Stáří asociuje moudrost, říká Hana Ježková

Ostrava - Stáří je součástí života, není to nemoc, ale příležitost. Příležitost k důstojnému aktivnímu žití. Třeba i v takovém domově důchodců. Své o tom ví gerontoložka, která tady v Ostravě doslova na zelené louce vybudovala unikátní Domov seniorů Sluníčko. Ojedinělý je třeba tím, že jeho součástí je stanice pro lidi s Alzheimerovou nemocí. Předpůlnočním hostem Šárky Bednářové byla Hana Ježková, ředitelka Domova seniorů Sluníčko.

Obrovské zkušenosti z oboru gerontologie získala Hana Ježková mnohaletým působením v domovech důchodců. Zná jejich historii i to, jak vypadaly ještě v 90. letech. Co všechno musí řešit, proč zná řadu svých klientů jménem a jak vůbec přišla na vizi zařízení, ve kterém působí nyní? Svým klientům nabízí nejen téměř rodinnou atmosféru, ale v mnoha případech i takové služby, které by si jinak nemohli dovolit. V roce 2004 dostala Cenu za přínos gerontologii, podílí se na organizaci Gerontologických dnů v Ostravě, kam se sjíždí odborníci z domova i zahraničí.

Vy jste původním povoláním inženýrka ekonomie. Vrhla jste se na seniory, je to vaše životní láska?

Ano, možná prapůvod všeho vznikl za mého dětství, kdy mě vychovala babička s dědou, protože otec byl na vojně a maminka pracovala. Vyrůstala jsem v jejich prostředí, takže jsem se starými lidmi trávila hodně času. Tam někde byl asi ten prapůvod. Původně jsem ekonom. Po škole jsem dělala v jiné oblasti. Shodou dobrých náhod jsem se v r. 1992 dostala na odbor sociálních věcí do Ostravy. Tehdy vznikaly samotné organizace, domovy důchodců. Chtěla jsem se rychle naučit řadu věcí, objížděla jsem jednotlivé domovy a práce se mi moc líbila. A když se začalo mluvit o tom, že na Syllabově ulici se bude stavět domov důchodců, chtěla jsem tam pracovat. Vyhrála jsem konkurz a dostala jsem se k této práci. Stala jsem se ze dne na den ředitelkou, neměla jsem zaměstnance, ale ráda na to vzpomínám.

Domov funguje mnoho let… Máte pocit, že problematika seniorů je u nás opomíjena? Že se jimi média málo zabývají? Ale i třeba stát? 

Média se tím zabývají spíš v negativních věcech, kdy byl senior okraden apod. Nedokážu posoudit, nakolik se stát stará. Určitě se o seniory stará. Není to jako kdysi. Myslím, že seniorů přibývá a bude jich přibývat. Obzvlášť v Ostravě, protože to je zvláštní region. Poptávka po místech v domovech stoupá. Domácí péčí nelze vše obstarat.

Populace stárne, věkový průměr se hodně zvyšuje. Lidé jsou více nemocní a jsou bezradní, zmatení. V této době je těžké přežít i pro normálně dospělého. Kdybyste srovnala domovy důchodců před 90. lety?

Kdysi byly domovy na zdravotnickém základu, byly to spíš nemocnice. Bylo přesně dáno, co má v kolik člověk dělat. Uspokojila se jen zdravotní stránka, případně rehabilitační péče. Nějaká aktivizace tehdy byla v pozadí. V Ostravě ale byly domovy vždy na slušné úrovni, deset let jsem pracovala na magistrátu a za tu dobu byla rekonstruována řada zařízení. Vše pominulo v roce 2006, kdy vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách. Společnost tehdy nebyla připravena. Postupně uvádíme zákon do praxe. Máme povinnost přistupovat k lidem individuálně, což se děje. Jsou to sociální zařízení, proto potřeba sociálních pracovníků je na prvním místě. Ošetřovatelská péče je doplňková. 

Pojďme se zaměřit na vaše Sluníčko. Je to pozitivní název vašeho domova. Jak to u vás vypadá? Jak vypadá den seniora vašeho domova?

Je to různé. Máme dvě cílové skupiny. Je to klasický domov pro seniory, kde jsou lidé soběstačnější. Pak máme početnou skupinu Alzheimerových demencí. Tito lidé mají zvláštní režim, musí se s nimi pracovat. Jejich orientační funkce je špatná.

Je ta stanice Alzheimerových chorob ojedinělá? 

Byli jsme možná první a tento úsek jsme vytvořili už v roce 2003. Začali jsme s lidmi pracovat, takže když přišel nový zákon, lehce jsme ho naplnili u tohoto domova. Je to vždy hygiena, jídlo 5krát denně, programy. Je to otevřené zařízení, člověk může jít kam chce. Nesnažíme se lidi držet na místě, ale podporuje je v tom, aby rozvíjeli to, co mají zachováno.

Jak je to u střediska Alzheimerových chorob? Máte edukační programy?

Zaměřili jsme se na tyto činnosti, které se od roku 2003 vyvíjejí. Dobře se jeví práce se vzpomínkami. Udělali jsme vzpomínkovou místnost, začali jsme pracovat s českou Alzheimerovou společností. Máme místnost vybavenou dobovým nábytkem. Máme různá cvičení, která opakujeme s lidmi denně. Někdy mají dobrou chvilku, někdy horší. Evokujeme barvy a podobně. Snažíme se jim tím vylepšit paměť. Na co jsme pyšní, jsou různé druhy vaření, pečeme např. perníčky. Upečou si štrůdly, pořádáme pyžamové bály. Je to takové roztomilé.

Jaký je u vás režim návštěv rodinných příslušníků?

Návštěvy máme 24 hodin denně. Mohou přijet kdykoliv, jen se musí domluvit s pracovníkem, který je na úseku. Nemáme s tím problém. Není tam nikdo, za nímž by rodina nechodila. Snažíme se poznat, jak ten člověk dřív žil. Spolupráce s rodinami je velmi dobrá. Rodiny si to také chválí. 

Domov se jmenuje Sluníčko, ale i vy jste sluníčko pro klienty. Celý program, který připravujete, je takový sluníčkový…

Začínáme sluníčkovým rádiem. Lidé jsou rádi, že je někdo ráno pozdraví, řekne jim, jaké bude počasí. V době dovolených byla třeba četba. O půl deváté pro ně začíná tímto den, máme takovou zvláštnost, Jarek Nohavica nám složil znělku. Tu jim pustíme a lidé už se těší na další den. Před Vánocemi budeme mít Vánoční den. Bude se děkovat všem, zahraje se písnička na přání. Je to takové milé. 

Jsme v době adventu, blíží se Vánoce. Jak vypadají Vánoce u vás? 

Vypadají jako doma, jen je to trošku větší. U nás je celý domov nazdobený, máme vánoční ubrusy. Je tam vánoční cukroví, ovoce, hrají se koledy. Zapálí se i svíčky, ale tak, aby to nebylo nebezpečné. Většina z klientů chce u nás zůstat. Líbí se jim tam. Jsou ale i případy, kdy si rodina člověka nemůže vzít domů, protože je na tom klient špatně. Rodina tak může přijít, dát si s nimi štědrovečerní večeři. Program je tak nabitý, že ani nevím, který den je co.

Je doba rozjímání a přání. Jaké je to vaše?

Aby byli všichni zdrávi, spokojeni a šťastní. Abychom vytvořili těm lidem rodinu, aby jim nebylo smutno, říká Hana Ježková.

Redakčně upraveno a kráceno