„Jsem vlastenec, ale počasí a lidi jsou tady příšerní,“ říká Kristian Kodet

Narozeniny malíře Kristina Kodeta oslavilo na opulentní hostině šest stovek hostů, mezi nimi třeba Karel Gott nebo Václav Klaus. Kodetova životní cesta mezi společenskou elitu ale začínala ztrátou domova, odloučením od milovaného otce a skutečnou existenční nouzí. Nic jiného než malovat ale nemohl, a to přestože, jak říká, „maluje vlastně pořád jeden obraz“. S Kristianem Kodetem hovořila v Profilu Studia 6 z 21. července Veronika Paroulková.

Šest set pozvaných lidí, to je velká narozeninová party, byla i nějaká menší, soukromá?
Nebyla, bylo to tak vysilující, že jsme skončili party a do noci uklízeli, protože to bylo šílené.

Který dárek vás nejvíc potěšil?
Byl jsem hrozně rád, že přišlo pár lidí, kamarádů, že si udělali čas v létě, pan prezident Klaus, Karel Gott, ale také, že mi přišla gratulovat rodina. Dostal jsem šílených darů, ještě jsem je nepřebral. Udělali mi radost, alkoholu mám do konce života, bylo to hezké.

Napadlo vás namalovat si k pětašedesátinám obraz, že byste si splnil nějakou dlouhodobou výzvu?
Dlouhodobou výzvu si splňuji tím, že pořád dělám.

A na čem momentálně děláte?
Momentálně na ničem, protože já od obrazu nejdu, dokud ho nedodělám. Už jsem týden v Praze, takže jsem nedělal. Strašné je, že mám v hlavě takových věcí, že nevím, čím začnu, ale určitě to bude žena.

Buď žena, nebo anděl, jak jsme u vás zvyklí…
Ono to není jenom o ženě, nebo o andělovi. Samozřejmě je, ale je to hlavně o obraze, o jedné kompozici. Já vlastně dělám celý život jeden obraz.

Mimochodem, jak jsem zmínila anděly, co vás fascinuje zrovna na nich? Věříte na anděly?
To víte, že jo. Všemu, co maluju, věřím. Andělé jsou neuvěřitelní. Začal jsem s nimi v době, kdy se nemohlo přes hranice. Hrozně mi imponovalo, že si anděl může zaletět do Rakouska. Je to taková duchovní věc a má křivky ženy, takže se tam ne vyblbnu, ale udělám to.

Ani tentokrát nebudete křičet v barvách, jak rád říkáte?
Mně jde o obsah. Každý si to dělá po svém a já mám spíš takové tlumené podzimní barvy.

Jak vzpomínáte na vašeho bratra herce Jiřího Kodeta?
Je to krásné a je to smutné. Můj otec zemřel v šedesáti čtyřech letech, můj bratr zemřel v šedesáti pěti letech, tak co já mám za výhledy. Včera jsem slyšel takovou věc: byl člověk, který pil a kouřil, hrozně žil a dožil se devadesáti pěti let, jeho bratr nepil, nekouřil a zemřel ve dvou letech. Všechno je relativní, i to kolika let se člověk dožije.

Lákalo vás někdy vyzkoušet si hraní jako váš bratr?
Ne. Vyrostl jsem v atelieru. Můj otec mě v životě nepobízel k tomu, abych to dělal, ale když jsem třeba vstal v jedenáct hodin a táta už měl od šesti ráno namodelovanou sochu, byla to ostuda. Takže jsem začal malovat.

Váš otec je vaše osobní bolest a odloučení od něj v emigraci, nejdříve ve Švýcarsku a pak v Americe, jste nesl velmi těžce, aspoň jak jste o tom mluvil v pořadu 13. komnata?
Školu, Královskou akademii, jsem dělal v Bruselu, ale nikdo mi nedal tolik, co mi dal táta. A to vším, životem, polohou, jménem. Takže to mě ranilo.

Stále utíkáte do Ameriky za teplem, je to tak?
Jsou tam slušní lidé a to je úžasné. Máme barák u moře a jsme tam vždycky na zimu. Mám to tady strašně rád, jsem vlastenec, ale počasí a lidi tady, to je příšerné. Nemyslím vás, vy jste krásná, ale je to těžké. Takže v srpnu odejdeme do Ameriky a vrátíme se na jaře.

Jak se v Americe žije malíři na volné noze?
Začátky byly příšerné. Přijel jsem do New Yorku a myslel jsem si, že tam v životě nemůžu uspět. Každý se mě ptal, čím se zabývám, a když jsem řekl, že maluju obrazy, řekli mi, na to zapomeň, řekni, co můžeš dělat. A já nemůžu nic jiného dělat. Takže jsem obcházel galerie a bral jsem si vizitky, pak jsem udělal výstavu… Trvalo to dva roky, než jsem začal hodně prodávat.

Tehdy tam onemocněla i vaše malá dcerka a vy jste neměl ani na lékaře. Nakonec pomohl lékař, kterého jste náhodně potkal na ulici?
V Americe nemáte na lékaře. Byly to ty prvopočáteční začátky, Kristýna měla týden dvaačtyřicítky a už začínala blouznit. To bylo šílené.

Co se stalo, že vám ten doktor pomohl?
Mluvil jsem s ním. Mně šlo o život, protože jsem si říkal, když se stane něco jí, stane se mně něco taky. Ale když tam jedete po ulici a píchnete, osm lidí vám pomůže. Lidé tam jsou strašně milí a nic za to nechtějí.

Pak vám ale bylo také hodně dobře, stal jste se poměrně známým, slavným, váš obraz si dokonce koupil prezident Reagan. Čím si to vysvětlujete, že vaše obrazy mají i prezidenti, včetně prezidenta Václava Klause?
Tamto už je velmi dávno. Taky o tom psal tisk, že Reagan nemá vkus, že jsem mu to věnoval a podobné šílenosti.
Měl jsem výstavu v Ostravě, přijel pár se starou škodovkou, vystoupili, šli na výstavu, tu si prohlédli a koupili dva obrazy. Jeho žena ho přemluvila, že nepojedou dva roky na dovolenou. To jsou věci, které mě hrozně hřejí.

Waldemar Matuška si kvůli vašim obrazům dovolenou odpustit nemusel, prý jich měl nejvíc ze všech?
Nejvíc. Také to byl úžasný člověk. To tak strašně letí, je to hrozné.

Mluvili jsme o dovolené. Jezdíte někam na prázdniny?
Mám stařičkou faru, kterou jsme dali dohromady, tam je mi dobře. Budeme dělat takové výlety za hranice do Rakouska. Mně se strašně líbí Tyroly, takže tam pojedeme na pár dní a pak se vrátím do ateliéru a budu zase dělat.

Jste v ateliéru, i když jsou třicítky jako v těchto dnech, anebo se jdete někam vykoupat, na koupaliště nebo do rybníka?
Jde rodina, já jdu do vany.

(redakčně kráceno)