Každý den s sebou něco přináší, říká Lenka Horňáková Civade

Ostrava – Pochází z Prostějova, ale už přes dvacet let žije ve Francii, kam ji přivedla láska. Kumštýřská Paříž jí učarovala a nasměrovala k malování a kresbě. Její díla najdeme v soukromých sbírkách prakticky po celém světě. Kromě výtvarného umění se věnuje i psaní, píše knihy o životě ve Francii. Je energickou ženou, která si uměla jít vždy za svým. „Jít si po svém – to je to skutečné bohatství a luxus. Je nutné si ho chránit a hlavně užívat, jinak zmizí pod šedí každodennosti,“ říká malířka a spisovatelka Lenka Horňáková Civade, předpůlnoční host Šárky Bednářové.

Lenka Horňáková Civade svého budoucího manžela potkala v Belgii na jednom divadelním festivalu. Byla to láska na první pohled a věděla, že za ním půjde kamkoli. První společná adresa byla v Paříži…

Jak rychle jste si zvykla na život v Paříži? Tam si asi člověk zvykne velmi rychle, ale přece jen jazykové bariéry tam určitě byly.

Ze začátku jsem vůbec nemluvila francouzsky, takže první rok jsme strávili v angličtině. A to první okouzlení je příjemné. Nemáte pocit, že se do něčeho nutíte nebo že si na něco zvykáte. Je to každodenní očarování. Pak se začínají stahovat šupiny z očí a vidíte i věci, které nejsou jen růžové…

V čem se liší francouzský život od toho českého? 

Asi v pohodovosti a v umění žít. Ve schopnosti si to užívat. Pořád jsem ale ještě nepřišla na ten podstatný rozdíl, pořád ho zkoumám. A v knihách se ho snažím objevovat a popsat ho a zjistit, kde jsou styčné body, kde jsou rozdíly.

Co se o Česku ví ve Francii? Mnoho toho asi není. 

Některé postavy máme, které jsou i ve Francii známé a význačné. Samozřejmě pan Kundera, který je spíš i pro Francouze francouzsky píšícím spisovatelem, takže tam je to dáno i jazykem. Ale třeba pan Havel je velmi známá a uznávaná osobnost. Praha je město, které je oblíbené, nebo teď už i velmi známé, ale máme pořád co zdolávat a bourat hranice, zdi a předsudky, protože nejsme tou nejatraktivnější zemí, o kterou se budou Francouzi zajímat na prvním místě.

Historicky česko-francouzské vztahy byly na velmi dobré úrovni ještě za Masaryka a Beneše. Jak to vypadá dnes? Co se píše o Česku v denním tisku, v časopisech? Píše se vůbec něco?

Píše se občas. Jsou to spíš kulturně-politické postřehy. Myslím si, že ČR je celkem obdivována za schopnost se za 20 let nějakým způsobem přetvořit.

Jsme zemí, kde to svým způsobem funguje. Jsme zemí, která působí klidně a vyrovnaně, takže tohle jsou taková pozitiva. A jsou i negativa? 

Pokud jsou, tak je to spíš na tom kulturním neporozumění. Můžeme být chladní, odtažití. Francouzi jsou výbojnější a živější povahy. Ale to je asi vzájemné, že i Češi mají představy o Francouzích, které se úplně neshodují s realitou. A je to i o individuálních vztazích.

Poslední kniha, která vám letos vyšla, je taková korespondence mezi vámi a vaší francouzskou přítelkyní, která žila dlouhá léta se svým americkým manželem v Praze, a je to velmi poučné pro čtenáře, když se tam dočte, jak vy obě vnímáte různé situace, radosti, strasti v dané lokalitě, v dané zemi. Řekněte, kdy jste se vlastně vy dvě potkaly? Odkdy se datuje to přátelství? 

To je hodně dlouhé a hluboké přátelství. A obě si říkáme, že se ztrácí někde v mlhách našeho mládí a že máme pocit, že jsme takové dvě napojené duše a nejsme schopny přesně datovat vznik přátelství. To bylo od prvního okamžiku evidentní. Potkaly jsme se ve Francii, ale je to už opravdu hodně dávno. Jakákoli životní situace, která přišla, nebo vzdálenost, která se mezi námi mohla vytvořit, zůstala ale pouze fyzickou. Zůstaly jsme ale vždycky spojené nějakým poutem a hlavně potom těmi dopisy.

Jsou nádherné. Vy jste ty dopisy udržovaly i v době, kdy už byl internet na světě, kdy už se běžně používal e-mail. Přesto jste u tradiční formy komunikace vydržely. Řešíte tam všelicos - od porodu dětí, přes politiku, kulturu… Dlouhá léta žila v Paříži, ale pak jste si s manželem řekli, že chcete na venkov a vybrali jste si Provence. Proč právě tu oblast?

Není těžké zamířit na jih, a pak jsme tam měli zázemí, protože tam žila manželova maminka, která se tam odstěhovala tehdy ještě s manželem na důchod, takže to bylo tak trochu z pohodlnosti, tak trochu ze zamilovanosti. Není těžké se zamilovat do Provence. Původně jsme si vytyčili širokou oblast, kde bychom chtěli z Paříže dál zakořenit, ale nakonec to dopadlo tak, že to skutečně byla ta Provence.

Začali jste rekonstruovat doslova zříceninu zámku, dali jste jí pohádkový název „Šípková Růženka“. Pustit se do rekonstrukce nějaké ruiny, zříceniny, to od vás asi muselo vyžadovat hodně vůle, hodně odvahy. Tehdy jste měli malé děti… Jak jste to zvládali?

To nebylo ani o odvaze, to bylo asi o nevědomosti, o jistém bláznovství nebo nepříčetnosti, protože teď zpětně, když už člověk ví, tak už by se do toho nepustil.

Takže vlastně to, že člověk neví, a pouze chce, tak to mu otevírá brány a dává energii. Není to krásné?

Je. Jsme za to nesmírně vděčni, že jsme byli schopni se do toho pustit a bylo to opravdu moc hezké období, i když samozřejmě různá nepohodlí a příhody apod.

Jak dlouho jste to rekonstruovali?

Trvalo nám tři roky, než jsme začali v domě bydlet, ale byly to hezké tři roky. I ty následující byly krásné, ale nenazývala bych je utrpením nebo nějakým strádáním.

Odvaha, že jste do toho šli. Vy jste posléze ten zámeček využívali k hotelovým službám.

Pořádali jsme tam výstavy a divadelní představení, ale ne tolik, jak jsme si představovali. A myslím si, že to byl hezký projekt. Bylo to místo, které opravdu žilo.

Proč jste „Šípkovou Růženku“, jak jste nazvali ten zámeček, opustili po nějakém čase?

Protože z toho vzniklo velice krásné, kouzelné místo, které bylo půvabné a mělo velký potenciál, a my jsme ho nemohli využívat tak, jak jsme chtěli. Takže z toho bylo nářadí, s kterým jsme nemohli zacházet. A to nebylo nic pro mého manžela a začalo to pro něj být utrpení, když jsme původně měli pocit, že ta rekonstrukce bude to nejhorší. Ale pak jsme začali narážet na „papírové zdi“ a různé výmysly administrativy, které nás vyčerpaly daleko víc a ztratili jsme veškerou energii a chuť a možnost tam dělat to, co jsme od toho očekávali. Takže bylo pro nás řešením odejít a dát tu naši energii, budeme-li mít ještě jakou, tak zase do jiného projektu. 

Vy jste o Provence napsala nádhernou knížku „Provence jako sen“. Čím Provence pro vás je?

Teď je mým domovem. Je zemí, kde vyrůstaly mé děti, kde chodily do školy. Je to hodně důležité, protože děti vás ukotvují v nějakém místě. Je zemí krásnou, není to země snadná. Není to jenom ta krása a to, co si představujeme na první pohled, ale asi i ta drsnost, těžkost toho se tam zažít dodává na tom kouzle. Protože tam to není zadarmo.

Jak často vystavujete ve Francii a jak často vystavujete u nás?

Snažím se, aby to bylo vyrovnané, protože se velmi ráda vracím do republiky - na Moravu, do Čech. Říkám tomu na rodnou hroudu, protože to přemosťování mě baví. Jsem tady ráda, vracím se ráda zpátky do rodné země…

 Redakčně kráceno