Šuhaj nebyl sám. Proč historie zapomněla na zbojníka Ilka Lepeje?

Užhorod - Snad všichni známe karpatského zbojníka Nikolu Šuhaje. Ale kdo zná jeho vrstevníka, krajana a rovněž zbojníka Ilka Lepeje? Nikola Šuhaj měl svého Ivana Olbrachta, který z něho udělal romantického hrdinu, jenž bohatým bral a chudým dával. Ilko Lepej nikoho takového nenašel. A přece jeho život, život nepoddajného, inteligentního a vzdělaného muže, kterého semlela nemilosrdná kola osudu, je jedním velkým dramatem, které i po letech nepřestává fascinovat.

Zpívají se o něm písně a vyprávějí legendy. V pozoruhodném kraji pod Karpaty, kde chození po zboji patřilo svého času k místnímu koloritu, byli zbojníci místními lidmi obdivováni, leckdy i uctíváni. Před nedávnem odhalili představitelé města Mižhurije Ilku Lepejovi pomník. U slavnosti byl i Josef Nedvěd - Čech, kterého Lepejův příběh zaujal natolik, že už několik let pátrá po jeho osudu. 

Jak to začalo? Ilkovy politické aktivity byly trnem v oku československým úřadům

V roce 1919 se tehdejší Podkarpatská Rus stala součástí Československé republiky. Šlo o chudou a zaostalou zemi. Nicméně Podkarpatská Rus měla v příštích letech zažít roky vzestupu. Postupně například v hlavním městě Užhorodu vyrostly vládní a správní budovy, nové byty a otevíraly se školy. Sebevětší investice však nemohly překonat bídu, která tu byla. Mezi hlavní kritiky tehdejší československé moci patřil poslanec Národního shromáždění za Podkarpatskou Rus Ivan Kurťak. A mezi nejbližší Kurťakovy spolupracovníky patřil právě Ilko Lepej. V rodině se dodnes traduje, že právě Ilkovy politické aktivity byly trnem v oku tehdejším československým úřadům. 

Ilkovi se dostalo na tehdejší dobu dobrého vzdělání, uměl dobře číst, psát a počítat, což nebyl standard. Po absolvování vojenské služby a první světové války se v sedmadvaceti letech oženil. Jeho ženě Marii, dceři starosty z Lozjanského, bylo sedmnáct. Narodili se jim dvě dcery a syn. 

Právě v této době dostal Ilko Lepej šanci získat větší část peněz - dědictví po bratrovi, který kdysi odešel do USA a coby důstojník americké armády padl v první světové válce v bitvě na Marně. „Měl uzavřenou velice dobrou pojistku. Bratr vyjmenoval, komu to všechno přijde rozdělit, a protože v době jeho odchodu byl Ilko ještě v peřince, tak se na něho nedostalo a dostali bratři, sestry a otec. Ilko nedostal nic a notáři mu poradili, že jeho podíl je obsažený v otcově podílu. Otec, mimo to, že byl bohatý a určitě chytrý člověk, je popisován jako panovačný, krutý a zlý. Takže Ilkovi podíl nedal a došlo mezi nimi k roztržce, řekněme celoživotní,“ vyprávěl Nedvěd. 

Lepejovi byla přišita vražda, alibi nepomohlo

Ilko se proto vydal do Prahy, aby navštívil americké velvyslanectví a zjistil, jak to s dědictvím po bratrovi vlastně bylo. Za měsíc se vrátil s nepořízenou. Hned poté byl zatčen československými četníky kvůli obvinění, že 15. září 1926 přepadl ještě s jedním člověkem bratry Zelmana a Josefa Einhornovy. V procesu, který se odehrál v Chustu, byl Lepej vylíčen jako největší zločinec. 

Josef Nedvěd, historik:

„Ve zdůvodnění rozsudku nad Ilkem Lepejem se píše, že obžalovaný zastřelil Zelmana nebo Josefa Einhorna nebo oba dva. Jediná svědkyně hovořila o dvou maskovaných mužích, kteří vnikli do domu Einhornových. Jak poznala, že vrahem byl zrovna Ilko Lepej? Prý podle vysoké postavy. Soudu toto jediné svědectví proti Lepejovi kupodivu stačilo.“


„V době, kdy na Podkarpatské Rusi vraždy a loupeže proběhly, měl Lepej alibi. Legitimovalo ho několik četníků, popisuje Kralovany, že tam probíhalo hasičské cvičení, že byl kdesi v hospodě, že mu dali pivo, že na některém nádraží si kupoval cigarety, takže byl schopen prokázat, že věc nespáchal,“ řekl Nedvěd. I přesto byl odsouzen k patnáctiletému žaláři v Leopoldově. První roky strávil na samovazbě. Od počátku byl však vzorným trestancem. „Asi si dovedl spočítat, že pokud tam má přežít a má mít šanci na dřívější puštění, musí být vzorný vězeň,“ řekl Nedvěd. 

V roce 1934 měl Ilko Lepej za sebou osmý rok vězení. Za necelé dva roky měl být za dobré chování podmínečně propuštěn. Přesto 11. září 1934, krátce před dvacátou hodinou, uprchl. Důvod? V rodině se hovoří o tom, že dostal několik dopisů, že jeho žena si našla jiného muže. Jestli u Ilka Lepeje došlo k nějakému zkratu, to už nezjistíme. Po stopě uprchlého trestance se okamžitě vydaly stovky četníků a vojáků. 

Z Leopoldova do Volového (dnešní Mižhurije) to je zhruba tisíc kilometrů. Jestliže tedy Ilko Lepej uprchl 11. září a byl zde viděn 5. října téhož roku, znamená to, že musel v průměru ujít denně čtyřicet kilometrů. 

Tehdy se Ilko Lepej spojil s Jurou Klevcem. Ten byl v širokém okolí známý coby velmi zručný řemeslník. Na zbojnictví se dal poté, co byl obviněn, že ukradl nějaké nářadí. Od začátku to však tvrdě popíral. Ilko a Jura začali chodit po zboji. Na jejich vrub se přičítá například přepadení a okradení skupiny českých turistů. V očích místních lidí však byli spíše hrdiny, kteří bohatým brali a chudým dávali.

Ivan Michajlovič Lepej, vzdálený příbuzný:

„Jednou Ilko Lepej zastavil vesničana, který šel na trh koupit krávu. Lepej mu rozkázal, aby mu ukázal, kolik má u sebe peněz. Vyděšený vesničan ho poslechl, byl přesvědčen, že ho Ilko chce okrást. Ruce se mu klepaly. Ilko mu řekl: “Vždyť tady nemáš ani na půlku krávy. Za to koupíš jen hrbatou.„ Vytáhl pak peníze a řekl mu, kup pro děti a nekupuj nějakou hrbatou krávu.“


Poslední ránu si Ilko střelil sám

Pak přišla tragédie. V okolních lesích se odehrával hon, kterého se účastnil český lesník Maximilán Jiroušek. Ten narazil na dva muže ozbrojené puškami. Byli to právě Klevec a Lepej. Lesník na oba muže namířil zbraň a vyzval je, ať se vzdají. „Vystřelil Klevec, netrefil Jirouška, pálil Jiroušek, třetí střílel Lepej a Jirouška zasáhl. Jirouška odvezli do nemocnice, kde vykrvácel. Lepej už neměl cestu zpět. Četníci mu vyhlásili krvavou pomstu a na jeho hlavu vypsali odměnu jednoho tisíce korun, což byly na tehdejší dobu a hlavně na chudou Podkarpatskou Rus opravdu velké peníze,“ popsal Nedvěd. 

Nakonec vlákal do pasti oba zbojníky Klevcův bratr, mimochodem byl zároveň i Lepejovým bratrancem, kterého zaujala právě nabízená finanční odměna. Poslední zátah na oba zbojníky se měl odehrát v údolí nedaleko Repinného. Ilko Lepej štvaný osmdesáti četníky a policejními psy už neunikl. Zasáhlo ho sedm kulek. Osmou si dal sám, když věděl, že už nemá šanci. 

Josef Nedvěd, historik:

„Ilko Lepej nebyl prvoplánovitě žádný zločinec, vyvrhel, kriminálník a určitě chtěl prožít svůj život řádně, o tom svědčí řada věcí, měl na to dobře našlápnuto – vzdělání, postavení, majetek, politika, určitá oblíbenost. On se snažil žít, ale tady se ukázalo, že osud je silnější než člověk.“


A jaký byl osud Jury Klevce, kterému se podařilo z obklíčení četníků uniknout? Někdo říká, že zmizel kdesi v Polsku a odtud se dostal snad do Ameriky. Existuje ale i názor, že se dostal do tehdejšího Sovětského svazu. Údajně za války vstoupil do naší východní armády a padl při karpatsko-dukelské operaci. Zajímavé je, že jméno Jura Klevec figuruje opravdu v seznamu padlých československých vojáků.