Nebojím se lidí, to je můj základ, říká Marta Pilařová

Ostrava - Marta Pilařová z České televize je příkladem investigativní novinářky. Její reportáže nevycházejí jen z tiskových zpráv úřadů či policie, hledá náměty na ulici, poslouchá, co si povídají lidé z různých kruhů. Má otevřenou, dobrodružnou a tvůrčí povahu se zdravou dávkou drzosti. Před nástupem do televize hrála a stále hraje divadlo, a to jeho improvizační formu, také zpívá v punkové kapele. „Naučila jsem se nebát se lidí. S bezdomovcem mluvím stejně jako s ministrem. Všichni jsou to lidé,“ říká Marta Pilařová, která nezná trému při živých vstupech. „Zažila jsem tolik trapasů v improvizačním divadle, že mne nic nerozhází. Všechno vždycky nějak dopadne. Užívám si to,“ říká Marta Pilařová.

Na reportáž o špatných podmínkách v jedné karvinské ubytovně ses nedávno vydala v přestrojení. Mělo to nějaký efekt?

Tváře zpravodajců České televize jsou profláknuté. Oficiálně mě nechtěli do ubytovny pustit, takže jsem se vydávala za zájemkyni o ubytování, vzala jsem si paruku a nechala se nalíčit k nepoznání. Smysl to mělo. Firma začala prakticky hned po odvysílání naší reportáže opravovat vodovodní řad v půlce budovy. Mám z toho radost.

Diváci tě znají také jako reportérku, která informovala o situaci v Přednádraží. Máš šanci, i vzhledem ke stopáži zpravodajských šotů, toto téma posunout k nějakému řešení?

Myslím si, že téma sociálního bydlení a problémů romské komunity se nám daří dostávat docela často do celostátního vysílání. Troufám si říct, že už o tom mluví i někdo jiný než my. Mám z toho docela radost. Kdybychom reportáže z posledních měsíců poskládali, byl by z toho slušný dokument. Dostali jsme se do fáze, kdy by se k tomu měli vyjadřovat ministři. O to se aktuálně snažíme. Ovšem narážíme na krátkodobost vizí. Jestliže politici fungují čtyři roky, kdo bude mít zájem vymýšlet a prosazovat vize na dvacet, třicet let? Co dva roky máme novou koncepci, autor odejde, jeho nástupce ji shodí ze stolu. To nikam nevede. Právě soužití majority s Romy je téma, pro které to platí. Koncepce kolikrát nejsou špatné, ale kvůli tomu, jak to funguje, nemají žádný výsledek. Ale je to velké téma, které by se mělo řešit dlouhodobě, společnost by se měla na něčem shodnout a uplatňovat to. Navíc je to téma ožehavé, které nikdo nechce řešit. Žádný politik s tím volby nevyhraje. Kdyby si dal na bilboard nebo do programu Pomůžu Romům, byla by to politická sebevražda. Zato opačně to funguje, viz přístup Jiřího Čunka.

Marta Pilařová
Marta Pilařová

Nemáš z toho pocit frustrace, že dokola upozorňujete na určité problémy, které nikdo neřeší?

Úkolem novináře je přinášet témata do veřejného prostoru, to je jediný způsob, jak mohu ovlivňovat veřejnou diskuzi. Myslím si, že ostravská redakce v tom dělá dost práce.

Společně s dalšími kolegy jsi také informovala o výbuchu plynu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Muselo to být hodně stresové, když vás vedení tlačilo, abyste zpovídali rodiče dětí, které tam zemřely. Jak to snášíš?

Byl to případ, kdy jsem váhala, jestli opravdu máme těm lidem lézt do soukromí, tahat z nich tu bolest, dokola se ptát na okamžiky utrpení a ztráty někoho blízkého. Jenže když evidentně naskakují čísla na kontě, které jim má pomoci se odrazit, věřím, že to smysl mělo. Samozřejmě, není to příjemné bavit se s lidmi, kteří přišli o malé děti, zvažujete, jestli to už není moc. Na druhou stranu, kdyby si lidé z druhého konce republiky o tom něco nepřečetli nebo neviděli reportáž v televizi, a televize to umí podat mnohem sugestivněji než jakákoliv písmenka na papíře, těžko by se asi pomoc postiženým shromáždila v tak rekordní částce jako v tomto případě.

Jak ses dostala k práci v televizi?

Vždycky jsem pracovala se slovy, vždy mne zajímala i vizuální stránka. Byla to docela přirozená a logická cesta. Po studiích a různém cestování, kdy jsem rok dělala ve Skotsku chůvu nebo sbírala na jihu Anglie kukuřici, jsem překládala knihy z češtiny do angličtiny. Většinou šlo o bizarní populárně okultní literaturu, třeba pojednání o drahém kameni, který vyléčí vše od deprese po zlomenou nohu. Brala jsem to s nadhledem, byla to zajímavá zkušenost, ale byla to hodně osamělá práce. Seděla jsem celé dny sama doma s počítačem, nemluvila jsem, jen jsem koukala do knížky a na monitor. Protože nejsem typ samotáře, začala jsem si hledat práci, při které bych měla větší kontakt s lidmi. A naskytla se mi možnost pracovat v novinách, v Týdeníku Ostrava. Byly to docela zajímavé noviny, zvláštní model kombinace komentářové publicistiky s bulvárem. Snažila jsem se dělat spíše tu komentářovou publicistiku. Všimla si mne Helena Dohnalová z České televize a nabídla mi, abych přispívala do pořadu Kultura.cz. Když pak odcházela na mateřskou dovolenou se svým prvním dítětem, nahradila jsem ji na postu kulturní redaktorky ve zpravodajství. Začala jsem dělat kulturní reportáže, pamatuji si, že první byla o výstavě hodin v Novém Jičíně. Protože jsem aktivistický typ, začala jsem stále častěji odbíhat i ke společensky závažným tématům jako je životní prostředí. Pamatuji, že mne zarazilo, že se tomu do té doby nikdo v Ostravě cíleně nevěnoval.

Marta Pilařová
Marta Pilařová

Co tě k životnímu prostředí navedlo?

Vzpomínám si, že jsem měla před sebou tradiční žebříčky znečišťovatelů, které se zveřejňují vždy na přelomu října a listopadu, kdy samy podniky na sebe hlásí ministerstvu čísla vypouštěných škodlivin a ekologická organizace Arnika z nich pak sestavuje žebříčky. Když jsem zjistila, že město, ve kterém žiji, stabilně okupuje přední příčky, že podniky z mého okolí jsou stále na špici podobně jako Michael Schumacher ve Formuli 1, tak mi došlo, že je to něco, o čem by se mělo hodně mluvit a přemýšlet, co s tím udělat.

Opravdu to nikdo jiný neřešil? Jak si to vysvětluješ?

Nevím.

Jak se to změnilo od té doby?

Teď už se tomu samozřejmě věnují všichni, včetně politiků, kteří na tom stavějí i své volební kampaně. Jsou tady ale i další dlouhodobě podceňovaná témata.

Docela zajímavé věci se dějí na ostravské radnici, například kauza Baník a mnoho dalších. Nezdá se ti, že do toho novináři moc nevidí?

Kolikrát bych si přála být muškou zlatou a poslouchat, co se tam děje. Docela už umíme koukat pod prsty centrálním politikům, ale je pravda, že v regionech nám to pořád moc nejde. Je to možná i tím, že regionální novinář vnímá jako svou povinnost dělat reklamu svému regionu, brání se informovat negativně. Cítíme tlak, i ze strany diváků, abychom kopali za náš region. Navíc, všichni se tady známe. To se pak hůř kritizuje. Myslím si, že tento rozměr je docela silný. Právě poslední dobou se o tom hodně bavíme s kolegy i s dalšími lidmi, obracejí na nás diváci. Je pravda, že z Ostravska, Karvinska, Třinecka a dalších regionů se dostane do celostátního vysílání skoro jen kriminalita, sociální problémy nebo znečištění. Vedeme o tom hovory i s regionálními politiky. Pořád se ptají, proč jen haníme náš region, proč se ven dostane jen to negativní. Nás taky mrzí, že když máme kvalitní událost, třeba kulturní, v centru o ni není zájem. Naopak kriminálník, který provede něco strašného, se do Událostí dostane snadno. V měsících, kdy tady máme smog, bombardujeme zbytek republiky zprávami, jak se tady nedá žít. Místní politici jsou z toho nešťastní, že odrazujeme investory, kteří se pak bojí, že se tady vůbec nedá dýchat. Dýchat se tady samozřejmě dá, ale nemůžeme o těch problémech mlčet.

Marta Pilařová
Marta Pilařová

Myslíš si, že zlost politiků na novináře, kteří informují o špatném ovzduší, je na místě?

Trochu tomu rozumím. Oni jsou mezi dvěma koly. Jedna věc je životní prostředí, které ovlivňuje velké množství lidí, druhá věc je nezaměstnanost. Ta ovlivňuje snad ještě více lidí. Problém je, že si konkurujeme s místy jako je Jihoafrická republika nebo asijské státy, kde vlády průmyslovým podnikům žádné limity nedávají. A nad námi pak visí hrozba, že společnosti, které tady zaměstnávají lidi, odejdou provozovat svůj byznys do nějakého takového státu. To řeší celý západní svět. Tím, že trváme na určitých hodnotách, je ekonomická stránka složitější.

Viděla jsi někdy, jak to funguje v těch divokých státech bez pravidel, o kterých jsi mluvila?

Za svou sérii reportáží o ovzduší jsem si vysloužila pozvání na cestu pro evropské novináře do Jihoafrické republiky. Navštívili jsme tam ArcelorMittal, a to byl hluboký zážitek. Tam opravdu žádné limity neplatí. Z továrny teče potůček, ze kterého, když se napije zvěř, tak uhyne. Došlo mi tam, jak fungují globální společnosti. Když jsem se vrátila, všichni se mě ptali, jestli jsem viděla slony. Slony jsem neviděla, ale viděla jsem něco, na co nezapomenu - ArcelorMittal.

Jak dlouho hraješ divadlo?

Je to rozhodně déle, než jsem v televizi - asi devatenáct let. Hraji improvizační divadlo. Začínala jsem v šestnácti s partou, která měla nevyslovitelný název XXXHX XOXXOXX. V regionu byly ještě dva podobné soubory, se kterými jsme se pravidelně potkávali na festivalech, tak jsme se před deseti lety dali dohromady, vystupujeme pod názvem Láhor Soundsystem. Snažíme se hrát realistické situace. Sejdeme se, ujasníme si výchozí situaci, řekneme si, jaké máme mezi sebou vztahy, kam asi chceme dospět, ale ten hlavní děj je ryzí improvizace. Když jsem nastoupila do televize, začínal kanál ČT24 a dělaly se hodně živé vstupy. Díky zkušenosti s improvizačním divadlem jsem do toho nastoupila bez jakýchkoliv problémů. Nemám vůbec strach si stoupnout před kameru. I když nevím zpaměti, co budu říkat, vím jen, co chci sdělit, tak to prostě řeknu. A ještě jedno kouzlo má improvizační divadlo. Někdy to jde tak, že cítíte euforii, jakou asi divadelníci, kteří pracují s naučeným textem, nemohou zažít. Jindy to prostě nejde, nepodaří se vám naladit na stejnou vlnu. S tím je ale taky třeba se poprat a přijmout i ten hluboký trapas, kterým to někdy dopadne. V té nejistotě je také krása. A díky tomu mne nerozhodí, když něco zkazím v živém vstupu. Na trapasy jsem přece zvyklá. Nemám z toho žádný stres. Baví mě to.

Marta Pilařová
Marta Pilařová

Co tě ještě na práci televizní reportérky baví?

Baví mě dostávat se k lidem, kteří prožívají něco zásadního, ale nejsou to žádní politici nebo celebrity, ale takzvaní obyčejní lidé, kteří žijí skutečný život. Také mě baví zachraňovat ohrožené památky a dělat reportáže o životním prostředí. Cítím, že jsou to důležitá témata. A je to kreativní práce. Beru to jako výzvu, když se potkám s tématem, o kterém jsem předtím nic nevěděla, musím ho v krátkém čase pochopit, vymyslet, jak to srozumitelně sdělit a ještě to udělat zajímavě, dát tomu nápad. Baví mě vymýšlet, jak udělat po stoosmdesáté to samé jinak.

Jak vnímáš pracovní podmínky v ostravské televizi?

Snažím se hledět si svého. Řešit podmínky ani nemám čas. Kolikrát nemám čas ani vyplnit pracovní výkaz.

Zpíváš ještě v kapele?

V nějakých divných kapelách, ve kterých hrozně řvu, jsem ještě déle, než hraju divadlo. Je pravda, že práce v televizi bere hodně času a problém je, že se nedá moc plánovat. Taky mám malé dítě a nemůžu už každý týden lítat na pódiu. Ale tyto své další činnosti si zuby nehty držím. Není to často, ale na divadlo a na muziku si vždycky volno nějak udělám. Chci mít stále kontakt s realitou, nechci se uzavřít v jednom umělém světě, chci zůstat normálním člověkem.

Marta Pilařová
Marta Pilařová

Jak tě berou pankáči a jiní takzvaní nezávislí umělci, se kterými se potkáváš na pódiích hudebních klubů?

Někdy zaslechnu, jak si o mně povídají, že vypadám jako ta z televize. Je také sranda, když poslouchám písničky jiných kapel o prohnilém světě médií, kterých je docela hodně. Jako jedna z těch takzvaných hyen se tomu jen usmívám. Na druhé straně, mnozí vědí, co a jak dělám, a že jsem se takzvaně nezaprodala, takže to, myslím, berou dobře. Ale tyto své světy moc nepropojuji. Pankáči se ostatně do televize necpou, mají svou fungující scénu. Ale kolegové z televize se na mě byli nedávno podívat. Myslím, že zažili lehký šok. K tomu, čeho se nechci kvůli zpravodajství vzdát, patří také moje práce ve sdružení, které se stará o Důl Hlubina. Mám ohromnou radost z toho, že se podařilo sehnat evropské peníze na rekonstrukci pěti budov této národní kulturní památky. Zhruba za rok a půl tam vznikne centrum současného umění, vzdělávání a společenského života Provoz Hlubina. Budou tam ateliéry, zkušebny, divadelní sály a vše, co mohou potřebovat lidé k tvořivé práci. Je to místo v srdci Ostravy, které bylo dlouho prázdné. Teď máme možnost ho vyplnit. Je to krásná věc, také velká zodpovědnost. Práce ve zpravodajství je velice rychlá, jeden den se něco děje, druhý den je to zapomenuto. To, co dělám ve sdružení, je dlouhodobá koncepční věc, které se držím, aby se mi to v životě nějak vyvážilo.

Bez čeho se podle tebe neobejde úspěšný televizní reportér?

Nevím, jak to mají ostatní, ale mým základem je to, že se nebojím lidí. Snažím se bavit s ministrem stejně jako s amnestovaným vězněm. Všechno jsou to jenom lidé.