„Věřím na boží mlýny, ale neurčuji jejich tempo,“ říká Václav Malý

Na začátku května byla v katedrále svatého Víta sloužena mše za sdělovací prostředky. Následující týdny pak stránky novin a hodiny vysílání plnily povodně a vládní krize. Netradiční církevní obřad ale nesměřoval na obsah. Jeho cílem bylo povzbudit všechny tvůrce dnešní mediální reality k pravdivosti a osobní zodpovědnosti. Na to, jak moc bylo toto povzbuzení účinné, se biskupa Václava Malého ptal v pořadu Před půlnocí z 19. června Petr Vizina.  

Minulý měsíc sloužil Dominik Duka mši za česká média, tak už se to s námi zlepšilo?
Já bych nezevšeobecňoval. Jsou média lepší, jsou média horší, některá jdou do hloubky, jiná jsou povrchní. Člověk si dnes může vybrat. Samozřejmě nepotřebuji ke svému životu bulvár, jdu spíše po médiích, kde se něco dozvím. Nelámal bych nad tím hůl.
Na druhou stranu z osobní zkušenosti vím, že někteří pracovníci médií se pořádně nepřipraví, ptají se pořád na to samé. Život je velmi pestrý a měli by využívat mnoha chytrých lidí, kteří v naší společnosti žijí. Ale oni si oblíbí jenom některé jednotlivce, které pořád zvou a dokola se jich na něco ptají. To by tedy byla taková má výtka.

Když se vrátím ke mši za česká média, jak to vnímáte jako duchovní? A jak jako člověk, který média sleduje? K čemu taková mše za sdělovací prostředky vlastně je?
Je to vstřícnost církve, která si uvědomuje, že žijeme v mediální době. Zároveň to má povzbudit pracovníky v médiích, aby jim šlo o pravdu, o pravdivé referování. Je to povzbuzení, které křesťan vyjádří dobrým slovem a modlitbou, ale to není hlavní bod, o který bychom se měli opřít.  Především jde o to zdůraznit osobní čest, osobní důstojnost, osobní zodpovědnost. A pěkné pak je, když se to vyjádří i modlitbou v katedrále sv. Víta.

Sledujete televizní zprávy? Odkud čerpáte informace?
Sleduji televizní zprávy, pokud mi čas dovolí, čtu hodně cizího tisku, anglického, francouzského, německého, to především, co se mezinárodní politiky týče. Jinak čtu pravidelně DNES, Hospodářské noviny a Respekt.

Mluvili jsme o televizním zpravodajství. Jak to u vás vypadá? Jste ten typ člověka, který zprávy v televizi nahlas komentuje?
Jsem člověk emotivní, nicméně při zprávách jsem celkem klidný, protože jsem většinou sám. A protože některé lidi z politické scény znám, musím se občas jenom usmívat a říkat si, ty zase lžeš, ty to odvádíš někam jinam, ty neodpovídáš na otázku, kterou jsi dostal. Ale že bych se rozčiloval, to ne, to mi za to nestojí.

Co vás v posledních dnech ve zpravodajství zaujalo za téma?
Sleduji tu současnou kauzu (zásah ÚOOZ na Úřadu vlády – pozn. red.) a samozřejmě jsem sledoval zpravodajství ohledně záplav. A tam bych měl jednu výtku, co se České televize týče: pořád se opakovalo to samé. Je jistě dobré ukázat lidi, kteří se ocitli v nouzi, ale úplně vymizela reference o dění ve světě. Taková ta sebestřednost: my jsme teď ti nejdůležitější! Nechci tím vůbec podceňovat důležitost informování o tak hrůzné události, jako byly záplavy. Ovšem pořád žijeme v kontextu světa, a to by se ve zprávách mělo objevit. Ostatně teď je to znovu, kauza s vládou, bývalými poslanci a tak dále opět úplně zastiňuje to ostatní.

Člověk bydlící v záplavové oblasti by mohl namítnout, že vám se to mluví, Arcibiskupský palác máte na kopci, takže to vnímáte z širšího rozhledu, jenže my tady tu vodu máme. Je pro vás relevantní argument, že to byla služba těm, kteří zrovna trpěli povodní?
Ano, to beru. Já jsem ve velké výhodě, protože mě záplavy nepostihly. Snažil jsem se proto pomoci trochu jiným způsobem, který tady nechci zmiňovat, protože by to bylo trapné.

Zmínil jste vládní krizi, povodně. Na začátku povodní celkem bez povšimnutí prosvištěl médii výrok Ústavního soudu o církevních restitucích. Která z těchto tří věcí vám připadá nejdůležitější pro českou společnost?
Nejdůležitější mi připadá kauza posledních dnů, protože jsem zvědavý, jak se to rozplete, kam to povede. Zatím v tom nemám úplně jasno a musím se trochu usmívat, když čtu, jak se komentátoři a politologové domnívají, že to bude to, či zas ono, víme tohle nebo ono. Takže jsem zatím opatrný, abych si udělal nějaký celkový úsudek.

Jak byste interpretoval podle toho, co víte, příběh Petra Nečase?
Mně je toho člověka líto. Když člověk odejde z významné funkce, každý se do něj trefuje. Myslím si, že je to v podstatě slušný člověk. Nebudu teď hodnotit jeho osobní vztah k paní Nagyové, samozřejmě to nebylo úplně správné. Na druhé straně jsem oceňoval, že se na svém postu nikdy nedopustil nějaké vulgarity nebo pomluvy, že vystupoval klidně. Pochopitelně bylo vidět, že emoce trochu hrají, ale nikdy to nebyly, aspoň podle toho, co jsem viděl v televizi, podpásovky. Další je, že prosadil, aby státní zastupitelství nebylo vázáno na politiky. To je důležitý krok. Nakolik to bude využito, nakolik ten prostor zůstane, je otevřená otázka. Také co se ekonomiky týká, na tom nejsme celkově tak špatně. A navíc vláda Petra Nečase vedla docela rozumnou zahraniční politiku.
Samozřejmě lze namítnout to nebo ono, ale je třeba být objektivní. Celkově bych Petra Nečase v jeho nejvyšší politické funkci hodnotil spíše kladně. A jako člověka je mi ho líto, protože si dovedu představit jeho situaci, složitost vztahů s rodinou, osoba, která mu byla blízká, je ve vazbě, bude hledat profesi, kde se uchytí a podobně. Vůbec to není snadné.

Jak hodnotíte naše prezidenty, prvního, minulého a současného? Jste i vy zván na Hrad na debaty nejen duchovní?
Na Hrad zván nejsem. Když byl prezidentem Václav Havel, asi dvakrát jsem byl členem takové větší skupiny, s kterou hovořil. Václava Havla hodnotím celkově pozitivně. Stal se symbolem, legendou, a i když mu lze vyčítat to či ono, ztělesňoval důležité momenty slušnosti v politice. To bylo pro mne zásadní. A k jeho projevům se může člověk vracet a nacházet v nich mnoho inspirujícího.
Co se týká druhého prezidenta České republiky, tam mi vadila neustálá kritika Evropské unie. To bylo příliš jednostranné, ovlivňoval tím společnost, až to takřka vyznělo, že Evropská unie je nepřítel našeho státu.
A na současném prezidentovi mi vadilo, jak vystupoval v prezidentské kampani. Hrát neustále na kartu sudetských Němců se mi zdá neadekvátní, nemravné. Je třeba mluvit o současnosti a o minulosti mluvit jen na základě faktů, ne na základě ideologie nebo pocitů.

Co by se v české společnosti muselo stát, aby „karta sudetských Němců“ nebyl takový trumf?
Je třeba neustále opakovat, že princip kolektivní viny je špatný a nemravný, že se musí posuzovat postoj člověka, a když je to trestný čin, má být potrestán. Ale nikdo nemůže být přece trestán a činěn zodpovědným za celkové selhání někoho z etnika, k němuž také patří. Myslím, že toto patří do výbavy zralého občana, který chce žít v demokratické společnosti.

Zaujalo mě, jak jste říkal, že se u zpráv usmíváte a říkáte si, ty zase lžeš… Pochopil jsem, že u Petra Nečase se vám to nestávalo?
Nedělal jsem si iluze ani o Petru Nečasovi. Politika je politikou, já jsem k tomu jenom trochu čuchnul a úplně jsem žasnul, jak hned těsně po listopadu 1989 začali lidé jednat. Najednou i moji přátelé, kteří vstoupili do politiky, tajuplně naznačovali, říkali, tohle nemůžeme, tomu ty nerozumíš, to je příliš složité. Nicméně Petr Nečas na mě působil jako člověk, který nekamufluje, a že když něco řekne, chce si za tím stát. Neříkám, že to dělal vždycky šikovně, rozhodně jsem ale neměl pocit, že je to člověk, který něco předstírá.

Nakonec jsme stejně jako diváci politického divadla odsouzeni k tomu, že dotyčnému člověku věříme nebo nevěříme. Je to princip důvěry – jestli je ten člověk důvěryhodný…
A tady bych se přimlouval za to, aby se nezevšeobecňovalo. V politice jsou pořád slušní lidé, hlavně v nižších patrech. Když se setkávám s některými starosty nebo radními, musím říci, že to jsou slušní lidé, kteří opravdu chtějí vylepšovat prostředí, za které jsou zodpovědní. Strkat všechny do jednoho pytle a všechny podezírat, že se chtějí jenom obohatit, je zúžení pohledu.

To je ten princip kolektivní viny…
Ano.

Co je potřeba k tomu, aby politika člověka nesemlela? Napadá vás někdo, koho politika nesemlela? Kdo tu službu odvedl, v politice byl, ale nestal se z něj „jiný člověk“?
To je třeba případ Jana Sokola, výborného filozofa, polyhistora, pokud se to dnes vůbec o někom dá říct, kterého si velmi vážím. On se poté, co opustil politiku, normálně věnuje svým oborům a dělá velmi užitečnou práci.
Když člověk dostane moc, nesmí vyrůst ve svých očích. Když jsem se po listopadu 1989 stal trošku více známým, lidé se okolo mě začali jakoby točit, jako že mám asi možnost promluvit s Havlem a dalšími. A já si najednou říkal, vždyť jsem pořád ten samý Václav Malý, to, že jsem se ocitl ve středu dění, byla shoda okolností, od toho nemohu přece odvozovat svůj význam. Politik si tedy musí stále uvědomovat svou totožnost, která se neodvíjí od jeho momentálního postavení. A zároveň musí vždy hledat cestičku, kdy mu někdo řekne pravdu do očí. Já se o to snažím, někdy mě to míchá, až si říkám, že to je nespravedlivé, ale pak přijdu domů a řeknu si, vždyť ten člověk má pravdu. Je to ohromně očisťující a člověk neroste ve svých očích. Vím, že je to v politice těžké, ale když člověk dodrží tyhle předpoklady, vůbec ho to semlít nemusí.

Představujete si jako kněz, že boží mlýny melou a že je třeba počkat a spravedlnost přijde? Nebo si říkáte, že svět ze své podstaty prostě spravedlivý být nemůže, takže je někdy potřeba spravedlnosti trochu pomoci?
Myslím, že boží mlýny melou, ale ne vždy můžeme určovat tu rychlost. Ale samozřejmě jsou případy („Člověče přičiň se a Pánbůh ti pomůže“) flagrantního porušení spravedlnosti a práv toho druhého, kdy se nemůže čekat, pokud je možnost, až na nějaký čas v budoucnosti. Naopak je to třeba řešit rázně a co nejdříve. Může to člověka drásat, ale jsem přesvědčen, že pravda nakonec zvítězí a lež se nakonec odhalí. A také si říkám, dobře, ten člověk unikl, ale pořád žije ve strachu, že někdo něco odhalí. Takto bych já žít život nechtěl – ten člověk je sám potrestán. Takže na boží mlýny věřím, ale neurčuji tempo.

Na případu Petra Nečase je zajímavý náboženský motiv. Nečas je katolík, jeho rodina je katolická, ale tvrdilo se, že paní Nagyová nechala sledovat jeho manželku, aby se neodhalilo, že je snad ve spojení se Svědky Jehovovými či něco podobného. Jak se na to tváříte? Smějete se? Připadá vám to hodnověrné? Co to je za informaci?
Hodnověrné mi to nepřipadá. Vidím v tom normální ženskou žárlivost. Je špatné, že úřednice požádá pracovníka vojenské rozvědky a nastane sledování, to by se nemělo opakovat. Na druhou stranu jsem od samého počátku nevěřil, že by to bylo kvůli tomu, že je paní u jehovistů. A i kdyby byla, není to případ pro sledování. Sledován má být za určitých okolností člověk, který se dopouští nějakých nepravostí, který ohrožuje soužití těch druhých. Takhle by se člověk musel zbláznit. Mně také nesedí, že se leckdo stýká s leckým, ale rozhodně by mě nenapadlo nechat ho sledovat.

Hovořili jsme o politice. Církev je také složená z lidí. Existuje něco jako církevní politika? Je tam něco jako strategie, taktiky, politiky?
Bohužel musím říci, že ano. Jsme lidé z masa a krve a musíme přemýšlet, jak za momentální situace jednat s těmi, kdo mají zodpovědnost ve státě. Na druhé straně je tam to politikaření, kdy si jednotlivci hrají na svém písečku a umetají si cestičky, aby z toho měli ne snad osobní výhody, ale třeba finanční příslib byť na dobrou věc. Na to si musí kněz nebo biskup dávat velký pozor. Lidé sice řeknou, farář, flanďák, co nám bude povídat. Podvědomě však od faráře nebo od biskupa čekají, že to bude člověk, který řekne buď ano, nebo ne, že to nebude taktik a stratég. V církvi nemůžeme spoléhat pouze na svůj um, jak jsme šikovní, jak to strategicky vmyslíme. Podle mé hluboké víry se opíráme především o to, že chceme vtělovat nějaké postoje, a strategie nám to může zastiňovat. Nejsem proti plánování a styku s mocnými, ale je třeba držet si odstup. A hlavně – v tom se mi líbil nový papež, když mluvil k budoucím církevním diplomatům – žádný kariérismus.

Kde vy sám hledáte klid? Máte denně vymezen čas na meditace nebo duchovní cvičení? Cítíte se víc jako duchovní nebo veřejná osoba?
Cítím se jako duchovní, přijal jsem v církvi službu biskupa, z toho vycházím. Ale zároveň jsem člověk, který se rozhlíží kolem sebe, který nežije ve vakuu, který má za sebou určitou historii, který se dlouhá léta zabývá oblastí lidský práv. Necítím v tom žádnou rozpolcenost. Rozhodně nejsem člověk, který se chce uzavírat jenom na kazatelnu nebo do kostela.
Sílu čerpám z meditace. Snažím se denně aspoň hodinu být opravdu ve ztišení, kdy se modlím, kdy rozjímám v Bibli nebo se nechám inspirovat nějakou duchovní literaturou. Samozřejmě mě inspiruje i kultura, beletrie, poezie, odborná literatura, ale meditaci pokládám za podstatnou část svého života. Někdy se to podaří více, někdy méně, ale mně jde o to, abych se dovedl ztišit. Nechci se nechat vláčet jenom nějakými požadavky, tím aktivismem. A samozřejmě jsem někdy v pokušení, čímž se učím odříkat třeba nějaké lákavé pozvání a podobně.

Zmínil jste nového papeže, který je ve funkci čtvrt roku. Existují v českých médiích nějaké stereotypy, které jsou spojené s Vatikánem? Vatikán přece jenom zevnitř neznáme, někdy odtamtud přichází zvláštní zprávy…
Když se řekne Vatikán, část mých spoluobčanů si řekne, bohatý stát, bohatá instituce. Sbírky ve vatikánských muzeích mají jistě nevyčíslitelnou hodnotu, ale málo se ví, že Vatikán může fungovat jen díky americkým, německým a ještě některým společenstvím katolíků, která jsou bohatší. Sám o sobě Vatikán bohatý není, je závislý na příspěvcích.
Když se řekne Vatikán, tak se jako ví, že papež. Papež je zase bohužel vnímán jako monarcha, že to, co řekne, platí. Samozřejmě to může vyvolávat ten obraz určité pompy, triumfalismu. A já jsem rád, že současný papež tuto pompu odbourává a že se chová jako člověk, který vnímá ty druhé – nechce jen poučovat, ale být s nimi. Jsem rád, že jakoby sestoupil z piedestalu a že to není nějaký učenec, ale především člověk se širokým srdcem. V tomto smyslu se mi zdá, že se mu snad podaří trošičku proměnit pohled na Vatikán.
Vatikán také znamená mnoho úředníků, mnoho monsignorů, jsou mezi nimi výborní lidé, ale je tam také rivalita, jsou tam také zášti. Je třeba být otevřený. Když Jan Pavel II. mluvil o tom, že církev má být ze skla, tak si to řekněme i o Vatikánu. Ale je to stejné jako s politiky, ani u vatikánských úředníků nesmíme zevšeobecňovat.

Nedávno jste byl na festivalu Pohoda, kde jste diskutoval s arcibiskupem Trnavským panem Bezákem, který je odvolaný. Když mluvíte o církvi ze skla, máte nějaké informace, proč byl odvolaný, jak to s ním je a kam to spěje?
Nemám informace, jak to s ním je. Dlouhé měsíce jsem s ním nehovořil. Žije údajně někde v Bratislavě. Zdá se mi to jako nesprávné rozhodnutí ze strany Vatikánu, protože je to živná půda pro různé spekulace a hlavně to rozdělilo slovenskou společnost a slovenskou církev. Ty důsledky nejsou dobré.

Co může česká společnost v turbulentních nebo úzkostných dobách očekávat pozitivního od české církve?
Nerad bych sliboval za církev. Mohu jenom říci, že církev je otevřena všem. Je to v podstatě jedna z mála institucí nebo společenství, kde se mohou setkat všechny vrstvy. Věřícími jsou bohatí i chudí, zdraví i nemocní, významní i méně významní, inteligentní i méně inteligentní. Naše společnost je hodně atomizována ze sociálních důvodů a tak dále, tudíž můžeme nabídnout tuto možnost – jsi přijat, i když jinak smýšlíš. Moment přijetí je pro člověka velmi důležitý, a tak bych si přál, aby to naše česká církev dokázala.

(redakčně kráceno)