„Ostrava je město srovnatelné s Prahou,“ říká Josef Pleskot

Ostrava – Záběr architekta Josefa Pleskota je na české poměry neobvyklý, subtilní realizace ve veřejném prostoru, vila pro miliardáře, obří centrála bankovního domu či rekonstrukce a zesoučasnění ostravské industriální architektury. Jakkoliv jsou jeho projekty rozdílné, spojuje je jedna filozofie – využít maximálně každé investované koruny, zachovat genius loci a spíše než ohromovat, vytvořit objekt, který se stane živou součástí města. S Josefem Pleskotem hovořila v březnovém Před půlnocí Šárka Bednářová.

Architektura více méně pracuje s efekty a emocemi. Jaké emoce vyvolává ve vás Ostrava?
Architektura přece jenom není jen o emocích a o efektech. V první řadě je o tom, aby město bylo městem, obec obcí, veřejný prostor veřejným prostorem. Aby se vytvořilo prostředí, ve kterém se dobře žije. Samozřejmě každé město, obec, krajina v sobě nese nějaký náboj, potenciál, který je potřeba reflektovat a nějak zabudovat do toho nového konceptu.
A co je to za sílu, která mě v Ostravě tak mocně oslovila? Ostrava má silného ducha, je to metropolitní město a svým způsobem je (v jiném duchu a dimenzích) srovnatelná s Prahou. Nemyslel jsem, že by mě v Česku mohlo na celý život oslovit nějaké město tak silně, jako mě oslovila Praha, ale třeba také drobná města jako Litomyšl. U Ostravy tomu tak je. Je tam naprosto jiná atmosféra, určitá tresť toho, co pro mě představuje industriální epocha. Se všemi klady i zápory.

Říkáte industriální epocha. Známý vídeňský architekt Boris Podrecca v tomto pořadu říkal, že ve Vídni se vždy Ostrava vázala s negací. Když chtěli Adolf Loos nebo Karl Kraus ukázat něco negativního, vždy sáhli po Ostravě. Táhne se toto negativní stigma s Ostravou i dnes?
Obávám se, že trošku ano. I v Praze slyším názory, že to je černá díra, a podobně. To se zaslechne, ale ubývá to. Každopádně kamarádi, kolegové, přátelé, kteří na mé doporučení Ostravu navštívili a snažili se ji poznat trošku hlouběji, ne jenom povrchně nebo z novin a médií, mi vždycky řekli, že je to úžasné překvapení.

Přesto, když jste byl poprvé ve Vítkovicích a když jste se procházel Dolní oblastí, zrezivělou krásou, která má za sebou 180 let historie, nepůsobilo to na vás depresivně?
Depresivně ne. Zmatek, chaos, neuspořádanost a bezradnost, to jsou slova, která bych se pokusil najít. Nevěděl jsem si s tím rady a trvalo několik let, než jsem k tomu našel nějaký silný emotivní vztah.

Když vás oslovil Jan Světlík, majitel Vítkovic, kývl jste hned nebo jste si nechal čas na rozmyšlenou?
Hned jsem nekývl, to prakticky nikdy nedělám. Nechce se mi brát práci, se kterou bych se nemohl plně ztotožnit. Věci si musím promyslet. Navíc jsem věděl, že ta práce představuje několik let úsilí. Už jsem tady pátým rokem a neustává to.

Koneckonců váš ateliér sídlí v industriálních kulisách, v bývalé továrně vašeho prastrýce. I to tedy mohlo pomoct ve vašich úvahách, jestli se pustit do projektu či nikoliv?
Jistě, v té době jsem už měl trošku zkušenost s industriální architekturou. Věděl jsem, jak se na ni budu dívat já, ne jak ji používá architektonická scéna nebo moji kolegové. Takže jsem nepřistupoval k práci úplně nepoznamenaný.

Co rozhodlo? Co bylo finální úvahou, kdy jste si řekl, ano, jdu do toho?
Byly tam dva roky zrání, než jsem panu Světlíkovi řekl, že znovu přijedu do Ostravy. Pravda je, že v tu dobu jsem byl hodně zaneprázdněný stavbou obří centrály Československé obchodní banky v Praze. Když jsem uslyšel v telefonu hlas pana Světlíka podruhé, řekl jsem si, že na tom asi něco bude a že se na to zkusím podívat novým pohledem. Za ty dva roky cosi uzrálo a práce pak šla ráz na ráz. Zadání bylo jasně položené a já věděl, jak reagovat. Velmi rychle jsem si našel vztah a velmi rychle jsem našel metodu.

Pět let se pohybujete mezi Prahou a Ostravou. Co se za tu dobu podařilo? Jak se proměnila Dolní oblast Vítkovic? A co vás ještě čeká?
Z mého pohledu a doufám, že i z pohledu návštěvníků, se změnilo hodně. Dolní oblast Vítkovic dnes už nemá vrátnici a stává se součástí města. Ještě nejsou všechny chodníky a všechny vazby, jak budou ode dneška za rok, ale v průmyslovém areálu už potkáváte čím dál tím víc normálních lidí. A to je nádherný splněný sen. Máte pocit, že nejste v továrně, ale v industriálním městě. Vnesl se tam život a je potřeba ho tam vnášet v daleko větších kvantech, ale základ už tam je.

Když jste hledal řešení pro proměnu a rekonstrukci Dolní oblasti Vítkovic, jakou filozofií jste se řídil? Jak dlouho jste nad projektem přemýšlel, než jste se dopracoval k finální představě?
Když jsem řekl ano, projekt zrál velmi rychle. Problém tehdy nebyl vyřešit konverzi plynojemu, ale vyřešit to tak, aby to mělo nějaký smysl, nějak to území připojit k městu. A když jsem pochopil, že území lze připojit k městu, že plynojem je možné proměnit ve společenskou aulu a že peníze, které tam přijdou, se tam nenalejou nadarmo, byla základní kostra během tří měsíců pohromadě.Potenciál Ostravy je velký a silný a lidé tam přicházejí, i když jim musíte říct stokrát, přijďte, a to je jistá výhra.

Zachovat genius loci je těžký oříšek. Byly tam nějaké záludnosti? Cítil jste tam zákruty, ze kterých jste měl obavy, zda je vymanévrujete?
Úplně na každém kroku a každou minutou. Těch problémů je pořád celá řada a nejsou zdaleka rozhodnuté. Sice sám je rozhodnuté mám, ale musí souhlasit i další lidi, památkáři, majitelé. Neztratit genius loci je těžký a prvořadý úkol, ale zároveň se tam musí dostat lidi, aby se tam nebáli, aby tam neměli depresi. A aby, i když to na ně působí krásně a kouzelně, si neřekli, podruhé to už vidět nemusím.

Dobře, ale jak dalece vy se řídíte hlediskem propojení minulosti s přítomností s výhledem do budoucnosti?
To je pro mě úplně zásadní. V Ostravě cítím esencionalizovanou éru industriální epochy a na tom se to všechno staví.  Na přeměně nebo posunutí této atmosféry, která byla prvoplánově výrobní, racionální a tak dále. Tahle materie se musí přeměnit v něco jiného.

Důležitá je dobrá spolupráce mezi architektem a investorem. Jak to vypadalo mezi vámi a Janem Světlíkem? Dal vám nějaké mantinely, které nesmíte překročit?
Ne, ale volné ruce jsem taky neměl. Já prostě cítím, že pan Světlík mantinely neříká, ale ve skutečnosti je dává. To se musí poznat. Aby člověk nebyl frustrovaný, že dostává příkazy, musí sám odhadnout, kde jsou meze. Vědět, s jakým klientem pracujete, kde jsou jeho meze a kam směřuje, je strašně důležitá stránka práce architekta a vycítit to je hrozně těžké. Když se to pozná, získá se vzájemná důvěra a máte pocit, že pracujete bez omezení.

Obecně, jak dalece potřebujete mít limity při tvorbě? Vzpomněla jsem Borise Podreccu, ten rád pracuje s limity, protože jestliže je nemá, jeho fantazie nepracuje?
Přesně tak. Když limity nemám, tak si je vymýšlím. Jeden pro mě důležitý limit je využít síly peněz do maxima. Další limity jsou v tom, aby to, co člověk udělá, bylo přijato nejen jako nějaký výjimečný a nápaditý dům, ale že také zapadá do kontextu a že bude v budoucnosti přijat do organismu města, do života lidí. To je strašně těžký mantinel, strašně těžký limit.

S jakým nejbizarnějším zadáním jste se osobně setkal?  Obrátil se na vás investor, který řekl, jste špičkový architekt, postavte mi tedy dům, který nemá nikdo na světě?
Ne, to ne, ale já bych pro takového člověka asi nepracoval. Navíc nejsem tak špičkový architekt, to je všechno relativní.

Jaký byl Petr Kellner?
To už je strašně dávno. On už bydlí jinak, od té doby se strašně změnilo. Pamatuji ho jako skvělého, velmi citlivého člověka.

Nepřel se s vámi?
Diskutoval.

Jak často odmítáte realizace? Stává se to často?
Nevím, jestli to je často, ale odmítám.

Stalo se vám někdy, že nějaký projekt zůstal na papíře a nezrealizoval se?
Ano, jistě.  Za minulého režimu to bylo úplně normální, to se nepostavilo skoro nic, protože se strašně dlouho projektovalo a strašně dlouho stavělo. Teď je to trošku jinak. Projektuje se adekvátně dlouho a staví se velmi rychle. To je fajn, výsledky práce člověk vidí docela rychle.

Myslíte, že architekti mají práci? Že se uživí dnes lehce?  Vy tu nouzi nemáte, vy tu práci vždycky dostanete.  Myslíte si, že jsou na tom všichni architekti stejně?
Kvůli krizi je práce daleko méně, to je jasná věc. Přitom práce kolem nás je všude spousta. Jsem vždycky příznivcem intervencí, aby se nevkládaly příliš velké peníze do nějakých jednorázových záležitostí. Naše města jsou ve skutečnosti hodně krásná a moc nepotřebují, aby se investovalo do zvelebení jejich center. Je třeba se dívat i na jiné věci, na postranní ulice, nevkládat nesmyslné prostředky do dláždění tolika hektarů plochy historických měst. Šílím, když vidím množství různých kamenných laviček a fontánek, a přitom je o kus dál zdevastované město.

To máte pravdu. Když si vezmeme jenom Ostravu, v sobotu nebo o víkendu je její centrum vylidněné. Duše města je někde úplně jinde, možná v nákupních centrech na perifériích nebo v Karolině. Je to bolest všech evropských měst, že se centra o víkendu vylidňují nebo jsme výjimeční?
Pro nás město nepředstavuje společenskou hodnotu, jak bych si představoval.

Jste nositelem mnoha ocenění, mezinárodních cen. Kdybyste měl vypíchnout projekt, který je vašemu srdci nejbližší, kterému jste věnoval hodně energie, do kterého jste ponořil srdce, který by to byl?
V nejživější paměti má člověk Gong, protože to je prožitý projekt se vším všudy. Od konceptu po realizaci.  Mám ho rád i z toho důvodu, že nestál mnoho peněz a že se každá investovaná koruna proměnila v tříkorunu, možná ještě více. To se mi na tom hodně líbilo. Když tam přijdu na nějakou kulturu, jsem šťastný, že je přijatý, že se to povedlo.
A pak je to ještě průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, což je projekt, který byl veřejnosti dobře přijat.

Občas se objeví pojem „hvězdná architektura“. Vzpomeňme na Ptačí hnízdo v Pekingu, luxusní hotel v Dubaji. Je to pro vás inspirace? Chtěl byste být podepsán pod takovýmto projektem?
To, co řeknu, je skoro k neuvěření, ale nechtěl. V televizi teď běží pořad o fantastických projektech a o tom, jak se tam uplatnily zvláštní technologie. Naposledy jsem sledoval známé Guggenheimovo muzeum v Bilbau. Mě tyto projekty rozčiluj, protože se tam ztrácí mnoho peněz, a zdá se mi, že na to není doba. Jsem z podstaty obyčejný a skromný člověk a mě tyto fantastické projekty příliš do transu neuvádějí.
Ale pozor, je jedna výjimka, a to jakmile v tom je opravdu nějaká technická chytrost, jako je most v Jižní Francii, tuším 2,5 km dlouhý, který se vznáší téměř nad oblaky. Tam jihnu, protože to je úžasný technický, ale taky intelektuální výkon.

Kdy ještě jihnete? Kdy se vám srdce krájí? Vy jste loni oslavil 60 let, určitě bylo hodně gratulantů. Jste úspěšný muž, vše se vám daří. Co ještě od života čekáte?
To zní, jak by se už mělo bilancovat.… Ani nečekám nic, nemám vysněné cíle. Já beru život tak, jak jde, a jsem vděčný za každou věc, která přijde. Důležité je, aby vůbec přišla, protože jednoho dne se může stát, že už nepřijde, a je konec. Mně se nějak dařilo, daří, měl jsem štěstí na dobrou práci, na spolupráci s dobrými investory. Buď to bylo štěstí, nebo jsem to nějak ovlivnil, nevím.

Nebo je to z hůry dáno.
I to tak třeba může být.

(redakčně kráceno)