Na zelené ještě Češi nejsou připraveni, shodují se experti

Praha - Do letošních voleb vstupovali zelení jako sebevědomá strana. S odchodem Martina Bursíka letos v létě skončily dlouhodobé rozkoly, které oslabovaly obraz strany navenek a Liškova formace doufala v návrat do sněmovny. Výsledky ale promluvily jinak. Zelení si sice od voleb v roce 2010 polepšili, výsledná 3 % ale zaostala za řadou nových projektů a jen tak tak přeskočila podobně zaměřené Piráty. Problémy českých zelených proto zjevně nelze vysvětlit jen personálními třenicemi.

V zářijových parlamentních volbách v Rakousku dostali tamní zelení necelých 12 % hlasů. V Německu pak letošní volby přinesly této straně 8,5 %. A stabilní součástí parlamentu jsou ekologové také v severských zemích. O takovém výsledku si česká buňka zelených zatím může nechat jenom zdát.

„Nástup zelených byl v západní Evropě podmíněn dobrou ekonomickou situací,“ začíná na dotaz portálu ČT24 politolog z Univerzity Palackého Tomáš Lebeda. „Západoevropské země rychle bohatly a v 80. letech už peníze přestaly být nejvýznamnějším politickým artiklem.“ Místo rodinného rozpočtu se tak důraz přesunul k post-materiálním tématům, jako je ochrana krajiny, emancipace menšin či práva žen.

V Německu byli zelení první stranou, která otevřeně poukazovala na nedostatečná práva homosexuálů či složitosti při vyřizování interrupcí. Body jim přineslo také hlasité odmítání jaderné energie a protest proti umístění raket s plochou dráhou letu Pershing v západním Německu na konci 80. let. K celostátním politickým funkcím se propracovali přes lokální zastupitelstva v roce 1983.

Typický volič SZ je vysokoškolsky vzdělaný člověk s nadprůměrným příjmem, kterému je mezi 30 a 40 lety, uvádí politolog Josef Mlejnek. V Německu jde dokonce o věkový průměr 34-42 let s příjmem nad 2 000 eur.


Tuzemské podmínky zelených jsou na rozdíl od západních sousedů rozdílné. „V Česku se oproti Evropě osmdesátých let ještě nepodařilo překonat materiální témata a zvlášť od počátku poslední ekonomické krize se česká veřejná debata točí jen okolo peněženek,“ míní Lebeda.

Míra blahobytu společnosti, ať objektivní nebo subjektivní, ale není vyčerpávajícím důvodem. České Straně zelených se nepodařilo vnést do politiky opomíjenou agendu včetně například feminismu nebo práv menšin. Problém Lebeda vidí i v tom, že tyto motivy převzaly částečně ostatní politické strany a zeleným se nepodařilo vytvořit si image ochránce slabších či nějak znevýhodněných.

Oproti západní Evropě 80. let je zároveň v českém prostředí důraz na práva menšin či rovnost pohlaví výrazně nižší a silným tématem k zisku preferencí se zatím tato témata nestala. Také mimo jiné proto, že některé věci jsou „dobojovány“ - jestliže v 60. letech mohli zelení lobbovat za sexuální svobodu žen a právo matek dát dítě do školky a jít pracovat, tato agenda je dnes bezpředmětná. První či druhé právo dnes nezpochybňují ani konzervativní strany.

Kdo ublížil víc

Českým zeleným se tak od jejich zrodu v devadesátých letech nepovedlo vybudovat si jasnou tvář a voličskou základnu. A ani úspěch ve volbách 2006 se dle politologa Josefa Mlejnka nedá připisovat nadšení loajální skupiny voličů. „Byla to výjimka. Zelení pobrali hlasy ODS, protože na politické scéně v tu dobu neexistovala žádná malá strana, která by oslovovala spíše pravicové voliče,“ popisuje.

Mlejnkova analýza však úplně přesvědčivá není. Ve volbách roku 2006 byla středopravicovou alternativou k ODS i KDU-ČSL, i tak se ale zeleným podařilo pravicové hlasy přebrat. Právě zde je nutné hledat výjimečnost volebního výsledku tehdejšího Bursíkova vedení. Předseda strany a původně lidovecký poslanec Bursík vychýlil stranu doprava a tím nabídl alternativu pro městského liberála, který měl rád, obrazně řečeno, bio potraviny i americký radar.

Samotné působení v Topolánkově vládě ale dle řady lidí zlomilo straně krk. Strana si ublížila nejen aférou fotovoltaiky, ale i vlastními rozkoly a skandály včetně vzpoury poslankyně Olgy Zubové nebo přelétavému názoru na vybudování radaru v Brdech.

Ani tyhle aféry ale dle Mlejnka nestály za výraznou ztrátou ve volbách 2010, důležitější byl přesun zelených doleva. "Preference zelených se prostě vrátily na normální hodnotu, která potvrdila výjimečnost voleb z roku 2006. Hlasy opět posbíraly menší pravicové strany, například TOP 09," krčí rameny.

Rapující Liška a mladí

Straně se ovšem nedaří oslovovat voliče, kteří by na jejich témata mohli slyšet - například obyvatele venkova či studenty a prvovoliče. Právě mladí zůstávají k zeleným úplně chladní - ve studentských volbách jim přidělili pouhá čtyři procenta. Pro stranu, která má potenciál mladé hlasy svými tématy posbírat - jako je tomu jinde ve světě - jde o alarmující výsledek

„Hlasy mladých si rozdělili Piráti, hnutí ANO a další strany, kterým se lépe podařilo vytvořit dojem sympatických alternativ,“ tvrdí sociolog Jan Hartl. A právě prohru v bitvě o voliče s Piráty vidí odborníci jako zásadní chybu Liškovy partaje.

Ani přitáhnutí mladých voličů ale Straně zelených stačit nemusí. „Pro dosažení popularity běžné na Západě je nutné změnit myšlení společnosti. Dokud budou volbám a obecně hodnotám rodin kralovat materiální témata, zelení u nás neprorazí,“ uzavírá Tomáš Lebeda.

Ondřej LiškaNázor předsedy SZ Ondřeje Lišky

„K dosažení západního vzoru nás čeká ještě dlouhá cesta, i když už po ní jdeme. Nedostatkem současných zelených je, že nedokážeme jednodušše vysvětlovat základní témata, jako jsou hodnoty, životní úroveň nebo plnohodnotný život. Voliče totiž nejvíce zajímá kde bydlet, co jíst a kde pracovat. Chybou byla rovněž i účast v Topolánkově vládě. Sice se nám, například v rezortu školství podařilo mnoho úspěchů - kupříkladu v oblasti inkluze, která se výrazně posunula kupředu, ale na druhou stranu nás neprávem mnoho lidí činí odpovědnými za věci, se kterými jsme neměli nic společného.“