Jsme rádi, že jsme zůstali v Bílých Karpatech, říkají ocenění manželé Jongepierovi

Bílé Karpaty - Desítky let obnovují jedinečné orchidejové louky v Bílých Karpatech. Jejich práce a výzkumy jsou uváděny v lekcích ekologie na univerzitách po celé Evropě. Za svoje úsilí letos získali nejprestižnější českou cenu Josefa Vavrouška, která každoročně už 16 let oceňuje přínos konkrétních jednotlivců k ochraně přírody. Botanici a ekologové - Ivana a Jan Jongepierovi z Veselí nad Moravou.

„Můj vztah k bělokapratských loukám začal už v roce 1983, kdy jsem tady začala pracovat na diplomové práci, která se týkala rozšíření orchidejí na jejich loukách. Bylo to v době socialistického zemědělství, kdy byla většina z nich buď rozoraných nebo byly zarostlé, neudržované a nebo hnojené. Orchideje se tam proto vyskytovaly jen zřídka,“ vzpomíná dnes botanička Ivana Jongepierová. Tento fakt byl pro ni jedním z prvních impulsů. Rozhodla se, že se tento systém hospodaření pokusí změnit. Hnala ji představa, že může s krajinou něco udělat, aby se situace změnila.

Jejímu manželovi, Holanďanovi Janu Jongepierovi, který učí angličtinu na strážnickém gymnáziu a je amatérský botanik, příroda Bílých Karpat doslova učarovala. Jako matematik ale přispěl především svojí systematičností. Zmapoval rozříření jednotlivých botanických druhů, a aby s výsledky seznámil veřejnost, začal vydávat časopis Bílé Karpaty. „Byl plný zpráv ze zemědělství, folklóru a historie. A v roce 1994 jsem k tomu začal prosazovat záměr, vyhlásit Bílé Karpaty biosférickou rezervací UNESCO.“

Kdy jste se záchranou luk začali?
Ivana Jongepierová: V roce 1985, kdy jsme s pomocí dobrovolníků v rámci akce prázdniny s Brontosaurem začali čištit zarostlé louky v národní přírodní rezervaci současné Čertorie od náletu dřevin. Začalo se s prvním kosením, tehdy ještě ručními kosami. Na konci osmdesátých let jsme si ale uvědomili, že se nemůžeme starat jen o neudržované pozemky, ale i o zorané louky. Rozhodli jsme se, že je osejeme a na začátku devadesátých let jsme připravili první bělokarpatskou směs na zatravnění. První várku jsme vyseli v roce 1998 a od té doby se nám podařilo zatravnit přes pět set hektarů luk.

Předpokládám, že nejtěžší bylo přesvědčit vlastníky luk, aby s vámi spolupracovali? Co jste proto museli udělat?
Ivana Jongepierová: Když to srovnám za těch pětadvacet let, na začátku bylo hlavně přemlouvání zemědělců, aby přestali s hnojením a přemýšleli o erozi a o bohatství, které tady odedávna bylo. A to trvalo skutečně léta. V současnosti už si jich mnoho vzácnost těchto luk uvědomuje, stejně jako starostové obcí, kteří pochopili, že mají jedinečnou přírodně kulturní památku, na kterou mohou třeba lákat turisty.

Cena Josefa Vravrouška

Byla zřízena Nadací Charty 77 v roce 1996 na počest předního českého ekologa, který tragicky zahynul v roce 1995. Je udělována za aktivní prosazování trvale udržitelného způsobu života, za činnost usilující o pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů nebo za výjimečný čin nebo činnost v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje. Cílem CJV je zviditelnění konkrétních činů nebo činností ve prospěch životního prostředí a udržitelného rozvoje, které mohou být příkladem pro další jednotlivce. Vyhlašována je 5. června na Den životního prostředí. V současnosti vyhlašuje Nadace Charty 77 tuto cenu společně s Nadací Partnerství. Záměrem obou nadací je získat této ceně větší mediální ohlas a ukázat na pozitivních příkladech, jak významnou roli může sehrát jednotlivec při ochraně životního prostředí či naplňování konceptu udržitelného rozvoje.



Jak se stane Holanďanovi, že přijede do Československa, zůstane zde žít a začne zachraňovat místní louky?
Jan Jongepier: To byla spíš náhoda. Poprvé jsem se do Československa dostal v roce 1971 přes svého spolužáka z vysoké školy. Začal jsem se vracet a nakonec jsem zde objevil svoji budoucí ženu. Je botanička, zajímá se o flóru, což já mám jako koníček. Začali jsme spolu jezdit na bělokarpatské louky a já zjistil, že je to nádherný kus země a že bych tady klidně zůstal. Zjistil jsem, že celkový počet druhů rostlin v oblasti je téměř patnáct set a když jsem to srovnal s počtem druhů v Holandsku, zjistil jsem, že v Bílých Karpatech je jich víc než v celém Holansku. Začal jsem rostliny systematizovat a nakonec jsme se ženou vydali atlas s mapami výskytu jednotlivých druhů. Bylo krásné sledovat, jak se ty mapy při srovnání toho, co bylo před rokem 1990 a po něm, proměnují. Nakonec přišla propagace Bílých Karpat v zahraničí a mohu říci, že dnes už o nich ví minimálně evropští ochránci a milovníci přírody.

Co pro Vás cena Josefa Vavrouška znamená?
Ivana Jongepierová: Ocenění naší práce. I když to vnímáme spíše jako ocenění regionu Bílých Karpat a luk, které tady jsou. Já osobně to navíc vnímám i vnitřně. Potvrdila se totiž správnost našeho rozhodnutí v roce 1988 zůstat v Československu. Tehdy jsme se vzali a rozmýšleli se, jestli se přestěhujeme do Holandska. Tím, že jsme zůstali, jsme mohli pro krajinu něco udělat.
Jan Jongepier: Pro mě osobně je to obrovská čest být mezi lidmi, kteří tuto cenu získali, protože si jich, i toho, co dělal pan Vavroušek, velice vážíme. Přál bych si, aby se ty řady lidí, kteří se rozhodli pomoci Bílým Karpatům, rozrostly i do jiných regionů, a myšlenka ochrany přírody se šířila dál.