Kamila Zlatušková: Jsem hrdá na značku „televizní punk“

Dle svých slov se právě vrací do hry po bleskové mateřské a hned odjíždí do Tokia. Její dokument Dávej pozor! byl totiž nominovaný na Japan Prix 2013. Z Japonska pak zamíří do Jihlavy, kde má její tvůrčí producentská skupina v soutěži zastoupeny hned čtyři dokumenty – Mých posledních 150 tisíc cigaret, Show 5Angels, Kauza Cervanová a Kateřina Šedá: Jak se tvoří mýtus. Kromě úspěchů na poli politicko-sociálního dokumentu skupina Kamily Zlatuškové aktuálně připravuje taky diskusní pořady Tečka páteční noci, Artefakta a cyklus Expremiéři, v kinech je právě k vidění koprodukční film Zázrak a usilovně vyvíjí další projekty. 

Jak se vám podařilo získat nominaci na cenu právě v Japonsku?

European Broadcast Union požádala Českou televizi, ať nominuje jednoho režiséra hrané a jednoho dokumentární tvorby, kteří by připravili dva filmy do prestižního cyklu. Za hranou tvorbu to byl Karel Janák, za dokumenty já. Byly určeny evropským, tureckým, izraelským a japonským dětem. ČT mě oslovila na základě první české docusoap Ptáčata. Mysleli si, že by bylo pro EBU fajn, zpracovat jeden individuální příběh z tohoto projektu. Nabídla jsem tři náměty a v EBU si vybrali příběh Janičky, která bojuje s poruchami učení. Film se jmenuje Dávej pozor! I když je to film nenápadný a krátký, podařilo se mu v konkurenci velkých koprodukčních filmů vyhrát cenu za nejlepší český populárně-vědecký dokument na AFO (Academia Film Olomouc – pozn. autorky). A na základě projekce v japonské NHK, což je taková asijská BBC, jej nominovali na Japan Prix 2013. Za čtrnáct dní odlétám na vyhlášení výsledků. Mám z toho velkou radost i proto, že se tam bude pořádat konference producentů na téma dokumentární a vzdělávací tvorby a budou se jí účastnit producenti z amerických, kanadských a britských televizí, ale třeba i televizní producenti z Nepálu. Takže věřím, že přivezu i nějaké nové nápady.

Janiččin příběh tedy vychází z docusoapu Ptáčata, jehož druhá řada bude mít za nedlouhou taky premiéru…

Jsem velmi zvědavá, jak diváci druhou sérii přijmou. Veleúspěšné věci jako Čtyři v tom nebo Svatby Eriky Hníkové (Navždy svoji – pozn. autorky) nám jako producentům otvírají dveře u nových formátů, protože ty počátečné pokusy, pod které řadím i Ptáčata, byly problematické v tom, že český divák je poměrně konzervativní a ve chvíli, kdy mu nabídnete něco nového, je opatrný, musí si to nejprve osahat, vyzkoušet, porozumět a pak je nadšený a oddaný, a odrazí se to na sledovanosti.

Ptáčata
Ptáčata
Více fotek
  • Ptáčata zdroj: ČT http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2565/256423.jpg
  • Michaela Žigová zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4716/471530.jpg
  • Setkání Ptáčat s primátorem Brna Romanem Onderkou zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4716/471512.jpg
  • O Ptáčatech natáčí ČT dokumentární cyklus už pět let zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/48/4716/471509.jpg
  • Ptáčata autor: ČT Brno, zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1936/193553.jpg

Je u docusoapu podobně problematické jako u hrané tvorby udělat stejně dobrou „dvojku“?

Momentálně už točíme třetí sérii. Vzhledem k tomu, že první série byl můj debut, tak se u natáčení druhé a třetí série cítím mnohem pohodlněji, mnohem jistěji. Mám pocit, že ten tvar tak nějak uzrál a uzráli i samotní protagonisti. Na jednu stranu to už nejsou roztomilé dětičky, ale malí puberťáci, na druhou stranu z nich vyrůstají vnímaví mladí lidé a mluvit s nimi o světe kolem nich je občas velmi silný a překvapivý zážitek. Můžete se s nimi bavit na mnohem vyšší úrovni. Už jsou zvyklí na nějakou formu dialogu před kamerou, na to, že se nějaký záběr opakuje, že si nesmíme skákat do řeči. Takže bych skoro řekla, že je to jednodušší než u druhých a třetích sérií hraných věcí, kde občas můžou být diváci trošku zpovykaní, scénáristé možná trošku unaveni a celý tým rozhádaný, tak v tomto směru musím zaklepat na dřevo, že se to nejenže nestalo, ale naopak to celé uzrává – včetně mého přesvědčení, že méně znamená více. To znamená – méně dějových linií, méně hlavních postav, ale mnohem koncentrovanější, dramatičtější a výraznější situace.

Nebude ale chybějící roztomilost dětí nakonec trochu nevýhodou?

Samozřejmě dramaturgický záměr u první série byl, že identifikace s malým romským dítětem, ať už pro maminky nebo pro stejně staré dětí, je jednodušší, než kdyby se jednalo o dospělé jedince. Ale výhoda časosběrného docusoapu, který je v našich končinách unikátní, je v tom, že s postavou můžete růst. Máme hodně oddaných diváků. Psala mi třeba patnáctiletá dívka, že už se na první řadu dívá po čtvrté a čím dál víc je natěšená na další, protože sleduje postavy a je zvědavá na ty hrdiny. Takže si myslím, že ztráta roztomilosti se vyvažuje tím, že příběhy jdou hlouběji, stále vás pobaví, ale v první řadě překvapí schopností reflexe světa. Myslím si, že největší problém dětské tvorby u nás je, že děti systematicky podceňuje, že si myslí, že jsou na některé věci příliš velké nebo příliš malé. Možná ze mě teď mluví ta čerstvá matka (smích), ale ta absorpce problémů je u dětí naprosto stejná jako u kohokoliv jiného. Jsem ráda, že s těmi dětmi můžu růst a proto bych si teď nevybrala novou skupinku malých dětí, i když jsou roztomilé. Baví mě to jejich přemýšlení, i to, jak se budou vyvíjet dál.

Někde jste řekla, že je projekt zaměřený hlavně na lidi s předsudky. Věříte tomu, že zrovna oni se budou dívat?

I díky docusoapu Čtyři v tom by Ptáčata mohla být pro diváky více atraktivní. Věřím, že se lidé budou na druhou řadu dívat se zájmem. Nejsem si jistá, že se ten zájem přetaví v cíl – a seriál nabourá zakořeněné stereotypy. Určitá skupina diváků se na projekt může dívat s názorem: „Co se zase pro ty Cikány dělá, co zase mají zadarmo?!“… Troufám si ale říct, že pokud je člověk alespoň trochu vnímavý, tak je schopen nahlídnout pod slupku svého vlastního stereotypu a zjistit, že ty děti nejenže nic zadarmo nedostávají, ale mají to mnohonásobně těžší než většina z nás.

Kamila Zlatušková při natáčení seriálu Ptáčata
Kamila Zlatušková při natáčení seriálu Ptáčata

Nemůže ty předsudečné diváky odradit od sledování fakt, že zatímco předpokládali, že to s dětmi stejně později špatně dopadne, uvidí na obrazovkách rozumné bytosti? 

Když je někdo zabedněný blbec, tak s tím nenaděláte vůbec nic, to je jediný recept, jak se smířit s nějakou prohrou v tomto směru. Ale já věřím, že takových diváků je minimum.  

Projekt s romskou tématikou, který aktuálně vzniká ve vaší TPS, je hraný film Koza. Je to pro vás výzva, když se jinak věnujete spíše dokumentům? 

Už máme za sebou premiéru hraného filmu Zázrak. Koza ani Zázrak nejsou klasickým mainstreamovým příkladem hraného filmu. Vycházejí z dokumentu – v tom, že je dělají původní profesí dokumentaristé a současně vycházejí z poetiky nejlepší dokumentární tvorby dneška. Je v nich syrový a autentický příběh ze současnosti a pracují výrazným způsobem s neherci. Styl snímání je velmi blízký dokumentární tvorbě, ale také třeba současnému skandinávskému filmu. Oba tyto filmy tedy logicky patří do našeho portfolia, které vychází především z dokumentární tvorby. V této konkrétní chvíli zrovna surfujeme na vlně toho nejlepšího ze slovenského filmu. Film Zázrak, který teď běží v českých kinech, byl oceněný na festivalu ve Varech a teď se dostal na festival do Toronta. A mě jen malinko mrzí, že v českých médiích proběhla informace, že se na tento slavný kanadský festival dostal film Hořící keř a o Zázraku se vůbec nepsalo. My jsme z té účasti měli obrovskou radost, protože je vidět, jak středoevropský film ve světě rezonuje, a pro mě je to potvrzení, že producentská cesta, po které se vydávám, má smysl. 

Není nezájem médií způsobený tím, že je projekt vnímaný spíše jako slovenský?

Slovenský element tam určitě hraje svoji roli. Je pravda, že český divák slovenské projekty bere jinak než slovenský divák české. Druhá věc je, že pokud sociální dramata nejsou zpracována výrazně bulvární formou, tak moc netáhnou. Ale Zázrak je příběh dospívající holky, která prochází nesmírně složitou osobní životní situaci a vyústění filmu je silný divácký zážitek. Věřím tomu, že se stane zázrak (smích) a že film najde cestu, podobně jako Ptáčata, k tomu mainstreamovému divákovi. Od filmu Koza, což je taková roadmovie o romském boxerovi si taky slibuji úspěch. Nedávno jsem se bavila o diváckých očekáváních s mým kolegou, producentskou legendou Čestmírem Kopeckým. Jeho nadhled je k nezaplacení. On říkal, že za dob prvních tvůrčích skupin v devadesátých letech se na obrazovku několik let nedostal třeba Karel Gott, protože producenti měli pocit, že bez ohledu na to jak kvalitní nebo nekvalitní tvorbu reprezentuje, je tady tolik nových věcí a lidí, které je potřeba objevovat, že se prostě na některé samozřejmosti nedostalo. Vznikla Česká soda, vznikly výborné koprodukce, vznikly legendární věci, protože se nepodceňoval český divák a porevoluční atmosféra také hrála důležitou roli. Dnes tady máme rok 2013 a laťku kvality, odvahy a originality by měla nasazovat veřejnoprávní televize, jako to BBC dělá v celé Evropě a NHK v Asii.

Někdy ale divácký zájem kvalitě pořadu neodpovídá, třeba jako u shodou okolností opět česko-slovenského projektu Celnice

Celnici bych hodnotila jako projekt, který byl z pohledu diváka možná až příliš rozsáhlý. Zpětně si říkám, že těch devadesát minut, což se ukázalo v měřeních, bylo asi příliš náročných ke sledování. Jakkoliv projekt odborníci hodnotili velmi vysoko, především z hlediska kvality šestadvaceti filmů, divácký zájem byl malý. Doteď mě to mrzí a přemýšlím, co jsme v tomto směru mohli udělat jinak. Ale jako producentka se nechci zabývat jenom tvorbou na okraji, která nemá šanci společensky rezonovat, protože zajímá malé procento lidí. A byla bych velmi ráda, abychom v televizi dospěli ke kýžené symbióze kvality a atraktivity. Na druhou stranu mě potěšilo, že na Slovensku ten cyklus ohlas měl. Taky byl startem pro rozvinutí spolupráce s dalšími slovenskými tvůrci, které se ale snažíme víc „tahat“ na českou půdu. Aktuálně třeba spolupracujeme se skvělou režisérkou Ivetou Grófovou a připravujeme dokument o ženách samoživitelkách, které dělají společně divadelní představení. Do tohoto sociálního projektu bychom rádi vstoupili jako koproducenti – je to jeden z filmů, který by mohl u diváků probudit sociální empatii. A to je pro mě jako producentku veřejnoprávního média také důležitá motivace k práci.

Moderátoři pořadu Celnice/Colnica Michal Prokop a Adéla Banášová
Moderátoři pořadu Celnice/Colnica Michal Prokop a Adéla Banášová
Více fotek
  • Moderátoři pořadu Celnice/Colnica Michal Prokop a Adéla Banášová zdroj: ČT http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4567/456691.jpg
  • Studio nového koprodukčního pořadu Celnice zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/45/4500/449973.jpg
  • Nový koprodukční pořad Celnice zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/45/4500/449975.jpg
  • Celnice/Colnica zdroj: ČT http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/46/4570/456919.jpg

Dalším československým projektem je Kauza Cervanová, který má teď jako jeden ze čtyř vašich filmů šanci na cenu v Jihlavě…

Kauza Cervanová se aktuálně stal nejnavštěvovanějším slovenským dokumentem, a film v poměrně vysoké míře reflektují i čeští novináři. Hodnotí ho pozitivně, i když na konci musí každého chytnout deprese ze současného stavu společnosti, respektive soudů. Nikdo v televizi nezpochybňoval, že ta kauza je velké téma na Slovensku, ale ozývaly se skeptické hlasy, že dokument nemůže být úspěšný v českém kontextu. A ono se ukázalo, že může, a teď je třeba také nominovaný na prestižní polský festival. Když tedy dokument zaujme i polské festivalové publikum, tak „hurá, sláva!“, pusťme se do dalších projektů, které budou natolik sdělné a univerzální! Průšvih se soudnictvím totiž není otázkou konkrétní kauzy, ale marasmu ve společnosti napříč Evropou. A právě takových podobných problémů bychom se v naší tvorbě chtěli dotýkat nejvíc.

Říkáte naše tvorba. Která cena vás vlastně potěší více – ta co dostanete za svůj autorský dokument, nebo ta, kterou získá projekt, který produkujete?

Z pohledu autorské ješitnosti je příjemné, když vás pozvou na pódium a jste tam za sebe jako autor v centru dění. Ale jako autorka i jako producentka samozřejmě vím, že film není nikdy dílem jednoho člověka, že je to náročná práce poměrně velké skupiny lidí. V tomto směru jsem se naučila ješitnost potlačit. Na druhou stranu si ale myslím, že jako producentka jsem možná odvážnější než jako režisérka. Je pro mě příjemné zjištění, že to, co v rámci tvůrčí skupiny produkujeme, se minimálně v rámci odborné veřejnosti stává jakousi značkou. Netvrdím ale, že je to vždy pozitivní. Třeba teď se v médiích psalo, že se o nás v zákulisí Kavčích hor mluví jako o studentské punkové skupině z Brna, která víc než řemeslo ctí průbojnost. To je samozřejmě blbost, ačkoliv je fakt, že jsme vlastně skoro všichni doktorandi (smích). Každopádně jsem na tu značku televizního punku hrdá. Ačkoliv je jasné, že ke skutečnému telepunku, který produkují například skandinávské televize, máme ještě opravdu hodně daleko. Třeba když Norové pouštěli celý den jeden záběr na oheň v krbu – geniální počin s přesahem a celosvětovým ohlasem. O nějakém takovém projektu si ale zatím můžu nechat jen zdát…