„Lidé jsou v podstatě dobří,“ říká Milan Švihálek

V ostravské televizi pracoval 27 let, nejdříve jako redaktor, dramaturg a nakonec vedoucí tvůrčí skupiny. Je autorem stovek scénářů k publicistickým, dokumentárním, soutěžním, zábavným a vzdělávacím pořadům a seriálům. Za všechny lze jmenovat třeba Nebezpečný svět kalorií nebo pořad o technických památkách a řemeslné dovednosti našich předků Za svědky minulosti. Je také autorem více než dvaceti knih, biografických i cestopisných. Tu poslední, Velký zeměpis malého světa, pak věnoval své mamince. S Milanem Švihálkem hovořila v pořadu Před půlnocí z 12. září Šárka Bednářová.  

Televize, jaké asociace to ve vás vyvolává?
Různé, jak jinak. S televizí jsem prožil život, který byl šťastný, protože jsem měl a dodnes mám zajímavou práci, a současně obtížný, protože to není snadné povolání. Považuji se za jakéhosi člověka televize, protože jsem tam kromě režie a kamery dělal všechno možné od chvíle, kdy jsem dokázal založit kopírák správnou stranou do psacího stroje.

Od eléva po šéfa tvůrčí skupiny…
Tím šéfem bych se příliš nechlubil. Rozhodně v sobě nemam nějaký vůdcovský princip. V mé tvůrčí skupině byli v podstatě jenom tři lidé a těm jsem snad vždy dokázal říct, co mají dělat. Spíše jsem se tomu ale vyhýbal a pracoval jsem…

Pořady vytváříte nejen pro televizi, ale i pro rozhlas. Kdybyste měl tato dvě média srovnat, jak by to dopadlo?
Jsem ročník 1944, takže dětská a pubertální léta jsem prožíval v padesátých letech, v tomto věku přitom člověk vše prožívá velmi silně. A protože tehdy televize neexistovala, aspoň ne v Olomouci, formovalo mě hlavně rádio. Jak jsem přišel domu, hned jsem ho pustil.

Možná i proto jste se pustil do dokumentu o dějinách Československého rozhlasu?
Rozhodně, protože si velice si vážím práce rozhlasáků. Rozhlas má obrovské kouzlo v tom, že předpokládá a vzbuzuje fantazii. Když jsem jako dítě poslouchal v rozhlase verneovky, pohádky, estrády Jiřího Štuchala, začínajícího Vladimíra Dvořáka, Zikmunda a Hanzelku na cestě kolem světa, všechno jsem to viděl. Televizi jsem nepotřeboval.

V jaké fázi ten váš dokument je?
Je ve stádiu velmi pokročilém, ale ještě se nedá říct, že je hotový. Bude to velký, 52 minut dlouhý dokument, jmenuje se Století rádia, původně to měl být cyklus jako pocta rozhlasákům a rozhlasu jako mediu. Základní myšlenka je použít rozhlasové archivy, které jsou u nás úžasné a velmi cenné a lidé, kteří tam pracují, jsou fantastičtí odborníci, zapálení do historie rádia, což já jsem taky. S režisérem Romanem Vávrou a dramaturgem Martinem Novosadem bychom se chtěli využít často kuriózní nebo významné archivní zvukové záznamy tak, aby z toho vznikla poklona všem rozhlasákům, kteří tam pracovali těch devadesát let existence rozhlasu u nás (druhý po BBC v Evropě). Ale také abychom vyjádřili to podstatné, a to že rozhlas býval ve 20. století významným svědkem, ale současně i významným hybatelem dějinných událostí. Nechtěli jsme pochopitelně používat mnohokrát opakované záběry a archivní nahrávky, jenže to nelze. Myslím ale, že Roman Vávra to vymyslel tak, že to snad dobře dopadne. Dosud se nikdo nepokusil použít zvukové archivy jako obrazové medium. Musíme se stále pokoušet, jsme mladí.

Vystudoval jste fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze? Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás psaní začne živit? Kdy jste si uvědomil, že vám psaní jde a že vás baví?
Knížek mám na kontě sice asi dvacet, ale za spisovatele se nepovažuji. Mě psaní bavilo už coby kluka, první knížku jsem začal psát asi v deseti jedenácti. Jmenovalo se to Výprava směrem severním, koupil jsem si na to sešit, napsal titul a asi tři věty. Hlavně jsem však měl pocit, že než člověk začne o něčem psát, musí zažít. Dnes si myslím, že to pravda není. Spisovatel je od toho, aby kreativně vymýšlel příběhy, i když samozřejmě musí respektovat, že je to nějak zažité.

Říkáte, zažít. Vybavuji si slova Josefa Škvoreckého, že většina spisovatelů píše sama pro sebe, čerpá ze svého rezervoáru zkušeností, musí se z něčeho vypsat, z nějaké bolesti či životní zkušenosti. U vás to tak není?
Znovu, nepovažuji se za spisovatele. Škvorecký je jistě velký spisovatel, mám velkou úctu k Otovi Pavlovi, Františku Nepilovi. Škvoreckého Zbabělci byla moje literatura na jedenáctiletce, i když to tehdy nebylo úplně košer.
Sám jsem se vždy v životě snažil něčemu pomáhat. Jsem závozník. Můj tatínek byl řidič a po olomouckém okrese rozvážel různé tovary. Snad jsem ještě nechodil do školy, on zastavil před barákem, zatroubil, já jsem vyskočil a sedl si vedle něj. Takhle jsem poznal celý olomoucký okres. Vždycky když pak zastavil u nějakého kvelbu, já popadl většinou olomoucké tvarůžky, donesl je jako závozník dovnitř, tam dostal lízátko, sedl si zpátky vedle táty a byl šíleně pyšný, že mohu pomáhat. Moje psaní je jako tato závozničina stejnou službou lidem, o kterých si myslím, že by je lidé měli znát.

Psaní je přece jenom určitá alchymie, kouzlení se slovy, jak vypadá vaše tvůrčí dílna? Kdy vás políbí múza a začnete psát?
Nepřehánějte, mě už žádná múza nelíbá, mě nelíbá už ani moje manželka. K psaní mě pudí touha. Touha a láska, to jsou slova, která hovoří o všem. A moje touha je dát lidem najevo, že by měli vědět o osudech lidí, o kterých píšu. Snažím se samozřejmě zachovat pravdivost jejich příběhu, ale nejsou to jenom životopisy.

Přestože říkáte, že jste jakýsi závozník, v každém díle se musí objevit určité autobiografické prvky, stopa vašeho života, nějaká zkušenost?
To říkáte velkou věc. Jestli mám nějaký talent, je to talent empatie, schopnost vcítění se, žít jejich životy společně s mým. Často se mi pak stává, že když o nich píšu, vyjadřuju najednou něco, co jsem zažil, a tak vlastně žiju dvojí život. To je nádherné a strašně to povznáší.
Možná že to mě přivádí znovu a znovu k počítači a k psaní. Je to radost a je krásné, když se vám podaří nějaká věta, která je pravdivá. Je to jak rán kladivem po hlavě – pánbíček vás osvítil. To totiž nejsou moje nápady, někdo mi je dal a já za ten dar děkuji.

Máte v sobě empatii, tvořivost, kdo nebo co vás v životě ovlivnilo kromě rozhlasu a rozvážení olomouckých syrečků?
Měl jsem tatínka, to byla ta drsná a přísná strana. A pak stále mám maminku, které je 91 let a stále žije v Olomouci, a od té mám všechno. Maminka vás všechno naučí. Ostatně Freud říká, že všichni muži jsou na maminkách závislí, ale to já zase nejsem. Když jsem pracoval v televizi, byl jsem takový blázen a tak zaujat svou prací, že jsem na ni vůbec nemyslel. Celá léta jsem jí ani nezavolal.

Splatil jste jí to moc pěknou knížkou Velký zeměpis malého světa. Mě tam zaujal dovětek vašeho přítele a vrstevníka spisovatele Františka Novotného, který vás označil za básníka života a říká, že vaše psaní voní jako čerstvě rozkrojený pecen chleba. V čem byla tato kniha pro vás výjimečná?
To je první knížka, kterou jsem nepsal jako závozník nebo pomocník něčeho většího, ale o sobě, o dětství, o tom, co jsem prožil, zejména s maminkou.
Moje maminka je prostá žena z vesnice, má základní školu, je moudrý člověk, který toho ale moc nenamluví. Cítím k ní obrovskou lásku a současně mám velikou úctu k tomu, co mi dokázala předat. V životě jsem se setkal s nepřebernými zástupy lidí, dobrých, špatných, nejrůznějších. A já díky mamince žiju s pocitem, že lidé jsou v podstatě dobří. To je něco, co se ani nedá vyslovit. Kdybych to říkal lidem, budou si myslet, že jsem se zbláznil. Ale oni lidé jsou v podstatě dobří! Když žijete s tímto pocitem, překonáte všechno na světě. To je díky mamince.

Jste známý svým optimismem, který máte od maminky. V životě jste nikdy neztrácel naději, i když jste vážně onemocněl nebo ztratil dlouholetého přítele Jirku Vrožinu, s kterým jste spolupracoval na mnoha seriálech a dokumentech. V době normalizace, kdy pro vás v televizi nebyly nejlepší časy, jste trpěl depresemi. Vše jste dokázal překonat. Kde se ve vás ta energie brala?
Pánbůh ví. Ještě před pětadvaceti lety jsem byl, jak se říká, u konce s dechem. Není to jenom to, že máte deprese, jste opravdu na dně. Je to černočerná čerň, neměl jsem naději, že se něco může změnit. No, a vidíte, teď před sebou máte člověka, který má život před sebou.
Samozřejmě mám velmi velké deprese, obvykle když se probudím před třetí čtvrtou hodinou, ale já to mám vyřešené, můžu o tom mluvit. Dokonce myslím, že jsem dlužen napsat na to téma knížku pro všechny, kteří se dostanou do nevýhodné situace.

Na to by se hodila možná nejen knížka, ale i seriál. Některé z těch vašich jsou skutečně nezapomenutelné, například Nebezpečný svět kalorií s profesorem Rajko Dolečkem, Rodičovské otazníky s Radimem Uzlem, ale i nejrůznější cestopisy z Austrálie, Afriky. Který ten cyklus se vám nejvíce vryl do paměti?
Samozřejmě hodně s Jirkou Vrožinou, protože to byl nejlepší chlap mého života, vynikající kamarád a profesionál. Bohužel měl tu smůlu, že zemřel v 54 letech.
Ale jinak je to seriál Za svědky minulosti o technických památkách. Dodnes ho v pozdních nočních hodinách reprízují. Když mám ty deprese, pustím televizi a najednou vidím, že se nemám za co stydět. Natočený byl přitom v letech 1945, 1985, v době mých nejhorších, opravdu tíživých stavů. Je na tom vidět, že to bylo protrpěné, ale to téma se tehdy trefilo do toho, co tehdy lidé potřebovali vědět. Tedy že naši předkové si zaslouží naši úctu i za svoje řemeslné umění, za to, že dovedli něco udělat, že technické památky někdo stvořil. I když byly tlaky, aby to byl pocta dělnické třídě, věděl jsem, že to není ta cesta. Ten seriál jsem dělal proto, abych se poklonil mému stařečkovi, řemeslníkovi. Když jsem se totiž chtěl od něj dozvídat všechny ty úžasné věci, umíral na rakovinu. Říkal ale krásnou věc: „Všeci bodó štodovat, a kdo bode dělat?“ To je krásná a dodnes aktuální věta, stále žijeme ve hmotném světě, někdo ty věci vyrobit musí.

(redakčně kráceno)