„Do svého dětství jsem se potápěl rád,“ říká Zdeněk Svěrák

Tento týden vychází nová kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Vrací se v ní do doby, kdy byl sedmiletý chlapec, do doby protektorátu, kdy se na několik let (a vlastně na celý život) změnil ze zhýčkaného pražského hošíka na venkovského kluka. V knize, původně a dnes znovu zamýšlené pro film, se tak střídají veselé historky s traumaty, která přetrvávají dodnes. V Profilu z 13. října hovořila se Zdeňkem Svěrákem Petra Krmelová.

Jak píšete ve své knize, od sedmi devíti let, kdy jste se naučil řídit koně a chodit po strništi bos, už nejste žádný pitomý Pražák?
Měl jsem období, dva tři roky, kdy jsem se přestěhoval jako městské dítě na venkov, kde jsem byl přepaden tolika novými vjemy, že si to pamatuji dodnes jako živé. A tenkrát mi vesničtí kluci říkali „pitomej Pražák“, ale ne dlouho.

Čtení vaší knihy mne velmi pohladilo, a i když to není moje dětství, spousta příběhů mi připomíná prázdniny u babičky. Nezasáhl jste něco, co máme všichni v době, totiž to dětství s velkým „D“?
Jestli to na vás takhle působí, jsem velice rád, protože jste úplně jiná generace, nepamatujete takzvaný Protektorát Čechy a Morava. Já jsem měl tu smůlu, že to bylo moje dětství. Docela vtipný nápad od mého ilustrátora a divadelního kolegy Jaroslava Weigla je, že jako záložku té knížky udělal protektorátní desetikorunu. Je to proto, že holka, která je na ní vyobrazena, se mi jako klukovi líbila.

Když jste se stěhovali zpátky do města, přišla se s vámi rozloučit celá vaše parta: „Kdo to pro mě pláče na schůdkách transformátoru. Křivozubá Věra Uhrová, která umí sprosté vtipy a miluje mne. Ale opodál stojí krásná Míla Koštálová, kterou miluju já a pro kterou se vrátím, až budu starší.“
Vrátil jste se pro ni? Jak dnes vypadá? Není náhodou Věra Uhrová dnes naopak krásnější než ona?
Možná to tak je. V životě je pak všechno jinak, než si člověk v devíti letech představuje. Nevím, jak ty holky dnes vypadají. Nikoho z té party jsem pak už nikdy neviděl.

Pohled dospělého je jiný než pohled dítěte. V úvodu knihy ostatně píšete, že jste klečel na polní cestě a snažil se znovu všechno vidět dětskýma očima, protože když člověk klečí, cesta je najednou skutečně širší, stromy výš, štěrk vidíte zblízka a podobně?
Dělal jsem všechno proto, abych se vrátil do doby mých osmi devíti let. Nedalo mi to práci a docela mě to těšilo. Rád jsem se do svého dětství potápěl.
Knížku jsem napsal na popud syna Honzy. Když jsem mu vyprávěl o dětství za Němců, řekl mi, zkus to napsat, dokud si to pamatuješ. Tak jsem to začal psát a lze vystopovat, že to bylo pro film. Knížka je rozdělena na kratičké úseky, vlastně filmové obrazy. Když jsem to dopsal, Honza s tím jako obvykle nebyl spokojen, že je to málo. Tak jsem to nechal deset let ležet. Pak zase začal vrtat, jestli bych se na to nechtěl znova podívat. Před těmi deseti lety jsem nebyl schopen jednotlivé střípky přemíchat nebo k nim přidat jiné. Psal jsem to jako kroniku toho, co se mi stalo. Jenže aby to mělo nějaký dramatický oblouk, musí se něco přimýšlet a karty přemíchat. A to se mi podařilo až teď, kdy jsem to asi o polovinu rozšířil a některé karty přemaloval.

A váš syn už je spokojený?
Už je spokojený. Včera mi říkal, že z toho už by film udělat šel. Sice ne hned, ale nesmím to dát nikomu jinému.

Historky v knize nejsou vždy veselé, přece jenom to byla doba protektorátu. Píšete třeba, že tatínek nechtěl hajlovat a měl opravdu velké problémy v práci nebo že jste na něj prozradil na veřejnosti, že poslouchá Londýn, což vám maminka ještě přisolila, když vám řekla: „Jestli tatínka pověsí, bude to kvůli tobě!“
To bylo velké trauma, dodnes se za to stydím. Až při psaní jsem si uvědomil, že mou velkou starostí v dětství bylo být odvážným klukem – sebrat v sobě odvahu. Někdo se tak narodí a někdo je tak vychován. Ale protože můj bratr Zdeněk Svěrák, jak píšu v Obecné škole, se zranil o hřebík a mamince umřel, já jsem tady jako náhradník a jako náhradníka mě chránili před nebezpečími. Pořád, buď opatrný, hlavně, aby se ti nic nestalo. Mezi kluky jsem byl pořád takový měkký a moje starost, která se táhne celou knihou, bylo jak „zestatečnit“.

I historky, které byly traumatizující, umíte napsat s takovou lehkostí, že se tomu člověk až zasměje. To jste dělal záměrně, aby to nevyznělo pateticky, ale abyste se z toho zároveň vypsal?
Já takhle píšu i mluvím. Hlavně chci, aby byl jazyk přesný, krásný a stručný. Když tyto tři věci spojím a možná se tam dostane i humor, tak jsem spokojen.

Napadá mě, jak může autor takovéto knížky trpět tak velkými depresemi, jak jste přiznal v rozhovoru pro Lidové noviny? Nebo už je to pryč?
Už je to pryč, už je to dobré. Ty deprese byly způsobeny veřejnými i soukromými starostmi. Odcházeli nám herci z divadla, jeden po druhém. Mluvil jsem už na pátém pohřbu, a to vám nepřidá, zvlášť když jste s tím kamarádem do posledka a chodíte za ním do nemocnice. Myslím tím Honzu Kašpara, předtím to byl Pavel Vondruška a Ladislav Smoljak a další. To není nic veselého a k těm depkám to přispívá. Ale právě děláním, psaním, se z toho člověk dostává.

Po strništi bos (zdroj: ČT24)

Ostatně říkáte, že se z toho zkoušíte vypsat, jako to dělala Božena Němcová?
Myslím, že Božena Němcová, když už se k ní troufale přirovnávám, musela u Babičky také přemíchat karty. Třeba tak krásná a hodná a bezchybná ve skutečnosti nebyla. Tak jsem si řekl, když mohla Božena Němcová, vezmi taky žehličku a něco přežehli.

Byla manželka prvním čtenářem vašich knížek?
Čtenářem, ale i posluchačem. Máme takovou tradici, že máme večery čtení. Když mám něco napsáno, tak čtu nahlas.

To je krásné. Možná je to recept na dlouholeté manželství?
Nevím, jestli se dá všechno číst, ale musí to být hezké, aby to přispělo k manželské pohodě. 

Je vaše manželka velký kritik? Říká vám třeba, tohle vyhoď, to se tam opravdu nehodí nebo to už je moc?
Říká. Přesně jako vy.

Jak to snášíte?
Hádám se s ní, ale když vychladnu a znovu si to přečtu, většinou ji dám zapravdu. Někdy na tom ale sveřepě trvám. Ona také vychytává pravopisné chyby, takže když si přečetla tuto knížku, řekla mi, představ si, tam není jediná chyba.

Když jste zmínil kolegy z divadla, co se teď děje s „Cimrmany“? Neplánujete třeba novou hru?
Když jsme s Láďou psali České nebe, věděli jsme, že je to naše poslední cimrmanovská hra, takže jsme ji koncipovali jako takový kšaft, odkaz, Cimrmanovu závět. A popravdě řečeno, když 45 let píšete s kolegou, do práce o samotě se vám nechce. Asi by mi v tom Láďa chyběl a bylo by to na tom znát.

Někde jste řekl, že nemáte žádný nesplněný sen. Není to skoro škoda?
Mám třeba sen, abych byl ještě chvíli zdravý, abych mohl pracovat. Pro mě je práce natolik nedílnou součástí života, že až mi bude znemožněno dělat, nevím, jak se s tím vypořádám. Divadlo je moje oáza štěstí a můj sen je, aby divadlo neskomíralo a abychom i v našem věku byli dobří. Když se to podaří, tak jsem velice šťastný. A podařilo se to například na festivalu Mladá Litomyšl. Tam jsme měli asi 500 patnácti až osmnáctiletých dětí v sále a takové reakce jsme my starci ještě nezažili. Jsme zvyklí, že když se to někomu líbí, tleská, ale nekřičí, wow, a nepíská. To nás vzalo a řekli jsme si, že to ještě asi děláme dobře, když nás i tihle mladí takhle berou.

Příští rok uvidíme film Tři bratři, filmovou verzi dětských minioper od vás a Jaroslava Uhlíře, který bude režírovat váš syn. V jaké je to fázi?
Dnes už se točí moderně. Dávno jsou doby, kdy si to režisér nechal na Barrandově vyvolat a za dva tři dny si mohl prohlédnout takzvané denní práce. Při digitálním natáčení přijde Honza na chalupu s tím, co ten den natočil, a promítne nám to na zeď. Jsem z toho nadšený. Hudba Jaroslava Uhlíře je sama o sobě zpěvná a leze do ucha, ale pro film ji aranžoval jeho slovenský kolega a udělal to tak dobře, že sám Uhlíř byl dojat. Ten film je nesen na hudbě jako na křídlech, a to funguje bezvadně.

Co máte k dnešnímu nedělnímu obědu?
Byl jsem na chalupě a ráno jsem přijel kvůli vám a té knížce. Takže manželka mi dala do tašky kastrol s rizotem a řekla, ohřej si to.

(redakčně kráceno)  

Vydáno pod