Pracují denně, ale mzda je neuživí

Nejméně v České republice berou lidé v Karlovarském kraji: donesou si domů 20 850 korun hrubého, což je o 3 653 Kč méně, než činí celorepublikový průměr (24 503 Kč). V žádném jiném kraji není průměrná mzda pod hranicí 21 tisíc. Nízké mzdy s sebou přinášejí sociální problémy, což vede k frustraci, ztrátě motivace a stále častěji pak hrozí pád mezi tzv. „pracující chudinu“. Situace na trhu práce a zaměstnanost bude ve středu 25. září stěžejním tématem první volební debaty České televize s volebními lídry z Karlovarského kraje. Přímý přenos sledujte na ČT24 25. září od 20:00 hod.

V zahraničí se problém – working poor - dostává na první stránky, v Česku se o něm zatím diskutuje jen okrajově. Podíl pracující chudiny v České republice ale trvale roste a podle poslední studie Evropského statistického úřadu s 18 procenty překročil o jedno procento průměr Evropské unie.

Chudoba plodí další chudobu, lidé ztrácejí motivaci, děti nejchudších pak často mají těžší přístup ke vzdělání. Důkazem tohoto tvrzení je i fakt, že se o takzvané pracující chudině pomalu začíná mluvit. Není to přitom jen otázka životní úrovně - podle sociologů není v zájmu společnosti, aby poměrně velká část zaměstnanců živořila přesto, že každý den poctivě pracují, i když v nekvalifikovaných profesích.

Ne vždy se vyplatí pracovat…

A proto, že si mnozí lidé prací na živobytí nevydělají, jsou slyšet hlasy, že mnohdy už ani nemá cenu práci hledat, protože se to nevyplatí. Jsou totiž situace, kdy je výhodnější brát různé sociální dávky a státní příspěvky.

Příběh: Šedesátiletý Libor ze Šluknovského výběžku je už deset let bez práce, nejprve nemohl sehnat novou práci a teď už ji ani nehledá. Nevyplatí se mu to. Zatímco ostatní v jeho okolí berou plat kolem 10 tisíc, ráno musí vstávat do práce a utrácí peníze za cestu do zaměstnání, on se chystá do předčasného důchodu. A bude na tom líp. „Vypočítali mi, že budu brát přes deset tisíc, tak proč bych se snažil, když stát tohle nabízí…“

Stát se sice snaží situaci administrativně řešit, ale receptů je mnoho a zatím příliš nepomáhají: jedni prosazují flexibilní formy zaměstnávání, druzí naopak žádají přísnější sociální ochranu pracujících. A odboráři jako jeden muž plédují za vyšší minimální mzdu. Tu nakonec poté, co ji Nečasova vláda odmítla zvýšit, zvedla Rusnokova vláda o 500 korun na 8 500 korun hrubého. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek označil tento krok za špatný. „Na druhou stranu: Z makroekonomického hlediska to má marginální dopady. Týká se to necelého procenta ekonomicky aktivních lidí,“ ohodnotil Kalousek vládní rozhodnutí. On sám tento postup odmítá s tím, že podle něj může vést k nárůstu nezaměstnanosti. Za zmínku stojí i fakt, že minimální mzda není běžný institut všude v Evropě; například v Rakousku žádná zákonem stanovená minimální mzda neexistuje a nezaměstnanost tam je o tři procenta nižší než v ČR. (Rakouské odbory prakticky v každé oblasti vyjednávají kolektivní smlouvy, které zaručují zaměstnancům v oboru minimální plat. Navíc zde ze zákona náleží všem zaměstnancům ještě třináctý a čtrnáctý plat.)

Příběh: Pětadvacetiletá Jana z Českých Budějovic pracuje jako prodavačka v obchodě mezinárodního řetězce s drogistickým zbožím. Na výplatní pásce se jí každý měsíc objeví hrubá mzda 7 800 korun, k tomu ale dostává ještě příplatky za přesčasy a práci v sobotu a neděli. Měsíčně si tak vydělá kolem 9000 čistého… Pracuje na částečný úvazek, od toho se také odvíjí její základní mzda. Smlouvu má na 20 hodin týdně a víc nedostane.

Je vyšší minimální mzda správný krok? Odpovídá ekonom Daniel Münich:

„…pokud je vyšší minimální mzda a firmy mají buď motiv více investovat do svých zaměstnanců, aby si tu mzdu zasloužili a byli produktivnější, anebo naopak spoří na jiných věcech, než je jejich mzda. … Další efekt, část platů se vyplácí oficiálně a část na ruku, obzvláště ve stavebnictví, ve službách a tam zvýšení minimální mzdy v podstatě nevede k ničemu jinému, než že ta oficiálně vyplácená část bude vyšší a menší část se bude vyplácet neoficiálně.“


„Za komunistů byla práce a byly na ni peníze“, to je tvrzení, které stále častěji zaznívá nejen v hospodách, ale někdy i v rodinách. Je potřeba připomenout, že všechny firmy byly tehdy státní podniky a zaměstnanost fungovala v podstatě jako sociální systém. „Stát vlastně sociální systém ani nepotřeboval, protože všichni ti lidé, kteří dneska jsou, řekněme, na sociálních dávkách, byli víceméně přiřazeni do nějakého podniku, kde víceméně nic nedělali, pobírali tam nízkou mzdu,“ vysvětlil v Hyde parku ČT 24 Daniel Münich a připomněl, že přesto, že se to lidem nezdá, podle statistických údajů životní úroveň v současnosti je výrazně vyšší, než byla za socialismu. A to přesto, že lidé mají pocit, že jsou nešťastní, závidí si, všude vidí korupci…

Věčná otázka: Pomůže legalizace švarcsystému?

Podnikatelé, zejména střední a malí, jsou vesměs pro. Domnívají se, že v současné situaci tak lze pomoci menším firmám a tím i celé ekonomice. Menší firmy se totiž bojí vytvářet místa z obavy, že pro nově přijaté zaměstnance nemusejí mít za pár měsíců práci. Náklady na odchod nadbytečné pracovní síly jsou totiž vysoké: zákoník práce mluví jasně - výpověď pro nadbytečnost znamená vyplatit odstupné až 5 platů. Legalizace švarcsystému by umožnila zaměstnat ty, již ze svobodné vůle netrvají na vysoké ochraně sebe samých jako zaměstnanců a jsou ochotni přijmout nabízenou práci s vědomím, že to nemusí být nadlouho.

Ale co vlastně „švarcsystém“ je? Tento pojem český právní řád nezná. V ekonomické praxi se tím rozumí využití dodavatelských služeb živnostníků místo práce zaměstnanců v pracovním poměru. Ale jde právě o to, kde je ta hranice, neboť podnikatelé stále častěji nasmlouvají živnostníka na práce, které normálně vykonávají zaměstnanci. To znamená, že část lidí je v zaměstnaneckém poměru a část pracuje jako živnostníci a všichni dohromady dělají totéž. A tomu se stát brání, neboť přichází o daňové odvody z mezd.

Novela zákona o zaměstnanosti, která začala platit v lednu 2012, přidělala podnikatelům vrásky na čele. Švarcsystém, tedy výkon závislé práce fyzické osoby mimo pracovněprávní vztah, se začal řadit mezi druhy nelegální práce. Ruku v ruce s tím vláda připravila přísnější pravidla pro zaměstnavatele a inspektoráty práce začaly dělat kontroly ve velkém.

Firmy se ovšem velmi rychle adaptovaly a švarcsystém je těžké prokázat. Zaměstnavatelé upravili smlouvy a přeorganizovali práci tak, aby vyhověli novým podmínkám. Navíc platí, že čím kvalifikovanější práce je, tím se „zaměstnanec převlečený za podnikatele“ odhalí hůř.


Je řešením nepodmíněný základní příjem?

V současné době Evropa žije kampaní za nepodmíněný základní příjem. Jedná se o jednu z největších celoevropských občanských akcí poslední doby. Cílem iniciativy je v rámci unie zavést právo na základní příjem.

A co je to vlastně nepodmíněný základní příjem? Finanční dávka, kterou každý dostává od státu v pravidelných intervalech. Jde o státem garantovanou částku, kterou každý pobírá bez jakýchkoli podmínek. Přitom může mít další příjmy ze svého zaměstnání a sociální dávky. Základní příjem by měl být materiální základ určený k tomu, aby si každý mohl uspořádat život podle svého.

Nepodmíněný příjem by podle svých zastánců zvyšoval svobodu jednotlivce a zároveň by si lidé byli více rovni – jde o naplnění jednoho ze základních ústavních práv: právo na důstojný život. Díky základnímu příjmu by se lidé mohli věnovat i aktivitám, které jsou minimálně nebo vůbec placeny a v nichž se například mohou daleko více seberealizovat. Ale je to skutečně ten správný směr?  Nepovede to k tomu, že lidé budou žít ze základního příjmu a nic je nebude nutit hledat si práci? I zde je slyšet hlas zaměstnavatelů: ti se bojí, že by v takovém případě pro ně bylo mnohem obtížnější najímat lidi na horší nebo hůře placenou práci. A zaměstnanci zase mají strach, že by garantovaný příjem mohl vést zaměstnavatele ke snížení mezd nebo politiky ke snížení daní.