„Bytí zas tak neuvěřitelně lehké není,“ říká Jaroslav Med

Literatura jako existenciální dobrodružství, nikoliv jako strohý výčet autorových děl a „stěžejních“ životopisných údajů. Humanitní vzdělání jako klíč k budování osobnosti, ne k zajištění profesního výkonu. A hlavně život jako předstupeň k něčemu vznešenějšímu, než je každodenní realita potýkání se s politikou a nespravedlností světa. Takový pohled na svět je vlastní literárnímu historikovi, spisovateli a vysokoškolskému pedagogovi Jaroslavu Medovi. V pořadu Před půlnocí z 26. června s ním hovořil Petr Vizina.   

Ještě dnes jste zkoušel své studenty z dějin české literatury dvacátého století, většinu spisovatelů, o kterých při zkoušce mluvili, jste přitom sám osobně znal. Z čeho přesně jste dnes své studenty zkoušel?
Podívejte se, nebuďme malicherní. Především, s tím zkoušením to nebylo tak horké. Spíše jsem dával zápočty. Literaturu vlastně dost nerad zkouším, protože se domnívám, že literatura je především existenciální dobrodružství. Takže, proboha, nechci, aby mi studenti říkali nějaká data a výčty literárních děl. To je skoro zbytečné. Spíše oceňuji, jestli literaturu berou jako jakýsi výraz lidské osobnosti, senzibility a tak dále, než aby odříkávali nějaké zbytečné údaje. Navíc jsou to studenti, kteří chodí na moje semináře dobrovolně, sami si je vybírají. A já si pak z těch studentů sám vyberu, abych v semináři neměl padesát lidí, protože to by pak zase nebyl seminář.

Určitě svým studentům vštěpujete nějaké hodnoty, něco, co je důležité. Dám příklad, zkoušel byste mne třeba z básníka Jakuba Demla. Co bych o něm musel vědět, abych prošel?
Jsem možná jedním z posledních žijících lidí, kteří se s ním ještě mohli setkat za života - mám od něj podepsanou sbírku Moji přátelé. U Jakuba Demla je to velmi složité. To je tak složitě strukturovaná postava, a to nejen svým dílem, ale i svým životem, že najít k ní klíč je strašně složité. Svým studentům se snažím jeho dílo přiblížit v jakési syntetické podobě, protože Jakub Deml literaturu bral jako způsob života, způsob existování. Je tam proto spoustu věcí, které skoro nestojí za přečtení. Jsou tam efemérnosti. Ovšem oproti tomu jsou tam úžasná díla, úžasné básnické skvosty. Takže bych se u studenta snažil, aby mi vysvětlil, co ho z díla Jakuba Demla oslovilo.

Zmínil jste sbírku Moji přátelé, františkánsky prostou sbírku o květinách. Ale Jakub Deml byl také kazatel, sršatec, horlivec, možná také člověk v osobním kontaktu obtížný. Jak si ho pamatujete vy?
Abych to nepřeháněl, setkal jsem se s ním jednou. Měl jsem svého literárně-osobního gurua Bohuslava Reynka, ke kterému jsem začal chodit těsně po maturitě, na začátku padesátých let. U něj jsem objevil Jakuba Demla, kterého jsem sám doma neměl a v knihovnách tehdy k půjčení pochopitelně nebyl. Najednou jsem objevil člověka, který mi připadal jako prokletý básník. Byl jsem z toho šokován a prosil jsem, žadonil u Reynka, že by bylo dobré, kdyby ho třeba pozval do Petrkova. To ovšem pan Reynek několikrát odmítl, že jaksi Deml už moc nejezdí, že je starý pán a že jestli chci, tak ať si za ním zajedu do Tasova. 
Byl to rok 1953, 1954, takže mi pan Reynek dal kartičku s doporučením, aby si Jakub Deml nemyslel, že jsem nějaký agent provokatér. Tak jsem sedl na kolo a zajel jsem tam. Dal jsem mu kartičku a nastalo hořké zklamání. Deml byl jednak už opravdu starý pán, jednak ho svět okolo něj děsil, jednak mu už nerozuměl. Takže na moje otázky, kdy jsem se ho snažil dovést k tomu, kde bral inspiraci, všechny ty hrady smrti a tance smrti, se pořád usmíval a dával mi malinovku, jeden půllitr za druhým, a pořád říkal, to je hezké, že se takový mladý chlapec zajímá o literaturu a poezii. Tak jsem dvě hodiny poseděl s panem farářem na lavičce v jeho slavné zahradě, vzal si Moji přátelé, které mi donesl, sedl na kolo a jel zase zpátky. Takže jsem byl trochu zklamán. Představoval jsem si prokletého básníka, a našel jsem hodného starého pana faráře.

Vaší poslední velkou literární prací byla publikace Literární život ve stínu Mnichova. Když jste ji dokončil, řekl jste: „To bude průšvih jako dům. Dívám se na to trochu jinak, než je dnes obvyklé.“ Byl to průšvih?
Domnívám se, že nebyl. Kritika byla vesměs velice příznivá, velice povzbudivá. A byl jsem i překvapen i ohlasem té knížky, že kromě povzbudivých recenzí to mělo i dotisk. A v anketě Lidových novin to byla nejvýše umístěná odborná knížka.

V čem se na to díváte jinak, než je obvyklé? Co jste tím myslel?
Domníval jsem se, že ta doba byla podstatně složitější a že to nešlo zjednodušit, jak to dělala marxistická kritika. Tedy že nejde de facto veškeré katolické intelektuály, kteří se tehdy nějak angažovali, hodit do jednoho pytle, že to byli klerofašisté, jak to bylo běžné. Já jsem se snažil ukázat, že to byl podstatně složitější problém. Že některé jejich neomluvitelné výlevy byly jednak vyprovokovány dobou, jednak ovlivněny zvláštním typem zoufalství ze situace po Mnichovu. Snažil jsem se to psát naprosto objektivně, ne jako apologetickou práci, kde bych adoroval katolíky. Uvažoval jsem v tom smyslu, že tam musí být padni komu padni, že by to měl být objektivní pohled na tu dobu. Takže Jakub Deml, antisemitismus, výpady proti Karlu Čapkovi a podobně, to tam všechno je, ale snažil jsem se to interpretovat tak, aby to nebyl tak černobílý obraz, jak se to někdy traktovalo.


Pavel Kosatík, který psal recenzi na vaši knihu, zmiňuje vztah katolických intelektuálů k masarykovské první republice: „Na nic se v republice nevěří, místo toho se donekonečna o všem hlasuje, což v důsledku znamená růst moci blbých na úkor těch, jimž na něčem záleželo.“ Zní nám to povědomě? Taková ta únava z demokracie?
Nechci zabíhat do dnešních politických poměrů, ale faktem je, že ve třicátých letech se to táhlo celou Evropou. Tehdy byla silně cítit únava z demokracie, protože tehdejší liberální demokracie nedokázala vyřešit sociální otázku. Nezapomeňme, že pojem sociální stát je až poválečný. Před válkou liberální demokracie ve smyslu sociálním, nezaměstnanost a všechny tyhle věci, neznala prakticky vůbec žádné řešení. Proto se ho spousta lidí nějak snažila hledat a od té demokracie se do jisté míry i odvracela.

Co si myslíte o dnešní literatuře? Co říkáte na povinné čtení bible? Myslíte, že dnešní mladí lidé nečtou?
Současnou literaturu samozřejmě čtu, i když s určitou mírou. Nečtu všechno. To se nedá. Vybírám si jenom to, co mě zajímá.
Co se povinného čtení bible týká, nedovedu si představit, kde, koho nutí číst bibli. Přednáším na teologické fakultě, a že by tam někoho nutili číst bibli… V oblasti křesťanské civilizace a evropské kultury, což jsou obory, které mají dost velkou frekvenci, je řada lidí, kteří mají k náboženství velmi vlažný vztah, a že by je někdo nutil číst bibli? To v žádném případě.
A jestli mladí lidé nečtou, domnívám se, že čtení je dnes pofidérní věc. Jednak za to může internet, jednak možnosti. Od některých nakladatelů učebnic vím, že studenti si spoustu věcí stahují z internetu a knížky, skripta a podobně si moc nekupují. A pak, co bychom si namlouvali, dnes jsou knihy relativně velmi drahé.

S ohledem na vaše úvodní slova, jak byste změnil výuku literatury na gymnáziu? Něco ve smyslu méně znamená více? 
Těžko říct. Dnes mají kantoři volné osnovy a neplatí striktní předpisy, jako to bývalo za mých časů zamlada. Na gymnáziích i na vysokých školách je tak výuka literatury především záležitostí osobnosti vyučujícího, jestli ji dokáže nějak zprostředkovat jako jisté dobrodružství. To se nedá nic dělat. Nelze se nějakým způsobem soustředit na výčet údajů a faktů a tak dále.

Jedním z vašich bývalých studentů a dnes už kolegů je Marin C. Putna. Jste spokojený s tím, jak dopadl spor o jeho profesuru?
Především bych podotkl, že to nebyl můj student. Ten spor byl především velice nešťastně formulován, protože se tam vytyčil problém homosexuality a mnohem méně se přihlíželo k jeho kvalitám, které jsou nepochybně velké. Martin Putna je velice nadaný člověk, i když svým způsobem někdy mnohdy rozporuplný a v mnohém spolu nesouhlasíme. Ale uznávám, že je to prostě hlava.

Občas se objeví paušální kritika systému vzdělávání, že dopřává lidem vysoké školy, ale ty vysoké školy zvlášť humanitních oborů jsou na úrovni gymnázií první republiky. Vy můžete úroveň vzdělání tehdy a teď srovnat . Jste spíše zastáncem širší nabídky vysokého vzdělání pro víc lidí? Nebo máte dojem, že absolventi s diplomem od vás těžko nalézají uplatnění?
Současné množství vysokých škol a možnosti nejrůznějších kombinací jsou tak velké a různorodé, protože problematika literatury a umění vůbec se přednáší na tolik různých fakultách a z tolika různých pohledů, že je to velice ošemetné. Někdy je mi těch studentů až líto, co budou vlastně dělat.

Co to vzdělání vlastně znamená? Často se chápe instrumentálně, že to je něco, co člověk vystuduje, aby se tím mohl živit. Jak chápete význam toho slova vy?
Vzdělání je nesmírně důležité v tom, že v něm člověk může nalézt jistý smysl. To je dnes strašný problém veškerých humanitních věd, hledání smyslu. V čem je smysl lidského konání? V čem je smysl lidského života? A v tom je vzdělání obrovsky důležité, protože si člověk může najednou věci uvědomovat a budovat si svoji identitu, osobnost. Kultura je přece důležitá v tom, že člověk by z osoby, kterou se narodí, měl vytvořit osobnost, aby byl něčím víc než jen živoucím konzumentem nejrůznějších věcí. V tom je obrovský význam vzdělání.

Jak vnímáte postavu spisovatele Milana Kundery?
To je otázka pro mě dost do pranice. Uznávám, že Milan Kundera je velký spisovatel co do techniky, co do spisovatelského profesního umu. Poněkud cizí mi je ale jeho filozofický pohled na skutečnost. Myslím si, že „neuvěřitelná lehkost bytí“ je trošku přehnané. Bytí zas tak lehké není.

Co si myslíte o dnešní masové oblíbenosti literatury žánru fantasty, jako je Pán prstenů, Hra o trůny nebo Harry Potter? Zajímá vás?
Měl jsem několik bakalářských prací a budou i magisterské práce na téma Tolkien. Studenti to velmi znají a dohnali mě k tomu, že jsem si to konečně přečetl. Abych pravdu řekl, ty trpaslíci mě trochu nudili, protože je to moc dílů, ale uznávám, že Tolkien udělal obrovský kus výchovné práce tím, že odvěký zápas dobra se zlem přiblížil mladým lidem, kteří by k té problematice třeba vůbec nedospěli. Ale jinak klobouk dolů, jaký byl ten Tolkien velmi vzdělaný pán, znal všechno možné, antropologii, folklor a podobně. A pokud jde o křesťanskou vazbu, kterou tam někteří posluchači zdůrazňují, tak tam je vynikající jeho vztah ke slavnému C. S. Lewisovi, velkému křesťanskému mysliteli, který se v Tolkienově díle odrazil .

K vašim nedávným osmdesátinám vyšel sborník Stařec a med. Jeho součástí je také teologická obhajoba kouření od profesora Ctirada Pospíšila. Říkal jsem si, že při vašem smyslu pro humor bude tohle asi vaše nejoblíbenější část sborníku?
Jsou tam i další docela legrační věci. Byl jsem tím sborníkem překvapen, nevěděl jsem to, oni to opravdu ti dva editoři utajili. Je tam třeba rozhovor s mým lékařem, s Milošem Doležalem a dalšími. Byl jsem přinejmenším, a to je velmi slabé slovo, potěšený.

Pravda je, že nikdy jsem takto teologicky argumentovanou apologetiku kouření nečetl?
Několik let jsem seděl s Ctiradem Pospíšilem v jedné místnosti a on coby vášnivý kuřák neustále nabízel, já taky kouřím a snažím se zase nekouřit, a on v rámci toho vymyslel tu teologii kouření. Velmi vtipný příspěvek.

Jste odborník na literární život první a druhé republiky. Mluvíme spolu v den, kdy potravinářsko-chemický magnát Andrej Babiš koupil vydavatelství, které vydává i Lidové noviny, což byl velký hráč na prvorepublikovém trhu s novinami. Jak tuto zprávu vnímáte v historickém kontextu?
Co k tomu dodat? Trochu se člověk obává, aby Lidové noviny nesklouzávaly do nějaké politické agitace ve směru právě pana Babiše.

Jste jeden z mála pedagogů, které znám, kteří mají facebookový profil, který vám založili vaši studenti. Nevím, jestli o tom víte?
Nevím, to se musím podívat. Sám internet nemám, takže až přijdu na fakultu, řeknu si tajemnici, ať mi to objeví.

Je tam váš citát z vašeho působení na teologické fakultě: „Být v prostředí tolika mladých inteligentních lidí a moci jim třeba i něco dát, což se mi snad v některých případech podařilo, to je velkým zdrojem mé životní radosti a optimismu. A navíc se leckterý z mých posluchačů stal i mým přítelem.“ Jak vidíte dnešní studenty? Je tam dost mladých lidí, kteří jsou pro vás inspirativní?
Je, to jistě je. Když se podíváte na dnešní profil vysokoškoláka, je tam celá řada studentů, kteří to chtějí jenom kvůli tomu papíru. Ale pak je tam celá řada lidí, a to je moje radost, které to skutečně baví a s kterými je radost pobýt.

I to je ten důvod, proč stále přednášíte, i když už byste nemusel?
Samozřejmě.

Jedna sbírka vašich esejů se jmenuje Od skepse k naději. Většinou to bývá naopak, člověk začíná s nadějí a skončí u skepse. V čem vy čerpáte naději do budoucna?
Především si říkám, že realita, která nás obklopuje, byla vždy velice problematická. Člověk se vždy potýkal nejen s politikou, ale i různými existenciálními nemocemi a podobnými problémy. Ale jako pro křesťana pro mě byla ta naděje, že je něco víc, než je ta realita, v které žiju, že je nějaký přesah, který je svým způsobem důvodem k tomu, abychom se stále radovali z bytí a ze života.

(redakčně kráceno)