David Ziegelbauer: Neutrácíme peníze za něco, co se nebude vysílat

Na ČT1 skončila druhá řada „jeho“ Kriminálky Staré město, kterou sledovaly statisíce diváků, v září padla taky první klapka Znamení koně II. a v říjnu začal Jiří Strach natáčet komedii na mrazivé téma Osmy, přesto se jedná o pouhý zlomek aktuálně rozpracovaných projektů Davida Ziegelbauera. Mnohé trumfy totiž zatím klíčí v utajení „vývojové laboratoře“ jeho Tvůrčí producentské skupiny dramatické tvorby.

Každý divák má nějakou zažitou představu o tom, jak vzniká film. Pochybuji, že by do ní uměl zařadit roli kreativního producenta. Co vlastně děláte?

Kreativní producent stojí na úplném začátku vlastně všeho, co se na obrazovce objeví za několik let. Mnohdy je u zrodu nápadu, třeba jen pouhé myšlenky, ze které teprve začne klíčit námět. Velká většina nápadů ukončí svůj život v některé z fází vývoje, pro některé ale najdeme vhodné ingredience v podobě autora, dramaturga, režiséra, štábu… a nakonec je z toho opravdový film. Nejzajímavější na té práci je, že každý den je vlastně originál.

Zní to tak, že jste samostatná televize v televizi…

Je hezké a inspirativní, když máte volnou ruku. Ale že by moji práci nikdo nekontroloval, to je velký omyl. Práce kreativních producentů je pod průběžným dohledem nejen šéfa vývoje, vedení televize, ale je vlastně pod drobnohledem všech.

Třeba když koupíte práva na knížky Simony Monyové… Mnozí fanoušci autorky vás obviňují z hyenismu, protože si myslí, že jste je nakoupili až po smrti autorky…

Je to samozřejmě jinak. Původní představa byla, že vznikne seriál na motivy knih Simony Monyové. Protože jsou ale jednotlivé příběhy poměrně silné, nakonec jsme zvolili variantu solitérních filmů. Knihy jsme kupovali za jejího života a svědčí o tom taky to, že Simona Monyová se dokonce zúčastnila natáčení prvního filmu Tchyně a uzený.

Jak vůbec vznikl nápad s Monyovou spolupracovat?

Je to úspěšná autorka. A co se filmových a televizních práv týče, velmi opomíjená autorka. To co se odehrává v jejich knihách, se děje taky v životech drtivé většiny lidí. Ona popisuje výhradně mezilidské vztahy a problémy s nimi spojené. Já jsem měl zájem o tři příběhy, které se navzájem doplňují. První je o komplikovaném vztahu manželky a tchýně (Tchyně a uzený – pozn. autorky), druhý je příběh zničeného života jednoho úspěšného muže mladou milenkou (Roznese tě na kopytech – pozn. autorky) a třetí je téměř věrně popsaným životem Simony Monyové.

Bylo pro tebe dilematem, jestli v projektu pokračovat po její smrti? Nebyl to divný pocit?

Popravdě řečeno, po smrti autorky jsme realizaci dvou dalších filmů na chvíli pozastavili. Nebylo to ale kvůli divnému pocitu – divný pocit bychom takto mohli mít u každého nežijícího autora. Autor žije dál právě v tom šířeném textu. Do Sebemilence navíc promítla Simona Monyová svoje traumata ze vztahu s partnerem. O tom tedy, že bychom nepokračovali, jsme neuvažovali. Pozastavili jsme vývoj, abychom byli schopni připravit a následně odvysílat všechny tři filmy v jednom období.

Právě třetí film Sebemilenec – jako jediný – režíruje muž. Vnesl Filip Renč do příběhu nový pohled tím, že je to chlap?

Byl to záměr, protože v knize Sebemilenec se v podstatě nevyskytuje jediná kladná mužská postava. Příběh byl evidentně Simonou psán pod tlakem toho, co sama zažívala a proto přiznávám, že mužskou režií jsem se pokusil tu animozitu vůči mužům, která z díla přímo čiší, trochu utlumit.

Když mluvíme o mužských postavách. Zrovna Filipu Renčovi stačí, že natáčí scénu na náměstí Svobody a už jej na vrátnici ČT čekají čísla roztoužených žen. Je to pro režiséra výhoda? A funguje jeho kouzlo i na herečky? 

Tak to je spíš otázka na Filipa Renče (smích). Někteří režiséři jsou prostě známé osobnosti a ty mají své fanoušky a fanynky. Na tom nevidím nic k pozastavení. Asi to bude hodně suché konstatování, ale pro mě je důležité, jak pracuje a jak vypadá film pod jeho taktovkou. Faktem ale je, že většina režisérů jsou inspirativní a strašně fajn lidé a rád se s nimi potkávám i mimo práci.

Právě režie a scénář jsou pro dobrý film velmi důležité. V ČT je přitom několik TPS zaměřených na hranou tvorbu. Co filmaře motivuje k tomu, aby spolupracovali zrovna s tvou (a navíc brněnskou) skupinou?

Dobře se jim s námi pracuje. Na tom nic jiného není. Pomáháme jim práci dotáhnout do výsledku, který se jim samotným líbí.

Tvůrčí tým filmu Osmy
Tvůrčí tým filmu Osmy
Více fotek
  • Tvůrčí tým filmu Osmy autor: Jef Kratochvil, zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/52/5158/515715.jpg
  • S Markem Epsteinem autor: Jef Kratochvil, zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/52/5158/515714.jpg
  • Osmy (Ivan Trojan, Jiří Strach, Marek Epstein a David Ziegelbauer) autor: Jef Kratochvil, zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/52/5158/515713.jpg
  • I kreativní producent musí na natáčení zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/52/5158/515711.jpg

Spolupracujete i s novými jmény nebo saháte jen k osvědčeným osobnostem?

Každý scénárista, režisér, producent chce mít v týmu lidi, od kterých dostává minimálně očekávané. Scénáristé a herci to mají relativně jednodušší než režiséři. Dobrý divadelní herec má velkou šanci, že si ho někdo dříve nebo později všimne. Scénárista, pokud umí dobře psát, prostě pošle text a každý producent po něm okamžitě sáhne. Režisér, aby něco předvedl, musí přesvědčit několik lidí, aby mu dali důvěru a svěřili nemalé peníze na natočení debutu. Televizní divák je totiž nemilosrdný. Pokud není spokojen, jednoduše vás odsoudí a těžko se potom z toho odsouzení vysvobozujete. Řeknu to diplomaticky – hledám vždy tu správnou hranici mezi „jistotou“ a únosnou mírou experimentu. Když vytvoříte několik filmů, které diváci a televize přijímá pozitivně, lépe se vám prosazují projekty, které nesou z jejich pohledu jistou míru rizika. Vezměte si třeba špičkového režiséra Roberta Sedláčka. Začínal na filmech tady u nás.

Se kterým režisérem se ti nejlépe spolupracovalo?

Více méně s každým, kdo pro nás režíroval. Každý režisér je osobnost, každý má svoje postupy a každý svůj styl práce. Měli jsme to štěstí, že pokud jsme s někým spolupracovali, bylo to vždy na plno a s maximálním zaujetím. Vypíchnout některé jméno by bylo nespravedlivé, protože skutečně nemám konkrétní oblíbence. Velice si vážím práce Jiřího Svobody, se kterým jsme udělali několik filmů. Je to osobnost, před kterou se hluboce skláním. S Filipem Renčem byla úžasná spolupráce, talent Jiřího Stracha má mé velké sympatie, Vladimír Michálek je profesionál každým coulem a na jeho filmech je to nádherně vidět. Je tu řada dalších jmen, které bych neměl opomíjet, ale je jich opravdu hodně, takže bychom se už k ničemu jinému nedostali. Ale jednoho zmínit ještě musím, protože nyní spolu připravujeme film – Tomáše Řehořka, kterého považuji za velký talent a vkládám do něj velké naděje.

A co herci? Jak získáváš „velká jména“?

Myslím, že rozhodující je scénář. Pokud je dobrý, ve filmu si s chutí zahraje každý. Musím ale říct, že se snažíme vytahovat i jména „nevelká“. Třeba lidí, kteří hrají v místních divadlech a cestu k filmu nemají úplně prošlapanou. Najít zajímavou novou tvář považuji rozhodně za větší výzvu, … a složitější, než získat osvědčené „velké jméno“.

Jaké hvězdy se vám podařilo získat do aktuálně připravovaných projektů?

Je jich spousta. Protože točíme několik seriálů a filmů současně, řekl bych, že máme všechny (smích). Hvězdu z herce ale dělá dobrá role. Takže věřím tomu, že to hvězdné nebe ještě o pár obohatíme.

A opět - není pro herce problém, že větší část natáčení probíhá na Moravě?

Kdybys řekla na Sahaře, možná by to byl problém… Vždyť sedíme na místě, které je dvě hodiny autem od Prahy a hodinu a půl od Ostravy…

Mimo filmu se tvá TPS věnuje i seriálům. V září se v ČT objevila koprodukční Kriminálka Staré město II., na podzim jste začali s natáčením druhé řady Znamení koně. Je těžké dělat „dvojky“?

Je to obtížné. Divák už má nějaká očekávání. Drtivá většina „dvojek“ dopadla hůř než „jednička“. Z toho plyne, že není možné pouze těžit z úspěchu první řady a spoléhat na to, že pokud se na seriál dívalo milión lidí, budou se dívat i na pokračování, ale musí se k tomu přinést něco navíc.

U Kriminálky jste zpracovali příběh úplně novým způsobem, přibyly nové postavy, jakou přidanou hodnotu chystáte do Znamení koně?

V první řadě, je to jedno velké překvapení, zásadní odhalení. Zajímavý je i důvod, proč se vůbec druhá řada rozehrává. Zatímco v „jedničce“ se jednalo o soupeření dvou farem, které na konci zakopaly válečnou sekyru, ve druhé řadě přichází daleko silnější, mocnější a komplikovanější soupeř.

Co se seriálů týče, na trhu existuje velká konkurence komerčních stanic. Jakým způsobem s tím pracujete - snažíte se je trumfnout ve sledovanosti?

My se nesnažíme dělat za každou cenu čísla tak, že bychom drtili nekonečné řady seriálů. Třeba zrovna Znamení koně je seriál, který byl v první řadě úspěšný hlavně z toho důvodů, že byl jiný - odehrává se z 90 % v exteriérech, jedná se nejnáročnější možné natáčení, hrají tam zvířata. Vyrábíme tedy seriál, který je z pohledu trhu ten nejnáročnější možný. Netočíme to v dekoraci ve studiu, kde uděláme dva díly za týden. Snažíme se vyrábět takové seriály, které odpovídají tomu, co divák od ČT očekává - i v seriálové tvorbě je pro nás nejdůležitější kvalita.

A co konkurence v rámci ČT? Je několik dalších TPS, které tvoří hranou tvorbu… Je těžké se v této konkurenci prosadit?

Zdravé konkurenční prostředí je vždycky dobré. To, že existuje vnitřní konkurence, která má jasně daná pravidla, je pro televizi fajn. Myslím, že to divák pociťuje a čím dál více pociťovat bude, jak budou přicházet do vysílání nové pořady. My se orientujeme primárně na hranou tvorbu. Ve vývoji máme několik seriálových projektů různých žánrů. Brněnské studio bylo vždy silné i v solitérní tvorbě, takže logicky máme ve vývoji několik scénářů televizních filmů. Plánujeme několik let dopředu, takže nyní se konkrétně zabýváme výrobou v roce 2015 a vysíláním 2016-18.

Je konkurence v rámci ČT srovnatelná s jinými televizemi nebo je to jiný typ soutěže?

Princip kreativních producentů umožňuje velmi volně přecházet mezi žánry. Nicméně naprosto dobře funguje komunikace v rámci vývoje, což je hlavně zásluha jejího šéfa Honzy Maxy, který funguje jako jakási spojnice mezi kreativními producenty a odbourává zbytečný vývoj. Ve chvíli, kdy se objeví podobné projekty a víme, že uspět může jen jeden, nesetkáme se na Programové radě, kdy už do projektu bylo vloženo x korun, ale setkáme se v zárodku a posoudíme, která z věcí má větší šanci na úspěch. Takže ta konkurence existuje, ale televizi stojí minimum prostředků. Není to tak, že utrácíme peníze za něco, co se nikdy nebude vysílat.