„Češi jsou zamračení, závistiví a nepřejícní,“ říká Andrew Alois Urbiš

Rychlé tempo manažerské funkce vyměnil za studium maorských energetických cvičení a pradávných technik tibetských mnichů. Po návratu do České republiky se pak rozhodl pomáhat podobně „postiženým“ manažerům, ale nejen jim. Věnuje se celostní medicíně a v Beskydském rehabilitačním centru léčí své klienty například terapií tmou, která využívá pozitivních efektů smyslové deprivace. Sám takto strávil v naprosté temnotě padesát dní. S Andrewem Aloisem Urbišem hovořila v pořadu Před půlnocí z 9. září Šárka Bednářová.

Trošku jste mě vykolejil, když jste přišel do studia bez bot. Má to nějaký význam?
Zajisté. Vývojem civilizace jsme ztratili kontakt s Matkou Zemí. Navíc na plosce nohou máme řadu reflexních bodů, které ovlivňují činnost vnitřních orgánů. Takže chodíte a neustále stimulujete. Je dobré chodit po kamínkách, po travičce. Jako kluk jsem chodil po strništi. Dnes se vymýšlejí čím dál lepší boty, které deformují naše nohy a vytváří nám řadu problémů. Zjistil jsem, že to začíná být moderní chodit naboso. Já to dělám už dvacet let a chodím tak i v zimě.  

Co se stalo v roce 1999? Svůj život jste otočil o 180 stupňů?
Nebylo to náhlé, zrálo to. Když jsem viděl, jak moji kolegové, ředitelé sesterských firem, končili s vysokým tlakem a cévními mozkovými příhodami, říkal jsem si, hochu, takhle skončit nechceš. Možná bych dnes ještě tuto funkci zastával, ale také by mě možná vozili na vozíku.

Pociťoval jste v tom roce jisté manažerské vyhoření?
Částečně ano. Je tam velká odpovědnost, pokud chcete tuto funkci vykonávat dobře. Je to velmi náročné na mentální činnosti. Pořád musíte na něco myslet a nemůžete to zastavit. Jako vyučený strojní zámečník a klempíř jsem se kdysi poctivě živil rukama, takže když jsem dopracoval, šel jsem na pivo a až příští den jsem se zajímal, co budu dělat. Ve vysoké manažerské funkci vám to v hlavě pořád šrotuje, třeba i v noci.

Bylo to těžké rozhodnout se ze dne na den pro jiný způsob života? Jak to přijala rodina?
Těžce. Jednoho dne jsem nepřišel do práce a byl jsem bez zaměstnání. Neměl jsem krásné auto. Neměl jsem nic.

Nový Zéland jste si vysnil už dříve?
Na Novém Zélandu je vše naopak. Když je tady podzim, tam je jaro, i vodní vír se tam točí jinak než tady. A protože mě otrávil zdejší způsob života, řekl jsem si, zkusím to dělat naopak. Slyšel jsem, že je tam krásná příroda, něco jsem věděl o Maorech, tak jsem se tam vydal.

Jak složité pro vás žití na Novém Zélandu bylo? Jak složité bylo setřást nánosy západní civilizace?
Ani moc ne. Bylo to pro mne obrovské potěšení. Přijel jsem tam 3. září, začínalo jaro, náramně jsem se radoval a měl pocit, že jsem omládl aspoň o pět let.
Změnilo mi to život. Žil jsem v Christchurchi, a když se tam odpoledne lidé vraceli z práce, všichni se usmívali. Když jsem po půl roce přiletěl do Prahy, šel jsem se projít směrem na Václavák a viděl samé kamenné ksichty. Všichni se mračili. Byl to šok.

To se většinou říká, že jsme takový národ „zakaboněnců“. Kdybyste měl definovat českou společnost, jak by charakteristika zněla?
Jsme více zamračení. Češi jsou velmi závistiví, nepřejícní – když mi zdechne koza, potěší mě, že sousedovi zdechla taky. To jinde běžné není.

Jste terapeut, snažíte se naladit lidskou duši. Kde vidíte příčiny?
Věnuji se celostní medicíně a samozřejmě využívám své znalosti psychologa. Fyzické tělo a psychika jsou vzájemně propojené. Vrátil bych se k tomu úsměvu. Strávil jsem nějakou dobu v klášteře v Tibetu. Mniši tam vstávají ve čtyři ráno a nacvičují úsměvy a poklony. Když se na to podíváte z hlediska fyziologie, napjaté dýchací svaly vyvolávají napětí vnitřního hladkého svalstva, to jsou ty nepříjemné pocity. Když se naučíte tyto svaly uvolňovat úsměvem, uvolníte si i napětí vnitřního hladkého svalstva. Takže i když ti mniši nic nemají, jsou šťastní, smějí se a jsou veselí. Oproti nim máme skoro vše, a jsme zapšklí, pořád na něco naštvaní, pořád něco závidíme a pořád něco kritizujeme.

Co vás tedy Čína naučila kromě úsměvu?
Naučila mě hodně. Naučila mě vidět život trochu jinak. My máme analytický způsob myšlení. Vše rozcupujeme na prvočinitele a myslíme si, že jsem chytřejší. Oni mají syntetický způsob myšlení. Vidí celek. Proto se také věnují celostní medicíně.

Jste znám tím, že rád  experimentujete s různými terapiemi. Nejznámější je terapie tmou. Tibetští zůstávají ve tmě čtyřicet devět dní. Vy jste ve tmě vydržel padesát dnů. Co se s vámi po tu dobu dělo?
Vychází to z původní tibetské techniky yangtik. Dnes mám asi 200 klientů, kteří absolvovali delší nebo kratší pobyty, a u každého to probíhalo jinak.
U mě to probíhalo v několika etapách. První čtyři dny nebyly příliš příjemné. Vlezete tam a najednou si uvědomíte, že tam budete padesát dní. To bylo období adaptační. Pak bylo období rekapitulační. To trvalo asi tři týdny. Začaly se mi vyplavovat různé zkušenosti, osobní zážitky od úplně raného dětství ve formě velice barvitých obrazů. Pak následovalo období plánovací, kdy jsem dostal ohromnou spoustu nápadů, a ty jsem v životě pak realizoval.

Posléze jste začal i malovat. Objevil jste tam svou skrytou kreativitu?
Miluju výtvarné umění, trochu sbírám obrazy, ale už na základní škole se mnou měli učitelé kreslení problémy. Byl jsem strašné kopyto. V té tmě jsem pocítil, že se musím vyjádřit. Tak jsem začal malovat. Už jsem měl tři výstavy.

Jaké myšlenky se vám v hlavě odvíjely? Jsou v té tmě nějaké myšlenky? Nebo je to prosté nic?
Řekla jste nesmírně zajímavou věc, nic. To je ta nejúžasnější věc, kterou jsem vůbec zažil. Z Východu to přichází pod pojmem satorie, osvícení. Lidé se o to snaží dlouhodobě různými technikami, meditací, ale mně to tam přišlo samo. Najednou z ničeho nic bylo nic. To nic se ale nedá popsat, protože je to nic.

Vždycky se dá něco nějak popsat…
Nic popsat nemůžete.

Jako malá holka jsem se strašně bála tmy a dodnes se možná bojím. Do tmy by mě asi nikdo nedostal. Jak to bylo se smysly? Zlepšil se vám sluch? Zrak?
Mám to zdokumentované i u svých klientů. Jsou to známé věci už od profesora Morita a Vernona. Před nástupem do tmy jsem absolvoval komplexní vyšetření celého organismu. A opakovalo se to, když jsem vyšel ven. Výrazně se zlepšil zrak, sluch a paměť. Odebírali mi krev, tak se ukázalo, že se mi snížil obsah triglyceridů, to jsou takové drobné tukové částice, které jsou příčinou cévních mozkových příhod.

Četla jsem, že se ve tmě uvolňuje hormon melatonin. Je to takzvaný hormon mládí, který má univerzální medicínské schopnosti. Máte zkušenost s klienty, že se vždycky pozitivně projevila tma na jejich zdraví? Nevzdali to někteří? Neupadli do větší deprese?
Do větší deprese nikdy. Negativní dopad taky nikdy nebyl. Pravda je, že z 200 lidí asi osm odešlo předčasně. Z různých důvodů. Jednou nastala porucha celého zařízení – máme tam různé rekuperační systémy, vzduchotechniku a podobně a něco se pokazilo. Měli jsme kuriózní případy, že si takhle v pondělí paní lékařka vzpomněla, že neodevzdala daňové přiznání, a musela to přerušit.
Pravdou je, že si lidi vždycky pořádně proklepnu, vyšetřím je. Každý tam jde na své nebezpečí, ale dopady na organismus jsou fantastické. Úžasně se tam léčí kožní nemoci. Několik pacientek mělo těžké ekzémy a po týdenním pobytu ve tmě se to ztratilo a už se to neobjevilo.

Optimální doba pobytému ve tmě je tedy týden?
Nejkratší pobyt je sedm dnů. Během těchto sedmi dnů většinou dochází k redukci hmotnosti, o kilo, v extrémních případech až o šest kilo, bez pocitu hladu. Když je totiž tma, zpomaluje se metabolismus. My totiž nerespektujeme přírodu. O zimním slunovratu, když je dlouhá noc a krátký den, se nám také zpomaluje metabolismus, a proto bychom měli méně jíst. Ale to jsou Vánoce a děláme přesně opak toho, co bychom měli.

Kolik jste zhubl kilo vy?
Deset kilo. S potravou jsem měl ze začátku nejvíce problémů. Je to velmi složité. Zejména proto, že potrava jako taková je informace, a celá terapie tmou je založená na senzorické deprivaci. Postupně jsem se na základě ajurvédy vypracoval k tomu, že každému klientovi sestavuji jídelníček podle jeho typu osobnosti, aby mu to co nejméně zatěžovalo organismus. Tak jsem ho sestavil i pro sebe. Především je tam vegetariánská strava. Maso je totiž složitá struktura a obsahuje mnoho informací, které narušují prožitky ve tmě. Takže jsem jedl zeleninu, kaše, tofu, oříšky.

Nějací brouci?
To byl můj první pobyt na Jeremenku na deset dnů. Na univerzitě v Brně mi napekli z hmyzu pečivo a různé dobrůtky. Bylo to hrozně fajn a pochutnával jsem si.

Někde jste řekl, že terapie tmou je blahodárná hlavně pro lidi, kteří trpí permanentním stresem, vyhořením. Měl jste tam nějakého politika?
Měl, ale jméno nemohu říct. Sedmdesát procent mých klientů jsou vrcholoví řídící pracovníci. Žijeme v době neustálého napětí a stresu. Narůstají psychosomatické choroby.
Vrátil bych se k tomu melatoninu. Epifýza v mozku produkuje melatonin, když je tma. A melatonin je nejen hormon mládí, ale také nejsilnější antioxidant, který si tělo samo vyrábí jako obranu proti vzniku onkologických onemocnění. Když byl v Kolíně nad Rýnem v roce 2000 mezinárodní onkologický kongres, shodli se tam, že jednou ze základních příčin onkologických onemocnění je světelné znečištění. Pořád někde něco svítí a narušuje to biologické rytmy. Proto jsem se začal se zabývat tmou. Pomáhá to i onkologicky nemocným pacientům. Snižuje to krevní tlak.

To jsou organické záležitosti, ale vrátím se k té psychice. V Číně údajně existuje posvátná hora Emejšan, kde jste se naučil zamykat problémy. Zamykáte je i v Beskydském rehabilitačním centru. Jak ta terapie funguje?
Celý život je o sebeprogramování. Dopoledne jsem měl paní, a ta říkala, že je blbá. Říkal jsem jí, ať to neříká, protože mozek funguje jako počítač. Když tam vložíte program „jsem blbá a pitomá“, budete blbá a pitomá, to prostě nedělejte. A stejně tak to funguje na tom Emejšanu. Vy tam přijdete, mnich vám vygravíruje nějaký zámeček, představíte si problém, který chcete zamknout, a jakoby si ho tam zamknete. A ten problém přestane existovat. Funguje to úžasně.

Zamykat problémy se vám daří i u celebrit, jako byl Richard Müller nebo Iva Bittová. Máte problémy vy sám?
Mám problémy, sepisuji si je a pracuju na nich. To přece není tak, že bych si jednou provždy vyřešil své problémy a už nikdy žádné neměl.

(redakčně kráceno)