750 milionů v nedohlednu. Konkurz příbramské teplárny se táhne již 15 let

Příbram - Již patnáct let se táhne konkurz zkrachovalé Příbramské teplárenské a jejích 109 věřitelů již po stejnou dobu čeká na své pohledávky. Proces zdržují obstrukce a slepé spory, které neumožňují spor vyřešit. Zákon přitom stanovuje lhůtu osmnácti měsíců, ve které by mělo být konkurzní řízení skončeno. Někteří z věřitelů se proto domnívají, že prodlužování konkurzu je záměr, který je poškozuje a jiní z něho profitují.

Více než sto věřitelů už patnáct let čeká, až jim společnost Příbramská teplárenská zaplatí dluhy, které si u nich nadělala. Řešení má v rukou správce konkurzní podstaty Tomáš Pelikán, který by měl podle zákona firmu prodat a z výtěžku její dluhy splatit. Místo toho ji ale dlouhé roky provozuje, skoro jako kdyby firma nikdy nezkrachovala.

Důležitým bodem sporu je dodnes nevyřešený problém, zdali společnost prodat celou, či po jednotlivých částech, na něž si vytvářely nárok jednotlivé strany. „U firmy, na kterou jsou mimo jiné napojeny takové instituce jako školy, školky, nemocnice a podobně, je třeba velmi zvážit, jestli ji rozkouskovat a zvýšit tím riziko, že přestane normálně fungovat, anebo ji prostě prodat v celku. Když se něco prodá v celku, tak pravděpodobně je větší šance na to, že cena utržená na za prodej toho podniku bude vyšší, než když se začne prodávat po kouscích,“ říká za Městský soud v Praze, který na Pelikána má dohlížet, jeho místopředseda Jaromír Jirsa.

Klíčovým kamenem úrazu je přitom devět let nikam nespějící spor mezi městem a teplárnou o kilometr a půl dlouhé potrubí, kudy prochází pára a teplá voda. Od roku 2004 se v něm nekonalo žádné soudní jednání. Teplárna však jednoduše dál funguje a příbramská radnice má teplo a teplou vodu pro své občany. Vše ale běží jen díky tomu, že věřitelé mají v podniku stále svých 670 milionů korun.

„Možná hlavním problémem je to, že jak žalobce, tak žalovaný ve vylučovacím řízení (které má rozhodnout o vlastníkovi potrubí) si zřejmě podle mého přesvědčení nepřejí, aby to řízení dospělo do konce. Ale nebudu si tady domýšlet a dovozovat,“ přemýšlí Jirsa. K jeho tvrzení se jak správce konkurzní podstaty, tak město v zastoupení advokátní kanceláře nechtěly vyjádřit.

Kdo konkrétně však z této skutečnosti profituje? Drtivá většina věřitelů zatím ze společnosti nevymámila ani korunu, firma předsedy věřitelského výboru Jiřího Špuláka však na zakázkách od Příbramské teplárenské vyinkasovala v posledních pěti letech přes 20 milionů korun. Tedy zhruba pětinásobek výše pohledávky, kterou Špulák u teplárny má. Věřitelský výbor přitom sdružuje pouhých devět věřitelů z celkových sto devíti, a i proto se skupina věřitelů, kteří drží přes 70 % pohledávek, snaží členy výboru odvolat.

Jirsa argumentuje, že něco podobného není možné vzhledem k tomu, že věřitelský výbor funguje. Proto podle něj neexistuje důvod, aby se svolávala schůze věřitelů. Spoluautor insolvenčního zákona právník Bohumil Havel však tvrdí něco jiného. „Pokud věřitelé dají najevo dokonce většinou, že chtějí schůzi a na ní standardní cestou projednají některé body, tak by se tomu mělo vyhovět,“ říká Havel.

Věřitelé, které podle jejich slov situace značně omezuje například v jejich soukromém podnikání, jsou z bezvýchodného stavu pochopitelně roztrpčeni. „Každé peníze, které mám dnes, znamenají daleko víc, než když je budu mít v nedohlednu. Kdybych ty finance měla před deseti lety ve firmě, to by byla úžasná injekce,“ sní například jedna z věřitelek, Elena Navrátilová z firmy Loft servis, s. r. o.