Dobrodružný život ministra

Alois Rašín dokázal po celý svůj život, pochopitelně nejvíce ve veřejných funkcích, rozdělovat společnost a koncentrovat na svoji osobu „spravedlivý“ hněv nejen opozičních politiků. Více než jeho finanční politika a vazby na podnikatelské prostředí všechny dráždil jeho nekompromisní přístup. To, co žádal od jiných, totiž sám bezezbytku naplňoval – sloužit bez výhrad Československu. Oprávněnost jeho víry v rodící se republiku pak paradoxně podtrhuje jeho tragický konec. Zatímco v okolních zemích byly útoky na politiky téměř na denním pořádku, atentát na Aloise Rašína byl exces, který odsoudila celá společnost. Tehdy jsme ještě byli rozhodnuti stůj co stůj pokračovat cestou demokracie.  

O Aloisovi Rašínovi hovořili v Historii.cs z 25. května historici Jana Čechurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Josef Tomeš z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, Radek Soběhart z Metropolitní univerzity Praha. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Aloise Rašína jako by si jako ministra financí člověk představoval jako takového cifršpiona, který se zabývá jenom čísly a výpočty. Ovšem jeho život byl poměrně dobrodružný. Než se stal ministrem financí v Československu, tak si v Rakousku-Uhersku docela užíval?
Čechurová: Když se Alois Rašín stal ministrem financí, bylo mu více než padesát let. Do té doby se pohyboval ve veřejném životě. Byl to advokát. Předtím představitel studentského hnutí, za což byl i odsouzen v procesu s Omladinou. Byl to mladočeský politik, poslanec, účastník prvního odboje, za což byl podruhé odsouzen. Takže jeho život byl do té doby opravdu pestrý.

Tomeš: Také to byl všestranný politický novinář a také národohospodářský publicista. Odtud tedy i určitá kvalifikace pro opakovanou funkci ministra financí.

Za války byl přece původně odsouzen k trestu smrti a traduje se, že se tomu rozsudku smál?
Čechurová: Myslím, že se během procesu moc nesmál. Naopak se snažil udělat všechno možné, co v mezích zákona šlo, pro záchranu svoji, Karla Kramáře a ostatních. Všichni byli totiž jako pobočníci Karla Kramáře jakožto hlavního reprezentanta domácí politiky odsouzeni k trestu smrti oběšením. Patrně jenom souhra okolností způsobila, že císař František Josef I. nakonec nestihl trest podepsat. Nový císař jim pak trest nejdříve zmírnil a v létě roku 1917 byli amnestováni. Rozhodně to nebyla veselá epizoda. Ostatně ty dva roky na Borech, které odseděl v 90. letech 19. století, také nebyly procházkou růžovým sadem.

Tomeš: Důležité je zdůraznit, že Rašín jak při prvním věznění v letech 1894 až 1895, tak během věznění za první světové války velice intenzivně intelektuálně pracoval ­ psal, studoval. V 90. letech se učil anglicky a francouzsky a studoval zahraniční literaturu a také začal psát různé stati, které byly posléze více či méně publikovány. A v době první světové války studoval národohospodářské problémy a také připravil své dílo Národní hospodářství, které vyšlo až po první světové válce.

Jak se vlastně stal národohospodářem? Ekonomii nevystudoval.
Soběhart: Ekonomie jako taková se v našich podmínkách vystudovat ani nedala. Byl to jeden z předmětů povinných kurzů na právnické fakultě.
Národohospodářství odpovídalo středoevropskému chápání ekonomie, kdy byl důležitý právní kontext ekonomické vědy a vliv státu jako hlavního aktéra v hospodářské politice. Tudíž sice nemůžeme Rašína označit za vystudovaného ekonoma, ale v žádném případě o něm nelze mluvit jako o diletantovi, což se často objevuje.
Vyzdvihl bych také jeho úzké vazby na klíčové české podnikatele a bankéře, jako byli Jaroslav Preiss, Vilém Pospíšil. Ostatně i za první světové války inklinoval v domácím odboji k hospodářsko-politickým otázkám, takže když se po první světové válce uvažuje o ministru financí, Rašín byl vedle Preisse jedním z hlavních adeptů a při jeho volbě nebylo žádných vážných námitek. Byl totiž považován za člověka, který této otázce rozumí a který může být symbolem a mužem, který dokáže vyřešit klíčové poválečné hospodářské problémy.

Čechurová: Velmi důležité bylo, že měl řadu přátel mezi národohospodáři v bankovním sektoru, a naprosto klíčová byla vazba s Jaroslavem Preissem. Na druhou stranu Rašín sám moc netoužil po tom stát se ministrem financí. Chtěl být ministrem vnitra, což by vyhovovalo jeho naturelu a jím očekávaným úkolům mladé republiky. Když se ale nakonec stal ministrem vnitra Antonín Švehla jako představitel hlavní agrární strany, tak neprotestoval.

Jak byl Alois Rašín vlastně politicky ukotven? Byl to nacionalista?
Tomeš: Byl konzervativní liberál a jednoznačně nacionalista. Celoživotně. Vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let, byl jedním z jeho vůdců a díky tomu se také dostal do vykonstruovaného procesu s Omladinou. Po návratu z vězení se s řadou svých přátel, mimo jiné i ze světa hospodářského a podnikatelského, podílel na založení malé strany, České strany státoprávní (někdy též Radikálně státoprávní strany), která kromě jiných vzešla z rozpadu pokrokového hnutí. Vznikla v roce 1899, ale byl v ní pouze rok, pak se s ní rozešel. Poté, kdy byl delší čas nezávislým politickým aktérem, vydával časopis Slovo a v roce 1907 se stal členem mladočeské strany čili Národní strany svobodomyslné. V té době mezi u něj došlo k určité změně politické taktiky. Z radikála se stal jedním z představitelů pozitivní politiky a v Národní straně svobodomyslné sehrál výraznou roli jako vynikající organizátor.

Čechurová: Rašín k mladočechům vstupuje rovnou na funkci místopředsedy, protože to je ve chvíli, kdy do čela strany přichází Karel Kramář, který si s sebou přivádí Rašína jako člověka k ruce, který to právě má organizovat.

Soběhart: Pochopitelně to nejde chápat dnešními pojmy, konzervatismus, liberalismus, neboť hledat klasického politického liberála například ve střední Evropě bylo v té době velmi složité. Válečnou a poválečnou situací totiž došlo k posunu do středu, takže sociální demokracie by dnes splňovala určité předpoklady liberální strany (s tím, že tam byly určité více levicové frakce).
Podle mého názoru Rašín reprezentoval zejména ekonomický liberalismus. Tím chci potvrdit jeho určitou erudici, kdy z dnešního pohledu zastával mainstreamovou pozici. Rašín totiž patřil ke generaci žáků Albína Bráfa, velkého jména předválečné ekonomické teorie, který měl vizi minimalistického státu, který nemá být příliš rozpínavý, s pevnou měnou a co nejvíc vyrovnanými rozpočty, kdy zdravá měna měla podněcovat hospodářský růst. A z této pozice dělal i svá ekonomická rozhodnutí.

Zdeněk Tůma, bývalý generální guvernér ČNB:
Dnes si jen těžko umíme představit problémy, kterým Alois Rašín tenkrát čelili ­ poválečná ekonomika, nový stát, neznámý na finančních trzích, velmi obtížné půjčit si kdekoli peníze, vyřešit vztahy s bývalou monarchií. Rašín byl ale velmi dobře připraven. Společně s dalšími, jako byli pánové Preiss, Engliš, přemýšlel o tom, co bude, až k této situaci dojde, protože tomu vždycky věřili. Kromě toho, že byl ministr financí a opravdu stavěl vysloveně ekonomické počátky, tak zde byla další významná oblast, kde jeho role byla velice výrazná a nezastupitelná. A to vztah mezi státem a soukromým vlastnictvím. To znamená vypořádat se s otázkou, jak velký má být stát, jaká je jeho úloha, do jaké míry to má být soukromé vlastnictví a soukromá ekonomika, která je motorem ekonomiky jako takové.

Ferdinand Peroutka o Aloisovi Rašínovi napsal: „Opět musíme obdivovat vliv a odhodlanost jediného muže na celé okolí. Nevíme, jak by obstál Rašínův finanční věhlas před kritikou zkušených odborníků. Je pravděpodobné, že by se jim podařilo jej brzo nepříznivě rozebrat, že by sumu jeho odborných vědomostí shledali nepatrnou. Vskutku to byl spíše populární finanční kazatel a karatel než vědec. Ale jeho přednosti nebyly odbornické, nýbrž lidské: důslednost a vůle. Dovedl jít houževnatě za myšlenkou, jejíž odborné rozvržení a vypracování nepochybně přejal od někoho jiného. A uměl ji lidem podat tak, že už na ni nezapomenuli. Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu. Dr. Engliš nepochybně lépe rozuměl financím, ale chyběly mu politické, vůdcovské schopnosti Rašínovy. “
Dá se s tím souhlasit?
Soběhart: Svým způsobem ano, i když ten citát je mnohovrstevnatý, až metaforický, ale v základu určitě pravdivý. Jenom bych dodal, že je to otázka principiální, do jaké míry musí být ministr financí vědec a teoretik. Pochopitelně by měl znát základní ekonomické mechanismy. Neméně důležité jsou ovšem i konexe, a to i mimo politiku, konexe se světem byznysu, neboť politika je kompromis možného. A k tomu, aby byl schopen ten kompromis uzavřít, je třeba najít spojence. V tomhle Rašín měl určitou výhodu. Nadto Rašínovy kroky nebyly pouze kroky Aloise Rašína, tak asi nikdy nemůže fungovat. Jeho kroky byly podporovány celým aparátem ministerstva a řadou dalších ministerstev, bankovním světem, částí podnikatelů, ale i částí politiků. Ať šlo o odluku, provedení měnové reformy a částečně i deflační politiku.
A jestliže bylo zmíněno Englišovo jméno, například v otázce odluky a provedení měnové reformy, odlišnosti byly minimální. Větší kritika od Engliše zaznívala až v deflační politice a pak zejména až v období porašínovském. Takže ani oblíbený motiv „Rašín proti Englišovi“ bych v žádném případě neviděl ani v teoretické ani v praktické politice.

Jan Mládek, stínový ministr financí ČSSD:
Rašín je spojen se třemi jevy, měnová odluka, měnová reforma a deflace. Za měnovou odluku rozhodně zůstane v československých i českých dějinách jako velmi pozitivní osoba. Zajistil, že nevypukla inflace, že nebyl chaos, zorganizoval československou státní správu tak, že kolkoval rakouské bankovky, a zajistil stabilitu v této oblasti. To je všeobecně přijímáno.
Co podle mě není doceňováno, protože se to mnohým nehodí, je, že měnová odluka byla provázena také měnovou reformou. Ta přitom neprobíhala jako v roce 1993, kdy jste přinesl jednu československou stokorunu a odnesl si jednu českou. Tehdy jste si za jednu rakouskou stokorunu odnesl českou padesátikorunu. Půlka zůstala na vázaných vkladech a sám Rašín dokonce požadoval, aby to bylo 80 procent.

A pak pozor co dál. Rašín byl propagátorem majetkové daně, takže současně následoval soupis majetku a majetková daň byla placena z vázaných vkladů. Samozřejmě to bylo všechno progresivní zdanění, čili v tomhle má Rašín co říci i do současnosti, přestože je tento moment jeho činnosti záměrně potlačován.

Zajímavá je jeho pozice v politice, jak ji chápe lid, občané. Antonín Klimek píše, že Rašín byl pro široké vrstvy obyvatel symbolem finanční oligarchie. Rudolf Bechyně o něm řekl, že doktor Rašín směřuje k nastolení kapitalistické diktatury, jejímž nástrojem se má stát národně demokratická strana.
Čechurová: Rudolf Bechyně řekl při různých příležitostech o Rašínovi různé věci (dokonce i pozitivní, stejně jako o Kramářovi). Je možné, že v určitou chvíli a pro určitou vrstvu společnosti byl Rašín ztotožňován s finanční oligarchií, protože měl za kamaráda nejen Preisse, ale třeba Jana Třebického, což byl představitel obchodní a živnostenské komory. A Rašínova politika byla jistě výhodná pro Živnostenskou banku a tuto finanční skupinu. Na druhou stranu jeho pozitivní výbava pro funkci ministra financí spočívala v tom, že měl smysl pro to být akční v pravou chvíli. Rašín svou politiku prosazoval velmi rázně a dokázal přijmout osobní odpovědnost, a možná i proto byl terčem. Na druhou stranu se na něj snadno ukázalo, protože v tomto byl integrální osobnost, která svou politiku brala do důsledků i pro sebe, až ho to nakonec stálo i život. Do takových se pak prostě lehko střílí.

Tomeš: Měl pro to i naturel ­ byl to tvrdý, nekompromisní muž.

Ale on se dostal přece do sporu i s legionáři, a to byl velmi špatně vypadající spor?
Tomeš: Ano, bylo to v roce 1922 v rámci úsporných opatření, která prosazoval velmi vehementně. Bylo to v době jeho druhého ministerského portfeje, kdy po říjnu 1922 vystupoval proti všem sociálním a jiným výhodám. Právě legionáři samozřejmě měli různé výhody a privilegia (pracovní, profesní, kariérní, různé příplatky a podobně) a Rašín vystoupil, myslím, na sjezdu mladé generace Národní demokracie 10. prosince 1922 v Pardubicích s projevem, který byl jen pro užší publikum na uzavřené schůzi. Řekl tam, že mnozí lidé, kteří ověnčili svá čela zásluhami v boji o republiku, dnes chtějí, aby jim za to stát platil hotově a dostávali privilegia, výhody a tak dále.

To je to známé „Za práci pro vlast se neplatí!“
Tomeš: Ano, za práci pro vlast se neplatí. Rašín dokonce svolil, aby byl tento výrok publikován, protože byl opravdu ve svých bojích tvrdý, otevřený, charakterní. Když to vyšlo v novinách, všechny legionáře to nesmírně pobouřilo. Sešlo se kvůli tomu vedení Československé obce legionářské a velmi tvrdě útočilo na Rašína, žádalo satisfakci, žádalo omluvu, i když Rašín vysvětloval, že tím nemířil jen proti legionářům, ale také proti Václavu Klofáčovi, který si nechal za svou válečnou perzekuci zaplatit 400 tisíc. (Sám Rašín si samozřejmě za obdobnou perzekuci nedal zaplatit nic.)

Soběhart: Abychom se tady nemlátili jenom těmi citáty… Myslím, že Rašín vůči legionářům nic osobního neměl. Je důležité vidět ekonomický aspekt té otázky ­ z moderního pohledu Rašín vlastně bránil státní rozpočet a jakékoli výdaje pro různé zájmové skupiny. A legionáři a další znamenali pro státní rozpočet velký problém. Často to byly mandatorní výdaje, dané zákonem, se kterými vláda nemohla nic dělat. Rašín to přitom chápal principiálně ­ jestliže chceme mluvit o zdravé měně a vyrovnaném rozpočtu, musíme dbát na to, kam stát peníze dává, takže je otázka, zda těmto zájmovým skupinám máme ustoupit, zda to prospívá měně a hospodářství jako celku.

Čechurová: Určitě v tom hrálo roli i to, že se jako nacionalista domníval, že když máme to naše milované Československo, je samozřejmé, že každý položí něco na oltář vlasti, aniž by pak kdykoli z toho chtěl něco vyvozovat. Ostatně pro Rašína to bylo samozřejmé a říkal, mám republiku tak rád, že kdybych mohl pracovat 24 hodin, budu pracovat 24 hodin.

Miroslav Kalousek, ministr financí za TOP09:
Rašín byl hluboce přesvědčen o nezbytné rozpočtové odpovědnosti. O tom, že budoucí prosperita nestojí na uvolňování peněz ze státního rozpočtu a každodenním konzumu. Naopak sám velmi konzum kritizoval a žil velmi asketickým životem. Rašín viděl budoucí prosperitu v investicích a v tvořivé práci, v rozpočtové odpovědnosti a ve velmi odpovědné měnové politice. To jsou zásady, které jsou nadčasové, které platí stále. Koneckonců v mé pracovně, kde si každý může pověsit v zásadě státníka, jakého chce, visí Alois Rašín. Myslím si, že to je fotografie, která patří do kanceláře ministra financí.


Vy jste říkal, že se nebudeme utloukat citáty, ale velmi s tím souvisí další Rašínův citát, kdy říká: „Válka a způsob jejího vedení a financování přímo odnaučovaly lidi pracovat. Všemohoucnost státu, jakou hlásal, živením dvou třetin obyvatelstva právě za války ústí do krachu, bankrotu a my s tím musíme skoncovat.“
Soběhart: Tady nezbývá, než s tím souhlasit. Z dnešního pohledu je v tom Rašín velmi moderní. V kontextu hospodářského vývoje znamenala první světová válka obrovský mezník v tom, že se stát z jakéhosi rozhodčího, který určuje pravidla uvnitř hospodářského soupeření, stal jedním z hlavních aktérů hospodářského života, a často negativním. S první světovou válkou je spojena inflace, která se vlastně stává synonymem 20. století. S první světovou válkou skončily obrovské válečné náklady, inflační tlaky, ale i měnový systém vázaný na zlatý standard, který byl relativně stabilní a vytvořil podmínky pro bohatství a evropskou expanzi na přelomu 19. a 20. století. Rašín tento mezník přesně vystihl a měl za sebou i teoretický backround. Tvrdil, že jestliže se chceme vrátit a chceme nastavit zdravé základy hospodářství, musíme cestu, kterou se vydal stát a vlády za první světové války, odmítnout.
Řada států však v této cestě pokračovala i po první světové válce, neboť inflace tak trošku advokátním způsobem umožňovala odepisovat válečné dluhy a snadněji přecházet na mírový stav. Přesto to byl zásadní problém pro nastavení poválečného měnového systému.

Rašínovi všichni nadávali, že vytvářel deflaci, že snižoval rozpočet. Ale jak to dělal? Pokud vím, tak se mu podařilo udržet měnu, ale jak to udělal?
Soběhart:
Je důležité to odlišit. Na prvním místě stálo ozdravení měny, které nastalo v roce 1918, 1919, a snaha upevnit měnu prostředky klasické měnové politiky (nakonec byla vyhodnocena neúspěšně, neboť se při měnové reformě 1919 nepodařilo stáhnout dostatečné množství oběhu). Státní rozpočet byl obrovsky zatížen vysokými sociálními výdaji, výdaji na železnici a ustupováním různým zájmovým skupinám. Takže přestože ve 20. letech byly všechny státní rozpočty předkládány jako vyrovnané, ve skutečnosti žádný vyrovnaný nebyl, což znamenalo obrovské ohrožení měnové stability.
Nadává se, že deflace způsobila obrovskou nezaměstnanost a sociální problémy, ale otázka je, jestli to deflace může způsobit sama. Osobně si myslím, že daleko větší problémy přišly spíš zvenku a souvisely s děním v okolních státech, v Německu, v Rakousku, kde inflace začala přecházet do hyperinflace, s problémy s odbytištěm pro československý průmysl. Tam byl jeden z těch kroků, který vedl ke zvýšení nezaměstnanosti, což dokazují i čísla. Deflace začala už před Rašínem, ale čísla začínají klesat už na začátku roku 1923, takže je skutečně otázkou, nakolik k tomu deflace přispěla.
Nutno dodat, že deflace znevýhodnila situaci řady podniků, neboť řada z nich byla zadlužena zejména u bank. A tady došlo k určitému nezdravému takzvanému bankovnímu kapitalismu. Ovšem bankovní kapitalismus není novum dvacátých let, ale pochází z národohospodářské německé školy z druhé poloviny 19. století, kde tento systém ovšem chápali pozitivně. Tedy že je dobré, když má politik vazby na banky, protože dokáže vytvořit základní rámec, ve kterém se pohybují jednotliví podnikatelé.

Zdeněk Tůma, bývalý generální guvernér ČNB:
Další z klíčových otázek byl vztah mezi soukromým vlastnictvím a státem a otázka finanční ústavy. Rašín patřil k těm, kteří vždy zdůrazňovali úspornou politiku, že je potřeba šetřit, aby bylo na investice, že fiskální politika nesmí být rozhazovačná. Neříkal tím, že se musí škudlit, ale zdůrazňoval, že stát se musí chovat velmi střídmě.

Jaká byla pozice Rašína třeba vůči Masarykovi, Benešovi, vůči Hradu a politikům s ním spřízněným? Masaryk o něm často moc dobře nemluvil. Někdy velmi dobře, ale někdy docela přísně. Neříkal, že vyplazoval na Němce jazyk a tak?
Čechurová: Rašín byl temperamentní a v některých otázkách se choval až fanaticky. Ve vztahu k Hradu byl ale pragmatik, protože jeho ambicí bylo být ve vládě. Zažil období v opozici a to se mu nelíbilo. Pochopil ovšem, že když nebude mít dobrý vztah s klíčovými osobami Hradu, jeho zapojení do vládních funkcí bude daleko obtížnější. Dokázal proto překousnout spoustu věcí, které mu jistě v mnoha případech vadily a které by Kramář překousnout nedokázal. Nakonec Masaryka lidsky začal ctít.
U Beneše to pak bylo vyloženě pragmatické rozhodnutí a určitý typ spojenectví, kdy Rašín v národní demokracii třeba zajišťoval, aby Národní listy nepsaly proti Benešovi, přestože právě národní demokracie nejvíce kritizovala jeho zahraniční politiku. Rašín se tedy, i když se to zdá být naprosto v rozporu s jeho temperamentem, v tomto snažil držet konstruktivní linii.

Tomeš: S Masarykem měli některé styčné body povahové. V Hovorech s T.G.M. Masaryk vzpomíná, jak v 90. letech navštívil Rašína ve vězení, a přestože nesouhlasil s jeho radikálním nacionalismem, imponovala mu jeho bojovnost, otevřenost, statečnost a také drzost. Dokázali se tedy respektovat, přestože každý byl ideově jinak orientován.
V době první světové války se ocitli na jedné lodi, protože Rašín byl vůdčí osobností domácího a Masaryk zahraničního odboje. (Masaryk pak v dopisu, který poslal vládě po Rašínově smrti, vzpomíná, jak byl šťastný, když se dozvěděl, že je Rašín propuštěn z vězení a že se ujímá vedení domácího odboje, protože byl silná a organizačně schopná osobnost.) V těchto intencích spolupracovali i při budování státu. Takže jakkoli se v řadě věcí rozcházeli a Rašínův vztah k Hradu se rok od roku proměňoval, v zásadě to byl vztah pragmatický. Na druhou stranu Masaryk měl rozhodně lidsky lepší vztah k Rašínovi než ke Kramářovi. U Rašína si cenil jeho příslovečnou pracovitost, systematičnost, kdy si ve vězení vytvořil časový harmonogram, kdy studovat, pracovat a tak dále. V tom vidíme cosi masarykovského.

Čechurová: Myslím, že Masaryk si Kramáře lidsky nevážil. Že ho považoval za slabocha a svým způsobem jím opovrhoval. U Rašína to bylo jiné. Třebaže s ním nesouhlasil a nelíbila se mu ta forma, uznával, že je to silná a pozitivní osobnost.

Jan Mládek, stínový ministr financí ČSSD:
Rašín byl v jedné straně s tehdejším předsedou vlády Karlem Kramářem. Kramář byl přitom téměř světoobčan, studoval na významných univerzitách v Německu, ve Francii, ve Spojeném království, v Rusku. Cestoval mezi Moskvou, Krymem, Tallinnem, Paříží, Londýnem. Později mu to ale i škodilo, zatímco Rašín seděl doma a staral se o domácí záležitosti a stranu, Kramář pořád někde jezdil, až nakonec ztratil kontakt.

Soběhart: Přestože tady máme kritické slovo k Rašínovi a jeho hospodářské politice, ale pořád je to něco úplně odlišného, než to, co se dělo v okolních státech. Podle mě jde o největší bohatství první republiky. Můžeme mluvit o síle lobbistických skupin, o špatné struktuře, o nedostatcích v hospodářské oblasti, ale pořád mluvíme o normálním hospodářství. Kdybychom se podívali na Německo, Polsko, Rakousko nebo Maďarsko, bavíme se bezmála o chaosu a občanské válce. Naše hospodářství fungovalo podle zdravých základů, tržně, kapitalisticky. Nepříznivé aspekty hospodářství přišly až po Rašínově smrti, v druhé polovině 20. let a pochopitelně ve 30. letech.
 
Rašín říkal, že už nikdy nezasedne v jedné vládě s Benešem, s kterým neměl hezký vztah. Oba byli přitom svobodní zednáři, kteří jak všichni dobře víme, ovládají svět, drží při sobě a dělají na sebe malé tajné pozdravy?
Čechurová: Řekla bych, že Edvard Beneš ani Alois Rašín svobodnému zednářství po praktické stránce zrovna moc nedali. Vztah Rašína s Benešem se ale v průběhu roku 1922 lepšil. Předtím se spolu škorpili, když Benešovi Pětka hovořila do toho, jak má fungovat jako poloúřednický premiér. Někdy v březnu 1922 ovšem pod patronací Přemysla Šámala vytvořili jakousi pragmatickou dohodu, že se budou navzájem respektovat a třeba i demonstrativně podporovat. Rašín a další politici i s rodinami pak jeli na Janovskou konferenci jako polooficiální doprovod Beneše. Byla to jedna z největších zahraničněpolitických akcí, které se Československo účastnilo, a byla tam i velká demonstrativní snaha o konsenzus. Mimochodem dokonce tam po konferenci společně strávili dovolenou. (Dlužno podotknout, že v té době Rašín ještě nebyl ministr. Byl tam jako poslanec za Pětku a fakticky jako politik číslo „1“ národní demokracie – formálně však byl takovým politikem Karel Kramář).
K Rašínovu stranictví je třeba připomenut, že byl politikem státnické dimenze, ostatně několikrát řekl, že stát je mu nad stranou. A zejména ve svém prvním působení ve vládě v roce 1918 až 1919 svou stranu do značné míry zanedbával ve prospěch státní funkce, tedy ministra financí. Navíc když Kramář v lednu 1919 odjel na mírovou konferenci do Paříže, Rašín musel v tom nejkrizovějším období jako ministr financí provést měnovou reformu a ještě řídit stranu. A přestože to byla strana podnikatelů, státních zaměstnanců, učitelů, inteligence, zájmy této části voličů úplně potlačil. Třeba učitele svými reformami připravil o peníze a ještě říkal, kdo jiní než učitelé by měli jít všem příkladem, je třeba, abychom se všichni uskrovnili, a učitelé musí na prvním místě. Padesát procent učitelů poté přestalo národní demokracii volit.

Tomeš: Rašín dokonce přijal nějakou deputaci učitelů a promluvil s nimi tak rázně, že řada z nich vrátila legitimaci národně demokratické strany.

Čili skutečně vnímal stát nad stranu, dokonce nad sebe?
Čechurová: Ano, určitě. Československo pro něj byla modla, které musí všichni sloužit, protože to je pro naše dobro.

Co bylo motivem atentátu na Aloise Rašína (5. ledna 1923 – pozn. red.)? Jeho pachatel Josef Šoupal říkal, že to nebyl útok na Rašína, ale na oligarchie a na banky.
Čechurová: Rašína bral jako symbol kapitalismu. Byl to individuální akt 19letého kluka, bankovního úředníka. Chtěl buď Preisse, nebo Rašína a pak měl pořadí dalších osobností, které chtěl odstranit jako další symboly, že se tím odlehčí společnosti. Je možné to vnímat i jako určité romantické gesto, jako sebeobětování. Sice nejdříve utíkal, rychle se však nechal chytit a pak se nesnažil z toho nějak vyvinit – demonstrativní akt, který se povedl.

Tomeš: Nadto akt v Čechách dosti ojedinělý. Šoupal se na to systematicky připravoval. Rašína navštívil v ministerstvu, ale nedostal se k němu, potom ho viděl vycházet s nějakou dámou, takže nechtěl střílet, aby ji nezranil. Potom dokonce zazvonil u Rašínů, otevřel Rašínův syn Mirko a řekl mu, že otec doma návštěvy nepřijímá. To bylo v listopadu nebo v prosinci 1922. Podařilo se mu to až 5. ledna 1923.

Čechurová: Šoupal čekal na Rašína ráno před jeho domem, odkud odjížděl autem do práce, a jakmile Rašín vyšel z domu, střelil ho ze vzdálenosti pár kroků zezadu do páteře.

Jaké byly další příběhy Josefa Šoupala?
Čechurová: Josef Šoupal nebyl plnoletý (plnoletost byla v 21 letech), takže nemohl dostat trest smrti, který by jinak patrně dostal, a dostal dvacetiletý žalář. Za protektorátu ho Němci pustili, po válce se přejmenoval se Ilju Pravdu a v klidu zemřel v roce 1959, bylo mu 56 let. Rašínovi umírá v pětapadesáti.

Říkali jste, že to byl 19letý kluk, ale on po válce vstoupil znovu do KSČ?
Tomeš: Nejdříve do sociální demokracie, ale skončil jako komunista.

Teď budu trošku bulvární. Někde jsem četl, že se chtěl jmenovat Lia Dněprostroj. Je to pravda?
Čechurová: Já jsem to také četla.

Tomeš: Traduje se to. Šoupal v sobě měl určité psychopatické rysy, dokazoval to i mesiášský komplex, který se projevoval při procesu. A tím dvacetiletým vězněním se psychopatologické prvky ještě prohloubily. (Mimochodem byl to první proces před státním soudem v československých dějinách, který byl v důsledku tohoto činu zřízen podle zákona na ochranu republiky.)

Rašín dlouho umíral…
Čechurová: Šest týdnů a velmi trpěl. Byla to krutá smrt.

A nejvíc se prý staral o to, aby to nebyl nějaký legionář…
Čechurová: První jeho otázka byla, jestli to byl legionář, a zjistil, že nebyl. Umírání trvalo šest týdnů. Projektil prošel do páteře, přerušil míchu, rozpadl se a nešlo s ním vůbec nic dělat. Rašín byl od desátého obratle dolů ochrnutý a to, že přežíval, nemělo podle lékařů žádnou perspektivu, nic se s tím nedalo dělat.
Rašín žil tak dlouho podle mého hlavně díky své ohromné vůli. Z podolského sanatoria, kde ležel, vycházely v novinách jakési „přímé přenosy“ a kolikrát to vypadalo, že se jeho stav i zlepšuje, ale bylo to jen přechodné. Rašín, jeho rodina a všichni blízcí věděli, že dojde k zápalu polic nebo k něčemu podobnému.

Jak na to reagoval náš politický establishment? Jak na to reagovala veřejnost? A jak na to nakonec reagovali ti legionáři?
Čechurová: Skutečně to mohlo vypadat, že k tomu Šoupala dovedla eskalace nebo hysterie kolem Rašínovy osoby, takže se od toho většina politické scény distancovala a alespoň na chvíli jakoby zpytovala svědomí, kam až politická kultura může dojít. A všichni kromě komunistů nějakým způsobem zrevidovali svoje výroky o Rašínovi, kdy tam byla až demonstrativní snaha dát najevo, že s ním lidsky soucítí, že všichni drží při této osudové chvíli za jeden provaz. Chodili za ním představitelé politických stran, kolegové z vlády, z Pětky. Masaryk byl za ním dokonce dvakrát a Jan Masaryk vzpomínal, že jeho otec plakal a čtyři noci nespal.

Čechurová: Establishment se to tedy snažil využít k obnovení nějaké národní pospolitosti a také do jisté míry k tomu zpytování svědomí. A sám Rašín svoje umírání využíval osvětově a didakticky, že když už se to stalo, je třeba jít příkladem a i v tak těžké chvíli vydržet až do konce. Od toho se odvíjela i poselství, která národu zanechával. Jedno z nich bylo, že nechce květiny, ale ať lidé přispívají radši na zlatý poklad republiky. Na nočním stolku měl svatováclavský dukát. Nechal si předčítat noviny synem Ladislavem. Opravdu umíral ministr financí, který svůj stát miloval.

Tomeš: Den před smrtí nadiktoval poselství, v němž je důležitá jedna věta: jestliže se strany rozejdou ve všeobecném konfliktu, ztratíme stát. Myslím, že tato situace byla reflektována pak i z Masarykovy strany v poselství, které poslal tehdejšímu ministru vnitra a zastupujícímu ministerskému předsedovi Janu Malypetrovi (ministerský předseda Švehla byl tou dobou vážně nemocen). Masaryk v něm rozebral celý život Aloise Rašína velmi pozitivně, dokonce velmi oceňuje jeho roli při pražském převratu 28. října 1918. (Tady se Masaryk musel hodně zapřít. Ve skutečnosti ho velice mrzelo, že za vznik Československé republiky byl mezinárodně uznán právě 28. říjen, nikoliv 14. říjen, kdy stanul v čele prozatímní československé vlády.) Všechna tato ocenění shrnul do dvoustránkového dopisu, který zakončil později často citovanou větou: „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské.“ Masaryk má jistě v obou charakteristikách pravdu a zdůraznil bych to „nečeské“. V Čechách nikdy předtím (nepočítáme-li nepovedený atentát na Karla Kramáře z ledna 1919) k podobným zločinům na českém politikovi nedošlo. I proto nakonec následovalo to velké rozrušení české společnosti a přehodnocení velmi tvrdých protirašínovských postojů.

Zdeněk Tůma, bývalý generální guvernér ČNB:
To, co Rašín říkal, také žil. Jestliže hovořil o střídmosti a o uvážlivém hospodaření, bylo to nejen ve vztahu k státu, ale i k vlastnímu životu. Takže pokud se díváme do minulosti a hledáme nějaké vzory, Rašín určitě patří mezi ty, kteří si zaslouží místo na piedestalu Československa.

Dovolává se zejména finanční politická scéna Rašína, a to nikoli jen ústy? Existuje něco jako rašínovská škola?
Soběhart: Asi ne. Podmínky ekonomiky jsou úplně jiné, navíc svět dvacátých let byl specifický. Většina politiků se odvolává na Rašína v pozitivním kontextu, že se stal symbolem zdravé ekonomiky, tudíž i oni chtěli být nebo chtějí být tím zdravým symbolem. Otázka však je, jestli je to diskuse o Rašínovi, anebo diskuse o jejich pozici a o tom, jak by chtěli být viděni. V tomto je to tedy dost schematické – Rašín je vyzdvihován jako pozitivní osoba, ten, kdo napomohl položit zdravé základy české ekonomiky. Společně s tím je pak pořád viděna první republika jako pozitivní vzor ekonomického, ale i politického systému pro současnost.
Výjimečnost jeho tragického konce je pak důkaz určité vyspělosti československé politické kultury. V meziválečném období patřilo v okolních zemích násilí k běžným prostředkům politického boje. A přestože jazyk tehdejších novin byl velmi útočný a projevy v Národním shromáždění velmi osobní, nikdy se to nedostalo do ulic jako například v Rakousku, Polsku, Německu. Bylo vidět, že všichni aktéři politického nebo veřejného boje si uvědomovali sílu a potřebnost demokracie pro státní identitu Československa. Neboť identitou Československa byla demokracie a v hospodářské oblasti kapitalismus, tržní mechanismus.

(redakčně kráceno)