Draky v hrnci skládám jako symfonii, říká Vladimír Mráz

Ostrava - Režisér Vladimír Mráz roky vtiskuje tvář lifestylovým magazínům vyráběným v ostravském studiu České televize. Pořady Chalupa je hra nebo Pod pokličkou se i díky jeho rukopisu suverénně prosadily v celoplošném vysílání. Do formátů, které si dávají za cíl bavit, informovat a vzdělávat, vnesl originální hravost, kterou podtrhuje animovanými prvky. V magazínu o jídle a výživě Pod pokličkou, který se v jeho režii vysílal jedenáct let, hrály animované postavičky hlavní roli. Teď si Vladimír Mráz hraje ještě více. Tvoří v Česku unikátní pořad o vaření pro děti Draci v hrnci, který je složený z hraného sitcomu, reálných záběrů a bohatých animovaných sekvencí. Draci v hrnci, které tvoří spolu s dramaturgyněmi Kamilou Teslíkovou a Janou Strýčkovou, patří k nejvýraznějším pořadům nového dětského kanálu České televize. Tým kolem Mráze právě dokončuje osmnáctý díl.

Na rozdíl od Pokličky se v Dracích v hrnci výrazně uplatňujete nejen jako režisér, ale také jako autor animovaných částí a hraných scén s hlavními postavami - sourozenci Oskarem a Míšou. Pod hravým a barevným celkem je cítit složitá kompoziční práce. Jak se vám to dělá?

Dávat Draky dohromady je opravdu náročné. Dokládá to i fakt, že výroba jednoho dílu trvá šest týdnů. Skládám to tak trochu jako symfonii. Podobně jako u symfonie je velmi důležitá otázka tempa, u dětského pořadu zvláště. Musíme umět dítě zaujmout a překvapit, neustále držet jeho pozornost. Podobně jako u Pokličky divák neví, co přijde v příští minutě. A vymyslet stylizaci hraných scén a napsat dialogy, které fungují a u dětského diváka obstojí, je moc těžké. Sitcom je svým způsobem věda, ale je to báječný formát, pomocí kterého můžeme odkrývat svět kolem nás. Ten přesah mě na tom nesmírně baví. I když jenom vaříme, můžeme se dotknout složitosti světa a vztahů. Něco o tom formátu vím, protože jsem před třemi roky začal připravovat sitcom, který má pracovní název Piňonky ze Stodolní. Začal jsem tehdy studovat typologii a psychologii postav a jejich vzájemných vztahů, objednal jsem si knížky až z Ameriky, protože u nás nebyly. Načerpal jsem velké množství informací, které jsem využil mimo jiné ve workshopu pro posluchače audiovizuální tvorby na Slezské univerzitě. Jeden student pak na toto téma napsal i diplomovou práci.

Jak tedy píšete dialogy pro Oskara a Míšu? A kolik nad tím strávíte času?

Hrané scénky pro jeden díl píšu tři až čtyři dny. Můžu psát jen ráno od šesti do devíti hodin, přes den dělám jinou práci a už se nemohu soustředit. Dialogy píšu hovorově a musím si je pak nahlas předčítat, protože jinak nepoznám, jestli fór, který jsem vymyslel, funguje. Někdy mi z toho úplně hoří hlava.

Jací jsou Míša a Oskar herci? Jak si rozumíte?

Jsme tým, oba jsou na mě jako režiséra fixovaní. Rád se vyjadřuju ve zkratkách a oni mi už výborně rozumí. Míša se ze začátku divila, proč třeba neříkám „akce“, jak je zvyklá. Říkám …tři, čtyři. Když se řekne akce, všichni strnou, což já nechci. Chci, aby všichni přesně začali jako v baletu. Míša je velmi talentovaná herečka, má obrovský potenciál komičnosti. A dobře se vede. Malý Oskar je neuvěřitelně chytré dítě. Má skvělou mimiku a dar působit sympaticky.

Co je podle vás zásadní pro veřejnoprávní pořad pro děti?

Tvůrce by měl mít ambici oslovovat děti náročné a vnímavé, které se touží něco dozvědět. Podstatné ale také je, že děti potřebují lásku, pořad proto musí být hodný, musí vzbuzovat pozitivní emoce. Na to si dávám velký pozor. Až při střihu jednoho dílu jsem si třeba všimnul, že Míša odchází ze scény s pláčem. I když to bylo jen nad cibulí, muselo to jít pryč, protože to bylo zlé. Když se Míša objeví na scéně jako čert, hned jsem tam dal vsuvku: Děti, nebojte se, ona se jen převléká za čerta, protože se jich sama bojí.

Když jste byl kluk, mladík, byla to vaše touha, stát se režisérem?

Vůbec jsem se tím nechtěl živit, chtěl jsem to mít jako koníčka. Vystudoval jsem elektrotechnickou školu a měl jsem dobrou práci. Jeden amatérský film, byla to hraná groteska beze slov, která se odehrávala v ostravské tramvaji, se mi asi povedl a otevřel mi cestu na FAMU. Povzbuzován přáteli jsem se přihlásil na hranou režii. I díky tomu filmu jsem byl na seznamu přijatých na prvním místě. Kvůli špatnému kádrovému profilu, který vyplýval z antikomunistických postojů mé rodiny, ale vedení fakulty rozhodlo, že nesmím nastoupit hned. Abych si zasloužil studovat na prestižní škole, měl jsem si profil vylepšit nejprve v praxi. Mohl jsem si vybrat mezi Českou televizí v Ostravě a tamním Krátkým filmem. Ten jsem si vybral a tři roky jsem tam dělal všechno možné - rekvizitáře, asistenta kamery, vedoucího výpravy, pomocného režiséra, režiséra. Dělali jsme animované filmy, dokumenty, hrané věci pro děti. Teprve pak jsem nastoupil na FAMU. Na radu lidí od filmu jsem nešel na režii, ale na dokument, kde byla tehdy silná sestava a schovali se tam i lidé, kteří nebyli politicky „akorát“. Potkal jsem Jana Svěráka, Fera Feniče, mým spolužákem byl třeba Vladimír Michálek. Učil mne Špáta, Sommerová. Bylo to skvělé studium. Ale výborné byly i moje první roky v České televizi v Ostravě, kam jsem nastoupil asi dva měsíce před Sametovou revolucí. Doba otevřela nepřeberné množství témat, navíc tam pracovali špičkoví dokumentaristé. A režiséři měli svobodu a podmínky k tomu, aby mohli vyslovit, co chtěli.

Vím, že máte Ostravu rád a děláte jí dobrou reklamu, ale nechybí vám jako režisérovi příležitosti, které jsou v Praze?

Jsem opravdu moc rád, že nejsem v Praze, i když kdysi dávno jsem si to samozřejmě přál. Mám za sebou QQ studio a zajímavé práce nad hlavu. Dělám, co mne baví a stále se učím nové věci, poznávám nové technologie. Nesnáším stereotyp. Se ženou plánujeme, že časem zmizíme do Beskyd. Máme připravené krásné bydlení v Trojanovcicích pod Radhoštěm. Při jeho budování jsem se nadchnul pro obnovitelné zdroje, mimo jiné jsem tam vysadil přes dva tisíce topolů, naučil jsem se vyrábět elektřinu, máme ovce… Budování něčeho hmatatelného a bytí v krajině má pro mne obrovský význam. Zatím mám ale v Ostravě příliš mnoho práce, než abych se tam odstěhoval.

Vladimír Mráz

Vladimír Mráz je absolventem Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU. Režíruje, píše scénáře, natáčí, stříhá, produkuje a také učí. Vytvořil přes tisíc pořadů pro Českou televizi, Novu i další televize. Režíroval například magazíny Chalupa je hra nebo Pod pokličkou. Je kreativním ředitelem ostravského QQ studia, které založil v roce 1992 spolu s grafikem a animátorem Lukášem Najbrtem. QQ vyrábí reklamy, videoklipy, televizní znělky, ale také animované seriály jako Pučálkovic Amina, sitcom Pytlíkov, Staré pověsti české, celovečerní animovaný film Báječná show a jiné. Mráz je režisérem a producentem většiny projektů z dílny QQ. Více než deset let studio pořizuje časosběrné záznamy, jejich fotoaparáty snímají přes padesát míst v Ostravě a okolí. Vznikl z toho například celovečerní časosběrný dokument Kolik příběhů má den. Aktuálně studio vyrábí film pro ostravskou hvězdárnu a planetárium, který se bude promítat přímo do dvanáctimetrové kopule. Před nástupem na FAMU pracoval tři roky v ostravské pobočce Krátkého filmu - studiu Prométheus. V letech 1989 až 1992 byl zaměstnancem ostravského studia České televize, kde vytvořil řadu pořadů pro děti, dokumentů a jiných formátů. Filmové umění také učí, na Lidové škole umění E. Marhuly, Slezské univerzitě v Opavě a Ostravské univerzitě. Vladimír Mráz má 52 let. Bydlí s rodinou v Ostravě. V Trojanovicích v Beskydech vybudoval ekologické hospodářství s vlastní elektrárnou a chovem ovcí.