Plánování apokalypsy

Zda na našem území skutečně byly umístěny jaderné zbraně, nejsme schopni spolehlivě dokázat, dokud se úplně neotevřou ruské archivy. Vše ale naznačuje tomu, že srpnová invaze v roce 1968 představovala vhodný okamžik, jak naplnit tajnou smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem o umístění jaderného arzenálu na našem území. Jisté je, že zde vznikla tři plně funkční jaderná sila, která po celou dobu střežil a spravoval speciální útvar sovětské armády. A že většina tehdejších sovětských činitelů přítomnost jaderných hlavic více či méně přímo potvrzuje.

O hře na konec světa hovořili v Historii.cs z 11. května historici Petr Luňák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu a Oldřich Tůma. Moderoval Vladimír Kučera.

Pánové, byly u nás jaderné zbraně sovětské, nebo nebyly?
Luňák: Existují důvody se domnívat, že u nás byly. Nemáme to, čemu se říká kouřící revolver, například dokument, který by to přímo dokazoval. Nicméně z kontextu sovětské strategie a plánů Československé lidové armády vyplývá, že o tom není pochyby a že tady zhruba dvě desetiletí sovětské jaderné zbraně skutečně byly.

Byly to nosiče, nebo jenom hlavice?
Tomek: Hlavice samy o sobě by měly smysl jedině v případě, kdyby byly určené pro Československou lidovou armádu, která měla několik typů zbraní, na něž mohly být tyto hlavice použity. To byly zejména operačně taktické rakety SS-1 Scud a taktické rakety Luna neboli FROG a později ještě další typy. Potom to mohla být i jaderná munice pro dalekonosná děla, minomety i letecké bomby, protože Československá lidová armáda měla i letouny SU-7, které byly schopné nosit jaderné bomby, ale koncem 80. let to byla už zastaralá technologie.

Ale pokud tady byly sovětské hlavice, musely zde být i sovětské nosiče?
Tomek: Nějaké nosiče tady byly se Střední skupinou sovětských vojsk. Byla tady jedna raketová brigáda a sovětská raketová brigáda rozmístěna poblíž Hranic na Moravě koncem roku 1983. Jde o známou reakci na rozmisťování amerických raket Pershing. To je ale jiná kapitola.

Tůma: Je zajímavé, jak se k tomu staví bývalí činitelé komunistického režimu. Třeba někdejší náčelník štábu generál Vacek říká, že tady byly. Ale bývalý ministerský předseda Lubomír Štrougal ve svých Pamětech píše, že po něm Sověti chtěli, abychom se tvářili, že tady jsou, aby si to na Západě mysleli, ale ve skutečnosti tady nebyly. Bezpečně bychom to věděli, kdybychom měli v ruce sovětské dokumenty, ale nemáme.

Luňák: Je třeba dodat, že postavení Československé lidové armády a československého frontu, tak jak byl vytvořen v roce 1960, bylo v rámci Varšavské smlouvy unikátní. Československá lidová armáda totiž jako jediná stavěla svůj vlastní front se samostatným bojovým úkolem. Do 80. let stál v jeho čele dokonce československý generál, velitel Západního vojenského okruhu.
Československá armáda byla od druhé poloviny 50. let vybavena raketovou technikou k vystřelení nebo k použití jaderných zbraní (zmiňovanými nosiči R-11 Scud a později modernizovanou verzí R-17) a od podpisu smlouvy v roce 1965 se vede debata o tom, jakým způsobem jaderné zbraně československé armádě zpřístupnit, aby zároveň zůstaly pod kontrolou Sovětského svazu. Vyřešila to invaze v srpnu 1968 a rozmístění sovětských vojsk na československém území.

Vy jste říkal, že všechny indicie svědčí pro to, že tady ty sovětské hlavice byly. Jaké to jsou indicie?
Luňák: Jsou to především československé bojové plány – od 60. let dostává Československá lidová armáda samostatný úkol dojít během několika dnů až na území východní Francie za použití jaderných zbraní.

A nemohly to být ty československé?
Luňák: Československé byly nosiče, hlavice zde nebyly. Proto je v roce 1965 uzavřena vysoce tajná mezistátní dohoda, na jejímž základě měly být do roku 1967 vybudovány tři depoty, tři úložiště, sovětských jaderných hlavic pod sovětskou správou a v případě hrozby válečného konfliktu předány k použití Československé lidové armádě. Takováto situace byla až do roku 1968 nebo 1969.

Říká se, že už Klement Gottwald a zásadně Antonín Novotný odmítali přítomnost sovětských vojsk, a dokonce se vytvářejí spiklenecké teorie, že celé pražské jaro 1968 bylo kvůli tomu, aby se tady mohla sovětská vojska etablovat?
Tůma: Tehdejší vedení KSČ asi skutečně z tohoto sovětského požadavku nadšené nebylo, nicméně odmítnout to se neodvážili, dohoda byla podepsána a stavební práce a další přípravy probíhaly. Zpochybněna přitom nebyla ani během pražského jara, takže práce dál pokračovaly.
A představa, že by Sověti dokonce nějakým způsobem nejen tolerovali, ale možná inspirovali uvnitř KSČ nějaký pohyb, který by vedl k nahrazení Novotného někým, kdo by byl „náchylnější“ poslouchat sovětské představitele, je přitažená za vlasy. Z toho všeho, co víme, jak sovětský blok fungoval a jak se Sověti ke svým satelitům vztahovali, to neobstojí.

Luňák: Když se československé velení vrátilo k otázce, zda je ve společenské situaci z jara 1968 záhodno uvažovat o pokračování toho projektu, doporučení bylo kladné, jelikož bojeschopnost československé armády zcela vyžaduje rozmístění jaderných zbraní. Také je však doporučováno nebrat sem prozatím sovětský personál (mělo jít o 750 až 800 lidí, kteří měli být v civilu, aby nebudili pozornost) a obstarávat obsluhu úložišť speciálně vyškolenými československými vojáky.

K tomu ale nedošlo…
Tomek: Dohoda o krytech Javor byla velice tajná, v plné míře bylo v Československu do té věci zasvěceno jen několik desítek lidí. A je zajímavé, že sovětská vojska by tady do roku 1968 byla naprosto protiprávně, bez vědomí parlamentu, veřejnosti, ale komunistické vedení si s tím absolutně nelámalo hlavu. Šlo pouze o to to utajit.

Bylo by tady úložiště se sovětskými vojáky a nikdo by o tom nevěděl?
Tůma: Ano, ale v porovnání s tím, jak to potom doopravdy dopadlo, by to pořád byla ta lepší varianta.

Jak po srpnu 1968 souvisel jaderný kontingent se Střední skupinou vojsk, tedy těmi konkrétními okupanty?
Tomek: Existoval tam speciální režim. Utajováni byli jako spojovací útvary, byl to uzavřený objekt, kde byly ubytovací prostory, hřiště a tak dále a žilo to naprosto svým životem i v rámci Střední skupiny vojsk.

Tůma: Z hlediska operačního byli podřízeni přímo Moskvě, nikoli vedení Střední skupiny vojsk u nás.

Ve své knize Plánování nemyslitelného píšete o tom, že v NATO byla praxe dvojího knoflíku, takže u jaderných zbraní měl knoflík jak rozhodující velitel americké armády, tak spojenecké armády. U nás byla také teorie nějakého dvojitého knoflíku? Střílela by Československá lidová armáda nebo sovětská armáda z našeho území jaderné zbraně?
Luňák: Tam je potřeba udělat rozdíl. U amerických, ale i britských a francouzských strategických zbraní (mezikontinentální rakety atd.) žádný dvojitý knoflík nebyl. Tam šlo o rozhodnutí těch, kteří je měli. Co se týče československého případu, vydání a nasazení jaderných zbraní bylo vysloveně na rozhodnutí sovětského generální štábu, což přesně specifikuje smlouva z roku 1965. Čili žádný dvojknoflík nebyl.
Otázka je, co by se stalo, kdyby skutečně k nějakému konfliktu došlo. Navzdory plánům a veškerým dostupným dokumentům si nejsem jistý, jestli by byl ten který velitel (jedné či druhé strany) ochoten ten knoflík zmáčknout. Z historie Spojených států známe případy, kdy se uvažovalo o nasazení jaderných zbraní – v Koreji, ve Vietnamu, v první válce v Perském zálivu, a výsledek vždy byl: to nelze, to je nepřijatelné. Od 60. let se tedy vytvořilo jakési jaderné tabu, i když netvrdím, že ho sdíleli i sovětští maršálové.

Václav Vítovec, Nadace Železná Opona:
O tom, že tu byla jaderná munice, svědčí několik důkazů. Bývalý ministr obrany generál Vacek jasně řekl, že v Československu jaderné zbraně byly. Jasně to potvrdil generál Nagoviče, který společně s panem Kocábem vyprovázel vojska Střední skupiny vojsk v roce 1990. A stejně se vyjádřil i generál Vorobljov, který velel Střední skupině sovětských vojsk. Další je, že když jsme dokonale prošli vnitřek vlastního bunkru u Míšova v Brdech, našli jsme nářadí a komponenty, které nejsou kompatibilní s žádným zařízením v technické části vlastního bunkru.
Bunkr v Brdech se zřejmě jako jediný ve východní Evropě uchoval proto, že během dělení Československa zde bylo uskladněno několik set tun mincí a později se sem převezly čtyři tisíce ostatků vojáků wehrmachtu, kteří zahynuli v době okupace v českém protektorátu.

Luňák: Do poloviny 60. let se předpokládalo, že po počáteční fázi konfliktu se nám podaří uskutečnit předstihující útok a během několika dní přenést konflikt hluboko na území západní Evropy. V druhé polovině 60. let, kdy poměry v Československé lidové armádě trošku polevily, se několik odvážlivců pokusilo o analýzu, jak by to v případě konfliktu vypadalo, a prognózy to nebyly nejlepší. Kdyby NATO skutečně použilo jaderné zbraně československý front by během několika dnů zřejmě přestal existovat. Pro teritoriální obranu Československa byly totiž vyčleněny pouze jedna tanková a jedna vševojsková divize a tři cvičné. Ti českoslovenští vojáci, kteří se do takového uvažování vůbec pustili, si proto kladli otázku, co to je za bojový plán, který nepočítá s tím, že bychom byli schopni se nějakým způsobem účinně bránit, kdyby k tomu nakonec došlo.

Mám takové podezření, že by se řada lidí nebránila, že by se tady moc nebojovalo?
Tomek: Vzhledem k tomu, že by na naše území dopadla řada jaderných úderů, otázka by nezněla bránit se, ale přežít. Prognózy hovořily třeba o dvou milionech mrtvých. Bylo to neuvěřitelné zahrávání si s ohněm.
V roce 1968 několik odborníků z Vojenské politické akademie připravilo memorandum s názvem „Konstituovat a formulovat československé státní zájmy ve vojenství“. V tomto naprosto ojedinělém prohlášení vyzývali k odstranění možnosti vzniku válečného konfliktu, protože ten by byl naprosto proti zájmům tohoto národa – jednalo by se totiž o jeho neexistenci.

Jak se na to dívali naši politici? Reagovali vůbec? Když má země má svou roli v takto významných plánech, jsou za to politici odpovědní.
Tůma: Já myslím, že si tu otázku takto nekladli. Oni byli prostě součástí mechanismu, jistě doufali, že k něčemu takovému nedojde, ale kdy by se k něčemu schylovalo, jistě by plnili, co by po nich z Moskvy chtěli. Tam žádná samostatná politika nebyla. V tom je memorandum z Vojenské akademie opravdu něčím zvláštním, také Sověty rozčílilo.
Na druhou stranu všechno vojenské plánování, mapy, tabulky a disciplína svého vlastního druhu, vždycky krásně vypadá na papíře, ale ve skutečnosti je vojenský svět zvláštní a hranice mezi reálným a tím, co je jen potřeba vykázat nadřízeným, propustná. Vojenské plány je potřeba brát s určitou opatrností. Rozhodnutí vždycky měli v rukou politici a politické rozhodování se těmito šablonami neřídilo a byla tam přece jenom nějaká větší odpovědnost.

Luňák: V od druhé poloviny 50. let se ve východním bloku rozevírají nůžky mezi politickou realitou a vojenskými plány. Chruščov usiluje o demilitarizaci studené války a v roce 1958 dokonce mluví, zřejmě vážně, o možnosti stažení sovětských vojsk z Polska a Maďarska. Pak rozdmýchá berlínskou krizi, která se mu úplně vymkne z rukou, všechno dopadne úplně jinak. Chruščov vyjde z krize oslaben a vojenské velení si od té chvíle, co se plánů týče, dělá, co chce.
Za Brežněva je to ještě horší v tom, že zatímco Chruščov měl snahu nějakým způsobem studenou válku demilitarizovat, Brežněv působí jako arbitr mezi jednotlivými mocenskými skupinami. Například v roce 1968 jedna skupina generálů žádala jeden druh raket a druhá skupina jiný druh raket. Brežněv nakonec rozhodl, že se bude dělat všechno a ještě k tomu přidají jeden druh. A sovětské vojenské plány vypadaly, jak vypadaly, také proto, že lidé jako Koněv nebo Grečko měli formující zkušenost druhé světové války. Když čtete Grečkovy projevy, máte pocit, že se skutečně těší, až si to zase někdy zkusí. A tito lidé po nástupu Brežněva už nemají nikoho, kdo by se je snažil tlumit. To neznamená, že by si vojáci dělali úplně, co by chtěli, ale co se vysloveně vojenských věcí týče, mám pocit, že politická kontrola byla mnohem menší, než jakou se snažil vyvíjet třeba Chruščov.

Václav Vítovec, Nadace Železná Opona:
Tyto depoty se začaly budovat v 60. letech. Tři byly v Polsku, dva v bývalém východním Německu, tři v Bulharsku, jeden v Maďarsku a tři v Československu. Dohromady jich bylo dvanáct a každý depot byl zdvojen (v případě Míšova v Brdech jsou oba identické depoty od sebe asi 400 metrů). Bulletin of the Atomic Scientists z roku 1991 udává, že v bývalém východním bloku bylo uskladněno 3.000 kusů obecně jaderné munice, z toho 2.100 kusů byly hlavice pro rakety a bomby určené pro letadla. Na jednotlivé depoty tedy přicházelo v úvahu průměrně 85 až 131 kusů obecně jaderné munice, ale mohly tu být i jaderné granáty a bomby pro letadla.

Naše plány, ale i plány NATO vždy počítají s tím, že útok začne ten druhý. Mysleli to ti vojáci vážně?
Tůma: Přece jenom je tam trošku rozdíl. Východní plány sice počítaly, že konflikt začne útokem imperialistů, ale pak následoval okamžitý protiútok a ofenzivní operace na území protivníka. Zatímco západní plánování počítalo s tím, že první fáze konfliktu bude znamenat obsazení v zásadě celé kontinentální Evropy, možná až po Pyreneje nebo Gibraltar východními armádami. A teprve potom, zhruba jako za druhé světové války, se plánovalo, že se to otočí.
Plány sovětského bloku se pak měnily až v posledních letech za Gorbačova, kdy se vojenské plánování snažilo přizpůsobit změněné politické situaci.

Jaké hlavice se počítalo, že v těch úložištích byly? O čem se uvažuje?
Tomek: Pro rakety Scud by to byly hlavice o síle asi 50 kilotun, hirošimská bomba měla 11 kilotun, takže veškeré jaderné hlavice by byly silnější než to, o čem víme.

Kam by to dostřelilo?
Tomek: Rakety FROG střílely asi do vzdálenosti 70 kilometrůa Scud až 300 kilometrů. Ale v 80. letech jsme měli v Československé lidové armádě i modernější zbraně. Od roku 1984, 1985 to byly třeba OTR-23 Oka s doletem téměř 500 kilometrů. (To už bylo na hranici pozdějších jednání mezi Sovětským svazem a Spojenými státy o likvidaci raket středního a kratšího doletu, která byla podepsána v prosinci 1987, odpalovací zařízení OTR-23 tam nakonec nespadala.)

Když jsme tedy podepisovali petice, aby se nerozmisťovaly za naší západní hranicí Pershingy, u nás byly podobné zbraně?
Luňák: Pershingy byly odpovědí na rozmístění raket SS-20. Německý ministr obrany Helmut Schmidt přednesl v roce 1977 velmi dramatický projev, v němž upozorňoval, že na rozmístění sovětských raket Západ neodpovídá adekvátně, a tak se rozmístily Pershingy.

A kde byly SS-20 rozmístěny?
Tomek: Jelikož měly dolet 5.000 kilometrů, bylo zbytečné je převážet, takže byly pouze v Sovětském svazu. Byla to velice utajovaná technika s obrovskou ničivou silou, každá raketa totiž měla tři samostatně naváděné hlavice o síle 400 kilotun. Není divu, že z toho byl Západ velice nervózní.

Tůma: Na přelomu70. a 80. let bylo v západní Evropě obrovské hnutí proti rozmístění zbraňových systémů, které měly tuto nerovnováhu nějakým způsobem vyrovnat. Přesto je Západ rozmístil a v odpověď na to přišly jako druhá vlna na naše území sovětské rakety SS-12. Rozmístěny byly na Moravě, ale ty potom byly staženy právě na základě dohody v roce 1987, čili v roce 1988 byly od nás staženy. Přesně 25 let to bylo nedávno, které se tohoto týkají.

Kdy si myslíte, že Rusko otevře archivy, které se týkají této problematiky. O NATO víme skoro všechno, tam jsou poměrně otevření.
Luňák: I co se týče východního bloku, toho víme docela dost. Obzvlášť v České republice se odtajnilo téměř všechno a byli jsme v tom naprostým pionýrem. Také jsou už k dispozici dokumenty z polských archivů a něco z bývalých východoněmeckých archivů. Ze Sovětského svazu máme pouze jeden plán z roku 1946.
Na rozdíl od západních plánů, jejichž smyslem je konflikt nějak mírnit a dovést k vzájemně přijatelnému kompromisu, toto v sobě východní plány nemají. Ty naopak počítají, že pokud konflikt vypukne, tak ať dopadne jakkoli, půjde o poslední historický zápas mezi silami pokroku a reakce.
Je to dobře vidět na hypotetickém nasazení interkontinentálních raket, což byla vždy velká science fiction, a na systému zvaném „mrtvá ruka“, který Sovětský svaz budoval od 70. let. V případě, že by byl Kreml vybombardován a sovětské vedení zlikvidováno, někde v Urale pod jedním ze žulových kopců by bylo několik důstojníků, kteří by nakonec stiskli tlačítko.

Hrozilo někdy, že i u nás uložené jaderné hlavice budou použity? Byl krůček od toho, že přijde sovětský generál a řekne, napumpujte to tam?
Tůma: Tradičně se nejblíže uvažuje o tom, že to bylo v roce 1962, ale to tady tyto zbraně nebyly. A mluvíme-li o době od roku 1969 a dál, v roce 1983 proběhlo cvičení, které vyvolalo jakousi paniku, i když někteří zase říkají, že žádná panika nebyla. V posledních dvaceti letech studené války prostě už situace, kdy by se hrálo o minuty, nenastala.

Luňák: V letech 1980 až 1983 skutečně sovětské vedení došlo k závěru, že by mohl nastat nenadálý jaderný útok ze strany Západu. Ale protože Západ nic takového nechystal, byla to skutečně spíš jen panika než skutečná krize.  

Přesto, kdyby se něco přihodilo, co by bylo stříleno na nás?
Tomek: Byly by to většinou zbraně podobného charakteru a tříd. Třeba Bundeswehr měl ve své výzbroji rakety Pershing 1, které byly zhruba na úrovni raket Scud, včetně toho, že byly na kapalné palivo. Rakety Honest John, což byla raketa krátkého doletu, kolem70 kilometrů. Jestli byly přímo na naše území zaměřeny mezikontinentální strategické střely, netušíme a těžko se to dozvíme. Vyloučené to není, protože nešlo jenom o první sled, ale počítalo se, že sem přijde druhý sled, Příkarpatský vojenský okruh, který se sem bude muset dostat ze Sovětského svazu přes území Polska nebo z Polska přes Slovensko a bude pokračovat na západ místo vybitého prvního sledu. Je logické, že veškeré přístupové cesty nepřítel zlikviduje, aby nemohly přicházet posily. Tohle by mohlo určitě nastat.

Luňák: Od poloviny 50. let, kdy do NATO vstoupila Spolková republika Německo, se západní plány proměnily a linie obrany se přesunula na hranice mezi oběma bloky. Nikdy se však neplánovaly výraznější operace na území protivníka. Až v70. a 80. letech přichází nová strategie – útok proti přicházejícímu druhému sledu. V NATO kolem toho byla velká debata, kdy se zvláště evropští spojenci obávali, že těmito plány západní strategie ztrácí svůj obranný charakter. Nakonec to nebylo v rámci NATO přijato v původní, ale v ořezané podobě.
Tato proměna velice souvisí s úlohou konvenčních zbraní v západní strategii. Celou dobu se bavíme o jaderných zbraních, ale myslím, že hlavní zlom, který východní velitelé a maršálové nemohli strávit, byl pokrok, kterého NATO a západní armády dosáhly v konvenční oblasti. V 80. letech Ogarkov a všichni tito potentáti mluví o tom, že chytré konvenční zbraně západních armád jsou svou ničivostí srovnatelné s jadernými zbraněmi a jako by najednou začali pochybovat o schopnosti své plány naplnit.

Já bych se ještě vrátil k roku 1968. Nebyl pro Sovětský svaz vývoj v roce 1968 u nás nebezpečný i vojensky? Neměli pocit, že by se československá armáda třeba chtěla emancipovat, osamostatňovat?
Tůma: V sovětském rozhodování, které nebylo jednoduché a trvalo měsíce, to jistě nějakou roli hrát mohlo. Stejně tak výroky generála Prchlíka o nezbytnosti změnit velitelské struktury Varšavské smlouvy, aby mohli rozhodovat i nesovětští členové. To všechno v daném politickém kontextu mohlo přispívat k domnění, že na Československo ani na jeho armádu nebude spolehnutí. Nemyslím si ale, že by to bylo hlavním důvodem.
Je pravda, že ještě dlouho po srpnu Sověti dělali nátlak na československé vedení a využívali každý případ, kdy se vojáci Československé lidové armády v prezenční službě účastnili třeba hokejových výtržností proti sovětským vojskům. To pak zvlášť vyzvedávali a měli to jako doklad, jak mohou spoléhat na spojenectví československé armády.

Objevily se později, když normalizace už trošku vyměkla, tendence po mírném osamostatnění nebo sebeuvědomění si československých vojáků?
Tomek: Za normalizace ne. Naopak v roce 1984 byl přijat požadavek sovětské strany, že se Československá lidová armáda musí modernizovat, takže se nakoupily zbraně asi za 3,5 miliardy korun. Někdy koncem 80. let už jsou v dokumentech z jednání našich delegací v Moskvě viditelné tendence se vším úplně nesouhlasit a trochu hájit svůj názor, zejména co se týkalo výdajů, protože ekonomická situace se zhoršovala a na to museli brát ohled.

Jak na nás nahlíželo NATO jako na vojenskou jednotku československou? Brali nás vážně, nebo nás brali jako totální otrocký satelit?
Luňák: NATO bralo Československou lidovou armádu jako plnohodnotnou a zcela srovnatelnou se všemi ostatními. Přestože ani v době, kdy tady jaderné zbraně nebyly, by nebyl československý front schopen plnit své úkoly, budil poměrně velký respekt.

Tomek: O to víc Západ nemohl připustit, aby československý front splnil svůj úkol z počátku 60. let, to znamená dojít až někam k Lyonu. Jak by to dopadlo, kdyby se skutečně vojska dala do pohybu, je opravdu velká otázka. Slyšel jsem zajímavý postřeh, že na Západě měli docela respekt z jedné československé vlastnosti, improvizace.

Myslíte, že bychom bojovali dobře, kdyby došlo ke konfliktu, o kterém jsme tady celou dobu mluvili?
Tůma: Armáda je zvláštní organismus. Je na rozhodování jednotlivce, jestli se mu chce, nebo nechce. Všechno funguje po úplně jiné linii, vojáci dostanou rozkaz a nikdo jim nevysvětluje, kam a proč jdou. Počítat s tím, že by armáda nefungovala, by bylo odtržené od reality.

Luňák: Zajímavé je, že ve vojenských plánech se předpokládá, že západní společnost přivítá východní vojska, že v německých městech pokrokové síly komunistické strany a levých sociálních demokratů vytvoří pokrokové vlády. Nevím, co by tam z těch měst zůstalo. Nebo způsob, jak se měly československé jednotky bránit proti jadernému napadení, byl: vyvést je z místa jaderného úderu. To je čirá fantazie. V té chvíli by nikdo nevěděl, co se děje.

Já pochybuji, že by na obou stranách někdo někoho vítal, kdyby na něj nasypal jaderné zbraně.
Tomek: Velkou neznámou je i účinek jaderných zbraní, jestli by se vojska dokázala pohybovat, jakým způsobem, jak by fungovalo zázemí, komunikace. Nejspíše by nastal obrovský chaos a v praxi by to vypadalo daleko hůř než na papíře.

Luňák: Vezměte si jen průběh invaze roku 1968, kdy se některé sovětské jednotky ztratily, jiné zůstaly bez paliva. Přitom to bylo v regionu, který znaly, obsadily ho bez odporu a bez jaderných zbraní. Myslím, že by to byla věc, kterou by vůbec nikdo nebyl schopen dohlédnout.

Neumíme si představit, jak by to vypadalo, kdyby se zbraně z těch úložišť vytáhly a začalo to?
Tůma: To je druhá strana této historie – jaký odpor jen pomyšlení na to vzbuzuje. Jaderné zbraně ale přece jen svou roli sehrály. Použít je bylo něco tak nemyslitelného, že se asi na obou stranách vytvořil jakýsi morální nebo civilizační blok. Takže jedním z důvodů, proč se studená válka aspoň v Evropě nezměnila ve válku, bylo vědomí těch strašných důsledků.

Takže i ty, jak se říká, zelené mozky byly spíše mozky než zelené.

(redakčně kráceno)