Ivana Šmelová: Ráda věcem nahlížím pod pokličku

Za moderátorským pultem ve studiu brněnských Událostí v regionech působí Ivana Šmelová jako křehká dívka. Ve skutečnosti je ale velmi temperamentní žena se spoustou zajímavých koníčků. Jako reportérka České televize by se prý nebála vyrazit ani do méně bezpečných končin světa.

Od ledna tohoto roku moderujete večerní zpravodajskou relaci brněnského studia České televize, zároveň jste už zkušená reportérka. Která z těchto dvou prací je Vám přeci jen bližší?

Momentálně mě víc baví moderování, protože je to pro mě něco nového. Před tím už jsem sice nějaký čas moderovala polední Události v regionech plus, ale večerní pořad je pro mě zajímavější v tom, že ve studiu míváme i hosty a hodně živých vstupů. Pro mě jako pro moderátorku jsou večerní Události v regionech víc interaktivní. Samozřejmě to znamená víc práce a adrenalinu, ale právě to mě na tom baví. Jsem ráda, když můžu rozhovory s lidmi zvenčí, tedy nejen s redaktory, sama vést. A editoři mi k tomu dávají volnou ruku, i když znám mantinely. I pokud je to nějaká problémová záležitost, snažím se připravit se na rozhovor tak, abych věděla víc, než si host myslí, a nenechala se ničím zaskočit.

Žurnalistiku jste studovala na vysoké škole. Kdy a proč jste se rozhodla stát se novinářkou?

Rozhodla jsem se k tomu už na gymnáziu. Jednak mě bavilo a zajímalo zjišťovat informace a „odhalovat“ při tom nestandardní záležitosti, podívat se jim pod pokličku. Potom musím přiznat, že jsem tak trochu exhibicionista. Původně jsem chtěla být herečkou; dokonce jsem se hlásila na JAMU a třikrát mě nevzali. Televizní žurnalistika pro mě znamená uspokojení dvou tužeb – vědět víc, než ví běžný člověk, umět to použít a taky i trochu hrát. Mimika i hlas musí vyjadřovat to, co chci sdělit.

Ivana Šmelová jako reportérka "v terénu"
Zdroj: ČT Brno

Jaké byly Vaše první praktické žurnalistické zkušenosti?

Jednak to byl školní časopis ještě na gymnáziu, potom kabelová televize ve Vyškově, odkud pocházím. Tam jsem pracovala při škole šest let. Poté jsem začala pracovat v České televizi v Praze jako krajský redaktor pro střední Čechy.

Potom jste odešla do Brna a vrátila se tak do svého rodného kraje. Byly pro Vás tyto změny prostředí obtížné?

Je to těžké, protože když odněkud odejdete, postupně ztratíte důležité kontakty, což je pro novináře vůbec to nejdůležitější. V Praze jsem na začátku neznala vůbec nikoho a nejtěžší bylo seznámit se s různými lidmi, abych měla přístup k novým zajímavým tématům. Totéž mě čekalo i později, když jsem se vrátila domů. Po čtyřech letech, kdy jsem byla mimo Vyškov a Brno a jezdila domů jen občas na víkendy, jsem opět musela obnovit staré kontakty a získat další.

Ivana Šmelová s kolegy z ČT Brno
Zdroj: ČT Brno

Nechybí Vám Praha?

Upřímně moc ne. Praha samozřejmě má svoje kouzlo, ale na můj vkus je moc hektická, chaotická a anonymní.

I v té práci?

Práce v Praze mě mnohé naučila, rozhodně mi hodně dala. Bez zkušeností v Praze bych nebyla profesně tam, kde jsem. Ale stres je tam o dost větší než tady v Brně. Je jasné, že v naší práci bude všude, ale u mě je to zároveň otázka, kde chci žít, a to byla vždycky Morava.

Liší se tato profese v reálu od představ, které jste o ní měla dříve? Překvapilo Vás něco?

Některé věci mě překvapily. Jednak je to mnohem víc práce, než si asi kdokoliv umí představit. I když jsem trochu tušila, jak to probíhá, tak v realitě se musíte vypořádat s velkým časovým tlakem. Hlavně v televizi, která musí vysílat zpravodajství v určitou hodinu a na nic se tam nedá počkat. Neměla jsem ani úplně jasnou představu, co všechno to obnáší, než vznikne televizní reportáž. Člověk si dopředu něco připraví, vyrešeršuje si informace, hledá v archivu, ale pak jede do terénu a zjistí řadu dalších informací. Je toho spousta, na co musí myslet – od záběrů, nad kterými musí dopředu přemýšlet, i když sám není kameraman, až po jejich skladbu a zvuk ve střižně. S prací reportéra je spojeno množství dalších věcí, které nejsou vysloveně novinářské, ale často i technické.

Vaši dva kolegové – Lenka Solanská a Petr Malý – jsou už ostřílení moderátoři. Berete si z nich nějaký příklad? Co na nich obdivujete?

Petr na mě působí velmi seriózně a důvěryhodně, vždy mu ty zprávy skutečně věřím. To samé je můj cíl – doufám, že na diváky taky tak působím, a pokud ne, tak věřím, že se k tomu postupem času dopracuju. U Lenky obdivuju navíc to, že tuto práci dělá už řadu let a stále si drží přízeň diváků. Taky bych chtěla mít takovou výdrž, nebýt jen tvářičkou na určitou omezenou dobu.

Jak vzpomínáte na své první moderování naživo? Jak Vám bylo před kamerou?

Byl to strašný stres! Víte, že je to živě, že se nic nedá zopakovat, musíte si hlídat čtecí zařízení a máte obavy, co kdyby náhodou vypadlo. Vždycky mám před sebou připravené papíry, ale děsím se, jestli je mám seřazené správně za sebou… Na své první vysílání jsem všechny texty uměla téměř nazpaměť, protože jsem se hrozně moc bála, že se stane něco nečekaného.

Ivana Šmelová (vpravo) na cestách
Zdroj: ČT Brno

Co je Vaší největší noční můrou, která by se Vám mohla přihodit právě za moderátorským pultem?

Dnes už se tolik neděsím toho, že by mohlo vypadnout čtecí zařízení, protože teď už vím, že si s tím dokážu poradit. Možná mnohem horší je, což už se mi dokonce i stalo – že mi ve vysílání zaskočí. Jednou mi takto zaskočilo ve vysílání Událostí v regionech plus a tehdy jsem si myslela, že se snad udusím. Polední relace se navíc jede skoro celá živě, většinou tam nejsou reportáže, ale hlavně živé vstupy, takže tam není prostor k tomu, aby si člověk odkašlal. Párkrát na mě šlo i kýchání, ale to jsem naštěstí včas úspěšně zaplašila.

Jako reportérku v terénu Vás už ale diváci poslední dobou moc nevídají. Nově totiž máte také další funkci zvanou „editorka pro Prahu“. Co je zde náplní Vaší práce?

Každý den máme videoporady s pražskou redakcí, která připravuje hlavní zpravodajskou relaci České televize. Do Událostí a zároveň pro kanál ČT24 nabízím naše regionální témata, a poté s našimi redaktory domlouvám, co je potřeba připravit – od telefonátů do vysílání, přes živé vstupy až po kompletně zpracované reportáže. Zároveň to znamená domlouvání některých záležitostí pro naše reportéry, kteří třeba potřebují natočit rozhovor s respondenty, kteří jsou k dispozici mimo náš kraj. Asi nejtěžší na tom je najít témata, která mají potenciál zaujmout i editory Událostí, kde reportáže musejí být oproštěny od čistě lokálních rozměrů. Vždy musejí mít nějakou obecnější rovinu, aby mohly zaujmout diváky odkudkoli z České republiky.

Mluvili jsme už sice o kolezích moderátorech, ale pokud pomineme je – máte nějaký svůj velký profesní vzor?

Pokud mám najít nějaké jméno mezi českými moderátory a novináři, pak musím jmenovat Marcelu Augustovou. Pro mě je to paní moderátorka. Novinářů, které obdivuju, je spousta. Vždy mě například fascinovala práce Karla Rožánka nebo Michala Kubala. Z žen je pro mě vzorem zahraniční zpravodajka Petra Procházková, která několik let působila v Afghánistánu a před tím v Čečensku.

Vy sama byste si troufla jako novinářka i někam za hranice?

Vždy mě to lákalo, ale nikdy jsem se k tomu nedopracovala. V tomto ohledu jsem možná trošku šílená, lákaly by mě oblasti, kde není moc bezpečno. Na druhou stranu asi nejsem vybavená cizími řečmi natolik, abych si na to opravdu troufla. Musela by tomu předcházet jazyková příprava.

Předpokládám tedy, že cestování zřejmě bude jedním z Vašich koníčků.

Cestování a poznávání cizích zemí naprosto miluju! V poslední době mě pohltila exotika, především jihovýchodní Asie.

Jakou „nejexotičtější“ zemi jste zatím procestovala?

Byla jsem v Indonésii na Sumatře a na Filipínách. Ale lákají mě i evropská města. Ráda poznávám architekturu a kulturu lidí z jiných krajů.

Co dalšího máte ráda, když zrovna nejste v práci?

Moc mě baví divadlo. Ve Vyškově hraju ve dvou amatérských souborech Netrdlo a Trdla. Mimo to si ráda odpočinu u nějakého pěkného filmu a miluju tanec. Dřív jsem tancovala i závodně, standardní i latinskoamerické tance. Latina ve mně zůstala doteď – jakmile někde slyším latinskoamerickou muziku, tak už to se mnou začíná šít. Ráda se ale zajdu podívat třeba i na balet. A taky můžu muziku, spíš tu rockovou.