Pražské jaro – zmařená příležitost

21. srpna 1968 ukončil vstup armád Varšavské smlouvy reformní procesy uvnitř komunistické strany, potažmo celé společnosti, takzvané pražské jaro. Podle všeho přišlo jen to, co nevyhnutelně přijít muselo. V Československu se hrála příliš vysoká hra a všechny trumfy držel v rukou Sovětský svaz. Ačkoliv vedení KSČ stanoviska Moskvy, minimálně v posledních měsících, znalo, společnost byla neustále ujišťována o nezávislosti naší politiky a podpoře sovětských soudruhů. O to větší pak byla deziluze ze skutečnosti a návratu na pozici poslušného vazala.

O plané naději roku 1968 hovořili v Historii.cs historici Jitka Vondrová z Ústavu pro soudobé dějiny, Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů a Jan Mervart z Univerzity Hradec Králové.

Pražské jaro má několik výkladů. První je, že si komunisté vyřizovali mocenské spory mezi sebou, ale po nás ostatních jim nic nebylo, stejně jako nám po nich. Druhý výklad je, že šlo o grandiózní reformu socialismu, která kdyby se bývala vydařila, ukázala by, že je socialismus funkční. A třetí je ten, že to skutečně začalo tak, že si komunisté mezi sebou vyřizovali mocenské ambice, čímž pootevřeli dveře společnosti, která toužila po svobodě a normálním životě.
Vondrová: V soudobé historiografii převažuje názor třetí – pražské byl jaro nejdříve pokus o reformu, která měla řešit ekonomické problémy a funkční nedostatky systému, ale velmi brzy, především vlivem poměrů v komunistické straně, přerostla v pokus o zásadní změnu systému. Pražské jaro jako pokus o demokratizaci přerostlo v pokus o demokracii.

Bárta: To, co začínalo jako vnitrostranický spor, který veřejnost de facto nezajímal, během několika týdnů, maximálně měsíců, přerostlo v obrovský hybný proces, do kterého se veřejnost zapojila a požadovala určité změny a reformy. Otázkou zůstává, jak daleko byli reformisté v KSČ ochotni jít, aby nějak nezpochybnili vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti.

Mervart: Patřím k těm, kteří s touto interpretací v české historiografii nesouhlasí. Mám pocit, že je tato teze prosycena dnešním pohledem na věc a že trošku ahistoricky zamlžuje historický proces pražského jara. Je naprosto zřejmé, že KSČ spustila proces, který se jí vymkl z rukou. Na druhou stranu otázky typu navrácení kapitalistického systému a pluralitní demokracie buržoazního typu, tehdy ve společnosti mimo KSČ nijak nedominovaly.

Říkal jste, že to je ahistorické, ale vzpomínám si, že mezi mladými lidmi byly takové diskuse, že by měla vzniknout aspoň ještě jedna strana, volali po pluralitě, ostatně měla být založena sociální demokracie, KAN de facto plnil funkci strany a je otázka, jak by se dál vyvíjela K 231. Navíc se chtěly rehabilitovat a zmodernizovat strany Národní fronty, dále lidovci a socialisté.
Mervart: To bezesporu, jenže ty debaty nevybočovaly z modelu Národní fronty, kde všechny strany spolupracují. Takže v případě, že by tam bylo připuštěno nějaké uskupení, neměla to být opozice, to by bylo mimo rámec i těch nejreformnějších úvah. Oproti tomu spousta mladých lidí byla ovlivněna radikální levicí na Západě, debatami o maoismu, trockismu a dalších směrech, takže i ta ekonomická reforma podle nich byla slepá ulička.

Vondrová: Také průzkumy veřejného mínění neukazovaly, že by se měl zavést kapitalismus, šlo opravdu o menšinový názor. Většina lidí si představovala nějaký socialismus demokratického typu. Ovšem společnost třeba toužila po zachování svobody slova, s čímž reformní komunisté nepočítali a pořád se pokoušeli ji nějak omezit. Do konfliktu se společností si jít ale netroufli, a tak vždycky couvli. Společnost také čekala uzákonění svobody sdružování a shromažďování. To všechno byly věci s režimem neslučitelné.
Navíc si v samotné KSČ probíhal rozsáhlý diferenciační proces, kdy část KSČ šla v požadavcích tak daleko, že připouštěla možnost opozice i zpochybnění vedoucí úlohy KSČ a možnost ucházet se o moc ve volné soutěži politických sil.

Mervart: Požadování svobody slova se nerodí po lednu 1968, tato záležitost je, minimálně v intelektuální sféře, prakticky přítomna od druhé poloviny padesátých let a je prosáklá celou tou dekádou zlatých šedesátých let. Na druhou stranu jako si řada reformních politiků z oficiálního proudu dokázala představit, že svoboda slova bude jen dočasná, než se svrhne minulý establishment, celá řada dalších lidí si zase dokázala představit, že svoboda slova bude permanentní součástí budoucího socialisticko-demokratického modelu.

Já si dost dobře neumím představit svobodu slova, svobodu shromažďování a současně čtvrtý článek Ústavy (Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence).
Vondrová: To si neuměla představit ani Moskva, proto bylo toto uzákonění, tedy po zrušení předběžné cenzury, od počátku neustále předmětem kritiky ze strany Moskvy.

To je moje teorie, že rok 1968 byl z hlediska Sovětského svazu zcela legitimní, protože by se jim začal hroutit systém.

Petr Pithart říká, že kdyby nebylo výhrůžek ze Sovětského svazu a od ostatních zemí Varšavské smlouvy, komunisté by se začali drolit daleko dřív?
Bárta: Samozřejmě to nebyl svět uzavřený ve vakuu, ale myslím, že komunisté by se sami dřív drolit nezačali. To prostě nebylo v jejich myšlenkovém vybavení. Nedošli tak daleko, aby uznali, že by se mohli vzdát vůdčí úlohy strany. Dříve nebo později by došlo k tomu, že by se pokusili reformní proces zbrzdit.

Vondrová: Je otázka, jakou roli tady hrál tlak z venku. Upřímně vzato, společnost o něm asi příliš nevěděla. Sice věděla, že se konalo nějaké shromáždění v Drážďanech v březnu 1968, ale vedení KSČ ji ujišťovalo, že Sovětský svaz reformní proces podporuje, považuje ho za vnitřní záležitost Československa a nemíní do něj zasahovat. Ostatně ani předsednictvo KSČ nebylo informováno o tom, co se v Drážďanech odehrálo skutečně. O výhrůžkách a snaze zastavit jakékoli reformy. Proto nevím, jestli se KSČ mohla začít drobit pod tlakem zvenku, když tlak zůstával dlouhou dobu skryt a vyjevil se teprve v červenci.

Mervart: Mně nepřijde úplně funkční rozdělovat jako Petr Pithart v té knížce, která je vynikající naprosto, píše o tom, že je tady nějaká KSČ a společnost, že tady jsou nějací ovládaní, kteří najednou poznají, že KSČ ztrácí kontrolu, a začnou vystrkovat růžky.
Tady je přece československá společnost, jejíž neoddělitelnou součástí je KSČ, takže bych spíše hovořil o spojitých nádobách a určité interakci. Samozřejmě existovaly hlasy těch, kteří si dokázali představit, že cenzura je přechodný jev. Oproti tomu ten tlak zdola (zejména z městských organizací KSČ, například pražských) dohnat ty reformy dál, než bylo předem stanoveno v oficiálním proudu pod vedením Alexandra Dubčeka, nebyl úplně malý.

Petr Pithart kromě jiného říká, že komunistická strana by zůstala součástí politického spektra, ale nebyla by vedoucí silou, když to zjednoduším. Ale navazuji na to, co jste vlastně říkal vy: kde vlastně bylo centrum toho politického a společenského pohybu, když se to, jak KSČ říká, začalo vymykat z rukou?
Vondrová: Nevím, jestli je vhodné mluvit o nějakém centru, mně to evokuje takzvané druhé centrum, které se často objevovalo v argumentaci Sovětů. Centrem dění stále byla KSČ, která ten proces začala, byla silně diferencovaná a během osmi měsíců se silně radikalizovala, takže proreformní proud postupně nabýval převahy a část KSČ už směřovala k občanské společnosti. Třeba pražská městská organizace šla ve svých představách o reformě skutečně až k demontáži celého systému.

Mervart: U této otázky je důležité se ptát po tom, z čeho se pražské jaro rodí. Rodí se minimálně z krize ekonomického systému Československa, z krize politické identity i politického systému a z krize ideologie.
A když jsme u centra a řekne se KSČ, měli bychom vědět, co si pod tím představit. To jsou ekonomičtí experti, intelektuálové, historici, filozofové, lidé z aparátů KSČ, kteří dříve plnili převodovou páku na úrovni propagandy, ale nyní svou roli vidí jinak, diferencovaně. Je to generace politiků, která studovala v Moskvě na přelomu 40. a 50. let, a předpokládalo se, že bude typickou generací stalinských soudruhů. V průběhu kariéry a v průběhu 50. let, v nesmírně těžkopádném procesu destalinizace, si však začali uvědomovat, že politický systém, jak byl nastaven po únoru 1948, je nadále neúnosný.

Měla komunistická strana na to, udržet se v čele toho pohybu? Přece jenom Akční program, pokud si vzpomínám, z dubna 1968 se ve společnosti setkal s příkrou kritikou, protože nestačil požadavkům, které ze společnosti vycházely. A to byl duben?
Vondrová: Akční program byl připraven někdy v půli února, a vzhledem k tomu, že mocenský spor v KSČ, který začal mezi Novotného a Dubčekovým křídlem, konzervatisty a progresivními, nebyl vlastně ukončen, jeho přijetí bylo stále odkládáno, než se vyřeší tento vnitřní konflikt. Přišel tak v momentu, kdy požadavky šly mnohem dál, než předkládal Akční program. A kdy zde navíc působil silný tlak rodící se občanské společnosti, ale i Moskvy a jejích spojenců. S Akčním programem byla totiž připravována poměrně dalekosáhlá politická reforma, která nakonec nemohla být předložena, protože by to Moskva nedovolila.

Objevují se teorie, že kdyby nezasáhla Moskva, komunistická strana by reformní proces brzdila nějakým způsobem sama, jak zde ostatně už zaznělo?
Bárta: Komunistická strana měla veškeré podmínky na to, aby stála v čele toho procesu, měla organizaci, tradici, členstvo, základnu. Byli tam ekonomové, intelektuálové, vůdčí typy společnosti. Takže i kdyby došlo ke vzniku dalších politických stran (nejspíše sociální demokracie, která by jako socialistická strana zapadala do pokračování socialismu), KSČ měla veškeré předpoklady pro to, aby přinejmenším volby v roce 1968 vyhrála ve své intenci a opětovně pokračovala ve vedoucí úloze, nicméně už ne tak jednoznačné a ne tak nekontrolovatelné.

Vy si myslíte, že by volby vyhrála?
Vondrová: Myslím, že si to nemyslela v té době ani KSČ sama. Takže když se rozhodovala na jaře 1968, jestli se mají v květnu uskutečnit volby do národních výborů, musela přihlédnout k tlaku zdola, že není možné konat volby na základě nedemokratického volebního zákona a že je třeba předložit novelu volebního zákona. Ale i a samo vedení KSČ diskutovalo, zda je možné jít do voleb nebo ne. Nakonec převážil názor, že situace je tak nejasná a nejistá, že je volby třeba odložit, počkat, až se situace konsoliduje a bude pro KSČ příznivější a také až bude vyjasněna otázka, jak se bude utvářet politický systém, kde měla hlavní roli hrát Národní fronta a ostatní subjekty jako partneři komunistické strany.

Mervart: Když se ohlédneme za obdobím 40 let komunistického režimu, tak nezažijeme dobu, kromě přelomu 40. a 50. let, kdy by vůdčím politikům komunistické strany bylo tolik tleskáno, kdy by se stali veřejnými tribuny na jedné straně, ale zároveň velice obdivovanými lidmi. Když si vezmete Dubčeka, to je politik takřka západního typu. S úsměvem skáče do bazénu v plavkách, je schopen na diskusi přijít, byť není žádný velký intelektuál, aniž by měl dopředu položené a schválené otázky. A to je vlastně pražské jaro. KSČ sice měla trošku obavy z voleb, na druhou stranu i KSČ začíná dělat politiku, která se nebojí formulování veřejných požadavků a otázek.

Mluvili jste o diferenciaci právě uvnitř komunistické strany. Ovšem je podstatné, jaká byla diferenciace v těchto souvislostech v silových složkách, armádě a bezpečnosti a samozřejmě také v milicích, což byla sice taková armáda „načerno“, ale měla moc. Tam byl zajímavý pokus generála Prchlíka, který upadl v zapomnění široké veřejnosti. Byl to pokus trošičku se emancipovat vůči Sovětskému svazu, za což ho komunisté „odstřelili“ už v květnu?
Bárta: Ozbrojené složky byly vždy oporou režimu, byly vždy konzervativní, aspoň jejich vedení, a patřily k tomu, co Sověti a potažmo i českoslovenští komunisté považovali za nutnou doménu komunistické strany, aby mohli nějakým způsobem vládnout dál ve státě. Ovšem i zde docházelo, stejně jako v celé společnosti, ke snaze o reformy. Například na ministerstvu vnitra volaly po reformách jako první základní organizace KSČ.

Také tam měli nejvíc informací o tom, co se ve společnosti děje…
Bárta: Nejvíc informací měla Státní bezpečnost, ale ta se také nejvíce stavěla proti pražskému jaru. Na ministerstvu vnitra měla totiž nejvíce důvodů k obavám o svou další existenci. Protože co oni uměli? Uměli pronásledovat vnitřní opozici, ale pro to nebylo v myšlenkách pražského jara místo. Ta diferenciace byla tedy velká. Například řadu lidových milic bylo v roce 1969 potřeba zrušit nebo aspoň kádrově pročistit, mnoha organizacím byly odebrány zbraně, protože se komunisti báli, že by milicionáři nezakročili v případě zásahu proti občanům vlastního státu. A též Sovětský svaz po srpnu tlačil na to, aby bylo v ozbrojených složkách dosaženo velice rychle normalizace, aby se stabilizovala situace a opět se staly podporu režimu. To se podařilo, zejména u ministerstva vnitra, velice rychle.

Nebyla likvidace generála Prchlíka symptom neschopnosti pohnout se dál?
Vondrová: Řekla bych, že to byl zbytečný ústupek ze strany Dubčeka. Prchlík se spolu s ministrem vnitra Pavlem snažil omezit nadměrnou moc Státní bezpečnosti. Prosazoval Pavlův plán rozbít ji na rozvědku, která by spadla pod vládu, a kontrarozvědku, která by byla značně omezena a spadala pod vnitro. Tento návrh narazil na nesouhlas vedení KSČ i vlády, takže Pavel nakonec na podnět Dubčeka a Černíka připravoval plány, jak Státní bezpečnost udržet jenom pod jiným názvem, Ústřední zpravodajská správa. A zde se setkal s podporou Prchlíka, který od února spravoval státní administrativní oddělení ÚV KSČ, jedno z nejdůležitějších oddělení, které mělo na starosti silové složky.
Prchlík začal ve spolupráci s progresivními částmi armády, jako byla třeba Vojenská politická akademie, připravovat také novou vojenskou doktrínu, která by Československu dávala možnost v případném konfliktu přežít. Ta stávající předpokládala, že Československo vydrží tři měsíce a pak všichni zahyneme. To samozřejmě naráželo na prudký odpor sovětské strany. Sověti proto využili tiskové konference generála Prchlíka z poloviny července, v době vrcholící krize, a protestovali. Dubček nakonec vyšel sovětské straně vstříc a vyřešil to tím, že celé oddělení zrušil, a tím Prchlíka této funkce zbavil.
Z logiky sovětské moci jakožto velmoci to není nic překvapivého, jde o záležitost mocensko-strategického charakteru. Podobné zákroky se dějí i v jiných společensko-mocenských uspořádáních, dodnes můžeme najít desítky takových příkladů. Ano, týká se to Československa, nicméně na jakoukoli odstředivou tendenci, která by Československo přibližovala směrem někam k neutralitě nebo k odstupu ze sovětské sféry vlivu, by musela přijít nejtvrdší reakce z hlediska logiky moci.

Dodejme tedy, že generál Prchlík po srpnu 1968 skončil ve vězení.

Byl tu jeste jeden problém, který komunisté museli nějak vyřešit, šlo o rehabilitace. Nejdříve začali rehabilitovat pouze stranické obětí, ale pak přišla veřejnpst s tím, že by se mělo hovořit o Horákové, že by se mělo hovořit o Píkovi, vznikla K 231, což byl klub podle paragrafu za rozvracení republiky. Jak k tomu tehdy přistupovala komunistická strana?
Bárta: Rehabilitace byly jedním z faktorů, který rozhýbal společnost, která se o ně velice zajímala, a jakmile o nich začala informovat i média, staly se podnětem k zapojení společnosti do dění pražského jara a byly jedním z hnacích motorů pražského jara.

Mervart: Rehabilitace na úrovni, o které jste hovořil, byly z oficiálních reformistických kruhů do jisté míry tolerovány, ale i podporovány. A umím si představit, že i rehabilitace týkající se nekomunistických obětí nebo bývalých komunistů, jako byl Záviš Kalandra, odsouzený v procesu s Miladou Horákovou, mohly reformnímu procesu i samotné KSČ dodat zpětně jistou legitimitu. Ze stejného důvodu, jako byly procesy v 50. letech. Byl to prostě celospolečenský mobilizační moment. Přitom jak jsme hovořili o volbách a alternativách ke komunistické straně, důvěra, kterou by při důsledném provedení rehabilitací dostala by byla mimořádná.

Bárta: Rehabilitace sice probíhaly a tresty byly rušeny, nicméně v řadě případů zůstaly takzvané zbytkové tresty, které byly rušeny až v 90. letech a některé zůstaly.

Vondrová: Dále je potřeba připomenout, že se také řešilo revoluční zákonodárství po únoru 1948, ale KSČ rozhodla, že vše zůstává v platnosti. A rovněž zůstávala otevřená otázka mimosoudních rehabilitací, které se do srpna nepodařilo uzavřít, a po srpnu už k tomu nebyla samozřejmě vůle.

Mluvíme o tom, jak všichni chtěli větší svobodu, pluralitu. Nicméně nebyl jen Vasil Bilak, Kolder, Švestka a další, kteří byli na špici takzvaných konzerv, ale byli to i někteří občané. Co takový dopis 99 pragováků? To byl dopis dělníků z pražské pragovky do Sovětského svazu, že mají obavy o další osud této země a socialismu v ní a že by měli zasáhnout. Bylo to spontánní, nebo řízené, tyto akce?
Vondrová: Byly to akce lidových milicí, které byly onzervativní složkou KSČ. V době, kdy vrcholil československo-sovětský konflikt, v době Varšavy, tak zorganizovaly podepisování tohoto dopisu.

Bárta: Dopis podepsalo 99 pragováků, pragovka v té době měla přibližně 3 000 zaměstnanců. A nebyli to vždy pragováci, ale i jejich rodinní příslušníci. Jednalo se tedy pouze o malou část společnosti, která se nemínila smířit s reformním pohybem ve společnosti, protože byla spjata s minulostí natolik, že se od toho nedokázala odpoutat. Na druhou stranu se to velice hodilo sovětské propagandě, která vždy podporovala podobné masové akce.

Když mluvíte o tom, že v Sovětském svazu měli rádi tyto masové akce, reakce veřejnosti na dopis 99 pragováků byla velmi prudká, až vzteklá. Neuvědomili si třeba něco o stavu společnosti?
Mervart: Když se podíváme na tehdejší média, většina byla silně proreformní. V tomhle má Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti naprostou pravdu. A reakce samozřejmě byla velmi prudká.
Na druhou stranu to ale není jen 99 pragováků. Přece jenom to odráží jistý segment společnosti, jehož představivost nešla za model socialismu sovětského typu. A kdybychom si kladli otázku, jak je možné, že pražské jaro je tak rychle potlačeno a československá společnost tak rychle znormalizována. Nejsem si jist, že odpověď bude pouze v zastrašování a klasickém normalizační schématu.  Možná bychom zjistili, že tento segment byl daleko větší, jen možná v průběhu pražského jara nedostával tolik prostoru nebo nechtěl do veřejného diskursu příliš pronikat, protože by mohl, lidově řečeno, dostat přes držku.

Bárta: Protireformní tendence ve společnosti nebyly pražským jarem potlačeny, ale spíše utlumeny. Lidé, kteří byli proti pražskému jaru, si totiž netroufli se nějak prezentovat. Nezbývá tak než vlastně obdivovat takové pragováky, kteří se odvážili jít s kůží na trh. Za pražským jarem je skryta řada lidských tragédií, sebevražd bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, vězeňského lékaře v Ruzyni a dalších. Pohled na tuto problematiku tedy není jednoduchý.

Byla elita komunistické strany, nemyslím novináře, spisovatele, filozofy, myslím mocenskou elitu, dostatečně vybavena na to vést společnost k demokratizaci, zdali ne k demokracii?
Mervart: Nejsem si úplně jistý, co myslíte slovem demokracie. To má spoustu významů.Myslím, že nikdo z nich si ji nepředstavoval v tom dnešním významu, a těžko jim to můžeme zazlívat. To komunisté nemají ve své myšlenkové výbavě.
Ovšem i v nejužším vedení najdeme nejrůznější osobnosti. Krásně to odrážejí paměti Zdeňka Mlynáře. Ostatně právě Mlynář výrazně kritizoval neprogramnost celého proudu, což je možná jeden z nejzásadnějších faktů. Střetávalo se tam totiž několik rovin, takže je velice těžké hovořit o nějakém konsenzu na úrovni vedení KSČ.

Jde spíš o to, jestli na to stačili intelektuálně, jestli si uvědomovali, že si ukousli přiliš velký kus chleba, který nemůžou nikdy sníst?
Vondrová: To si uvědomovali určitě. Navíc od určité doby, zhruba od května 1968, to nemělo jednoznačné a slušné řešení ani pro ně. Buď mohli jít do konfliktu s vlastní společností, což nemohli, neboť k realizaci reformního programu potřebovali její podporu. Anebo mohli jít do konfliktu se Sovětským svazem a jeho spojenci. Na to si samozřejmě netroufli, to bylo nemyslitelné. Dubček nakonec spoléhal na to, že to vyřeší sjezd. Plánoval posílit centristické křídlo a možná zavést nějaké restrikce v duchu požadavků Sovětského svazu. Jenže Sověti nemohli sjezd připustit, protože jeho vyústění bylo velmi nejisté.

Bárta: Dubček musel dělat kompromisy neustále, protože převaha reformistů ve vrcholných orgánech nebyla až taková, aby si mohli dovolit ignorovat názory konzervativního křídla. Ostatně Dubček se dostal v lednu k moci díky tomu, že byl nejsnáze volitelný pro všechny z těch, kteří se spojili pouze proto, aby svrhli Novotného.

Profesor Václav Černý ve svých Pamětech říká, že lidé od komunistů chtěli příliš, že to byla mezinárodněpolitická situace a požadavky veřejnosti a společnosti byly nerealistické?
Vondrová: Chybou politiků asi bylo, že včas neudělali nějaké restrikce, když věděli, jaký je postoj Sovětského svazu. A to i za cenu, že přijdou o podporu ze strany společnosti, o popularitu, v které si tak libovali.

Mervart: V zásadě to nemělo jednoznačné a slušné řešení. Na druhou stranu taktika nakonec zvolená, tedy mimořádný sjezd KSČ, myslím nebyla úplně slepá ulička. Sověti to nechtěli připustit, ale ani sovětské politbyro nebylo jednotné a sám Brežněv s invazí váhal strašně dlouho. Koneckonců mocenské poměry se mohly změnit i v Sovětském svazu. Nehovoříme o Ulbrichtovi a o Polsku, které silně tlačilo na pacifikaci dění v Československu, ale jinak byly karty otevřenější. Pochopitelně však ze Sovětského svazu těžko mohlo přijít něco jako pražské jaro.

Bárta: Situace byla velice složitá a vedení nemělo východisko, kterým by si zachovalo veškerou čest. Buď muselo uhnout tlaku lidu, nebo tlaku Moskvy. Samo sebe tak dostalo do situace, kterou už nemohlo zvládnout.

Mervart: Restrikce využil Wladyslav Gomulka po roce 1956, byla to vlastně polská normalizace jinými metodami, vlastně sama od sebe, bez invaze.

Já vím, že historici nemají rádi alternativní historii, že to je taková skoro polobulvární záležitost, ale přesto bych se zeptal, a kdybyste odpověděli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pokud budete ochotni odpovědět: Co by se stalo, kdyby nepřišli Sověti?
Vondrová: Tak by se konal mimořádný 14. sjezd a asi by záleželo na tom, jak by dopadl, což tehdy nikdo nevěděl. Situační zpráva ze srpna 1968 soudila, že vyústění sjezdu je velmi nejisté, že strana je velmi rozdělena, silné pozice drží konzervativní křídlo i radikálové. Předpokládám ale, že by se Dubčekovi podařilo prosadit svou centristickou pozici – reformu v podobě Akčního programu. Asi by následovaly velmi omezené reformy, protažené na deset let, jak předpokládal Mlynář, a určité restriktivní kroky – omezení svobody slova, zrušení nebo omezení činnosti K 231 i KAN a určitě nepřipuštění obnovy sociální demokracie.

Mervart: Kdyby tedy skutečně došlo k 14. sjezdu a začaly by být důsledněji realizovány reformy z Akčního programu, mohl se tam otevřít prostor nikoli pro reformy na úrovni Akčního programu, ale pro nastavení mantinelů – slušnějšího chování k satelitům. Když se podíváme na to, co se děje po nástupu Michaila Gorbačova, který hodnotí brežněvovskou éru jako období naprosté stagnace, zástoje toho nejhoršího vývoje, ekonomického, politického i morálního, mohlo k této změně úhlu pohledu dojít už na přelomu 60. a 70. let a uvolnění v rámci sovětského bloku mohlo nabýt úplně jiné dynamiky.

Bárta: Já si především myslím, že Sověti museli přijít. Ale to slyšet nechcete, takže vám musím říct něco jiného. Kdyby došlo k mimořádnému 14. sjezdu, pravděpodobně by se pozice reformistů velmi posílila, nicméně tak jednoznačnou převahu v orgánech by neměli. Asi by sáhli především k ekonomickým reformám a politické reformy by nějak omezili, něco by se uskutečnilo, něco ne. Politická pluralita by se vznikem dalších politických stran neuskutečnila, případně pod přísnou kontrolou a v rámci Národní fronty. A pokud by došlo k naplnění reformních požadavků, Akční program představoval nejvyšší možnou metu, ke které by komunistická strana sáhla nakonec.

(redakčně kráceno)