Člověk nemusí být věřící, aby se vydal na pouť, říká cyklopoutník Pavel Voříšek

Brno - Když ho poprvé oslovili, aby vyrazil na pěší pouť z Brna na Velehrad, jeho odpověď zněla: nikdy. Další rok přeci jen vyrazil a zalíbilo se mu to natolik, že už se putování nevzdal. Na kole projel Evropou do Říma i Santiaga de Compostela. Naposledy letos v létě vyrazil s partou nadšenců na pouť u příležitosti cyrilometodějského výročí. Za měsíc ujeli na kole tři tisíce kilometrů, navštívili Istanbul, Soluň i Benátky a projeli půl Evropy.

S jakými dojmy jste se vrátil zpátky? 

Myslím, že až třeba po měsíci si to člověk mnohem víc uvědomí, vyrýsují se pozitivní zážitky. Člověk je možná tak nastavený – na začátku si uvědomuje to špatné a těžké, protože toho bylo taky požehnaně, a pak si teprve začne uvědomovat ty dobré věci.  Takové perličky dobra, protože toho bylo na té cestě strašně moc. Projeli jsme i chudé země, kde člověk nemá vůbec nic, má rozpadlý barák, a přitom dokáže pohostit, rozdat se. 

Cesta k písmu ale nebyla Vaše první cyklopouť, že? 

Byla to moje třetí. Už jako malý kluk jsem měl sen, že projedu Evropu na kole. Jak je člověk starší, tak sny odkládá. Ale bylo to tam někde schované. První impulz byl, když jsem se dostal do kontaktu s lidmi, kteří šli pěšky z jižní Moravy do Říma, taková pouť v jubilejním roce 2000. V roce 2008 jsem byl poprvé osloven, jestli nechci jít na pěší pouť na Velehrad. Tehdy jsem řekl: Nikdy! V životě bych nic takového nešel, nemám čas. Nikdy neříkej nikdy, netrvalo dlouho, byl tomu v podstatě rok a vyrazil jsem na pouť na Velehrad. To byl první impulz. Už kdysi dávno jsem přemýšlel o tom, jet na kole do Santiaga de Compostela. Nakonec mi to bylo rozmluveno, a já jsem vyrazil do Říma. 

Jak na vás ta první cesta zapůsobila? 

Bylo to neuvěřitelné, protože člověk zažije spoustu úžasných setkání – jak na pouti do Říma, tak i do Santiaga. Možná právě o tom ta pouť je - že člověk potká lidi, kteří mu odpoví na spoustu zajímavých otázek, aniž by chtěl. První příjezd do Říma byl neuvěřitelně emotivní. Když jsem viděl poprvé věžičky katedrály, jenom jsem kleknul na kolena a říkám: Ty jo, jsme tady! Po 1200 kilometrech úplně cítíte slzy v očích a doléhá na vás každý zážitek z celé cesty.

Cesta k písmu

Starší cyriliceČtveřice poutníků ve složení Pavel Voříšek, Vojtěch Weiss, Dáša Rybářová a Marta Vyskočilová na kolech vyrazila na svoji cestu v červenci z Oslnovic na Znojemsku. Pouť po stopách Cyrila a Metoděje, respektive celou anabázi, která skončila příchodem věrozvěstů na Moravu, zdárně ukončili 24. srpna příjezdem na Velehrad. Cesta přes Istanbul, Soluň a Benátky byla dlouhá přes 3 000 kilometrů a trvala přesně 30 dní. 

Celou dobu s nimi jel podpůrný tým, který pouť natáčel a pravidelně přispívali taky na svůj blog.


Takže se vám putování zalíbilo i proto, že cesta dodá váhu samotnému cíli? 

Rozdíl mezi turistikou a poutí je, že opravdu zpomalíte na rychlost kola nebo pěší chůze a máte možnost přemýšlet o věcech úplně jinak. A hlavně nejdete za památkami nebo odpočinkem. Ten čas, který máte na přemýšlení, je neuvěřitelný dar, který si člověk sám dá už jenom tím, že se pro to rozhodne. Nejlepší, aby člověk poznal, co mu dá pouť, je vydat se na ni. Je samozřejmě potřeba v tom hledat nějaké zamyšlení, zklidnění nebo duchovní rozměr, ale ještě jednou opakuji: nemusí být člověk věřící, aby se vydal na pouť. Ukázkou je taková pouť do Santiaga de Compostela, kam proudí spousty poutníků, z nichž mnozí jsou nevěřící a něco tam hledají, třeba i Boha.

Jaké to je, být poutníkem v 21. století? Otevíralo vám to dveře, nebo jsme cítili spíš nedůvěru? 

Větší nedůvěra je možná tady u nás. Je to zvláštní, asi se máme o co bát. Zažili jsme samozřejmě i odmítnutí, ale pouť už kdysi dávno ve středověku znamenala nejistotu - v tom, že když člověk vyjde, jestli se vrátí. Možná i proto je to pro lidi zajímavé. Nechat to prostě, jak to bude, uvidí se. Někdo říká necháme to na náhodě. Já říkám necháme to na bohu. Každý tomu říká jinak. Zažili jsme neuvěřitelné přijetí třeba na Balkánu. Snad jediná nepříjemná věc, která se nám stala, bylo, že nám vykradli auto. Ale jinak neuvěřitelné přijetí. A mnoho dalších vzácných přijetí a setkání.

Na které vzpomínáte nejraději?

Musím říct jedno, kde jsem bohužel nebyl, protože jsem řešil servis auta. Tři cyklisti jeli sami Maďarskem, v zemi, kde není nikomu rozumět. Šli do hospody požádat o vodu a sprchu a nakonec to dopadlo tak, že dva kluci, kteří uměli trochu anglicky, je vzali domů. Byli to opravdu chudí lidé, ale oni je pohostili, pozvali je, povídali si, dali jim dárky na cestu. Ti nejchudší lidi z vesnice je pozvali domů a byli z toho neuvěřitelně nadšení. Ti, kteří mají nejmíň, ještě mohli dát. Ale nebyl to jediný případ. Jeli jsme třeba jen okolo, požádali o vodu a taková fakt stará babička nám dala ještě sáček švestek. Ani jsme nemuseli říkat, že jsme poutníci. 

Vy jste se po cestě pravidelně účastnili i bohoslužeb. V jakých jazycích jste je zažili? 

Třeba mše v maďarštině byla velice zajímavá, protože to je jazyk, kterému není vůbec rozumět. Tady je vidět význam Cyrila a Metoděje, protože když jsme byli v zemích, kde liturgii není rozumět, chápu, proč kníže Rastislav vyslal poselstvo, aby žádal o učitele v jejich jazyce. Když člověk má něčemu porozumět, musí to být v jeho jazyce. Cyril a Metoděj na to šli velice chytře, můžeme se od nich učit. Jsou obrovský vzor, co se týká Evropy a Slovanů. Ti dva se snažili Evropu sjednocovat. Nebýt jich, zůstali bychom pod vlivem pasovských biskupů a dneska bychom všichni mluvili německy. Pánbůh zaplať za ty dva, kteří přišli v ten správný čas. Zajímavé bylo, že když jsme projížděli slovanskými zeměmi, bylo zase mnohému velice dobře rozumět.

Jak jste vůbec vymýšleli trasu Cesty k písmu? 

Řešili jsme, kudy s největší pravděpodobností celá mise mohla jít. Nechtěl jsem jít jenom po stopách Cyrila a Metoděje, chtěl jsem jít cestou, která vedla Slovany k jejich písmu. Je potřeba si uvědomit, kde byla učiněna důležitá rozhodnutí. Co člověk, který chtěl v té době něco udělat, musel absolvovat. Kníže Rastislav se tady na Moravě rozhodl, že když už mají přijmout křesťanství, tak aby tomu rozuměli. Zjistil, že od pasovských se toho nedočká, tak se rozhodl, že to zkusí na východ. Vyslal svoje poselstvo, které šlo s dary a žádostí do Konstantinopole, kde sídlil Michal III. Šli s velkým rizikem po nezabezpečené římské cestě, přes dodnes „divoké“ území.

Římských cest jste se drželi i vy, že? 

Ano, zvolili jsme nejpravděpodobnější cestu. Ta římská samozřejmě nevedla z Oslnovic, kde jsme začínali, ale cestou jsme ji opravdu potkávali. První část putování tedy vedla po stopách vyslanců knížete Rastislava. První rozhodnutí bylo tady na Moravě, druhé rozhodnutí, které bylo velice zásadní, byl Istanbul, kde císař Michal III. rozhodl, že ti nejlepší lidé pro tuto misi jsou Cyril  a Metoděj. Další cesta vedla z Istanbulu do Soluně, kde tito dva žili, a byla to i cesta, po které z Istanbulu šli. Část cesty ze Soluně do Benátek jeli na lodi, protože to bylo nejpohodlnější a nejbezpečnější. A potom byla nejlepší cesta z Benátek po jantarové stezce nahoru, na Velkou Moravu. 

Trasa to tedy byla opravdu historická… 

Na první pohled se může zdát, že jde o šílenství mladých lidí, kteří se rozhodli udělat něco bláznivého. Ale jde tam opravdu o historický kontext. 

Na výpravu ve stopách historie jste ale byli dost multimediální – psali jste na blog, natáčeli dokument,… 

To měl na starosti doprovodný tým. Ti se starali o natáčení, budou připravovat dokument. Byl to velký kus práce a myslím, že se to vyplatilo. Všechna tato nová media jako sociální sítě jsou novým nástrojem slova a šíření myšlenek, i proto jsme touto cestou vykročili. Je to i o tom ukázat a inspirovat. Já jsem o tom nikdy nechtěl nějak moc mluvit. Až po cestě do Santiaga jsem zjistil, že je o to zájem. I to patřilo k důvodům, proč to dělat takhle multimediálně.

 

Víte o někom, koho jste inspiroval natolik, že na váš popud opravdu vyrazil na pouť? 

Je to zajímavé, ale spousta lidí. Mně přijde reálná pouť na Velehrad, kde si to lidi zkusí, zjistí, jestli by něco takového vůbec realizovali. Tato pouť je zajištěná mnohem líp než ta do Santiaga de Compostela a stačí si vybrat, odkud se vydáte. Takových lidí, kteří na ni vyrazili, znám dost.

Vy jste poutníky potkali i na cestě zpět. Poslední ráno jste se setkali právě se skupinou pěších poutníků mířících na Velehrad. Byla to náhoda? 

Nebylo to úplně domluvené, protože jsme nevěděli, jestli to budeme stíhat. Oni na nás nakonec počkali a bylo to neuvěřitelné přivítání, musím jim za to opravdu poděkovat. Tohle byl jeden z nejsilnějších momentů. Potkali jsme se na hoře svatého Klimenta, kde bylo velkomoravské hradisko, kde Cyril a Metoděj učili své žáky a připravovali písmo. Byly tam uloženy i ostatky jednoho z prvních papežů, Klimenta. Pro nás nevýznamný kopeček je velice významný pro naši historii. 

Takže tohle byl váš nejsilnější zážitek z pouti? 

Nejlepší je zážitek cesty samotné, když člověk sedí na kole sám a šlape do nějakého kopce. Okamžiky, kdy člověk může přemýšlet.  

Pavel Voříšek

Pavel Voříšek

Dvaatřicetiletý Pavel Voříšek už má za sebou po letošním létě celkem tři cyklopouti – první vedla do Říma, druhá do Santiaga de Compostela. Na letošní třetí cyklopouť celý tým vyrážel z jeho rodných Oslnovic na Znojemsku.