„Pokud nejde o život, jde o houby,“ říká Radek Jaroš

Zatím má jako horolezec na kontě třináct nejvyšších vrcholů planety, ke zdolání čtrnáctého a dobytí takzvané Koruny Himaláje mu „stačí“ už jen pokořit nejobtížnější horu světa, K2. Zatím na ní čtyřikrát neuspěl. Nic na jeho odhodlání nezměnil ani fakt, že při posledním výstupu, na Annapurnu, přišel kvůli omrzlinám téměř o všechny prsty na nohou. S horolezcem Radkem Jarošem hovořila v pořadu Před půlnocí z 3. září Pavlína Pilařová.

Jak je to s vašimi prsty? Zcela zdravé vám zbyly pouze tři?
Ano, zatím to tak vypadá. Včera jsem byl na konzultacích. Radili mi, jak vyřešit jediný zdravý na levé noze. Je to otázka, buď půjde celý, anebo jen část. Na pravé noze mi pak chybí asi dva a půl článku na třech prstech.

Proč byste si měl nechat odstranit zcela zdravý prst?
Na levé noze je chudák samotný. Dělalo by to neplechu, hrozí, že omrzne, a také to, že tlaky na něj budou při chůzi, při sestupu tak velké, že by to bylo na obtíž.

Člověk, který nikdy nevylezl na větší horu, než je Sněžka, si to asi neumí představit. K čemu na Annapurně došlo?
Došlo k souběhu mnoha událostí. Z několika důvodů jsem měl vlhké boty. To byl asi největší problém. S vlhkostí ztrácí boty izolační vlastnosti. Na vrchol jsme lezli pět dnů v tahu. Bylo velmi špatné počasí. Nesvítilo slunce. Přišly mraky, odpoledne bouřky s blesky. Kluci, kteří lezli naproti na jinou horu, nám posílali SMS, že jim se podařilo probojovat z druhého výškového tábora do základního a že slyšeli, že my jsme nahoře. Drželi nám palce, aby se nám to také podařilo, ale my jsme v té době mířili stále k 
vrcholu. Měli jsme před sebou jasný cíl. Jediný den, kdy je možné se dostat na vrchol, byl 6. květen. a k tomu jsme směřovali.

O amputaci prvních článků jsem se dozvěděla z médií. Pak jsem na Facebooku narazila na váš černý humor. Byly tam zvěčněné vaše dva prsty jako parte. Byl pod tím nějaký text: „Prsty Radka Jaroše“. Vy jste to prožíval možná jinak?
Toto byl můj nápad, ta legrace k tomu patří. Co s tím člověk nadělá? Musí se s tím vyrovnat. Lidé překonávají spoustu horších problémů, než jsou tyhle.

Vy jste zvyklý překonávat problémy. Stále vypadáte jako tvrďák. Propadl jste někdy depresi, smutku, beznaději?
Jak se říká, kolikrát na tváři lehký úsměv, v srdci velký žal. Nepočítal jsem s tolika operacemi. Myslel jsem si, že v prosinci to budu mít za sebou. Když jsem byl na té, co měla být poslední, a pak jsem šel na vyndání stehů, zjistil jsem, že mi zapomněli udělat to, kvůli čemu jsem tam šel původně. Následující operaci jsem pak místo plánovaného filmování dokumentu o Koruně Himálaje celou probrečel. Ne že by to byla taková bolest, ale bylo to zoufalství, že je to další výkon, který být už nemusel.

Přesto všechno se díváte směle vstříc K2. Cítíte se na to?
No. Bude problém k ní dojít, ale na to, abych ji vylezl, se cítím.

Nemáte pocit, že je pro vás osudnou? Vy jste tam měl čtyři neúspěšné pokusy.
Třeba to bude jak se ženou. Člověk do ní hučí a nakonec ji ukecá.

Bývá to tak i u ostatních horolezců, že jim hora odolává?
U K2 je to časté. Třeba Pepa Rakoncaj, který vylezl jako první na světe dvakrát na K2, byl snad čtyřikrát na Mount Everestu, a nikdy na něj nevylezl. A Kurtyka, jeden z nejlepších lezců své doby, lezl snad sedmkrát neúspěšně na K2.

Je tam trochu vzteku, že jste to nedokázal? Nebo je tam neustálá pokora? Je pokora potřebná?
Pokora je potřebná v celém životě. V horách si rozumný člověk uvědomuje, jak je malinký oproti tomu, co se kolem něj rozprostírá. Bez pokory to nejde.

Je tam důležité se spolehnout na sebe i druhé. Potkal jste lidi, kteří pokoru k horám nemají?
Potkal, určitě ano. Nejhorší srážka je srážka s blbcem. Tomu se člověk ani na horách nevyhne. Sice tam jezdí lidi, kteří mají vztah k přírodě, ale nejsou to jen Jarkové Metelkové a Mirkové Dušínové.

Lézt po horách jste začal v osmnácti letech. Jak k tomu došlo? Chtěl jste to dělat jako dítě?
Já jsem po tom toužil asi od šesti let, kdy jsem s bratrem poprvé lezl na nějakou skalku. Táta byl vzpěrač, takže jsem neměl to zázemí. V šesti letech to bylo u lomu v Novém Městě na Moravě. V osmnácti na Drátníku na Českomoravské vrchovině. A svou první horolezeckou partu jsem potkal na salaši na Slovensku.

V horolezecké partě jste potkal i první lásku. Byla to nadějná horolezkyně Marcela. Poté jste se ale musel vyrovnat s tragédií, protože ona při výstupu zemřela. Co se tam stalo? Jak jste se s tím vyrovnával?
To je zážitek, který člověka  poznamená na celý život. Díky tomu mám na celý svět jiný náhled. Pokud nejde o život, jde o houby. Říká se to trochu jinak. To nejhorší, co mě mohlo potkat, mě potkalo hned na začátku mé lezecké éry. Vím, že Je to krásný, i když  nebezpečný koníček. Mám díky tomu nadhled nad lezením, ale i nad životem.

Držíte u nás prim v tom, že jste zdolal již třináct osmitisícovek, čtrnáctá vám stále chybí. Dokážete si představit, že by to tím skončilo, že K2 už nezdoláte?
Na světě je čtrnáct nejvyšších hor, já jich mám za sebou třináct, byl by nesmysl, kdybych tvrdil, že nechci zdolat tu čtrnáctou.
Nechci ji ale zdolat za každou cenu. Lidé se mě ptají, co všechno bych byl schopen ještě obětovat, když už jsem přišel o prsty. Člověk tam nikdy nejde s ničím podobným. Dovedu si představit, že ji nakonec vůbec nevylezu, i kdybych měl v následujících měsících čtyři další pokusy. Stále je to jenom krásná hora někde na druhém konci světa. Ať ji vylezu nebo ne, život tím nekončí, svět se nepřestane otáčet. Svým způsobem je to jenom nějaká kratochvíle.

Za tím vším se ohlížíte ve své knize Hory, má panenko, kterou jste napsal se svou dcerou. Jak se vám odjíždí na expedice? Musíte opustit své blízké. Je tam ta radost, že odjíždíte a můžete něco dokázat. Ale je tam i smutek?
Samozřejmě, že je. Člověk má díky tomu velkou radost, když se vrací. Jsou to takové vrcholy. Život je krásný těmi změnami. Člověk neví, že jsou hezké a škaredé věci, pokud je nepozná. Když zná jenom škaredý šedivý průměr, neví, jaká je radost ze setkání a návratu a podobně. Samozřejmě to není a hlavně nebývalo nikdy jednoduché, ale patří to k tomu.
Navíc si myslím si, že to odjíždění a návraty nejsou natolik extrémní. To je spojeno s jakýmkoliv vrcholovým sportem. S Martinem Koukalem jsem byl na Čo Oju, když byl mistrem světa na 50 kilometrů z Val di Fiemme, ten je půl tři čtvrtě roku pryč, a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Z vašeho pohledu je to možná jiné než z pohledu rodiny. Musel jste obětovat vztahy?
Není to ideál. Je to možná ten největší boj, co svádím.

Kdybyste měl volit mezi vztahem a horami? Hory?
Ano.

Měl jste někdy chvíli, že se vám těžko odjíždělo na expedici?
Bylo jich spousta. Když jsem v roce 2003 jel na K2, táta byl nemocný a v podstatě jsme věděli, že už se neuvidíme. Oba jsme se domluvili, že mám jet, že nemá smysl, abych byl doma u toho. Umřel desátý den po mém odjezdu. Tohle bylo strašně těžké.

Jak dlouho trvá příprava na expedici? Co všechno zahrnuje?
Dnes je to trochu jednodušší. Mám za sebou asi dvacet expedic. Je to rychlejší a rychlejší. Základní materiální hodnoty mám neustále doma při sobě. Jsem schopen se sbalit za den na expedici, na kterou jsme se dříve chystali rok.

Tak to ale v praxi asi nefunguje?
Je tam řada administrativních záležitostí, povolení v Nepálu, popřípadě v Pákistánu, kde ty osmitisícovky nejčastěji leží. Dříve jsme se chystali opravdu déle. Dnes měsíc před odletem.

Která hora pro vás byla nejkrásnější? Na kterou máte nejlepší vzpomínky?
Je spousta takových. Na většině z hor jsem byl s kluky, se kterými jsem tam chtěl být. To, že jste na vrcholu společně, znamená, že výstup a expedice klapá, že jste tam s těmi správnými lidmi. My jsme jezdili v malých týmech. U větších expedic cirka o deseti lidech, je to náročnější – na Mount Everestu nás bylo v týmu osmu, ale na vrcholu jsme stáli jenom dva. Ale také jsme jednou odjeli na expedici čtyři a všichni čtyři jsme stáli na vrcholu. A sdílená radost, je největší radost.

Nad čím celé ty hodiny v horách přemýšlíte? Jete jeden za druhým, ne vždy si asi povídáte?
Povídat si nemůžeme v podstatě nikdy. Na to máme dost času ve stanu nebo v základním táboře, kde nás počasí zavře na několik dní, ale i týdnů. Při vlastním lezení i malá vzdálenost představuje několik minut či hodin lezení a chůze. Když jsem byl sám na dvou osmitisícovkách, Manaslu a Lhotse, v posledních fázích výstupu už jsem se soustředil jen na to, jak lezu a dýchám. Na Manaslu, měří asi jenom 8163 metrů, jsem se po dvaceti krocích musel dvacetkrát nadechnout, abych byl schopen udělat dalších dvacet kroků. A ten problém roste prakticky exponenciálně s výškou hory, takže na Lhotse, která má asi 8500 metrů, jsem udělal šestnáct kroků, ale nadechnout jsem se musel asi padesátkrát. Je jasné, že v takovémto stavu si člověk moc nepokecá, i kdyby tam byl s parťákem.

Ani nepřemýšlí nad ničím jiným?
Výstup trvá třeba dvanáct hodin nonstop a myšlenky samozřejmě lítají všemi směry. Drtivá většina jich musí být upřena k pozornosti, k tomu, co dělám, protože člověk se pohybuje v terénu, kde nesmí udělat chybu. Nesmí zaškobrtnout, nesmí špatně cvaknout jištění.

K jakému časovému horizontu se  upínáte u K2?
Já se neupínám. Pokus o K2 je dán termínem, kdy se tam leze. K2 je v pohoří Karakoram a tam se leze v období červen až srpen. Bavíme se tedy o roku 2014. Do té doby budu trénovat. Teď pracuji na pokračování knihy Hory shora, která popisovala výstupy na prvních šest osmitisícovek. V roce 2009 jsem se rozhodl, že se pokusím o korunu Himaláje, tedy zdolání všech čtrnácti osmitisícovek. Míra Popelka, můj sponzor, mi po neúspěchu na K2 řekl, abych se na to vykašlal a dal si to k padesátinám. To bude příští rok. Kdyby měl pravdu, bylo by to hezké.

Tuto zimu si budete snažit udržet kondičku?
Mám před sebou ještě spoustu tréninku, pokud mě nepokouše pes, jako se to stalo minulý trénink. Poté budu řešit ten prst. To je zase nějaký měsíc rehabilitací. Potom už zase trénink směr červen, červenec 2014.

(redakčně kráceno)