„Chci umřít s pavouky v pralese,“ říká Anna Polívková

Herecké řemeslo nejen podědila, ale také se mu poctivě učila. Je jednou z mála českých hereček, které absolvovaly slavnou Mezinárodní školu pohybového divadla Jacqua Lecoqa ve Francii. S pouličním divadlem procestovala Evropu. Dnes hraje v divadle, ve filmu, v televizi. Vymýšlí si vlastní představení a píše písničky. S Annou Polívkovou hovořila v pořadu Před půlnocí z 20. května Šárka Bednářová. 

Dalo se ve vašem případě vyhnout hereckému povolání?
Asi by to bývalo šlo, mám ráda spoustu aktivit. Umím si představit, že bych byla cestovatelka nebo přírodovědkyně. To by mě asi bavilo. Nějak se to ale nepovedlo. Moje sestra studovala textilní průmyslovku, říkala, od divadla co nejdál. Obloukem se dostala k navrhování kostýmů, teď je divadelnice, úžasná režisérka. Takže nějaké prokletí to asi je.

Možná prokletí, možná výhoda. Nosíte jméno Polívková, jste z rodu Steimarů. Je to handicap? Nebo to vnímáte jako výhodu?
Je to dvousečná zbraň. Záleží na tom, jak moc si to člověk sám v hlavě zkomplikuje. Ale protekce to spíše není. Výhodou je, že každý je zvědavý na tu Polívkovou a vezme si na mě víc času, víc mě propere. To může být výhoda, ale i nevýhoda, protože také můžou zjistit, že to není až tak dobré. A jak jste mluvila o rodu Steimarů a tátovi, tak to jsou tak rozdílné přístupy…

Máte více toho cirkusového po tátovi nebo více toho klidného, dobře odvedeného hereckého řemesla po Steimarech?
Klidného, to zajímavý příměr zrovna ke Steimarům. Ve mně se to tak různě tříští. Cítím v sobě oboje.

Často říkáte, že jste dítě krátkého, zato vášnivého vztahu, rodiče se nikdy nevzali, nežili spolu, ale mají spolu krásný vztah. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký byl váš táta?
Měla jsem krásné dětství, žili jsme v Ruzyni, táta tomu říkal Vizovice u Prahy. Táta byl takzvaný ambulantní otec a nějak to zvládl. Od tatínka je nás šest a my ho zbožňujeme. On si nikdy nevymýšlel, nelhal, byl vždy takový, jaký byl. Zážitky, které s ním mám, jsou tak intenzivní, že v paměti zaberou hodně času, i když nebyly tak časté, jak se mi zpětně zdá.

Sejdete se někdy všichni spolu u jednoho stolu? Stává se to často?
Měli jsme takovou tradici, že se všichni sešli na naše narozeniny, ale už se to dlouho nepovedlo, je nás hodně.

Četla jsem, že jste ve svém dětství měla i zajímavé prázdniny. Jezdívala jste do Kanady za tetou, za svým dědou Juhanem do Francie. Jak na něj vzpomínáte?
Pan Jaroslav Juhan, můj dědeček, velký závodník, velký gentleman, uměl asi osm jazyků a v každé té řeči uměl vtipkovat. Pro mě to byl hrdina, dokonce takový hrdina, až jsem měla pocit, že je nesmrtelný. Bohužel před dvěma lety zemřel, což mě nesmírně překvapilo. Za dva roky by se měla jet na jeho památku Carrera Panamericana, což byl závod, ve kterém v roce 1963 skončil čtvrtý. Doufám, že se to uskuteční, měla bych s týmem jet i do Mexika, tak se na to těším.

Byl to i on, který měl dílčí vliv na to, že jste se vydala studovat do Paříže?
On měl velice zásadní vliv, protože moji školu financoval, byla to soukromá škola, Mezinárodní škola pohybového divadla Jacqua Lecoqa.

Co vám ta škola dala?
Dala mi sebevědomí k tvorbě vlastních představení. Je to nejen herecká, ale prostě divadelní škola. Otevřelo mi to spoustu dveří, kam se na cestě divadlem vydat. Jacque Lecoq celý svůj život učil divadlo a neustále vylepšoval a upravoval svou metodu, která je velmi intenzivní.

Když to srovnáte s konzervatoří, s českým školstvím, v čem pokulháváme?
To se vůbec nedá srovnávat, protože to je dokonale vymyšlené. Na konzervatoři přijdete do školy, pak máte hodinu pauzu, pak máte hodinu češtiny, pak jdete stepovat. Je to takové neuspořádané a taky si myslím, že na studium herectví je to ještě moc brzy. Nechci vůbec pomlouvat konzervatoř, ale pro mě to nebyla úplně pozitivní zkušenost. Proto jsem se vydala hledat další cesty, jak se divadlu věnovat.
Na této škole nejsou žádné přijímačky. Tam vás vezmou na doporučující dopis a proto, že máte nějaké zkušenosti. Pak jsou tři zkušební měsíce. Nasadí se ohromné tempo, všichni se snaží, aby šli dál. V prvním ročníku jsou tři třídy po třiceti lidech, takže se musíte prát o to, abyste se ten den vůbec dostala na jeviště, což ve vás utvoří schopnost se nestydět a jít na jeviště hned, jak se řekne. Do druhého ročníku jde jen jedna třída, takže celý první ročník je ohromně intenzivní. A zajímavá je i ta neustálá hrozba toho, že vás vyhodí. Na druhou stranu jsem tam nikoho neslyšela říct, že nemáte talent nebo že tohle se dělá takhle. Vždy to bylo otázkou, jak byste to udělali, jak myslíte, že se tohle pohybuje. Témata na sebe úžasně navazují a je to opravdu dobře vymyšlené.

V té době jste tam byla jedinou Češkou nebo vás tam bylo více?
V té době jsem tam byla jediná, zatím jsem myslím celkem tři Češky, co vystudovaly Jacqua Lecoqa. A to včetně mojí sestry Venduly Burger, která tady založila Budilovu divadelní školu (podle našeho pradědečka Vendelína Budila) a snaží se metodu Jacqua Lecoqa aplikovat na české studenty.

Kolik tam je pohybu, divadla, hraní? Jak je to rozvrstveno?
Pohyb a hrané divadlo není od sebe oddělené, to spolu absolutně souvisí. Je tam akrobacie, pohybové etudy, které se velmi precizně studují na takzvaných „Dvaceti pohybech Jacqua Lecoqa“. Celé dopoledne se pracuje a na konci vyučování jsou dvě hodiny, kdy studenti pracují sami v takzvané autorské tvorbě. Každý týden dostanete nové téma a musíte ho zpracovat do pátku, kde to profesoři hodnotí. A témata, která zpracováváte, vždy souvisí s tím, co se probírá.

A co konkrétně jste tam autorsky vytvořila vy?
Toho bylo strašně moc. Každý týden něco. Nejdříve se tam snaží studenty zbavit všech manýr. Překvapilo mě, že jsem tam byla nejmladší ze všech, jinak tam byli lidi kolem čtyřiceti, někteří už dávno pracovali v divadle a chtěli si tam najít novou cestu a očistit se. To se u nás moc neděje. Když jsem na nějakém divadelním workshopu, většinou jsou tam amatéři, a kolegy, kteří by chtěli nahodit pohon, tam nevidím.

Ráda své projekty vymýšlíte, ráda si vymýšlíte témata pouličního divadelního představení. Se kterým tím představením jste objížděla svět? Co to bylo?
To už je deset let zpátky. Jezdila jsem se spolužákem ze školy, který je teď režisérem v Norsku, a měli jsme představeníčko Skok kachny. Já měla flétničku, on housličky a byl to takový milostný příběh, i když jsme byli jen kamarádi. Bylo to spíše jen takové dobrodružství, vydali jsme se hrát na ulici a ta cesta se sama vyvíjela. Byli jsme v Praze, Berlíně, pak jsme přejeli do Skandinávie, Holandska. Prostě někdo řekl, já jedu do Odense, nechcete se mnou jet, tak jsme jeli. Vždy se to tak samo celé vyvrbilo.

A to vás uživilo?
Ano. Občas byly nějaké propady, ale když jsme přijeli například právě do Odense, rodiště H. Ch. Andersena, byla tam spousta turistů a vydělali jsme si na měsíc dopředu.

Objevila jste se i v několika filmech. Co vám je bližší? Filmová nebo divadelní tvorba?
To se nedá říct. Divadlo je pro mě domov, tam si je člověk jistější. A film a televize, to je takový výlet. Nikdo nechce být pořád doma, a být pořád na cestách je taky zvláštní, takže obojí se pěkně doplňuje. Jsem ráda, že mohu dělat svoje věci, protože musí být psychicky docela náročné, když je člověk odkázaný na to, jestli někdo zavolá a pozve si vás na roli. Takhle když nemám oficiální práci, něco si sama vymyslím.

Někde jste uvedla, že už svou fyziognomií jste spíše divadelní typ, že máte výrazná „kukadla“, jste vysoká, štíhlá, nepřehlédnutelná?
Někdo mi říkal, že jsem vymyšlená na divadlo. Je pravda, že ve filmu mám typové omezení.

Zahrála jste si i po boku rodičů. Jaké to bylo? Měla jste větší trému?
Ne, naopak. S mámou jsme společně zkoušely, ale představení nějak nedopadlo. Hrála jsem spíše s tátou. S ním cítím takový klid, on je takový profík, že se člověk nemusí bát, že něco zkazí, protože on to vždy zvládne.

Jsou rodiče vašimi velkými kritiky. Zvete je na premiéry?
Snažím se je zvát spíše až na reprízu. Táta se byl nedávno podívat ve Vyškově na představení Zločin v Posázavském Pacifiku. I když jsem se nervózně necítila, měla jsem v podpaždí „koláče“, jak říká moje kamarádka, až frgály. 

Kde vás teď momentálně můžeme vidět?
V současné době můžete vidět Zločin v Posázavském Pacifiku, to je naše oblíbené představení, které dělá Ondřej Havelka, alternuji tam Jarušku Kretschmerovou, mám tam čtyřroli. Je to trampská komedie z třicátých let, je tam hodně písniček. Kromě toho hrajeme s Mirkem Táborským představení A na hrušce sedí diktátor, to je zase taková rychlá konverzačka. V září se po dlouhé pauze obnovují Krasavice interkontinentální. A hlavně vás zvu na koncert, kde si hraju na zpěvačku, protože sama žádná zpěvačka nejsem.

Ke zpívání jste měla vždy jakýsi odstup. Dočetla jsem se, že zpíváte i po barech. Jak to je?
Takhle jsme začínali. Můj přítel je muzikant a hraje po barech, čímž se vlastně živí, takže jsme takhle občas šli. Jak to ale nebylo podložené divadlem, šíleně jsem se styděla, vždy jsem to tak nějak odbroukala a nechala to na něm. A z toho studu vychází také naše představení. Spousta lidí říká, že neumí zpívat, myslím, že je to hodně způsobené tím, že nepřekonají strach, protože jim někdo řekl, že neumí zpívat. Člověk si to vezme k srdci a někdy je to škoda.

Zpíváte i vlastní písničky?
Jenom vlastní písničky. Nejsem zpěvačka, proto si je vymýšlím tak, aby se mi dobře zpívaly. Takže zpíváme jen naše písničky a každá je úplně jiná.

O čem jsou? O lásce, o vztazích?
Některé jsou v angličtině, ale mají příběh, což u nás většinou anglicky zpívané písničky nemívají. Některé jsou o spánku, některé jsou o tom, že v sobě každý nosí vesmír, některé jsou o zázracích a některé jsou taky o lásce, ale spíše o lásce k životu než o té partnerské.

Jste opak feministky, jak jsem z rozhovorů zaregistrovala? Jaký máte názor na emancipaci žen? Jak se díváte na vztah žen k mužům?
Rozhodně bych o sobě neřekla, že jsem opak feministky. Jsem upřímně vděčná feministkám a divím se, když někdo říká, že vůbec není feministka. Je mi třicet čtyři a můžu cestovat, nemusím být vdaná, nemusím mít ještě děti a je to normální, nemusím mít pocit, že už bych opravdu měla. Můžu volit, můžu studovat, to všechno díky feministkám.

Někde jste feministkám vytkla, že se na roli mužů dívají až příliš přísně?
Samozřejmě. Dnes jsme všechny emancipované a přijde mi nesmyslné, když někdo někomu vyčítá, že se chce věnovat rodině, být se svými dětmi, se svým mužem, starat se o svého muže. Je nádherné, když to někdo jasně cítí jako svou roli v životě.

Také jste se objevila v kontroverzním představení Vagina monology. Jak se vám to hrálo? Jak jste se s tím ztotožnila? A jak jste odrážela útoky různých ne příliš lichotivých dotazů?
Nepříjemné dotazy jsem nedostala. To představení se hrálo báječně, protože je dobře vymyšlené. Způsobuje praskání ledů. Když jsem to začínala hrát, bylo to někdy kolem roku 2003, 2004 a o sexu se ještě tolik nemluvilo. Dnes mi to téma přijde vyčerpané, ale přesto ho ještě někdy hrávám (mám alternaci, za což jsem moc ráda, protože jsem odehrála 800 představení a už jsem měla divné sny) a vždy cítím stejnou atmosféru. Lidé přijdou vystrašení, nevědí, co je čeká, co se bude dít, a pak začnou pomalu praskat a vybuchují smíchy tak, jak jsem to na jiných představeních nezažila. A je to úlevný smích, protože jim to dává slovník, jak o těch věcech začít komunikovat. Pomáhá to odbourávat bariéry.

Slyšela jsem, že se chystá natáčení druhého dílu Dědictví, kde byste měla hrát po boku svého táty?
Budu hrát překvapivě dceru, ale ne tátovu, ale Bohušovu. Už se na to moc těším.

Máte možná někdy až divoké velkolepé sny, které nechcete prozrazovat, řekla jste, že i kdyby vám bylo osmdesát, tak se chcete pořád něčemu učit, něčemu divit, nechávat se překvapovat. Vysvětlila jsem si to, že chcete zůstat dítětem. Je to ten velký sen?
To jste docela hezky odhadla. V dospělosti je ale taky dobře, začínám se cítit dospěle. Je pravda, že zvědavost bych ráda neztratila. Mám kamaráda, který procestoval Mexiko na koloběžce, on je moje inspirace. Chtěla bych být živoucím důchodcem, a až budu třeba ztrácet paměť, ztratím se třeba v pralese v Chile a někde tam umřu s pavouky.

(redakčně kráceno)