Cyril a Metoděj

Cyrilometodějská tradice je de facto velmi mladá, slaví se od 19. století. V průběhu předchozích staletí byla zapomenuta, uměle oživována, překrucována, a to vždy podle kontextu dobového dění. Skutečností, založenou na reálném historickém a archeologickém bádání, zůstává, že ve své době byli oba bratři nebývale nadanými učenci a diplomaty, jejichž dílo ve své době prakticky nesnese srovnání.

O působení věrozvěstů a jejich odkazu hovořili v Historii.cs archeolog Lumír Poláček z Archeologického ústavu Akademie věd ČR Brno a historiky Josefem Žemličkou z Univerzity Karlovy a Martinem Wihodou z Masarykovy univerzity. Moderovala historička Marie Koldinská.

Jak to vypadalo s křesťanstvím předtím, než Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu?
Wihoda: Památka Cyrila a Metoděje je spojována s přijetím víry, ve skutečnosti v té době už Morava byla za křesťanskou zemi přinejmenším považována. Karel Veliký v roce 800 pověřil salcburského arcibiskupa, aby šířil křesťanskou víru na nově dobytém území Panonie, které do té doby podléhalo avarským Kaganům. O něco později skutečně došlo k recepci křesťanské víry podle spisu o pokřtění Bavorů a Korutanců, který vznikl jistě před koncem 9. století. Praví se v něm, že kníže Mojmír přijal se vším svým lidem, se všemi Moravany, křesťanskou víru. Časově je to kladeno na počátek 30. let 9. století ­ ve stejné době nebo dokonce o něco dříve si přitom Mojmírův rival Pribina nechal vystavět ve svém sídle v Nitře křesťanský kostel.

Dnes budeme často operovat s pojmem Velká Morava. Kdybychom měli nastínit, jak vlastně ten státní celek vypadal, na jak velkém území se rozkládal?
Poláček: Území Moravy, Slovenska a přilehlé části Dolního Rakouska je území jádra celého mocenského útvaru. Samozřejmě že později, v době největšího rozkvětu za Svatopluka, území doznalo značného rozšíření a sahalo po Potisí na východě, Dunaj na jihu, dnešní střední nebo západní Čechy na západě a Lužici na dnešním německém území a severovýchod Malopolska na Krakovsku na severu.

Archeolog Luděk Galuška, Moravské zemské muzeum Brno:
Podle archeologických pramenů se jádro Velké Moravy nacházelo na Valech u Mikulčic, kde je horizont první poloviny 9. století relativně hojně archeologicky doložitelný. Byl tam velký kostel a bazilika a další stavby. Myslím, že tam mohl sídlit i Rostislav, a ten největší kostel byl možná kostelem archipresbytera pasovského biskupa. Postaven byl totiž v první polovině 9. století, je to největší kostel té doby, tak kde jinde by měl sedět pasovský archipresbyter.
Domnívám se, že Konstantin s Metodějem přišli na Rostislavovo pozvání právě na Valy u Mikulčic. A jelikož pasovský archipresbyter byl v té době vyhnán Rostislavem z území Moravy, je možné, že uprázdněná bazilika (třetí kostel) mohla být v prvotním období centrem byzantské misie. Po roce 864, kdy byl Rostislav na hradisku Děvín zajat a musel slíbit poddanost Frankům i za Moravany, se však nejspíše pasovský biskup, potažmo pasovský archipresbyter vrátili a jsem názoru, že první, co chtěli, byl jejich původní kostel. Ještě před rokem 867, tedy před koncem působení Cyrila a Metoděje na Moravě, tak mohlo dojít k jejich přesunu do severněji položené oblasti Starého Města u Uherského Hradiště, tedy Veligradu. V tomto období tak máme dvě křesťanská centra. Bavorsko- latinské v Mikulčicích a staroslověnsko-byzantské nebo slovanské v oblasti Veligradu na uherskohradišťské Sadské výšině.

Žemlička: Velice zhruba lze říci, že Velká Morava oscilovala mezi dvěma třemi významnými mocenskými útvary té doby ­ Východofranskou říší, Byzancí, která ovládala prakticky celý Balkán, a Panonií, což je území velice těžko přesně definovatelné. V Panonii pak působil další z objektů christianizačního úsilí Konstantina a Metoděje, Pribina a později jeho syn Kocel, kterého nesmíme z tohoto kontextu vynechat.

Dostaňme se ke knížeti Rostislavovi. Jak zdůvodňoval povolání věrozvěstů z Byzance? Jak by se vůbec daly nastínit vztahy světské a církevní moci v 9. století?
Wihoda: První rovina je zájem knížete Rostislava. Druhá rovina je ta, že Cyril s Metodějem přicházeli do území, které již bylo církevně spravováno, i když ne přímo z Moravy, ale z Pasova.
V případě knížete Rostislava je poměrně významné, jak se dostal na knížecí stolec. Nevíme, jestli si Moravané zvolili svého knížete a jestli tam byl nějaký intronizační rituál. Docela zajímavé a typické ale je, že mezi vládou knížete Mojmíra a vládou knížete Rostislava (stejně jako mezi vládou knížete Rostislava a nástupem Svatopluka) je vždy mocenský zásah Franků. V prvním případě byl sesazen Mojmír a dosazen jeho synovec Rostislav. Čili zde máme dynastickou posloupnost v jednom rodě, ovšem nebyla zde volba, ale zásah Franků. Zjevně to souviselo s tím, že Rostislav musel složit slib věrnosti. (Ostatně Rostislav byl pak sesazen Franky a Svatopluk se zmocnil moci, ale stejně od roku 874 vyjednával o svém uznání ve Franské říši). To znamená, že v očích Franské říše byla moravská knížata vazaly, a podle toho se také franští králové nebo císaři k Mojmírovcům, respektive k Moravanům chovali. Dokazuje to série válečných tažení, která spadají mezi léta 854 až 858. Rostislav se tehdy dostal pod tlak, kterému docela účinně odolával. Jenže kněží, kteří působili v jeho zemi, byli v podřízení pasovského biskupa, takže mohli působit jako vyzvědači ve prospěch franské strany.

Nová orientace na Byzanc tak mohla být chápána i jako snaha vymanit se z pout Franské říše?
Wihoda: Obávám se, že tak jednoduché to nebylo. První legace, kterou Rostislav vyslal, totiž nesměřovala do Konstantinopole, ale do Říma. A teprve když Rostislav nepochodil v Římě, obrátil se na Konstantinopol. Patriarcha to pak díky napjatým vztahům s papežem skutečně chápal jako možnost zvýšení byzantského vlivu ve hře, kdy byla Byzanc slabším hráčem. Nešlo tedy jen o Moravu, ale šlo též o Bulhary, kteří naopak hledali protekci u papeže, což se samozřejmě v Byzanci nelíbilo. Takže to hra, do které se Rostislav zapletl, to byla dosti vysoká.

Co víme o životě Cyrila a Metoděje předtím, než přišli na Velkou Moravu?
Žemlička: Oba byli synové poměrně vysokého byzantského úředníka, Lva, a byli vychováváni v městě Soluni (Thessaloniki). Tehdy to byla oblast etnicky dost promíšená, takže byli oba velice schopní v komunikaci se Slovany a speciálně Konstantin byl zřejmě lingvisticky velice nadaný. Víme, že když tvořil poselstvo k chalífovi, byl se za krátký čas schopen naučit arabsky, a když byl vyslán na misii k Chazarům, domluvil se i s Chazary natolik, že s nimi prý dokázal disputovat o velice jemných teologických otázkách.
Konstantin byl o deset let mladší než Metoděj, který se narodil kolem roku 815, a oba měli různé vychovávání. Metoděj byl předurčen ke státní službě, ale ta se mu znechutila, takže se uchýlil do kláštera. Konstantin působil v okruhu Fotia a stal se součástí širšího klubu cařihradských vzdělanců, Akademie, a pak také vstoupil do kláštera. Z toho kláštera je zřejmě vytáhl císař, respektive jeho rádce. Nejdříve byli posláni na zmiňovanou misii k Chazarům, a když přišla žádost od Rostislava z Moravy, byli vysláni na Moravu, aby byl poslán učitel a biskup.

Archeolog Luděk Galuša, Moravské zemské muzeum Brno:
Když si Michal III., byzantský imperátor, k sobě povolal Konstantina, aby mu svěřil vedení misie k Moravanům, Konstantin reagoval slovy, že určitě mají písmo a že misii rád povede. Ale Michal mu řekl, že písmo nemají a že ho musí vytvořit. Konstantin tak vytvořil abecedu, která vycházela z řeckého písma a zčásti z některých dalších písem z východní oblasti a která ve finálním stadiu obsahovala 38 znaků. Vše bylo doplněno o znaky jako kroužky, obdélníčky, čtverečky a tak dál, v nichž se hledá hlubší náboženská symbolika. Toto písmo vzniklo zároveň se základy literárního jazyka, z kterého se později stala staroslověnština. Za základ jazyka byl použit slovanský dialekt z oblasti Soluně a Metoděj a zejména Konstantin do něj přeložili první liturgické texty, s kterými později přišli na Moravu.
Důležité je, že když přišli na Moravu, tak zejména Konstantin tak zjistil, že se na Moravě ve slovanštině používají některé náboženské motivy, které jsou vlastně překlady starohornoněmeckých nebo latinských termínů. Proto neváhali, vzali tyto domácí slovanské výrazy a zapracovali je jednak do svého jazyka, jednak k nim Konstantin vytvořil i některé nové znaky. Právě tehdy vzniká staroslověnština jako církevní jazyk a zároveň abeceda nazvaná hlaholština nebo hlaholice. A právě v nich pak oba bratři pokračují s překlady z řečtiny a o něco později i z latiny.

Už jsme řekli, že Cyril a Metoděj přicházeli do oblasti, která už byla christianizována. Co to tom vypovídají archeologické prameny? Na kolik na jejich základě můžeme poznat míru christianizace Moravy v té době?
Poláček: Přímých pramenů, které by svědčily o křesťanství, je poměrně málo. Jsou to samozřejmě kostry, kde se to dá říct úplně jasně. Ale u ostatních nálezů to bývá často sporné. Když to jsou závěsné křížky nebo procesionály, symbol je tam úplně jasný. Jiné je to se symboly kříže na různých předmětech uměleckého řemesla, protože podobné symboly se vyskytují i u Avarů. Někdy to může být i ornament nebo přenesený symbol, ale neznamená to, že ten, kdo předmět vyráběl nebo nosil, musel být v každém případě křesťan.
Možnosti exaktního datování jsou velice omezené. Identifikovat mezníky křesťanství (tedy hranici poloviny 9. století, kdy se hovoří o hrubém křesťanství, nebo příchod Cyrila a Metoděje v roce 863) v archeologických nálezech je velice těžké. Jako archeologové jsme se mnohokrát uťali, takže když se říkalo, že většina kostelů zde stála už před příchodem Cyrila a Metoděje, měli bychom v tom být velmi opatrní, protože i nové, revizní výzkumy kostelů ukazují, že řada z nich vznikla až po příchodu obou věrozvěstů. A některé z nich patrně až v samém konci existence Velké Moravy, možná i na začátku 10. století.
Poměrně velký problém je třeba s interpretací křesťanského vlivu u pohřebního ritu. Na jedné straně sice dokládáme, že na kostelních hřbitovech na hradištích ubývá milodarů, což je opravdu asi vliv církve, ale bezprostředně to dát do souvislostí možné není. Můžeme totiž poukázat na bohaté hroby z interiérů některých kostelů, které jsou s určitou mírou pravděpodobnosti označitelné za dynastické hroby, ačkoli víme, že jejich nositelé byli s velkou pravděpodobností křesťané. V raném středověku šlo víc o symboliku společenského postavení než o otázku příklonu ke křesťanství.

Už tady byla řeč o hlaholici, o překladech liturgických textů. Které konkrétní texty věrozvěsti přeložili a zpřístupnili ve slovanském jazyce? Co o tom víme?
Wihoda: To kdybychom věděli, byli bychom v poznání Velké Moravy a cyrilometodějské mise mnohem dále. Jádro mojmírovské domény totiž prošlo rozsáhlým kolapsem, kdy byla většina hlavních sídlišť když ne vypálena, tak přinejmenším zpustošena a vydrancována. Takže to, co víme, pochází z pramenů, které se dochovaly v okolních zemích, a to i dost vzdálených, například z Bulharska nebo z Kyjevské Rusi.
Druhá věc, která znesnadňuje přímou odpověď na takto položenou otázku, je skutečnost, že samotné liturgické dílo Cyrila a Metoděje nemělo na Velké Moravě přímé pokračování, protože po Metodějově smrti v roce 885 měl Svatopluk vyhnat ze země jeho žáky, včetně údajného nástupce Gorazda. Nevíme tedy, jaký byl další osud jejich díla. Máme jakési náznaky, že nějak pokračovat muselo. Máme kupříkladu doklady z Čech, kde máme první staroslověnskou Legendu o svatém Václavovi, ve které je sázavská tradice, která rozhodně nemohla vzniknout ve vzduchoprázdnu. Na straně druhé ovšem víme, že samotný Svatopluk se deklaroval jako příznivec klasických liturgických zvyklostí. Svatopluk totiž nechal zdůraznit, že chce navštěvovat latinské mše, nikoli mše sloužené slovanským jazykem.
Tím se dostáváme k tomu, proč byli na Moravu Cyril s Metodějem povoláni. Nepochybně šlo také o šíření křesťanské víry. Připisován jim ale je i Zakon sudnyj ljudem, tedy jakýsi zákoník pro kněžstvo, nebo Proglas, předmluva k evangeliu. Podle toho se zdá, že Cyril s Metodějem přišli na Moravu s poměrně jasným úmyslem vyškolit nebo přivést ke kněžské dráze co největší okruh lidí. A protože na to měli tak málo času, nemohli postupovat klasickými výukovými prostředky v latině nebo řečtině, ale museli sáhnout ke kompromisnímu řešení. Tedy vyškolit rychle okruh svých žáků v jazyce, kterému oni místní rozuměli.
Jejich počáteční dílo trvalo dosti krátce. Pokud platí letopočet 863, znamená to, že nejvýznamnější fáze jejich působení na Moravě netrvala déle než tři roky. Poté je papež Mikuláš pozval do Říma, takže to muselo být před rokem 868, a tam měli obhajovat své úsilí. Velmi zajímavé také je, že jejich příchod na Moravu a počáteční působení nevnímal bavorský episkopát (kněžstvo, které tam mělo své přirozené zájmy) nevnímal nijak úkorně, alespoň tam nemáme stížnosti tohoto typu. Pozdější stížnosti se týkají církevní organizace, nikoli přímo toho, jestli křtili nebo školili okruh svých žáků.

Jak cesta do Říma dopadla?
Wihoda: Dopadla fantasticky. A přestože je dnes zdůrazňována spíše Metodějova osoba, protože je s jeho jménem spojován titul arcibiskupa, ve skutečnosti měl asi větší zásluhy jeho bratr Cyril. Cyril byl jeden z nejvýznamnějších vzdělanců své doby a obrovský respekt měl i v Římě u papežské kurie. A zdá se, že to byla právě jeho obhajoba, která nakonec papeže Hadriána (už ne Mikuláše) vedla k tomu, že odsouhlasil ty zvláštní výukové metody. Pouze tam zaznívá známý argument, že pakliže se bude na mších číst evangelium, má se nejprve číst v latině a teprve pak v překladu do slovanského jazyka.
Samotný Cyril ovšem v Římě nakonec vstoupil do kláštera (naznal asi, že mu ubývaly síly, možná byl nemocen), kde umírá v roce 869. Metoděj naopak projevil zájem vrátit se na Moravu a dokončit tam své dílo. Právě tady pak začínají spory o samotnou povahu tohoto díla, o samotnou povahu odkazu Cyrila a Metoděje.

Po jeho návratu se situace trochu komplikuje, protože mimo jiné Rostislav je vystřídán na knížecím trůnu Svatoplukem. Jaké byly vztahy Svatopluka a Metoděje? Jak se situace vyvíjela dál?
Žemlička: Zřejmě to mělo několik fází. Svatopluk byl muž, který měl představu, co chce. Na jednu stranu chtěl získat pro Moravu svébytné arcibiskupství (to už byl sen Rostislavův), které by nepodléhalo pasovským biskupům, na druhou stranu byl zdrženlivý vůči používání slovanského jazyka v liturgii.
Tady si musíme uvědomit jednu věc: operuje se tu často termínem slovanská liturgie. Nic takového neexistovalo. Byla tady liturgie ve slovanském jazyce nebo prostě liturgie. Metoděj pak v různých polemikách tvrdil, že kromě tří svatých jazyků (hebrejštiny, latiny a řečtiny) jsou tady jazyky „barbarských“ národů, které mají také nárok na svoje písemnictví, na svou cestu, jak porozumět křesťanství, jak porozumět bohu. A v tom byl největší zádrhel vzájemného porozumění, protože na to skalní latiníci nebo Frankové, jak jim říkají ve svých polemikách Konstantin i Metoděj, nemohli přistoupit. Konstantin je dokonce nazývá „trojjazyčníky“, protože úporně lpějí na těch třech svatých jazycích. Ty sice byly zakódovány v evropské křesťanské společnosti, ale přece jenom šlo o dobu, kdy to všechno bylo živé.

Wihoda: Z papežských listů je patrné, že v prvopočátku měl Metoděj spíše titul apoštolského legáta a že titul arcibiskupa nebyl spojen s Moravou, ale s Panonií. A pak je tedy otázka, co to znamená apoštolský legát a arcibiskup panonský. Zdá se, že Metoděj měl v prvopočátku pravomoc i úkoly misijního arcibiskup ­ toho, který má dál šířit křesťanskou víru mezi „pronárody“. A že situace dospěla k arcibiskupství až teprve následným vývojem. Na Moravě arcibiskupství pak skutečně vzniklo, což dokládá list z roku 900.

Situace to byla poměrně konfliktní, protože víme, že Metoděj byl uvězněn?
Wihoda: Ano, tři roky. Podle kanonického práva není možné zřídit biskupství přes hlavu nějakého místního biskupa nebo arcibiskupa. A přesně to se na Moravě mělo stát. Takže když se bavorský episkopát postavil proti Metodějovi, vinil jej z uzurpace práv, která mu nenáležela. Ve výsledku byl Metoděj odsouzen a uvězněn v klášteře (legenda Život Metodějův říká, že byl dokonce dva a půl roku vězněn v nějaké díře pod širým nebem). Ta internace byla jistě velmi tvrdá a pomohla mu až přímluva franského krále a Svatopluka a Kocela, kteří se přimlouvali za to, že země potřebuje svého pastýře a že Metoděj by měl být propuštěn, aby mohl své dílo dokončit.
Když to tedy shrneme, bavorskému episkopátu vůbec nevadilo, že Cyril s Metodějem působí na Moravě a křtí nebo školí své žáky. Vadit jim to začalo teprve v okamžiku, kdy si pasovský biskup uvědomil, že by mohl přijít o Moravu jako o součást své diecéze. A tak zní stížný list bavorského episkopátu z roku 900.

Nakonec se Metoděj z vězení dostává a ujímá se svých pravomocí. Z toho všeho, co jsme tady říkali, je zřejmé, že liturgie v latině a liturgie ve slovanském jazyce tady existovaly paralelně vedle sebe. Dá se to ilustrovat i na archeologických pramenech? Třeba na současném výzkumu Mikulčic, kde je koncentrace sakrálních staveb velmi nadstandardní?
Poláček: Možná právě v tom spočívá jedno z vysvětlení koncentrace kostelů v Mikulčicích, která je pozoruhodná. Asi neleze vyloučit, že některé kostely byly spravovány latinským klérem, jiné slovanským. V podstatě o tom nevíme vůbec nic. Písemné prameny nic konkrétního nevypovídají a z liturgického vybavení kostelů neznáme téměř nic, protože kostely nacházíme v podobě negativních otisků po základových rýhách těchto staveb, které většinou nacházíme v úrovni pod původní podlahou. Takže je otázka, jak by se obě tyto skupiny chrámů odlišovaly .

Archeolog Luděk Galuška, Moravské muzeum Brno:
Nejvýznamnější lokalita s nálezy archeologických pozůstatků církevní architektury a vůbec náboženského centra v oblasti Uherského Hradiště a Starého Města (velkomoravského Veligradu) se nacházelo na výšině nad řekou Olšavou v Uherském Hradišti-Sadech, někdy se tomu říká Špitálky. V 9. století tam existoval areál, který sestával z několika částí. Centrální část tvořil kostel s křížovou dispozicí, s nartexem, tedy předsíní pro čekatele křtu, s vlastnickou kaplí a hrobovou komorou, kolem níž bylo asi 80 hrobů (23 hrobů bylo v interiérech těchto staveb). Domnívám se, že kostel mohl být ve vrcholném velkomoravském období (v období arcibiskupa Metoděje) hlavním moravským kostelem. Jižně od kostela se nacházel okrsek tvořený dlouhou dřevěnou halovou stavbou, 36 metrů dlouhou, která byla s kostelem propojena chodníky. Sestává z jedné velké centrální místnosti, ze tří menších a pak je něco, co bychom s trochou nadsázky mohli nazvat celami. Tato dlouhá dřevěná stavba mohla být teoreticky Metodějovým sídlem a možná i sídlem některých jeho nejbližších spolupracovníků. Na severní straně od kostela bylo sídliště tvořené sruby, v nichž jsme rozpoznali třeba pekárnu, kovárnu, ale i třeba studnu.
Celý areál pak leží na okraji sídelní aglomerace Staré Město u Uherského Hradiště, která byla domovem možná i více než tisíce obyvatel a která byla Veligradem. Název Veligrad se poprvé v písemných zprávách objevuje až roku 1141, kdy jím olomoucký biskup Jindřich Zdík označil malou vesnici, která existovala ve 12. století v místech dnešního Starého Města. Je zřejmé, že tento název nemohl být z této doby, tedy z 12. století, protože nebyl důvod, proč označovat malou vesnici názvem Veligrad. Je tedy zřejmé, že tento název se vztahoval na velké, rozsáhlé osídlení, rozkládající se na ploše více než 200 hektarů.
Zajímavé je, že když do kraje přišli cisterciáci na začátku 13. století, použili pro svůj nově vzniklý klášter, dnes známý pod názvem Velehrad, také termín Veligrad, takže byly Veligrady dva . A aby toho nebylo málo, v roce 1257, když vzniká královské město, pozdější Uherské Hradiště, jeho první název byl Nový Veligrad. Zcela určitě to vedlo ke zmatení pojmů v 70. a 80. letech 13. století. Tehdy nejprve mění svůj název královské město a z Nového Veligradu se stává Hradiště. Na začátku 14. století se z malé vsi, dnes už předměstí královského města, která byla v majetku kláštera Veligrad, stává Staré Město. A původní název Velehrad si ponechává jenom klášter, který ho má dodnes.
Skutečnou senzaci ve světě archeologů by způsobilo potvrzení senzibilní vize pátera Pavla Zíbala, že v těsné blízkosti římskokatolického kostela v Uherském Hradišti-Sadech, tedy v jednom z center Velké Moravy, by se měl nacházet Metodějův hrob. Odborníci z Moravského zemského muzea v Brně, kteří výzkum právě zahájili, potvrzují, že pod kostelem jsou skutečně základy původního chrámu z doby Velké Moravy. Ovšem ani oni nehýří optimismem, pokud jde o předpokládaný nález.

Poláček: Když jsme před dvěma lety prováděli revizní výzkum mikulčické baziliky, redaktorům jsme oznámili, že zkoumáme místa, kde by podle legendy mohl být Metodějův hrob. Nikde jsem ale neřekli, jestli jsme hrob nalezl. Titulky v novinách samozřejmě byly: Metoděj byl objeven v Mikulčicích. To jsou zákonitosti mediálního světa, které jdou poněkud stranou našeho bádání.
Věc je to ale poměrně vážná, má svou hlubokou historii a vyjadřovali se k tomu nejen poučení laici a nadšenci. Na druhou stranu tu byly extrémy, jako je hledání Metodějova hrobu pod vlivem různých vidin a snů. Takto Klementina Maštalířová ve Stupavě nedaleko Velehradu v buchlovských lesích na základě svých vidin a představ hledala po léta Metodějův hrob. Byla přesvědčena, že ví, kde tento hrob je, prováděla výkopy, které sahaly do několikametrové hloubky, a dokonce se podařilo z hloubky asi pěti metrů vyzvednout jeden náhrobní kámen s nápisem ve staroslověnštině. Když se na něj ale podívali lingvisté, usoudili, že některé zobrazené znaky odpovídají 13. století a některé znaky chorvatské staroslověnštině a že je to tedy podvrh. Celá věc se tak uzavřela, ale to nebránilo tomu, aby paní Maštalířová ještě v roce 1960 žádala orgány památkové péče o povolení k dalším výkopům v této oblasti.

Archeolog Luděk Galuška, Moravské zemské muzeum Brno:
V roce 1964 Vilém Hrubý ve zbytcích základů skutečně objevil dolní část maltou upravené dutiny, vylámané v základech kostela. Z vnější strany byla přistavěna zeď, která měla zřejmě zabránit průchodu do kostela. Jestliže bereme v potaz znění Života Metodějova, kde se mluví o tom, že Metoděj byl pohřben ve velikém chrámu Moravanů, vlevo za oltářem svaté Bohorodice, odpovídalo by toto místo této lokaci v zásadě velmi dobře. Při samotném výzkumu se zde ale nenašly žádné pozůstatky hrobu, žádné kosterní zbytky ani zbytky rakve. Nelze vyloučit, že pokud zde skutečně byl Metodějův hrob, že byl vybrán a rakev se světcovými ostatky přemístěna jinam ještě před příchodem Vichinga někdy na podzim roku 885.

Poláček: Hrob Metodějův nebyl na Moravě dosud nikde přesvědčivě nalezen a lze pochybovat, že by vůbec být nalezen mohl, že by se mohl dochovat. A to z více důvodů. Je málo pravděpodobné, že by po Metodějově smrti ve vztazích, které panovaly mezi latinským a slovanským klérem, by hrob, který musel být nějak označen, mohl dál existovat v hlavním moravském chrámu. Naopak docela přirozené by bylo, kdyby Metodějovi žáci, kteří byli vyhnáni, ostatky vzali s sebou. Nadto kostely z 9. století na našem území se obecně zachovávají v podobě negativních rýh, takže i i kdyby měl být hrob uložen v hlavním moravském chrámu, těžko by se mohlo takové místo zachovat neporušené, když všechny originální intaktní části staveb jsou rozebrané a nacházíme jen sekundární drť.

Metoděj zemřel, jeho žáci byli vyhnáni z Velké Moravy. S odstupem času to může vypadat, že cyrilometodějská mise byla krátkodechou, časově uzavřenou, ohraničenou záležitostí. Ale jak to bylo s osudy liturgie ve slovanském jazyce v dalších stoletích?
Žemlička: Metoděj umírá v roce 885 a osudy jeho misie byly dosti pohnuté. Dokonce známe pramen, který říká, že byli prodáni do otroctví do Benátek, kde se šťastnou shodou okolností vyskytl byzantský vyslanec, který je vykoupil, takže se dostali na území Byzance.
Staroslověnská literatura se pak uchytila v tomto kousku dnešního Balkánu, Dalmácie, Bosna, Srbsko, ke bych zdůraznil lokalitu Ochrid. Takže stopa z Velké Moravy mizí, ale jsou to zase spíše domněnky. Ti kněží, kteří nebyli prodáni do otroctví nebo neodešli na Balkán, se uchýlili do přemyslovských Čech, kde se začíná upevňovat přemyslovské jádro a kde vrstva utečenců z Moravy pokračuje ve svém díle.
Lokality, jako je Sázava, Emauzy, jsou z doby mnohem pozdější, to je záležitost Karla IV., ale písemná tradice se tam nějak udržuje. Nejsou to ale věci, které bychom mohli exaktně uchopit. Stejně jako staroslověnské legendy – ludmilskou a kánon ke svatému Václavovi. Ani u nich nevíme přesně, s kterým prostředím to spojit, protože to, že se legenda někde dochovala neznamená, že je svým původem také svázaná s tím místem.
Třeba speciálně Sázava byla dlouho pokládána za pokračovatele staroslověnské kultury. Dnes víme, že tam byl přeložen Život svatého Benedikta, ale to nebyla samostatná literární tvorba. Je to dědictví 19. a 20. století, které mělo i politický podtext, takže bylo zdůrazňováno možná více, než by se slušelo. A potom to je otázka Emauz, díla Karla IV., který chtěl mít v Praze zastoupeny všechny možné směry tehdejšího křesťanského světa, takže také přizval dalmatské benediktiny a usídlil je a bohatě nadal v klášteře Na Slovanech, který se nazývá Emauzy. A tady je zajímavé, jakým způsobem se to dědictví, které bylo na Ochridu v balkánské oblasti, přenášelo ze 14. století, kdy už bylo po všem, do emauzského prostředí. To jsou všechno otázky, na které odpovědi spíše tušíme, ale uchopit je hmatatelně není jednoduché.

Když se podíváme na proměnu obrazu Cyrila a Metoděje ve středověku a v raném novověku, už jsme zmínili, že Cyrilovi se říká Konstantin, protože Cyril bylo jeho řeholní jméno. Pro oba bratry se objevuje ještě jedno zajímavé označení, Crha a Strachota. Jak vzniklo? Z čeho pochází?
Wihoda: To vzniklo nedopatřením. Pojmenování Crha i Strachota se začíná vyskytovat od 16. století, v době předbělohorské, a drží se až do 19. století. Crha je zjevně odvozenina od Cyrila, a Strachota vzniklo v podstatě nepochopením u jména Metoděj, že to není řecké jméno, ale latinské, a tam je metus strach, takže odtud se zrodil Strachota.

Proč se jejich svátek slaví 5. července?
Wihoda: Máme co do činění s tradicí, která je dlouhá víc než tisíc let a která se měnila v čase i v prostoru. Už zaznělo, jak to bylo s přijímáním cyrilometodějského díla v přemyslovských Čechách. Můžeme k tomu dodat tolik, že Kristiánova legenda, která je kladena těsně před rok 1000, praví, že Vojtěch byl křtěn na Levém Hradci v kostele, kde se zrodilo české křesťanství. Levý Hradec souvisí s Bořivojem, Bořivoj přijal křest na Velké Moravě. A tady vidíme, že ještě na konci 10. století a na počátku 11. století bylo chápáno cyrilometodějské dílo (moravské křesťanství) jako plnohodnotná součást veřejného života. Po velkém církevním rozkolu v roce 1054 byla tato liturgie zapomenuta nebo odložena, což se objevuje třeba v Kosmově kronice, kde je pasáž, že Boleslav může zřídit v Praze biskupství, ale nesmí to být biskupství podle sekty nebo obřadu bulharského čili ruského národa. Takže vidíme snahu toto naprosto vymazat, což se potom projevuje i v písemnictví, kupříkladu ve středověkém kronikářství. I na Sázavě vedené letopisy ve 12. století si totiž vystačí jen s drobnou zmínkou, že Cyril vynalezl slovanská písmena.
Vztah k cyrilometodějské tradici se mění až ve 13. století, ale zase přesně nevíme proč. Objevuje se to v dochované prokopské legendě, která vznikla v prostředí olomoucké kapituly a nejspíš souvisí se snahou Přemysla Otakara II. použít cyrilometodějskou tradici jako argument pro získání arcibiskupského stolce pro Olomouc. A to s tím, že se argumentovalo, že Metoděj byl přece Rusín (nikoli Řek), a proto i arcibiskupství by mohlo mít misijní úkoly v Rusku, na Litvě a kdesi v Prusích. Opět to nevyšlo.
Právě toto nám ukazuje, že jejich svátek v českém liturgickém kalendáři zprvu vůbec nebyl. Když se podíváme do olomouckých nekrologií, svátek tam chybí. Postupně byl do nich zakomponován teprve někdy na konci středověku. Dnes slavíme cyrilometodějský svátek 5. července, jenomže tak ho slavíme teprve od konce 19. století, kdy papež Lev XIII. vydal bulu, kterou toto datum určil. Proto svátek 5. července neznají ani na Rusi ani v Bulharsku, kde ho slaví naopak v květnu, protože se odvolávají na legendu, která říká, že Cyril s Metodějem přišli na Velkou Moravu na jaře. Takže se našlo datum 11. května (podle občanského kalendáře 24. května). Čili i způsob slavení svátku cyrilometodějského ukazuje, jak proměnlivá je vzpomínka na Cyrila a Metoděje v historické paměti.
Takže my se nakonec potýkáme s rádoby starobylou tradicí (hledání Metodějova hrobu a jiné maškarády), ale samotná tradice je skutečně nedávného data, z 19. století.

Archeolog Luděk Galuška, Moravské zemské muzeum Brno:
Jsou to osobnosti, které stojí na samém počátku dějin českého národa. Přitom to nejsou Slované, jsou to Byzantinci, kteří přicházejí z prostředí na vrcholu evropské kulturnosti, vzdělanosti, náboženství do prostředí, které pro ně muselo být svým způsobem šokem. Ovšem přicházejí vybaveni pro tento národ pracovat, aby mu poskytli písmo i Písmo a aby liturgii i bibli naučili v jeho vlastním jazyce, což je skutek nevídaný. Jsme čtvrtým národem, prvním slovanským, který má Písmo ve svém jazyce.
Paradoxně jejich učení u nás kořeny nezapustilo. Ujalo se u jižních, potažmo východních Slovanů. Mluvit o tom, že je to dobře, je po mém soudu nesmyslné ­ oni byli součástí určitého období, určitého dění a tehdy vykonali to, co vykonat měli.

Cyril a Metoděj jsou hlavními patrony Moravy. Papež Jan Pavel II. je označil i za spolupatrony Evropy, ale naskýtá se otázka, nakolik je dnes cyrilometodějská ještě aktuální?
Poláček: Nehledě na vlastní archeologické zaměření cítím obrovský obdiv k tomuto dílu, k té myšlence. Je to dílo ducha a obdivuji oba bratry jak z hlediska jejich vzdělanosti, tak jejich diplomatických schopností, které musely být naprosto úžasné, aby v tom rozporuplném prostředí dokázali to, co dokázali. Už jenom proto, že to byli cizinci, kteří pro tuto zemi udělali podstatně víc než většina čistokrevných Čechů, Moravanů a Slezanů.

Žemlička: Já si myslím, že hoden obdivu je jejich kulturní a vzdělávací program, protože oni k té misii přistupovali velice odpovědně. Hlaholici měli připravenou už předem a během velice krátké doby dokázali vyškolit spoustu svých žáků. Například když Konstantin a Metoděj přicházejí na pozvání papeže Hadriána poprvé do Říma, přivádějí s sebou asi padesát žáků, kteří byli v Římě vysvěceni. Je to nesrovnatelné například s pasovskou misií, která v tom viděla jenom ovládnutí nějakého území.

Wihoda: Otázka zněla, jestli české země nějakým způsobem vzdálilo cyrilometodějské dědictví od hodnot západní Evropy, západní civilizace. Takto položená otázka by v 9. století nemohla vůbec zaznít, protože v 9., ale i v 10. století křesťané vnímali svůj svět jako jednotný, a to jak na západě, tak na východě. To, že se na jedné části konaly bohoslužby v řečtině a v druhé zase v latině, nehrálo žádnou roli. Nakonec vztah papeže k dílu Cyrila a Metoděje ukazuje, že tam nešlo o to vytrhnout české země a vměstnat je buď do východní Evropy, nebo do západní Evropy. Šlo naopak o to vtáhnout Slovany do křesťanského světa vyvolených národů, které byly určeny ke spasení. A v tomto smyslu se mi zdá, že Cyril s Metodějem odvedli skutečně mimořádné dílo. A za to, že jejich odkaz byl v následujících staletích, a to až do 20. století, zneužíván nacionalisty nebo různými zakomplexovanými badateli, ať už amatérskými nebo i profesionálními, upřímně řečeno Cyril a Metoděj nemohou.

(redakčně kráceno)