Současné dění je pro mě zajímavější než historie

Ostrava – Psaní ji bavilo od malička, publikovat ale začala až po čtyřicítce. Jejími tématy jsou ženský svět i mezilidské vztahy. Svou prvotinou chtěla upozornit na problematiku domácího násilí, výtěžek knihy šel na podporu jedné z organizací, která pomáhá ženám v tísni. Předpůlnočním hostem Šárky Bednářové byla ostravská spisovatelka Kateřina Tomanová.

Psát, to je alchymie, laboratoř, hra se slovy a myšlenkami. Jaké atributy by měla splňovat dobrá kniha?

Myslím, že musí být čtivá, musí zaujmout, čtenář by měl i přemýšlet a ke knížce se vracet a doporučovat ji.

Váš hlavní titul je Jahody pro Popelku. Proč?

My ženy se cítíme nedoceněné v partnerském vztahu, toužíme po něčem lepším, po princi na bílém koni, který své Popelce přinese jahody. Proto je to ten pravý název pro knihu. Spousta lidí se ptá, zda jsou mé fejetony autobiografické. V první knize ano, další knížky jsou pravdivé příběhy, ale ne mé vlastní. Některé příběhy jsou i smyšlené, kdo se v tom pozná,tvrdím, že je to náhoda.

Jak zápasíte při psaní sama se sebou? S odhalováním se?

Bavím se tím, že příběhy píšu. Jsou to veselé příběhy, ne smutná témata. Někdy se jejich osudům i sarkasticky vysmívám.

Určitě jste četla knihu Ireny Obermannové, ve které se vyznává z lásky k největšímu Čechovi, tedy k prezidentu Havlovi. Obnažila byste svůj milenecký příběh ke známému člověku?

Obnažila, ale nejmenovala bych.

Ona ho také nejmenovala, ale všichni věděli, o koho jde. 

Kdybych měla takový vztah a nikomu by nemohl ublížit, napsala bych o něm.

Možná to byl i marketingový tah, aby se knížky lépe prodávaly. Uvažujete také tak?

Ne, píšu srdcem, zapojuji do toho hlavu, pak teprve přemýšlím o marketingu.

Píšete v noci, nebo ráno? Jak to funguje?

Chodím s lístečky, zapíšu si na ně zajímavé věci, jednou za čas je proberu a napíšu příběh. 

Když jdu do knihkupectví a vidím sekci Romány pro ženy, automaticky ji míjím. Vlastně mě to uráží. Myslím, že je to spíše pokleslá harlekýnová literatura. Některé ženy tam ale vyloženě míří. Hledají rady do života. Vám to nevadí?

Já jsem se v sekci pro ženy nenašla. Našla jsem se v beletrii. Dokonce i v krásné literatuře. Našla jsem se hlavně v sekci s fejetony.

To je úspěch. Jak je to ve spisovatelském světě? Je pro ženy těžší se prosadit?

Řekla bych, že je rovnost. Není rozdíl mezi ženami a muži, tak to vidím já.

Vaše knížky mají i ten efekt, že část výtěžku věnujete charitě. O jakou charitu jde?

Pracuji ve společenském domě v Ostravě-Bartovicích, což je středisko s chráněným pracovištěm. Část výtěžku z knihy jde na podporu tohoto pracoviště. Pracuji na projektech zaměřených tímto směrem. První projekt byl proti násilí na ženách. Jsou ale i další projekty. Ty jsou zaměřené na osoby se zdravotním postižením.

Vy nejen píšete povídky, knížky, ale také jste se pustila do divadelní hry…

Zatím není dopsaná, mám kolegu, s nímž si komunikativně veršuji, verše vkládáme i do divadelní hry. Část bude ve verších, bude i mluvené slovo, bude tam i trochu hudby. Bude to komedie z prostředí církevního, ale nebudou tam žádné narážky na politiku.

Do jaké tematiky byste se ještě pustila? Vše je o mezilidských vztazích, je oblast, která Vás láká?

Zatím ne, zatím mě zajímá současné dění, je zajímavější než historie.

Redakčně kráceno