„Přírodní katastrofy zvládám lépe než války,“ říká Zuzana Derflerová Brázdová

Jako odbornice na výživu, hygienu a epidemiologii a přední spolupracovnice WHO pomáhá v místech, kde přírodní katastrofa, válka, sociální vyloučení, ale někde i přebytek způsobily výživové problémy dětí. Je autorkou mnoha odborných článků, učebních textů. Hraje na klavír a violoncello, závodila v triatlonu. S přednostkou Ústavu preventivního lékařství profesorkou Zuzanou Derflerovou Brázdovou hovořila v pořadu Před půlnocí Pavlína Pilařová.

Studovala jste klavír, zpívala jste. Kde se ale vzala láska k violoncellu? Nechtěla jste se hudbě věnovat profesionálně?
To by asi pobavilo všechny mé učitele. Rozhodovala jsem se mezi violoncellem a příčnou flétnou a svěřila jsem se s tím profesorovi Bedřichovi Havlíkovi. Ten mi řekl, že flétna nepřipadá v úvahu, že budu doma pištět a že to poleze každému na nervy. A bylo rozhodnuto. Když jsem ho pak požádala, jestli by mi sehnal ochotného a trpělivého učitele, nabídl se, že mě bude učit on sám. A tak jsem měla tu čest k němu chodit rok a půl roku, až do jeho smrti, jako ke svému prvnímu učiteli.

Místo hudby jste si nakonec zvolila medicínu. Říká se, že je výhodou, když lékař
hraje na hudební nástroj, protože se dokáže oprostit od starostí a relaxovat?
Pro každého je dobré, když hraje na nějaký hudební nástroj. Hudba je potřebou každého člověka.
Lékaři by nějakého koníčka mít měli, ať už hudbu, nebo něco jiného. Důležité je aktivně se věnovat nějakému jinému oboru. Vztah mezi o lékaři a pacienty je předem dán, takže se můžeme začít brát příliš vážně. Proto je dobré mít nějakého složitějšího koníčka, který nám ukazuje, že naše schopnosti zas až tak úžasné nejsou, že bychom měli pokorně hledat i své nedostatky a snažit se učit od druhých.

Já o vás vím jednu zajímavost.  Na své cesty jste brávala violoncello s sebou, i když to není zrovna skladný nástroj?
Ano, to máte pravdu. Až do 11. září jsem létala s violoncellem. 11. září 2001 jsem byla dokonce na cestě do Uzbekistánu a měla jsem s sebou violoncello. Už cestou zpět to bylo náročné kvůli bodci. To je součást nástroje, kterou v letadle nevidí nikdo rád.

Od roku 1987 se věnujete hygieně výživy. Tehdy se toho o výživě nevědělo mnoho. Velký rozvoj nastal až po roce 1989, kdy se zpřístupnila zahraniční literatura, mohlo se cestovat do zahraničí a poznat trendy ve výživě?
Máte naprostou pravdu. Obor výživa byl u nás vnímán téměř identicky jako dietologie nebo gastroenterologie, hodně z terapeutického hlediska, se zaměřením na individuální potřeby pacienta. Jenom trochu se do něj promítala nějaká epidemiologie, ale více spíš potravinářství. Až s příchodem revoluce jsme pochopili, co všechno nám do té doby utíkalo, a začali jsme s kolegy budovat obor nutriční epidemiologie a komunitní výživy.

Vaší nejužší specializací je výživa dětí, především dětí v ohrožení. Často za tím účelem cestujete do zahraničí. Jsou ale děti v ohrožení z důvodu výživy i u nás v České republice?
Jistě, že jsou u nás ohrožené děti z hlediska výživy. Takové je v podstatě každé dítě, které se narodí s nízkou porodní hmotností, děti zanedbané, anebo děti s diagnózou spojenou s poruchou výživy. Takže takovéto děti tu jsou.
Můj obor, komunitní výživa, se však soustředí hlavně na výživové potřeby populačních skupin, ať už menších, nebo větších, z hlediska řešení zdravotních problémů, anebo zabezpečení potravinami. U nás máme vlastně dvě takové větší skupiny. Jedna je ohrožená z přebytku, protože v České republice, stejně jako v celé Evropské unii, roste dětská nadváha a obezita. Obezita v dětství přitom znamená, že se velmi pravděpodobně vyvinou další poruchy zdravotního stavu, které budou jedince provázet celý život. A potom je druhá skupina – děti ohrožené z nedostatku. Sociální nůžky se u nás přece jenom rozevírají. Máme projekty, které děláme dohromady s romskými zdravotními asistenty. A už i u nás jsou lokality, které jsou dobře známé všem zdravotníkům díky špatné výživě dětí a dětské populace.

JAR, Kosovo, Zimbabwe, Jemen, Čečensko, Náhorní Karabach, Turecko a další, to jsou jen namátkou země, kde jste byla pomáhat. V čem spočívá vaše práce v takovýchto zemích?
Těch oblastí je více. Záleží na zadavateli, na potřebách, na tom, co tam jedu zrovna řešit. Například v Zimbabwe hledali nějakého neúplatného výživáře, který by byl schopen vést práci mezinárodního týmu na vytvoření protokolu výživy dětí HIV pozitivních matek. V té době se do afrických zemí velmi snažily dostat firmy, které vyrábějí náhražky mateřského mléka. Ty firmy byly známé a nebezpečné ve schopnosti korumpovat nejen politiky, ale také odborníky, kteří tam měli odvést objektivní práci. S kolegy z USA a JAR a mnoha dalšími jsme se proto snažili udělat nepodplatitelný protokol, který nebude ovlivněn pohledy firem, které obrovsky profitují už jen z malého omezení kojení.
V Čečensku tehdy byla válka, takže jsme se tam pod záštitou Světové zdravotnické organizace snažili zmapovat, co tam lidem a dětem chybí. Zprávy ruské strany totiž nebyly pravdivé. Dodnes si myslím, že to bylo úmyslné, nejen neschopností popsat skutečný stav. A podobné to bylo v Kosovu, ale složitější o to, že jsme museli zvlášť pracovat s Albánci, zvlášť se Srby a zvlášť s Romy, protože tyto populační skupiny spolu, z povahy té války, nebyly schopny navzájem komunikovat.
A když jsem pracovala ve Střední Asii, mnohdy jsem dělala krátká školení lékařům, kteří byli pod vlivem nesmyslných mýtů. Kolegové výživáři v Uzbekistánu například doporučovali, aby ženy přes léto nekojily, protože mateřské mléko v horku kysne v prsu. A to přestože všichni absolvovali lékařskou fakultu. Takže úkoly byly rozdílné, stejně jako byla různá ta místa.

V daných zemích také navrhujete potravinové koše. Jak se to sestavuje? Musíte vycházet z potravin, které jsou v té zemi přístupné a dostupné?
Nestačí nám udělat seznam dostupných potravin v zemi, ale potřebujeme se zaměřit na menší populační skupinu. Potřebujeme, aby to bylo dostupné v blízkosti rodiny, maximálně v obci, anebo jen kousek od ní. Běžný modul tedy vypadá tak, že se během tří týdnů snažím zjistit reálné možnosti a z nich vytřídit potraviny na doporučené, vhodné a zdravé, ale také na ty, které by děti v určitém věku neměly vůbec dostat. A pak se snažím dohledat, co se s těmi potravinami děje.
Ty potraviny jsou totiž v daném místě často k dispozici, ale z nějakého, mnohdy velmi zvláštního důvodu se vůbec nedostanou až k dětem. To byl třeba problém v Keni, kde mají v mnoha rodinách avokádo, výborný zdroj energie se spoustou nenasycených mastných kyselin, ale z důvodu tradice nebo výdělku se k dětem nedostane. V Pamíru to samé platí o vajíčkách. Takže pokud nejde o hladomor nebo o obyvatelstvo v utečeneckém táboře, většinou se dají získat lokálně dostupné potravinové zdroje, které jsou pro děti potřebné.

V které zemi se vás ta situace nejvíce dotkla?
To je opravdu těžká otázka. V žádné zemi, kam jezdím řešit výživu dětí v ohrožení, není radostná situace. Vždy se snažím od toho oprostit. Kdybych nad těmi dětmi jen plakala, neudělám žádnou práci. Nemám to ráda tam, kde se bojuje, protože tam je vždy příliš mnoho nenávisti a je explicitně jasné, proč tam ty problémy nastaly. Podvědomě lépe snáším situaci, do které se lidé dostali přírodní katastrofou, než když vím, že to je kvůli tomu, že se tam navzájem vyvražďují dvě etnika, která spolu do té doby dokázala normálně žít. Tento problém jsem měla hodně v Kosovu, v Tádžikistánu, když tam byla občanská válka.
Před nedávnem jsem se vrátila z Keni, kde jsem pracovala v druhém největším slumu v Nairobi a v ženské věznici Lang'ata, jednak jsem tam nosila humanitární pomoc, jednak vyšetřovala děti, které tam jsou zavřené s matkami. Vězeňská kultura tam vypadá tak, že v jedné místnosti bez oken je třicet čtyřicet vězeňkyň, u kterých se dá pochybovat, zda jsou vůbec vinné. Jejich zaměstnavatel je třeba nevybavil potřebnými doklady na zboží, a protože nemají peníze na kauci, na naše tak čtyři sta korun, zavřou je i s dítětem na čtyři pět. Na druhou stranu jsou tam na tom některé děti možná lépe, protože dostanou aspoň třikrát denně nějakou kaši. Jenže když lidský osud začne tímto způsobem, člověk si klade různé otázky po smyslu toho všeho.

Vy jste se dostala do míst poznamenaných válkou, na válečná území, takže i do míst nebezpečných. Dokážete se z toho po návratu domů plně vzpamatovat? Nebo i vám zůstanou jakési „obsedantní poruchy“, rituály, které pak dodržujete i tady?
Člověk takovéto rituály a zvláštnosti sám na sobě málo vidí. Asi by to byla vhodná otázka pro mé nejbližší okolí. Předpokládám, že se na mně tato práce musela nějak podepsat. Většinou se od toho snažím oprostit postupně, trvá to dva až tři týdny.
Třeba z Čečenska jsem byla zvyklá na ochranku. Sice se na to zvyká těžko, ale když už si zvyknete, očekáváte, že s vámi ochranka půjde všude. Takže když jsem pak šla do práce na rektorátě, čekala jsem před otevřeným výtahem, než přijde člověk se samopalem a nastoupí jako první. Toho jsem se ale za pár dní zbavila. Když se vrátím z afrických států, hlavně v noci hodně často zachovávám jakási bezpečnostní opatření, abych nesáhla na pavouka nebo nějaký hmyz. Takže když chci obout dřeváky, nejdříve je opatrně vezmu a zaklepu jimi o sebe, aby ten hmyz utekl. Je to samozřejmě hloupé, když se takhle probudím ve čtyři hodiny ráno, manžel spí a já vyklepávám bačkory. Občas také mývám pocit, že s sebou musím mít vodu, alespoň tři čtvrtě litru, kdyby bylo sucho. To je nepříjemné, když mám malou kabelku, a hlavně mám pocit, že zrovna v Brně je to trochu zbytečné.

Závodně jste dělala triatlon, jste přednostkou Ústavu preventivního lékařství, vyjíždíte do zahraničí, hrajete na violoncello, píšete články a publikace, máte malého vnoučka. Jak to všechno stíháte?
Vnoučka jsem stihla poměrně jednoduše, toho si udělal syn se snachou jaksi bez mé pomoci. A k tomu ostatnímu… Nic z toho nedělám profesionálně. Dokud jsem dělala triatlon, byla to velmi úsměvná veteránská kategorie. Mnoho soupeřek v mém věku nebylo, takže se na mě vždy dostalo i na stupních vítězů. Dnes bych triatlon asi ani nedoběhla, tak jsem začala pouze jezdit na kole. Loni jsem najela 2500 km a to ještě poměrně slušnou rychlostí. A na violoncello jste mě neslyšela hrát, kdybyste mě slyšela, zjistila byste, že to není slavné. Hraji v komorním souboru a navíc dodělávám na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty obor Teorie a provozovací praxe staré hudby se specializací na barokní violoncello. Výsledek ale není úměrný tomu, co do toho vkládám, protože v určitém věku už to nejde. Jak člověk nezačne se smyčcovým nástrojem v mládí, není to ono. Já zůstanu provždy klavíristkou hrající na violoncello. Dobrá violoncellistka ze mě nikdy nebude.

(redakčně kráceno)