Dětská opera z terezínského ghetta stále dojímá

Holešov - Výjimečná opera, výjimečné prostředí, výjimečný host. Přesně takové okolnosti provázely uvedení opery Brundibár dětskými herci a zpěváky ze Střediska volného času v Holešově-Všetulích. Do záměrně nehostinných prostor půdy pozvali i Tommy Karase. Muže, který v opeře Brundibár účinkoval přímo v terezínském ghettu za 2. světové války.

Už příchod na půdu, kde se představení konalo, nepostrádal symboliku. Co krok, to jméno. Z tří set židů z holešovského ghetta válku nepřežil prakticky nikdo. Na programu nesmírně silného divadelního zážitku byla opera Brundibár. Hra, kterou v roce 1943 nacvičovaly židovské děti v terezínském ghettu. Ve čtvrtek večer zazněla v podání dvacítky holešovských dětí ve věku od sedmi do šestnácti let. U drtivé většiny z nich to byl vůbec první kontakt s holokaustem.

Každý pohyb dětí sledoval s pohnutím i výjimečný host - Tommy Karas. Když mu bylo deset, sám v  Brundibárovi v terezínském ghettu hrál. Dnes dvaaosmdesátiletý muž měl větší štěstí, než většina jeho malých hereckých kolegů z té doby - holokaust přežil. „Tu operu jsem viděl 150 až 200krát, ale tak nadšený jsem nebyl snad nikdy. Ty děti to zpívaly tak, jak jsme to zpívaly my. Ty to prožívají,“ chválil představení Karas, který z opery nezapomněl ani slovo. V emotivním finále to společně s dětmi dokázal přímo na jevišti. 

Opera pohnula k zamyšlení nejen diváky, ale i malé herce. „Nevážíme si toho, co máme. Přitom oni to měli mnohem těžší. A my jsme líní, sobečtí, hádáme se úplně zbytečně,“ řekla čtrnáctiletá Markéta Podolová. Děti z Holešova uvedou operu Brundibár ještě dvakrát - tentokrát pro své spolužáky.

Malé herce odvážely transporty na smrt

Dětská opera Brundibár vznikla v roce 1938. Autory jsou hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister. V polovině roku 1941 se představení hrálo v Praze, jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil postavy zvířátek s otvory pro obličeje dětí. V Praze se nakonec Brundibár hrál pouze dvakrát a to navíc tajně. Židé totiž v té době nesměli provozovat kulturní činnost. 

V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína. Mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali. Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren.

Děj opery Brundibár

Aninka a Pepíček mají nemocnou maminku, která ke svému uzdravení potřebuje mléko. Děti ale nemají peníze. Jak je získat je napadne, když uvidí na trhu flašinetáře Brundibára, který si vydělává peníze hraním. Brundibár je však zlý a děti překřičí. V noci přijdou zoufalým dětem na pomoc zvířátka z plakátů a druhý den pomohou dětem přezpívat flašinetáře. Děti dostanou peníze, ale padouch Brundibár jim jejich výdělek sebere. Děti jej nakonec najdou a dostanou zpět co jim patří.

Zdroj: Holocaust.cz


Na zkouškách se plně projevovala tragédie holokaustu, když malé herce, které transporty postupně odvážely do koncentračních táborů, musely nahrazovat děti z nových transportů. Premiéra se konala 23. září 1943. Opera měla obrovský úspěch, v následujícím roce a půl se odehrálo asi 55 repríz, tedy v průměru jedno představení týdně. 

Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci „vzorového“ ghetta, které „vůdce daroval Židům“. Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede. Představení se přestěhovalo do velké sokolovny mimo ghetto, architekt Zelenka, který vytvořil podobnou scénu jako v Praze, dostal materiál na vylepšení kulis a kostýmů - zkrášlení Brundibára se muselo stihnout přes noc. Závěrečné scény Brundibára se ještě v létě 1944 natočily pro propagandistický film Theresienstadt, známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město.

Závěrečný verš z pera A. Hoffmeistera zněl: „Kdo má rád maminku s tatínkem a naši rodnou zem, je náš kamarád a smí si s námi hrát. “ Erik A. Saudek pro provedení opery v terezínském ghettu přepsal závěr na: „Kdo má právo rád a při něm obstojí a nic se nebojí…“ Finále se stalo jakousi terezínskou hymnou. Herci i diváci velice dobře věděli, co tato slova spolu s bojem nevinných dětí proti zlému Brundibárovi znamenají. 

(za přispění webu Holocaust.cz)