„Do 20 let zvládneme Alzheimerovu chorobu zastavit nebo zpomalit,“ říká Gorazd B. Stokin

Gorazd Bernard Stokin pochází ze Slovinska, univerzitu vystudoval v Terstu, doktorát získal v americkém San Diegu. Jako neurovědec a neurolog se věnuje především problematice demencí a Alzheimerově chorobě. Úspěchy na tomto poli ho pak vynesly mezi nejuznávanější neurology dneška.  Práci lékaře a vědce teď však částečně vyměnil za manažerskou židli, když se stal novým ředitelem výzkumného centra ICRC v Brně. V pořadu Před půlnocí z 28. června s ním hovořil Petr Kotrla.

V Brně jste zatím podruhé. Měl jste čas se s městem seznámit? Jak se vám líbí?
Ano, jsem tu podruhé. Je to mladé a živé město. Líbí se mi kopce, na kterých stojí.

Pracujete v Lublani, ale plánujete se sem přestěhovat, je to tak?
Ano. Zatím tady pracuji na částečný úvazek. Musím dokončit spoustu práce ve Slovinsku, mám své studenty, své pacienty, několik výzkumných projektů, takže chvíli potrvá, než to převezmou další lidé. Těším se, že naplno začnu někdy v srpnu.

Už jste tedy připravený na tu změnu? Vaše profese je ostatně spojená s častým cestováním a stěhováním, takže předpokládám, že už jste už zvyklý.
To jste řekl správně. Můj život je protkán přesuny. Když se věnujete medicíně a výzkumu na nejvyšší úrovni, nevyhnete se tomu. Jsem na to poměrně zvyklý a nedělá mi to problémy. Za svou kariéru jsem měl čest žít v několika zemích a nebude těžké zakotvit někde jinde, zvlášť když jde o tak hezké místo, jako je Brno. Navíc Česká republika a Slovinsko nejsou příliš rozdílné země. Jsme jedna střední Evropa. A předtím jsme byli všichni součástí Rakouska-Uherska.

Četl jsem, že mluvíte třemi jazyky a domluvíte se dalšími pěti. Plánujete se učit češtinu?
Každopádně, dokonce se na to těším. Rád bych si v češtině přečetl třeba něco od Milana Kundery, kterého jsem už četl v jiných jazycích. Jinak denně mluvím anglicky, slovinsky a italsky, ale domluvím se taky německy, francouzsky, španělsky a srbochorvatsky. A když jsem vyrůstal, učil jsem se svahilštinu. Sám si nejsem jistý, kolik si z ní pamatuji, ale pivo bych si asi objednat zvládl.

Když půjdeme po stopách vaší profesní dráhy, vždy jste chtěl být doktorem?
Ano, odmalička. Když mi byly tři roky, onemocněl jsem a už tehdy jsem si říkal, že zkusím udělat něco proto, aby ostatní děti nemusely trpět jako já. A nikdy jsem z tohoto přesvědčení neslevil.

Lékařství jste studoval v Terstu, kde jste absolvoval v roce 1994. Začal jste tedy studovat krátce po pádu železné opony. Proč jste se rozhodl jít na vysokou školu do Itálie?
Vyrůstal jsem v Africe, proto ta svahilština, a střední školu, mimochodem jakousi přípravku na Cambridge, jsem tam dokončil v roce 1987. Rodiče i přátelé mě radili, že jet studovat do Slovinska není moudré, a protože jsme měli v Terstu nějaké známé, rozhodl jsem se jít tam.
Původně jsem měl jít na Cambridge, ale tehdy mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. O mnoho let později, v roce 2009, jsem pracoval na tamní univerzitní klinice. Když moje děti viděly budovy univerzity, říkaly, že jsem byl blázen, když jsem tam nechtěl studovat, protože vše vypadalo jak z filmu o Harry Potterovi. Možná že kdyby se Harry Potter proslavil už v osmdesátých letech, skončil bych na Cambridge. Takhle jsem skončil v Itálii, ale i tak to bylo fajn.

Pak následoval přesun do Spojených států. Byl to pro vás logický další krok? Je Amerika absolutní špička v medicínské a akademické sféře?
Spojené státy jsou bez diskuze excelentní v mnoha oblastech vzdělávání a moderní medicíny. Zároveň to neznamená, že neexistují jiné skvělé vzdělávací instituce. Například zmiňovaná Cambridge, také Singapur se škrábe nahoru, Japonsko má velkou prestiž a hodně se zlepšuje Jižní Korea. Obecně lze říci, že tradiční centra v Evropě, Asii nebo Austrálii jsou konkurenceschopné vůči Spojeným státům. Amerika však představuje skvělou možnost naučit se, jak dělat výzkum a medicínu.

Proč se ta špičková centra vytvářejí právě v zemích, které jste zmínil? Je to víc než o čemkoliv jiném o penězích? Je to jen přirozená koncentrace lidského potenciálu? Nebo platí oboje?
Souvisí to s množstvím peněz – za hodně peněz je hodně muziky. Lze uvést například americké San Diego, kde před čtyřiceti lety skupina dobrovolných dárců založila malou odnož prestižní Kalifornské univerzity. Díky tomu, že přilákala skvělé lidi a špičkové vědce, mezi nimi i laureáty Nobelovy ceny, stala se postupem času jednou z nejlepších univerzit na světě.  A tam peníze hrály velkou roli.

Pojďme mluvit o ICRC (Mezinárodní centrum klinického výzkumu). O co jde?
Toto centrum by mělo přispívat k tomu, aby se lidem dostala nejlepší možná medicínská péče. Od normálních nemocnic ho odlišuje vědecká stránka projektu, protože se mnohem více soustřeďuje na získávání a studium nových poznatků ve vztahu k různým chorobám, aby se jich pak mohlo následně využívat k účinnější léčbě.

Proč je ICRC v Brně?
Přispěla k tomu výhodná strategická poloha Brna. Není daleko od Vídně, Prahy, ale také Bratislavy a měst v Německu. Je vlastně přesně v centru střední Evropy a má potenciál rozvíjet se a přilákat lidi ze všech okolních měst a zemí. Navíc v zemích na východě moc takových center není, takže to pro ně může být skvělá zkušenost.

Součástí ICRC je i veřejné centrum špičkové lékařské péče, které se primárně zabývá neurologií a kardiovaskulárními onemocněními. Proč zrovna tato dvě onemocnění?
Srdce a mozek jsou propojené – bez srdce nefunguje mozek a bez mozku srdce. V mozku jsou cévy, které jsou závislé na srdci a cévách, které do něj a z něj vedou, a s tím souvisí mnoho nemocí. Například mozková mrtvice, tedy cévní mozková příhoda, je často způsobena špatným fungováním srdce, protože se malé krevní sraženiny dostávají do mozkových cév a ucpávají je. Proto je dobré zkoumat to společně.

Poskytují tyto oblasti také vhodnou půdu pro výzkum? Předpokládám, že v neurologii a kardiovaskulární medicíně je stále hodně neprozkoumaného. Navíc se srdcem a mozkem souvisí mnohé vážné choroby. Tato centra vznikají i kvůli tomu, je to tak?
Každá nemoc zasluhuje pozornost. Třeba rakovina zasahuje všechny orgány a tkáně, takže bychom se na ni měli hodně zaměřovat. Na druhé straně výzkum mozku a srdce je v tak pokročilé fázi, že se nové poznatky rychle dostávají do fáze praktického a terapeutického využití. Proto je důležité se jim věnovat.

ICRC je zaměřeno na spolupráci Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně a elitní americké nemocnice Mayo Clinic. Jak důležitý je tento fakt?
Je hodně důležitý. Mayo Clinic má opravdu hodně dobré jméno, když se věnujete medicíně, slyšíte o ní prakticky neustále, ale objevuje se i hodně ve filmech a podobně. Je jakýmsi ztělesněním úspěšné nemocnice. Pro ICRC je to prestižní partner už od založení a jsem šťastný, že s námi chtějí stále spolupracovat. Doufám, že v budoucnu se budou moci mnoho věcí naučit i od nás – od Brna a zdejších doktorů. To pouto by přece jenom mělo být prospěšné oboustranně.

Jedním z cílů ICRC je také „lovit“ mimořádně nadané lidi doma i v zahraničí. Jak chcete přilákat zahraniční odborníky? A co můžete nabídnout studentům z České republiky?
Centrum se jmenuje „mezinárodní“ a mezinárodní by mělo být i v pravém slova smyslu, což chci maximálně podporovat. Ve vědě a medicíně je skutečně důležité dávat dohromady lidi z různých míst a zemí, s různými zkušenostmi a různým pohledem na věc.
Budu se proto ICRC snažit co nejvíc propagovat, aby lákalo ze zahraničí ty nejlepší vědce. A naopak lékaři a odborníci z Brna díky ICRC mohou cestovat do ciziny a šířit pověst centra. Stejně tak je to velká příležitost pro studenty, mladé lékaře, kteří díky ICRC budou mít přístup k nejnovějším poznatkům a výdobytkům medicíny a také budou moci cestovat a učit se v zahraničí.

Už jsme říkali, jak důležité jsou peníze. Jak je ICRC financováno?
Většinu peněz dnes získává od českého státu, ministerstva školství a ministerstva zdravotnictví, a z Evropské unie. Ale není to jednoduché. Musíme se snažit být úspěšní, aby nás i nadále podporovali. V ideálním případě bychom rádi v rámci spolupráce s Mayo Clinic a dalšími nemocnicemi získali nějaké peníze i z USA.

Když byl nedávno v Před půlnocí ředitel technologického centra Ceitec, které má také sídlo v Brně, hodně mluvil o spolupráci se soukromým sektorem. Mělo by to tak fungovat i u ICRC?
Je to totéž, jen na jiné úrovni. Ceitec se víc specializuje na základní výzkum, a proto musí propagovat a prodávat jiné věci. My hledáme prostředky, jak vylepšit lidský život. To je úzce svázáno s privátními společnostmi, se kterými bychom měli spolupracovat třeba v otázce prodeje a testování nových medikamentů. Doufám, že se to bude dařit.

Co vás přimělo ucházet se o místo ředitele ICRC?
Byly to dva důvody. Sám jsem neurovědec, tedy odborník, který zkoumá mozek, a neurolog, tedy doktor, který léčí pacienty s chorobami mozku. V tomto spojení spočívá moje celoživotní poslání, ale také budoucnost ve využití nových objevů a převedení do klinické praxe. ICRC je přesně tou institucí, která toto spojení představuje. Tím druhým důvodem je to, že jde o velmi mladé centrum. V životě vědce se takových příležitostí moc nenaskytne.

Jste lékař, ale ta pozice je spíš manažerská. Jste připraven opustit ordinace a laboratoře?
S tím jsem počítal. Beru to jako způsob, jak se posunout kupředu v celém tom procesu vědy a lékařství. Doufám, že mi to půjde a že zároveň budu moct občas pracovat v nějaké ordinaci nebo laboratoři. V zásadě to bude ale skutečně spíš manažerská práce.

Během vaší kariéry jste se věnoval hlavně Alzheimerově chorobě. Proč jste se zajímal právě o ni?
Po absolvování medicíny jsem dělal všechno možné, a jelikož mě vždy bavila věda, ptal jsem se, co mě tam nejvíc přitahuje. Odpověď zněla, lidská mysl a především to, jak funguje. Došel jsem k tomu, že nejlepší způsob, jak na to přijít, je zkoumat, co se stane, když mysl fungovat přestane, jako v případě Alzheimerovy choroby. Když najdeme odpověď na to, proč se nemoc rozvinula, nasměruje nás to k pochopení toho, jak přemýšlíme. To je otázka, která mě vždy fascinovala a fascinovat nepřestane.

Jak daleko jsme v boji s touto chorobou?
Můj mentor Robert Katzmann na začátku sedmdesátých let minulého století přišel na to, že Alzheimer je hlavní důvod, proč hlavně ve vyšším věku zapomínáme. V osmdesátých letech jsme zjistili něco málo o tom, jaké chemické změny tam probíhají. V devadesátých letech jsme s rozvojem technologií byli schopni vyvinout zvířecí modely Alzheimeru a v roce 2001 je použít k testování různých druhů léků proti nemoci. Všechny výsledky doposud nebyly tak nadějné, jak jsme si přáli, ale přijdou další.
Jsem si jistý, že během následující dekády nebo dvou bychom mohli mít v ruce lék nebo být aspoň blízko objevu léku, který by mohl tuto chorobu vyléčit nebo výrazně zpomalit. Naučili jsme se toho o ní hodně a učíme se dál. Je to především díky moderním technologiím, například díky zobrazovacím metodám mozku, diagnostikám tekutin, které mozek obklopují, nebo výzkumu kmenových buněk. Jsem optimista a věřím, že budeme moci zpomalit nebo zastavit rozvoj Alzheimera.

Jak moc se proměňuje medicína? Najdeme jednou lék na všechny choroby? Nebo jde o nekonečný boj?
Vždy to tak bylo – vyléčíme nějakou nemoc, přijde nová. Byl syfilis, pak přišlo AIDS, kdo ví, co se objeví příště. Myslím, že některé dnes nevyléčitelné nemoci, budeme moci vyléčit. V laboratořích probíhají experimenty, které během pěti deseti let vyprodukují léky na choroby, které nás dnes sužují. I tak se určitě objeví další nemoci, které budou odolávat všem lékům.
Výzkum a vývoj taky záleží na tom, kolik peněz na výzkum dávají vlády a různé organizace. Například AIDS známe od osmdesátých let a dnes už máme spoustu léků, které s ním dokáží bojovat. Malárie existuje mnohem déle, ale protože financování jejího výzkumu není tak velké, je to pro mnoho
lidí stále smrtelná nemoc.

Částečně v kontrastu s tím, co říkáte, je předpověď, že počet lidí s Alzheimerovou chorobou se během následujících padesáti let zečtyřnásobí, tedy pokud nenajdeme účinnou léčbu?
Všechny epidemiologické studie naznačují, že nejrizikovější faktor u Alzheimera je věk – čím jsme starší, tím větší šanci máme, že nás postihne. Zmenšení rizika pak zaznamenají drobné věci, které můžeme dělat už dnes. Například když budeme žít zdravěji, můžeme nástup nemoci značně zpomalit nebo omezit její projevy v rané fázi. Dnes už známe molekuly, které se na nemoci podílejí. Laboratorní testy zaznamenávají progres. Byla tu vakcína, která měla nemoc vyléčit, ale nebyla dost účinná. Další generace medikamentů ale bude zase o něco dál. Opravdu si myslím, že najdeme něco, co omezí nebo zpomalí velmi výrazně účinky choroby.

Ve Slovinsku jste spolupracoval s ministerstvem zdravotnictví na strategii pro lepší péči o lidi, kteří trpí demencí a Alzheimerovou chorobou. Je ta péče obecně špatná?
Základ kvalitní péče o lidi trpící demencí spočívá v tom, aby měli možnost být doma, dokud budou sami chtít. Spoustu věcí samozřejmě zapomínají, ale dokud si pamatují domov a své rodinné příslušníky, nemůže se jim nikde žít lépe než doma. Navrhoval jsem alternativu ke komplexní léčbě, kdy budou moci být doma a nebudou muset daleko cestovat za svým lékařem. A když nemoc postoupí do závažné fáze, rodina by měla dostat pomoc přímo doma nebo v instituci blízko bydliště.

Když se ohlédneme za vaší kariérou, čeho si nejvíc ceníte? Jste považován za jednoho z nejlepších světových neurologů. Čím myslíte, že jste se o to zasloužil? Máte stále nějaké sny, které byste si rád splnil?
Osobně si nejvíc cením své hypotézy ve vztahu k tomu, proč se rozvíjí Alzheimerova choroba. Soustředil jsem se na procesy, které spojují nervové buňky v mozku. Přišel jsem na to, že v rané fázi nemoci dochází v těchto procesech k zásadním proměnám – transport signálů v mozku je narušen velmi brzy. To bych chtěl dále zkoumat. Chtěl bych se přesvědčit, jestli je tomu skutečně tak, a dotáhnout to tak, aby to nějak pomohlo v klinické praxi. Taky bych chtěl něco přinést ICRC a splnit všechny cíle, se kterými do projektu jdu. Chtěl bych i dál učit a obecně přispívat tomu, aby byli lidi zdravější.

(redakčně kráceno)