabránili sociálně demokratičtí členové České národní rady, protože to už bylo přece jen příliš okaté.

Spurný: Lidové milice prosazovala komunistická strana a Revoluční gardy byly nakonec kompromis, protože protinávrh jejich názvu „národní gardy“ se zase nelíbil komunistům.

Jakl: A protože podle mezinárodního práva musí být vojáci označeni, byly už průběhu dubna 1945 ilegálně vytištěny bílé pásky s červenými písmeny RG, kterými měli být vojáci označeni. Ovšem tyto pásky zůstaly v průběhu povstání uzamčené v sídle Národní odborové ústředny zaměstnanecké, takže povstalecké jednotky v Praze a po celých Čechách bojovaly označeny klasickou trikolórou podle pokynů vojenských velitelství. Z povstaleckých jednotek se pak vytvářejí strážní prapory a až 23. května jsou tyto strážní prapory přejmenovány na prapory a pluky, jednotky Revolučních gard a dostávají tyto pásky. Nicméně existence samotných Revolučních gard byla velice efemérní, protože měly za úkol střežit Prahu nebo svoje posádky a vysílat své jednotky do pohraničí. Ovšem s tím, jak se obnovovaly jednotlivé ozbrojené sbory Československé republiky, přestaly být tyto dobrovolnické formace k potřebě, nesplňovaly kritéria a do srpna 1945 byly zcela kompletně rozpuštěny.

Jaké měly úkoly? Co měly dělat po revoluci, po válce?
Spurný:
Já mohu říct, jaké úkoly měly zejména v pohraničí. Zejména jeden pluk, který střežil území zhruba severních Čech (mezi Sokolovem a tokem Labe), měl především dávat pozor na bezpečnost dopravních spojení. Ve skutečnosti bylo případů, kdy Revoluční gardy zasahovaly do děje, daleko více. Revoluční grady ovlivňovaly nejen ryze bezpečnostní věci, ale zasahovaly i do soužití lidí, když v pohraničí vytipovávaly „nespolehlivé živly“, a zejména se zapojily i do různých protiněmeckých akcí - v květnu, červnu 1945.

Kokoška: Tady se opakovala situace z roku 1918, kdy bylo zapotřebí zajistit pohraničí a instalovat tam československou moc. Po konci druhé světové války byly totiž vojenské jednotky, které přišly ze západu nebo z východu, stále vázány ve svazku spojeneckých armád. Bylo proto zapotřebí vytvořit dobrovolnické jednotky, které by tento úkol plnily. A nebyla to pouze otázka jednání, jak se zjednodušeně vykládá, ale šlo skutečně o obnovování státní suverenity, protože pohraničí bylo velice neklidné. Pohybovaly se tam desetitisíce lidí, válečných běženců, vraceli se lidé z nuceného nasazení, vězni z koncentračních táborů, a na Západ zase utíkali příslušníci německých jednotek. Proto bylo zapotřebí střežit státní hranici a zamezit tomu, aby docházelo k transferu nějakých zásob, protože železniční stanice byly obsluhovány německým personálem. Takže celá řada nařízení, která dostal první pluk Revolučních gard, se právě týkala transportů, které je možné propouštět přes státní hranici, jako byly transporty spojeneckých armád nebo Mezinárodního červeného kříže, a kterou dopravu je třeba naopak zastavit.
Jejich úkolem tedy skutečně byla obnova vládní moci. Rozkaz byl vydán 15. května 1945 rozhodnutím ministerstva obrany. A generál Svoboda se jako nový ministr obrany k tomu rozhodl právě proto, že jiné síly než tyto dobrovolnické jednotky k dispozici neměl.

Jakl: Termín Revoluční gardy je dnes užíván paušálně pro všechny ozbrojené formace Československé republiky té doby, a to především v pohraničí. Tehdy je obnovována finanční stráž, četnictvo, policie. Dochází k bojům o moc, o ovládnutí ministerstva vnitra a jeho ozbrojených složek, které vyústily do vytvoření Sboru národní bezpečnosti. Obnovuje se také armáda z vojáků, kteří zůstali v protektorátu a kteří se také účastnili povstání. My přitom jako by přejímáme označení Revoluční gardy z hlediska německy mluvících občanů Československa, kteří v každém ozbrojenci, který přišel ve stejnokroji, viděli revolučního gardistu.

Spurný: Při takzvaně divokém odsunu bývají strašně často zmiňovány Revoluční gardy, že to byla lůza, která v pohraničí masakrovala Němce a tak dál. Mám pocit, že v české historické paměti jde o snahu ten problém jakoby lokalizovat, aby odpovědnost nesla úzce vymezená skupina lidí, která jednala chaoticky a spontánně. Ve skutečnosti se Revoluční gardy na vyhánění Němců nebo dokonce násilnostech na Němcích v tak výrazné míře nepodílely. To mají daleko více na svědomí vznikající armádní jednotky.

Co to bylo za lidi?
Kokoška: Byli to účastníci Pražského povstání. Když se bavíme o prvním pluku Revolučních gard, setkáváme se s názvy z Pražského povstání, prapor Svobody nebo Toledo. Tyto jednotky byly hned po povstání demobilizovány. Zůstali tam pouze mladší lidé, kteří se transformovali do tří pluků Revolučních gard. Jeden pluk byl nasazen v pohraničí, dva pluky sloužily v Praze. Často to byli lidé bez vojenského výcviku, v podstatě dobrovolníci z Pražského povstání. V pohraničí tak tento pluk plnil konkrétní úkoly a zároveň probíhal výcvik nováčků, zacházení se zbraněmi, vojenská disciplína a tak dále.
Pochopitelně to nebylo plně disciplinované těleso a byla řada případů, kdy byl porušován kázeňský řád. Nejde jenom o rabování a podobné záležitosti. Velitelský sbor se snažil a vydával velmi přísné tresty, a to i právě proto, že se snažili zavádět disciplínu a základní vojenské řády.

Co to znamenalo přísný trest?
Kokoška: Jednak to byly kázeňské tresty podle základního vojenského řádu - jednadvacet ostrých, propuštění ze služby. A pokud šlo o rabování, tam byla i hrozba trestu zastřelením. (Asi ve dvou rozkazech se objevuje: „Kdo bude přistižen při rabování, bude zastřelen.“) Můžeme se samozřejmě bavit o tom, do jaké míry šlo o nadsázku, do jaké míry to bylo míněno vážně, nicméně rozkazy existují a svědčí o tom, že se velitelský sbor skutečně snažil obnovovat disciplínu. Je to podobné s tím, že nejdříve chodí na vycházky se zbraněmi, ale ty jsou jim potom odnímány, protože celá řada zranění vznikla právě špatnou manipulací se zbraní. Jsou tam i tresty za to, že ve službě navštívili pohostinský podnik.
Bohužel celé to bylo velmi složité. Na jednu stranu měli vystupovat vojensky rázně, na druhou stranu to byli lidé nevycvičení. A to bylo nakonec také tím hlavním důvodem, proč byly koncem června 1945 Revoluční gardy rozpuštěny a jejich činnost ukončena.

Kdo velel jednotlivým jednotkám Revolučních gard? To byli profesionální vojáci?
Jakl: Velelo jim jádro, velitelství Alex z Květnového povstání, které paralelně vytvářelo standardní vojenské pluky a prapory, velelo obsazování železničních tratí (na rozkaz ministra dopravy generála Hasala, jehož rozkazy potvrzoval generál Svoboda, ministr obrany) a po té uzavření hranic a obsazování teritoria.
Ovšem zmiňované ozbrojené formace, které byly zaměňovány za Revoluční gardy, spadají pod dnes neznámou kapitolu Ozbrojených sborů Revolučních Národních výborů. Podle Košického vládního programu totiž vznikaly v obcích a městech jakési „sověty“ nebo „Revoluční Národní výbory“, které zřizovaly své ozbrojené sbory. A jelikož faktické povstání a obsazení pohraničí provedla vojenská ilegalita, Ozbrojeným sborům Revolučních národních výborů zůstala služba obecní policie. Ale i to je terminologicky nejasné, protože prakticky každý ozbrojený sbor se jmenoval jinak – někde to byla „Místní bezpečnostní stráž“ nebo „Ochranný bezpečnostní sbor“, jindy „Národní stráž“, „Národní garda“. Někdy se to jmenovalo „Revoluční garda obce XY“. Tyto jednotky pak střežily zajatecké tábory, zatýkaly kolaboranty, Němce, takže tam také docházelo k vyřizování účtů.

Čili tam bychom spíš mohli hledat ty násilnosti?
Jakl: Nejen tam, ale také tam.

Miroslav Krejsa, předseda osidlovacího úřadu, v knize České pohraničí píše: „Nebyly to jen notorické asociální elementy, jež odjížděly do svého Eldoráda na trofejní výpravy, byli to i obyčejní čeští občánkové puštění z řetězu nacismu, z jejichž podvědomí se vynořila neohrožena trestem chamtivost a zločinnost. A k usmíření svědomí stačilo zneužití pásky 'RG' nebo uniformy neopartyzána.“
Čili on si mohl každý natáhnout pásku s „RG“ a mohl řádit někde v pohraničí a měl pocit, že je krytý. I když nebyl vlastně revoluční gardista.
Spurný: Tento citát vnímám jako snahu dát ruce pryč od toho, co se dělo. Ve skutečnosti byla odpovědnost politických aktérů daleko větší, než se většinou uvádí. Ne až tak osidlovací úřad, ten vzniká až později, ale zejména ministerstvo obrany. Nitky k největším násilnostem pak vedou k centru, ať už se jedná o Postoloprty a další.
Zároveň bych se zde trochu zastal Revolučních gard, protože ač tam byli lidé velmi různého ražení, řada z nich opravdu chtěla odvést vlasteneckou povinnost a chápala to vyloženě jako mravní záležitost. Samozřejmě v paměti ale zůstanou ti, kteří svoji roli nějakým způsobem zneužili.

Kokoška: Lidé, kteří nebyli zařazeni v žádné formaci, byť se pohybují v uniformě, měli být podle tehdejších rozkazů odzbrojeni, odstaveni a nějak eliminováni. To se snadno řekne, ale těžko provádí. První pluk Revolučních gard měl takto odzbrojit „divoké“ jednotky, které se vytvářely ad hoc a na vlastní pěst pronikaly do pohraničí s cílem se obohatit nebo páchat násilí. Jenže dobrovolníků v Revolučních gardách bylo tak málo, že nakonec byly některé „divoké“ formace začleněny do Revolučních gard.
Jedná se například o jednotku Pěst nebo četu Smrčina, které formálně spadaly do organizace Revolučních gard, ale velitelství se fakticky nikdy nepodřídily. Především jednotka Pěst, která se pohybovala prakticky po celém pohraničí v severních Čechách, působila velmi brutálně, ale velitelství na ně nemělo žádný vliv. Žádnou autoritu neuznávali totiž už v průběhu Pražského povstání, čímž byli pověstní.

Byla to taková lůza?
Kokoška: V tomto byla asi velká nedůslednost. Velitelství pluku bylo totiž upozorňováno místními Národními výbory nebo četnictvem, že se tyto jednotky chovají velice špatně, že tam v podstatě trestnou činnost. Nicméně z důvodů, jako byl zmíněný nedostatek mužstva a tak dále, a možná i z nepřirozené solidarity vůči nim dlouho nikdo nezasahoval. K tomu došlo, až když to dosáhlo neúnosné míry, jako to bylo třeba v případě čety Smrčina, která se dopouštěla skutečných excesů.

Spurný: Kritika Revoluční gard a těchto volně působících jednotek se objevovala od přelomu května a června. Ve zprávě pro ministra Noska z 12. června jsou vyjmenovávány slabiny Revolučních gard a jasně se tam říká, že nemohou dlouhodobě působit, a kritizuje se tam „nedostatek smyslu pro národní majetek“. Političtí představitelé tedy již relativně brzy věděli, že je to neudržitelný stav a že je tyto složky třeba nahradit něčím jiným.

Jakl: Paralelně s tím začala probíhat mobilizace několika ročníků záložních důstojníků a začaly se naplňovat pravidelné armádní útvary, které mohly začít vykonávat strážní službu v rozsahu, kdy už nebylo dobrovolnických formací potřeba.

Pokud vím, veřejné mínění tenkrát nebylo Němcům nijak nakloněno a myslím, že velmi tolerovalo některé excesy, přesto se „RG“ překládalo jako Rabovací gardy?
Jakl: Potrestat Němce bylo v té době „svatým úkolem“ každého Čecha, ale ještě se přitom obohatit, to už je zločin největší, takže tam je nutné vnímat i dobovou mentalitu.

My nemáme rádi, když se někdo obohatí i slušně…
Spurný: V pohraničí žila celá řada českých starousedlíků a několik set tisíc z nich tam strávilo celou válku, takže mezi Němci docela rozlišovali. Čili lidový hněv a touha po odplatě nebyly tak paušální, jak by se mohlo zdát. Takže když tam přišly tyto jednotky, které nikoho neznaly, navíc měly i pocit, že konají dobou věc, a přitom se obohacovaly, čeští starousedlíci to vnímali přinejmenším jako ohrožení. A někteří to dokonce vnímali i tak, že tito lidé ubližují a okrádají slušné Němce. Takže ta kritika tady byla, a to právě zejména z řad Čechů, protože Němci tehdy pochopitelně nebyli v postavení, kdy by to mohli oficiální kritizovat cestou.

Kokoška: Třecích ploch bylo více. Zlou krev třeba vyvolávalo nařízení, že by se Národní výbory měly starat o zásobování Revolučních gard. Takže zatímco někde byly Národní výbory rády, že tam Revoluční gardy jsou, jinde naopak přítomnost Revolučních gard vnímali jako zátěž i z těchto pragmatických důvodů. Další velký problém byl mezi Revolučními gardami a příslušníky Svobodovy armády. Příslušníci Svobodovy armády se považovali za elitu a Revolučními gardami opovrhovali a docházelo dokonce přímo k vzájemným konfliktům a napadání. A jeden z argumentů na oficiální úrovni ministerstva obrany byl ten, že Revoluční gardy jsou naprosto zbytečné a že se dopouštějí excesů. To bylo ovšem v případě Svobodovy armády hodně utilitární zdůvodnění.

V souvislosti s tím, co tady zaznělo, tak se zdá, že Revoluční gardy odnášely spíše to, čeho se dopouštěli vojáci?
Spurný: Příslušníci Svobodovy armády nebo zahraničních armád vůbec byli jednak disciplinovanější, zároveň měli zkušenost fronty. Tam je tedy důvod, proč pohrdali kluky, kteří pár dnů válčili v Praze a teď chtějí konat revoluční spravedlnost v pohraniční, nasnadě. Na druhou stranu právě frontová zkušenost Svobodovy armády, měsíce a roky válčení, ztráta kamarádů, vedla k tomu, že byli možná ještě náchylnější k největším krutostem, protože jim to po zkušenostech, které měli, prostě připadalo normální. Čili v tomto je to ambivalentní.

Jakl: Svou roli hrál také mocenský boj o to, kdo bude disponovat těmito jednotkami, které by v případné občanské válce stály na té které straně. Osočování Revolučních gard tak mohlo být utilitární pro to, aby byly převedeny dejme tomu pod ministerstvo vnitra, které by tímto posílilo budovaný Sbor národní bezpečnosti.

Kokoška: Obraz Revolučních gard pronikal i do filmu ­ mladí muži v čistých uniformách Africa Corpsu si na nádraží vyprávějí hrdinné historky. To už je skutečně licence, která pochází z okruhu Svobodovy armády.
Pokud jde o další osud Revolučních gard, rozhodlo se už v druhé polovině května 1945. Armáda měla mobilizovat a obnovit svou původní předválečnou organizaci. Všechny ostatní jednotky pak měly být převedeny pod ministerstvo vnitra do Sboru národní bezpečnosti. Vedle policistů a četnictva se pak z povstaleckých jednotek měl vytvořit druhý pilíř, který by vyrovnával původní prvorepublikový aparát a původní příslušníky.
Tento plán se začal naplňovat v červnu. V polovině června se demobilizují všechny jednotky, které se nacházely mimo pohraničí. Svou činnost dál vykonával pouze první pluk Revolučních gard, protože víceméně plnil úkoly stráže ochrany železnic. V této fázi docházelo ke konfliktům s armádou, protože armádní důstojníci se na Revoluční gardy dívali skrz prsty, a k určitým incidentům nebo naschválům.
A pokud jde o samotné příslušníky jednotek, ty čekal dvojí osud, pokud chtěli pokračovat ve službě. Ti, co podléhali brannému zákonu, podléhali mobilizaci. Ti, co brannému zákonu nepodléhali, přecházeli do Sboru národní bezpečnosti, zbytek do civilu.

Jakl: Zajímavý je rozkaz o odzbrojení všech formací, které stojí mimo armádu a Sbor národní bezpečnosti. V té době totiž komunisty ovládané ministerstvo vnitra flagrantně porušilo Košický vládní program, který vznik Sboru národní bezpečnosti nepředpokládal. Naopak počítal s tím, že policejní službu budou vykonávat ozbrojené sbory Národních výborů. A najednou Sbor národní bezpečnosti odzbrojuje i ozbrojené jednotky Národních výborů, kromě Revolučních gard a partyzánských oddílů.
Ta železniční stráž měla vlastní organizaci. Zajímavé ale je, že Ústřední rada odborů si vymínila, aby nebyla odzbrojena Závodní stráž, zárodek Lidových milicí, která vzniká paralelně vedle Revolučních gard.

Čili na tom, že z Revolučních gard vznikly Lidové milice, je na něco pravdy, nebo není?
Jakl: Možná někteří jednotlivci přešli po likvidaci Revolučních gard do Závodních gard, ale přímá linie tam rozhodně není.

Vy jste mluvil o prvním pluku, ale jaké byly ještě další pluky?
Kokoška: V Praze byly celkem tři pluky. První byl poslán do pohraničí, pak byl druhý a třetí pluk a vedle toho ještě nějaké specializované jednotky. Byl tam tankový pluk, který představovala povstalecká tanková jednotka ­ neměli tedy tanky v pravém slova smyslu – a ta se později transformovala do armády. Byl tam jezdecký oddíl, motorizovaná rota, takže to bylo normální vojenské těleso, které bylo formováno podle předpisů Československé armády.

Ty zbývající vykonávaly co?
Kokoška: Strážní službu v Praze. Střežení zajateckých táborů, důležitých objektů, kasáren, skladů, soustřeďování kořisti.

Vy jste říkal, že ten první pluk byl takový nejukázněnější a nejdisciplinovanější. Ale já jsem tady četl z rozkazu pro druhý prapor prvního pluku RG: „Protože všechny vrstvy německého obyvatelstva se přihlásily k nacistické myšlence, je nutné všechny považovat za naše nepřátele.“ A pak ještě existovalo údajně nějaké, jestli to není mýtus, desatero pro československého vojáka v pohraničním území: „Nepřestaň nenávidět Němce, i hitlerovské ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců.“
Nebylo tady v podstatě rozkazem stanoveno, že se mají chovat k Němcům „nadlidsky“
Spurný: To se netýkalo jen Revolučních gard, zvlášť ten druhý citát je z prostředí armády, takže to platilo obecně. Existují o tom studie, například od Tomáše Staňka nebo Adriana von Arburga, kteří kritizují pojem „divoký odsun“, protože to asociuje nějakou spontánnost. Samozřejmě se dá těžko vysledovat přesný příkaz k nějakému masakru, ale rétorika byla přesně toho druhu, jak jste teď ilustroval, a byla i z nejvyšších míst, dokonce od generála Svobody. Třeba v červenci v souvislosti s pogromem v Ústí nad Labem generál Svoboda hovořil o tom, že Sovětům se podařilo během 48 hodin zlikvidovat německou povolžskou republiku a že není důvod, abychom to my s Němci nevyřídili úplně stejně a tak dál. Takže ta velmi radikální rétorika šla i z nejvyšších míst. Otázka pak samozřejmě je u jednotlivých násilností, kde se ten plán zrodil, v kterém patře řízení.

A jak si to přebrali?
Spurný: To se nedá vždycky dokázat, ale konsenzus byl celkem široký. Nakonec i v rétorice politiků, generála Svobody, ale i prezidenta Beneše (jeho projevy v Brně, v Lidicích a jinde) najdete, u Beneše v trošku mírnější formě, podobné formulace o kolektivní vině všech Němců, což v dobové atmosféře mohlo působit jako rozbuška.

Jakl: Zase musíme vnímat dobovou mentalitu, protože podobné předpisy pro nebratření se s Němci měly spojenecké armády v celé Evropě. Pokud dnes vezmeme tyto události samy o sobě, jejich organizátor by byl postrkem poslán do Haagu.

Prosím vás, to neříkejte, to by vyvolalo divokost ve veřejném mínění!
Jakl: Každý rozumný člověk chápe, že dnes by tomu nepředcházelo šest let nejbrutálnější tyranie, kterou svět poznal.

Kokoška: Je tam například rozkaz pro první pluk Revolučních gard, kde se hovoří o tom, že pokud se příslušník Revoluční gardy bude bavit s německým obyvatelstvem, bude to bráno jako národní zrada a bude předán lidovému soudu. Na druhou stranu je fakt, že tento pluk měl tři padlé a dvanáct zraněných. Jednu smrt můžeme označit za nešťastnou náhodu, protože to bylo v souvislosti s odklízením nalezené munice, a část zraněných jde rovněž na vrub manipulaci s nalezenou municí. Nicméně je tam jeden zavražděný v lese, jeden zastřelený, to znamená, že pohraničí nebylo úplně klidné, jak by se mohlo zdát.

Jakl: Navíc po ústupu milionové Schörnerovy armády přes české země byl terén nasycen odhozenými zbraněmi a municí, těžkou bojovou technikou, vozidly s nejrůznějším válečným materiálem, takže zbraň mohl mít kdokoli, normálně je užívali i běženci. Situace byla po zhroucení Německa a německé správy a v počátcích obnovování československé správy skutečně chaotická.

Takže Revoluční gardy zpočátku suplovaly ozbrojenou moc republiky. Jenže tady také byla osvobozenecká vojska, která musela do jisté míry vykonávat okupační funkci, což byla jak Rudá armáda, tak Američané. Jak s nimi Revoluční gardy komunikovaly? Byly s nimi v nějakém kontaktu? Nebo nebyly?
Jakl: Rudá armáda se starala sama o sebe a, jak je i v jednom hlášení pro Kancelář prezidenta republiky, v podstatě žila ze země. To znamená, že tam nebyla snaha pacifikovat prostor víc, než bylo nezbytně nutné pro zabezpečení chodu jednotek. Na druhou stranu Američané měli velice propracovaný systém vojenské správy pro civilní záležitosti a velmi důsledně dodržovali předválečné československé hranice. Docházelo pak k paradoxu, kdy udržovali kontinuitu místní samosprávy z doby nacismu, což velmi nelibě nesli příslušníci samozvaných mstitelských těles, kteří v tom viděli spolupráci s nacisty. Faktem ale je, že jakmile tam přišla oprávněná osoba československého státu, Američané respektovali československá rozhodnutí. V americké zóně tedy sice také docházelo k excesům, ale snaha americké armády byla udržovat v klidu celé území, zatímco na části okupované Rudou armádou si pořádek musela dělat obnovovaná československá branná moc.

Komu se zodpovídaly Revoluční gardy politicky?
Kokoška: Měly své nadřízené orgány. V první fázi to bylo zemské vojenské velitelství v Praze a později spadaly pod ministerstvo vnitra. Rozhodující zprávu, která určila jejich další osud, že budou rozpuštěny, pak vypracovalo zemské četnické velitelství - inspekční orgán ministerstva vnitra. Takže tam se pravomoc změnila od ministerstva obrany k ministerstvu vnitra.

Spurný: Pokud jste to myslel ideově, ideologicky, obecně se v té době soudilo, že příslušníci Revolučních gard převážně mají blízko ke komunistické straně. Kromě přezdívky „Rabovací gardy“ měly z tohoto důvodu někde přezdívku „Rudé gardy“, což zároveň nemusí vůbec platit paušálně o všech. Pravděpodobné však je, že z velké části to platit může už vzhledem k tomu, o jaké typy lidí se jednalo, že v té době byli mladí lidé radikálnější a častěji měli blíž ke komunistické straně.

Jakl: To, že Revoluční gardy byly rozpuštěny a jejich mužstvo odesláno zčásti do jednotek armády a zčásti převzato do nově vznikajících jednotek Sboru národní bezpečnosti, spíš signalizuje, že jim zcela nedůvěřovala ani komunistická strana, která ovládala ministerstvo vnitra, a dala naopak přednost budování vlastních a oddaných jednotek, jako byl třeba pohotovostní pluk jedna národní bezpečnosti.

To jsem netušil, že byly nějaké Rudé gardy. Ty byly snad za Mao Ce-tunga?
Jakl: Hlášení z Mostu 2. června 1945: "Ve městě se nachází 160 mužů Revoluční gardy, 60 mužů Rudé gardy, 500 mužů železničního ochranného sboru, 32 četníků, 50 policistů, dalších 100 mělo záhy dorazit, a 500 vojáků. Takže situace v obnovované státní moci a zvláště v jejich ozbrojených složkách byla v té době všechno jiné než nějak tabulkově a jasně průzračná.

Čili jak už tady zaznělo, v pohraničí byl za prvé obecný zmatek a za druhé ještě byl zmatek v silách, které to měly zvládnout?
Kokoška: Skutečně docházelo k situacím, kdy vojenská jednotka odzbrojovala Revoluční gardu.

V té situaci si mohl vytvořit svou ozbrojenou skupinu každý?
Jakl: Známý je případ akademického malíře Pavla Hložka z Jabkenic, který velmi účinně bojoval v Květnovém povstání na Mladoboleslavsku u Jabkenic. Potom ze své jednotky vytvořil formaci Revolučních gard, vyrazil do Liberce, kde působil velice brutálně, takže jeho jednotka musela být rozpuštěna vojenskou silou.

Byl tady zmíněn masakr v Ústí nad Labem. Slyšel jsem, že na něm se podílely právě Revoluční gardy, jestli to není zase nějaká pověst?
Spurný: Tady se dostáváme k tomu, co to vlastně Revoluční gardy jsou, protože Ústí, to je otázka konce července 1945, kdy už formálně Revoluční gardy neexistovaly. Takže je otázky, jestli šlo o bývalé příslušníky Revolučních gard nebo jestli to byli lidé, kteří nosili pásky Revolučních gard.
V Ústí byla situace ze všech těch protiněmeckých represálií asi nejspontánnější na rozdíl od dvou největších událostí ­ takzvaného brněnského pochodu smrti, kde zodpovědnost byla víceméně politická, a zavraždění asi 600 lidí v Postoloprtech, za které je zodpovědná armáda. (Za přerovský masakr pak mohou také vojáci). Takže tady se konkrétní odpovědnost těžko dohledává. Platí tady to, co už jsme řekli, jakékoli jednotky, které měly nějakou pásku a vydávaly se za někoho, byly nazývány Revolučními gardami, takže proto se píše o Revolučních gardách i v souvislosti s ústeckým pogromem.

Jakl: Paradoxní je to v tom, že Němci si tuto situaci sami velmi důsledně připravovali v průběhu celé okupace. Ostatně jak sami říkali, popravovali ty nejlepší z českého národa, a tedy i ty, kteří měli u občanů nějakou autoritu a kteří by byli schopni zajistit civilizovanější průběh konce války.

Čili Revoluční gardy se dnes dostaly do stejné situace jako Němci. Také se to paušalizuje v kritickém odsudku, přitom řada z nich za to nemohla a chovala se v podstatě pozitivně. Bylo to takto ale i regionální, že by třeba v Plzni byly tvrdší Revoluční gardy než jinde? Bylo to takhle nějak?
Kokoška: Každá situace byla specifická. Tam, kde zůstávala americká armáda, znamenala demarkační linie skutečně předěl z hlediska výkonu státní správy, protože tam moc pražské vlády nesahala. Proto se tam jednotky vytvářely úplně jinak, třeba úrovni třeba Okresních Národních výborů, kde byl bezpečnostní referent, který byl v podstatě svým pánem v kraji. Takto to bylo třeba v Domažlicích. Oproti tomu na druhé straně demarkační linie mohla státní moc situaci dirigovat, i když to to také neplatilo obecně. Velice záleželo na tom, do jaké míry do toho mluvili starousedlíci ­ do jaké míry si udrželi svůj vliv ve správních orgánech. Takže v místech se silnou českou menšinou byla větší šance, že to proběhne bez zvláštních excesů třeba ve vztahu k německým antifašistům. Tam, kde česká menšina silná nebyla, totiž do toho „jednoho pytle“ spadli i němečtí antifašisté, kteří si to vůbec nezasloužili. A situace se měnily i podle toho, kdo tam působil z českého vnitrozemí. Třeba Československá armáda se v některých případech rozhodně nechovala ideálně.

Jakl: Ani u armády nelze paušalizovat, protože tady máme jednak zahraniční jednotky, které přicházejí, expandují, zvětšují se. Z Československého armádního sboru vzniká armáda, z jeho brigád vznikají divize. A pak tady máme obnovované prapory, pluky, divize, které jsou vytvářeny podle teritoriálního principu, tedy podle předválečné organizace. A zase záleží na tom, kdo se tam dostal.

Spurný: Mám pocit, že se role Revolučních gard zveličuje a že se za ně považuje všechno možné. Skutečné Revoluční gardy, které vzešly z Pražského povstání, jsou pak jenom určitou částí ozbrojených složek, což souvisí i s otázkou po regionálním působení. Z hlediska pohraničí působil v severních Čechách, mezi Sokolovem a Ústí nad Labem, první pluk (tři prapory a další jednotky jako Pěst), kdežto v ostatních oblastech to byly spíš místní „samozvané“ jednotky Národních výborů, což je něco trochu jiného.

(redakčně kráceno)