Unikátní transplantace jater proběhla teď v pražském IKEMu. Čeští lékaři tam vůbec poprvé transplantovali jedna darovaná játra dvěma dospělým lidem. Šlo o manželský pár, který se otrávil muchomůrkou zelenou a doslova a do písmene se ocitl na prahu života a smrti. S Jiřím Froňkem, přednostou Kliniky transplantační chirurgie IKEM, hovořila v Profilu z 28. září Michala Hergetová.
„Transplantace stále přináší neočekáváné situace,“ říká Jiří Froněk
Jak je možné dát jeden orgán dvěma příjemcům?
Možné to je. Ve světě se tyto výkony provádí většinou v případě, kdy je na čekací listině velké množství příjemců, protože je obecně známá věc a je celosvětový problém, že orgánů je málo. To znamená, že v případě, kdy se vyskytují „hezká játra“, která lze technicky rozdělit na dvě části, z toho profitují dva příjemci. Ve většině případů je to dospělý a dítě, spíše výjimečně dva dospělí.
Ale váš zákrok byl přece jenom výjimečnější, než jsou případy dvou dospělých příjemců?
Náš zákrok byl výjimečný v tom, že oba dospělí byli v urgentní situaci, v přímém ohrožení života, nebyli to pacienti takzvaně stabilní, z čekací listiny. Bylo tak velmi málo času na to, abychom je mohli zachránit, nadto jeden z nich, ta dáma, byl inkompatibilní krevní skupinou. To znamená, že jsme museli transplantovat přes bariéru krevních skupin a provést nutnou přípravu tak, aby měla transplantace šanci na úspěch.
Museli jste nějak urychlit proces potlačení jejího organismu, aby přijala játra dárce?
Ten proces přípravy transplantace musí být na jednu stranu co nejrychlejší a vše musí proběhnout hladce. Na druhou stranu musí být splněny všechny podmínky pro to, aby ty transplantace měly velkou šanci na úspěch. U té dámy to třeba znamenalo pět a půl hodiny přípravy a čtyřikrát opakované čistění plazmy, abychom odstranili z krve protilátky proti krevní skupině, která byla pro ni nevhodná. Tento časový faktor nemůžeme obejít a urychlit. Bylo ale třeba provést řadu dalších procesů včetně toho, že takový výkon jsme nikdy nedělali a neměli jsme na to nastavené bariéry, kritéria. Řadě lidí jsem musel, zjednodušeně řečeno, zavolat domů a poprosit je, zda by mohli přijet od rodin s tímto výkonem mi pomoct.
Transplantace jater (zdroj: ČT24)
Co vám běží v hlavě, když se rozhodujete pro něco takového? Nevíte, jak to dopadne, nikdo to nevyzkoušel, zároveň máte dva lidi, kteří mají před sebou maximálně pár dní.
V takovémto případě musíte neznámé minimalizovat. To znamená snažit se tu situaci přečíst co nejpřesněji, řadu poznatků máme z literatury, i když zdaleka ne všechny, a pak jsou velkou oporou kolegové. Je to multidisciplinární práce a člověk musí sdílet svůj názor, jestli to dává smysl i z pohledu jiného oboru, intenzivisty, imunologa, hepatologa, nefrologa. Jestli máme jít opravdu touto cestou.
A v tomto případě byla shoda okamžitě, anebo někdo váhal?
Váhali jsme všichni a připravovali jsme to celý den, takže těch telefonátů a rozhovorů proběhly desítky a řada z nich zůstala otevřená, protože jsme čekali na další výsledky a vyšetření. To totiž nebyla medicína, kdy bychom se mohli opřít o jednoznačná fakta.
Kdy přijde ta úleva, že vaše rozhodnutí bylo správné?
Úplná úleva, aspoň pro mne, přijde tehdy, pokud pacienti půjdou domů. Částečné úlevy pak už proběhly. První přišla, když se nám játra podařilo rozdělit tak, že jsme věděli, že půjdou obě části dobře transplantovat. Druhá tehdy, když jsme viděli, že oba pacienti přestáli výkon, protože oba byli opravdu ve velmi těžkém stavu a mohli kdykoliv zemřít. A taková třetí, částečná úleva přišla v posledních dnech, kdy vidíme, že oběma játra velmi dobře fungují a zotavují se. Na druhou stranu bych byl velmi opatrný se úplně radovat, protože v takovýchto případech stále hrozí komplikace. A to ani ne ve smyslu transplantovaných jater, ale například ve smyslu infekce.
Je pro vás všechno to čekání na to, jestli to vyšlo, jednodušší po těch letech, kdy transplantace děláte? Nebo je to stále stejné?
Se zkušeností narůstá určitá sebedůvěra. Člověk se v určitých situacích rozhoduje snáze a rychleji, to je logické. Na druhou stranu transplantace přináší nové a neočekáváné situace. A další věc je, že každým rokem děláme nové věci, obor se vyvíjí, vyvíjí se chirurgické techniky, imunosuprese, léčebné postupy, takže nelze úplně stavět ani na zkušenosti, kterou během let člověk pochytil. Člověk se musí pořád dál učit a sdílet nové zkušenosti s kolegy z celého světa.
Ostatně koncem loňského roku jste dělal další operaci u nás vůbec ne běžnou, kdy jste od živého dárce dal část jater malému dítěti. Jak bylo těžké se rozhodovat v tomto případě, protože to také byla otázka života a smrti?
To byla svým způsobem obdobně obtížná situace, protože transplantace jater od žijících dárců se provádí u stabilních jedinců na čekací listině, většinou u dětí. To byla situace absurdní v tom, že dítě bylo naopak v ohrožení života, protože mělo zánět žlučových cest, který nebylo možné ani vyléčit, natož držet pod kontrolou. A byli jsme v situaci, kdy se pravděpodobnost, že získáme část jater od zemřelého dárce v takové kvalitě, abychom to děvčátko zachránili, významně blížila nule. Tak jsem promluvil s rodinou a tatínek neváhal a nechal se vyšetřit. Obrovské štětští bylo, že byl vhodným dárcem – byl to štíhlý zdravý člověk, který měl naprosto zdravá játra i všechny ostatní orgánové systémy. Díky tomu jsme to mohli, opět pod velkým tlakem a v rychlosti, provést a naštěstí to dopadlo dobře.
Jak jste se vůbec dostal k transplantacím? Proč jste se pro ně rozhodl?
Život je kolikrát otázkou štětští – být ve správný čas na správném místě. Shodou okolností jsem měl někdy v roce 1997, kdy transplantace jater v IKEMu začínaly, možnost se setkat s tehdejším přednostou profesorem Ryskou a měl možnost stát se členem jeho týmu. A tak to celé vzniklo.
Sedm let jste působil v Londýně, teď jste se vrátil, nelitujete?
Nelituji. Člověk se má dívat dopředu. Do Londýna jsem odjížděl v roce 2004, když jsme vstoupili do Evropské unie, protože jsem chtěl na vlastní kůži získat zkušenost s britskou medicínou a hlavně transplantem. Británie je totiž Mekka evropského, ne-li světového transplantu, odtamtud pochází většina velkých jmen. Zadruhé jsem měl v Čechách pocit, že si všichni stěžují, jak je to tady špatné a všude jinde výborné, a připadalo mi, že ta situace není tak černobílá, jak se u nás říká.
A na co jste přišel?
Je to tak. Všude je chleba o dvou kůrkách, ale určitě je ta zkušenost velmi cenná. Ať už jde o zkušenost s britskou medicínou, nebo s tím žít v historicky zakořeněné demokracii a v pravidlech, která jsou jasná od A až do Z.
(redakčně kráceno)