„Niké by dnes neobstála ani jako záchranný člun,“ říká Richard Konkolski

Poprvé obeplul zeměkouli na plachetnici Niké, kterou si sám postavil ve sklepě paneláku. Na plavbě dlouhé tři roky navštívil 40 zemí světa a při návratu do polského Štětína, 3. srpna 1975, ho vítaly davy lidí. Ze stejného místa sedm let po té emigroval s manželkou a malým synem do Spojených států. V komunistickém Československu mu totiž další závody nedovolili. Přes 30 let tak žije v New Portu, píše knihy, točí filmy. Je nositelem čestného uznání amerického prezidenta Ronalda Reagana a Medaile Za zásluhy o stát v oblasti sportu, kterou mu u příležitosti státního svátku 28. října předal prezident Miloš Zeman. Hostem Šárky Bednářová v pořadu Před půlnocí byl mořeplavec Richard Konkolski.

Blahopřeji k cenám, před měsícem jste získal i stříbrnou medaili Senátu, našeho parlamentu. Jaké jste měl pocity, když vám  prezident Zeman předával medaili
Ohromné. Samotný Hrad, ceremonie, pochodující stráž, která nese vlajky, to je zážitek, který se těžko popisuje. Pro mě je ta medaile uzavřením životního kruhu; potvrdilo mi to, že to, co jsem dělal, jsem dělal správně a dobře. A je to i závazek k další činnosti.

Co jste si řekli s panem prezidentem?
Nic. Pan prezident byl tak laskav, že před samotným zahájením všem blahopřál a s každým si podal ruku, i s mou manželkou Mirkou. Prohodili jsme pár slov na téma moře a já mu prezentoval své knihy. Času samozřejmě nebylo na nějaké diskuse, bylo nás tam dvacet devět.

Překvapilo vás, že jste se dostal mezi vyznamenané? Kdy jste se to dozvěděl?
Nedávno. Překvapilo mě to. Nejdříve medaile Senátu od předsedy pana Štěcha. A vzápětí nato jsem dostal dopis z prezidentské kanceláře a potom několik dopisů a telefonátů. Bylo to též nečekané.

Říkáte, kruh se uzavřel. Tato země se k vám v minulosti, ale i v novodobých dějinách moc dobře nechovala. Naposled jste mi říkal, že když jste si chtěl v roce 2000 prodloužit pas, zjistil jste, že už nejste občanem České republiky?
Vina se těžko hází na vlast. Je to rodná zem a vždycky jí zůstane. Vždy je to otázka lidí, kteří tady žijí a kteří většinou využijí systému k nějakým svým záměrům a účelům.

Čili jak je to teď s vaším občanstvím?
Prostě vyšel zákon, který říká, že čeští občané, kteří požádají o cizí občanství po roce 1992, automaticky české občanství ztratí. Takže ti, kteří nabyli občanství před rokem 1992, mají dvojí občanství. Ostatní ho ztratili. Je to určitá nespravedlnost. Na druhou stranu žijeme v USA, mám tam rodinu, syna, získal jsem americké občanství. Žádal jsem však o něj až po ukončení sportovní činnosti, aby veškeré rekordy šly na vrub mé rodné vlasti. Teď kdybych zažádal o české občanství, pozbyl bych to americké. Naštěstí má k 1. lednu vejít v platnost nový občanský zákoník, v jehož rámci by nám mělo být naše občanství vráceno.

Vy jste musel emigrovat z této země, protože vám československé úřady neumožnily start na mezinárodním závodě. Chci se zeptat na tu atmosféru. Dostal jste vyznamenání společně s lidmi s komunistickou minulostí, s prominenty minulého režimu. Toho režimu, který se k vám otočil zády. Jaké jste měl pocity? Nepřemýšlel jste o tom, že byste tam ani nešel, jako to udělal třeba pan Mišík?
Zásady demokracie jsou úplně jiné. A zdá se mi, že tady hodně lidí nechápe, co to demokracie je. Vinen nebyl jen režim. Já jsem měl absolutní podporu v okrese, v kraji, davy lidí, fandů. Nemůžu vinit ani úřady.  Byla to záležitost několika lidí ze svazu jachtingu, kteří mi ze závisti nebo z čeho všeho možného zabránili vydání pasu.
Já jsem demokrat. Každý člověk má právo na svůj názor, na své náboženské vyznání, na všechno. A v demokracii bychom měli tolerovat jeden druhého a hledat cesty a kompromisy, jak společně vytvořit něco dobrého pro zemi, ve které žijeme. Pokud je to komunista, tak ho zkritizuji za to zlé, co udělal, ale také ho pochválím za to dobré.
Druhá věc je, že nikdo z těch, se kterými jsem byl vyznamenán, nedělal svou práci proto, aby uspokojil dočasné politické záměry nějakého politika. Všichni vyznamenaní své činnosti věnovali celý život. Nezáleží na tom, jaký byl systém. My jsme to dělali pro lidi, pro vlajku, pro rodnou zemi. A myslím, že to vyznamenání hraje určitou výchovnou roli pro další generace, pro lidi, kteří si z vás berou příklad. Pro mládež. Není možné, aby se to zneužilo pro nějaké politické záměry.

Vy jste teď sběratelem státních cen, ale máte i ceny americké, Uznání amerického prezidenta Ronalda Reagana. Jak posuzujete ty váhové kategorie? Medaili od českého prezidenta versus tu od amerického prezidenta. Jak to cítíte ve svém srdci?
Oba prezidenti ocenili moji činnost, zásluhy, sportovní výkony. Od amerického prezidenta to bylo nečekané, protože jsem nebyl ani americkým občanem. Dostal jsem to za mou práci, za pomoc v mezinárodních vztazích a podobně. Ale to ocenění doma…To je prostě domácí, to je úplně něco jiného.

Ale co je pro vás doma?
Doma je to, co máte v srdci, kde jste se narodili, kde máte svou rodinu, přátele, zázemí, fanoušky. A já mám daleko více fanoušků a zázemí tady doma. Nepíšu v angličtině, ale v češtině. Je to moje rodná země. Letos jsem tady byl třikrát. Nakonec v lednu jsem byl zapsán do síně slávy Moravskoslezského kraje.

S jachtingem jste začínal v šestnácti letech, ale nebylo vám ani třicet, když jste si ve sklepě paneláku začal stavět více než sedm metrů dlouhou plachetnici jménem Niké, podle bohyně vítězství. Kdepak vůbec ta slavná plachetnice teď je?
Nechal jsem ji tady, protože jsem mezitím postavil větší loď, kterou jsem potřeboval na větší závody. Niké zůstala v železárnách. Po mém odchodu byla předána do soukromých rukou, hoši to kdesi v Jugoslávii rozbili a několik let byla tady ve stodole. Pak to převzal Český jachtařský svaz, který v té době uznal své chyby, omluvili se mi. Loď zrekonstruovali a chtěli ji vystavit v Praze. Později byla loď předána do Národního technického muzea a v současné době je v jeho depozitáři, kde by měla reprezentovat vodní dopravu. Je to samozřejmě otázka financí, aby se zrekonstruovala do původního stavu a byla přístupná veřejnosti.

Jachting, to je velmi drahý koníček. Účastnit se mezinárodního závodu taky není úplně jednoduché. Jak takový mezinárodní závod vypadá? Co všechno do toho musíte vložit?
Je otázka, jak jachting děláte. Když to děláte doma na prkně, jsou to náklady přijatelné pro každého. Když koukáte po nejvyšší laťce a po výkonech, je to otázka lodi.
Když jsem skončil druhý závod kolem světa v roce 1987 dal jsem loď na břeh a platil jsem téměř šest tisíc dolarů ročně za skladné. Znásobte si to patnácti sedmnácti lety a máte sumu jen za to, že ta loď kdesi stála. To jsou opravdu vysoké náklady. V dnešní době jsem se nezúčastnil dalšího závodu, protože jsem nenašel sponzora a sám jsem nebyl schopen to zrealizovat. Jsou to milionové náklady.

Dneska jsou možná vysoké požadavky na to, jak by loď měla vypadat, vaše Niké by asi neobstála?
To určitě ne. Ani jako záchranný člun. V dnešní době to jsou uhlíková vlákna, to se rovná téměř výzkumu ve vesmíru. Je to otázka komunikace, s vysílačkou si už nikdo nehraje. Dnes máte satelitní mobilní telefon a přístup na internet. Výkon je vyšponovaný, každý jde do stále většího rizika. Z hlediska bezpečnosti si nemůžete dovolit něco předimenzovat, protože by loď byla těžší a pomalejší. Takže všichni staví loď na hranici technických možností.
A v dnešní době je to otázka týmu. I když jedete sám, většinou má každý závodník kolem sebe tým, který mu podává informace o počasí, proudech, o všem možném, dopředu zajišťuje opravy.

Pokud nejdete s posádkou, jste na lodi sám. Jak takový život na lodi vypadá? Jak to vypadá s hygienou? Se stravováním? S bezpečností? Kolik hodin na lodi spíte?
Když jsem věděl, že budu na moři padesát šedesát dnů, vzal jsem si maximálně 100 litrů vody, protože Niké byla malinká. K hygieně jsem si mohl dovolit asi skleničku vody, abych si vyčistil zuby, vypláchl ústa a umyl oči. Jinak musela stačit mořská voda, anebo déšť, bouřka. V dnešní době máte zařízení, kdy můžete bez použití elektrického proudu získat pitnou vodu z mořské vody. Technika ale přináší riziko, protože všechno se může pokazit. Ten, kdo je chytrý, spoléhá na starou tradici, že si poradí sám. A ne že dopije balíček kávy, a když neví, kam mu jeho tým uložil do lodi další, vezme telefon a řekne: „Hoši, kam jste mi dali kávu?“

S tím spánkem, když jste sám na lodi a plujete třeba rok dva. Já bych byla určitě v depresi. Jak to vypadalo s vaší psychikou?
Jsem tady. Stále se usmívám. Na druhé straně knihu, kterou jsem napsal o závodě přes Atlantik, jsem věnoval kamarádům jachtařům, kteří zahynuli na moři při sólo závodech, a je jich tam přes dvacet. Je v tom samozřejmě riziko.
Co se týče spaní, je to otázka počasí. Souhrnně můžete spát déle, ale v krátkých intervalech, dvacet minut nebo půl hodiny. Když jsou ideální podmínky a víte, že se počasí nezmění, můžete spát i dvě hodiny. Neměl jsem problém usnout za pět minut, a když jsem si řekl, že vstanu ve dvě hodiny, bez budíku jsem se ve dvě probudil. Ale na závodě jsem budík měl, protože když se projevuje únava, tělo není schopno správné reagovat na vnitřní potřeby.
Deprese ze samoty jsem neměl, několikrát jsem byl zlý sám na sebe, na Neptuna, na počasí, když mé podmínky byly špatné a někdo o kus dál měl dobré počasí a v klidu pokračoval v závodě.

Jak je to vůbec s tím počasím? Ve filmech vidíme bouři na moři, uragán, tornádo, a jak někdo řve, muž přes palubu. Přes palubu jste byl vlnou stržen určitě několikrát. Kdy byl ten nerizikovější okamžik?
Na malé Niké. Tam byly podmínky horší. Byla to malá loď, takže když do narazila větší vlna, udělala kotrmelec. Byl jsem v situaci, kdy se Niké převrátila během jedné noci třikrát o 360 stupňů. Dokonce jsem byl jednou vymrštěn do moře, a když jsem vyplaval na hladinu, viděl jsem loď převrácenou vzhůru.

Byla chyba, že jste tehdy nebyl přivázán?
To je těžko říct. Když jsem kormidloval, tak jsem se vždy přivazoval. Ale když jsem musel rychle skočit na palubu a obsluhovat plachty, nevázal jsem se, protože by mě lano omezovalo v pohybu, čímž bych se vystavil ještě většímu nebezpečí. Je to o připravenosti a fyzické a psychické vybavenosti závodníka. Ten, kdo by se bál, by byl neustále přivázán.

Účastnil jste se závodu i nonstop kolem světa?
Nebyl jsem na nonstop závodě. Závody, které jsem dělal já, byly na čtyři etapy. První závod, který byl kolem světa nonstop, byl v roce 1968. Doplul pouze jeden závodník, Johnson, který také závod vyhrál. Moitessier, který by jinak závod vyhrál, si totiž řekl, co budu dělat ve studené Anglii, otočil loď a udělal nonstop jeden a půl cesty kolem světa a skončil na Tahiti. Já jsem ho tam potkal v roce 1974.
Od té doby nonstop závod nebyl. Trasa existuje, celá řada závodníků se do toho pouští, ale většinou jim jde o čas. To znamená, že počítají dobu, za jakou tu trasu udělají.

Vy jste na moři strávil v součtu pět let. S manželkou jste už spolu padesát let. Musela mít obrovskou trpělivost žít s mořeplavcem, sama se starat o dítě, mít zaměstnání. Řekněte, jaké je know-how vašeho vztahu, že tak dlouho vydržel? Je to i tím, že jste čelili nejedné překážce i v rámci emigrace?
Předně, byli jsme kamarádi a brali jsme život jako kamarádi – se vzájemným respektem a nehledě na soukromé zájmy. I když v mém případě ten soukromý zájem převládal. Mirka to ale chápala a věděla, že to není jen pro mě, ale i pro okolí, pro zemi. Ona byla sportovkyně, dělala atletiku, ale také byla krajským přeborníkem v jachtingu.
Život je vždy kompromis, ve kterém člověk musí najít společnou cestu. Kdysi to byla hlavně ona, kdo dělal ten kompromis. Zajišťovala zázemí, pracovala, starala se o kluka, ale i já jsem jí nakládal spoustu úkolů. Dnes se to snažím vynahradit víc než kdykoliv jindy. Také napsala knihu Osamělá žena osamělého mořeplavce a v této knize popisuje svůj život. Je to o krátkém období, kdy zůstala sama na břehu bez financí, bez podpory v cizí zemi, bez znalosti jazyka, zatímco já jsem vystartoval na závod kolem světa a doufal, že to všechno dobře skončí a že se za deset měsíců vrátím.

Závěrem, přemýšlíte, že byste s ženou strávili závěr života doma tady v Česku?
Je to otázka mé ženy a kluka, který vyrostl v cizím prostředí a asi by měl velké problémy se sem přestěhovat, i když mluví česky. Tak jako my budeme vždy cizinci v Americe, on by byl cizincem tady. Takže kvůli synovi a kvůli manželce, protože vztah matky k synovi je daleko jiný než vztah muže k muži. Kluk má 43 let, to už není dítě. Je to otázka jejich rozhodnutí.

(redakčně kráceno)