Josef Souchop: Četnickým humoreskám zpočátku nikdo nevěřil

Vyrobila tvůrčí skupina Josefa Souchopa a Dariny Levové, zní v titulcích seriálu Četnické humoresky. O tom, jak se námět na tento seriál do brněnského studia České televize dostal a co pravděpodobně stojí za jeho úspěchem u diváků, jsme si povídali s bývalým dramaturgem a vedoucím redakce dramatické tvorby v Brně Josefem Souchopem. „Humoreskám jsem věnoval třináct let svého života. Byla to moje největší a labutí píseň,“ říká.

Za jedním z oken v druhém patře budovy České televize v Běhounské ulici v Brně měl svůj stůl Josef Souchop. Náměstím s kostelem svatého Jakuba, na které se kdysi dívával třeba při společných debatách nad scénáři Četnických humoresek s režisérem Antonínem Moskalykem, dnes prochází už jen jako náhodný kolemjdoucí. V roce 2007 totiž odešel do penze. Při vzpomínkách na „televizní“ život neskrývá dojetí.

Jaké to je odejít z rušného prostředí televizního studia? Chybí Vám práce?

Strašně mně to chybí! Je to největší nuda, jakou jsem v životě zažil. Pro někoho, kdo rád pracuje a nemá koníčky jako třeba rybaření nebo starost o vnoučata, která já nemám, je tak důchod nuda. Je to až depresivní…

Dříve jste se věnoval psaní - ať už televizních scénářů, nebo vlastní prózy. Pokračujete v tom i teď?

Píšu si jen tak sám pro sebe. Spíš proto, abych úplně nezblbl, jak říkal detektiv Hercule Poirot - aby pořád pracovaly ty šedé buňky mozkové. Ambice něco vydat už ale nemám. Ptá se mě na to spousta lidí, ale musím vás zklamat.

Posuňme se tedy do minulosti. V televizi jste začínal v osmdesátých letech. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Do brněnského studia jsem přišel v roce 1983. Zpočátku jsem pracoval v redakci dokumentu a dělal jsem dokumenty, což byla moc příjemná práce. Po čase, když se blížil rok 1989, jsem dostal nabídku, jestli bych nešel pracovat do redakce dramatické. Po revoluci v České televizi vznikly takzvané tvůrčí skupiny. Tehdy jsem byl vedoucím redakce, Darina Levová byla vedoucí produkce, takže tady vznikla tvůrčí skupina Souchop - Levová. Myslím, že jsme spolu udělali spoustu krásných věcí. Třeba i ty Humoresky.

Jak se k Vám námět na seriál Četnické humoresky dostal?

Jednou jsem našel na stole lístek s telefonním číslem a poznámkou, abych tam zavolal, že je to moc důležité. Byl to režisér Moskalyk. Sešli jsme se, ale nejdřív jsme se jen tak oťukávali. Já jsem Moskalyka vždycky obdivoval, jaký byl filmař, a také se mi líbilo, že mi úplně narovinu řekl - dívejte, já jsem tenhle námět na četníky dal už do všech televizí, ale všude mě odmítli. Ukázal mi i dopisy, co mu odepisovali - že není realista, že to nemá šanci na úspěch, že první republika a četníci jsou nuda. Nad náměty prvních dílů jsme se museli společně znovu zamyslet a předělávali jsme je, ale z úcty k Moskalykovi a k tomu, že mě období první republiky vždycky zajímalo, jsme na tom začali pracovat. Začal jsem o tom jednat s řediteli brněnského a pražského studia, které jsem pro to musel získat. Přeci jen to byl dost náročný projekt.

Režisér Antonín Moskalyk (vpravo)
Zdroj: ČT Brno

Z Četnických humoresek se stal jeden z nejúspěšnějších původních českých seriálů, který při dalších a dalších reprízách má stále vynikající sledovanost. V čem podle Vás spočívá jeho úspěch u diváků?

Moskalyk byl člověk, kterého jsem šíleně obdivoval. S tím, co v životě prožil, ty děsy na Zakarpatské Ukrajině, odkud pocházel… Povídal mi často opravdu hrozné věci, co se tam dělo po obsazení maďarskými vojáky. Chodil dost nenápadně oblékaný, ale byl to velice moudrý člověk, který věděl co a jak. Když jsem viděl původní náměty, měl jsem strach, abychom nedělali jen další pokračování Dobrodružství kriminalistiky, které bylo v té době taky velice populární, ale k čemu by to bylo? Moskalyk čerpal z diplomové práce plukovníka Michala Dlouhého, který se věnoval kriminálním případům z té doby. Ale samozřejmě to byly jen suché, strohé zprávy - že někdo šel a ukradl slepici a pak to na něj někdo napráskal, protože se neměli rádi. Bylo potřeba udělat k tomu takovou tu omáčku, aby to bylo zajímavé.

Řekli jsme si, že tam prostě musíme dostat ženské a taky trošku srandu, stejně jako na vojně si chlapi dělávali různé žerty. I ti četníci v podstatě měli takový vojenský režim, nebyla to žádná legrace. Museli jsme se do toho nějak dostat, aby to diváky nenudilo. Moskalyk mě ale dokázal přesvědčit. Shodli jsme se, že rozhodně nechceme dělat žádné hrané dokumenty o první republice, to by byl nesmysl, ale že budeme „snít“ o první republice. Je pravda, že chvílemi je seriál dost idealizovaný, ve skutečnosti to bylo daleko tvrdší, takže divák musí občas přivřít oči. Taky jsme si řekli, že se všechno bude točit v reálech. Ani záběr se neudělal ve studiu. Samozřejmě tam bylo i výborné herecké obsazení, výborná hudba, dramaturgie i scénáře, Moskalyk výborně režíroval, to všechno dohromady jsou velmi důležité věci. Bylo štěstí, že se to tak sešlo. Navíc Moskalyk byl filmař a každý díl byl v podstatě malý film. Bylo to filmově stříhané, a i proto je to možná pro diváky tak zajímavé.

Co bylo Vaší úlohou při natáčení Četnických humoresek?

Já, Dana Špirková a Miloš Fedaš jsme byli tři dramaturgové. Já jsem jako vedoucí redakce měl rozhodovací pravomoc, ale samozřejmě jsem všechno konzultoval s dalšími dramaturgy a režisérem. Moskalyk byl někdy dost zaťatý, na něj se muselo obratně. Například byl proti obsazení jistých herců z nějakých osobních důvodů, takže my jsme s Fedašem hráli všelijaké hry, abychom toho dobrého herce získali.

Natáčení Četnických humoresek
Zdroj: Radomír Řezáč

Jak moc jste mohl mluvit do výběru herců?

Moskalyk přišel s určitými herci, mezi kterými byl například i Ivan Trojan. Já jsem mu řekl svoje podmínky, že když to děláme v Brně, tak tam musí být i brněnští herci, ne aby tam byly jen samé pražské hvězdy. Ano, ať tam jsou dobří Pražáci, protože přitáhnou diváky, ale že my v Brně máme taky výborné herce a že jim to pomůže. Moskalyk byl poctivý, prošel všechna možná divadla nejen na Moravě. Herce, kteří se tam opravdu hodili, klidně i neznámé, neokoukané, tak je tam přizval a mělo to úžasný efekt. A ti známější herci, třeba Ivan Trojan a Tomáš Töpfer, to byly Moskalykovy tipy. Vím, že na Trojanovu roli oslovil i několik dalších herců, ale oni to odmítli, a co vím, pak toho litovali. Byl to zkrátka riskantní podnik. Dost lidí mi říkalo, že si na tom zlámu vaz a po roce, co to natočíme a odvysíláme, půjdu z televize pryč. Ale naštěstí se to nestalo a natočili jsme 39 dílů. Stále potkávám lidi, co obdivují jenom ta auta nebo ženské kostýmy. Na tom bylo tolik práce!

Jak na spolupráci s Antonínem Moskalykem vzpomínáte?

Moskalyk rád chodil za námi do redakce, která byla tady v druhém patře s výhledem na kostel svatého Jakuba. V tom kostele se ženil, ale taky tam měl i zádušní mši. Vždycky se z toho okna díval na ten kostel. Někdy za mnou přišel, i když jsem tam byl už sám, chystal jsem se odejít, zhasl… on přišel a seděli jsme spolu potmě a vykládali jsme si o všem možném. Byl velice inspirativní. Když už pomalu odcházel z tohoto světa, byl v nemocnici a už to bylo hodně zlé, tak mi řekl, že mi děkuje, že jsem mu dal deset let života. Bylo mu pětašedesát, když se Humoresky začaly chystat, a už tehdy měl problémy s nemocí, která ho potom doběhla. Jemu se to ale na začátku natáčení jakoby zastavilo. To pro mě bylo největší potěšení za celou moji televizní práci.

Režisér Antonín Moskalyk na natáčení
Zdroj: ČT Brno

Máte nějaký zážitek nebo historku přímo z natáčení, která Vám i po takové době utkvěla v paměti?

Postava Erika Parduse musela v jednom díle za trest odejít do Krušberku. Diváci nám pak ale začali hodně psát, proč jsme to udělali a že bez něj už ten seriál nebude takový. Zvykli si na něj, že tam dělal legraci. Tak jsme začali přemýšlet, jak bychom ho vrátili zpátky. Nebylo to jednoduché, protože tenkrát když četník šel někam za trest, někdy musel jít třeba z Brna až na tu Zakarpatskou Ukrajinu, tak už se nikdy nevrátil a zůstal tam už do konce života. Já jsem tehdy Moskalykovi odvykládal svůj nápad, jak by se postava Erika Parduse mohla vrátit, a on mě požádal, ať to napíšu. Napsal jsem scénář, i když já jako dramaturg jsem scénáře psát nesměl. Ale Moskalyk šel za ředitelem v Praze a přesvědčil ho, že to musím napsat já, když jsem to vymyslel. Zrovna v tom díle byla jedna scéna, kdy za Arazímem přijde maminka Franty, který pracoval na vrátnici té četnické stanice. Když maminka odchází z jeho kanceláře pryč, Töpfer stojí ve dveřích a má se s ní nějak rozloučit. Všichni v tu chvíli překypovali všelijakými nápady, jak si mají zamávat… ale Moskalyk řekl: Ne! Maminka se jenom otočí, takhle udělá očima na toho Töpfera, Töpfer jakoby chtěl zamávat, ale nezamává, jen udělá náznak pohybu rukou, ale dá ji zase dolů. Úplně přesně během pár vteřin dokázal vymyslet scénu tak, že vypadala dobře, nebyla přehnaná. Všiml jsem si toho vícekrát. On v podstatě už při natáčení v hlavě stříhal. Bylo pro mě hrozně zajímavé pozorovat ho při natáčení.

Erik Pardus a režisér Antonín Moskalyk
Zdroj: ČT Brno

Třeba mě úplně dojalo, když byl už moc nemocný, vypadaly mu vlasy, takže nosil čepici, a režírování seriálu už pomalu přejímala Pavlína, tehdy jsme na nádvoří v kasárnách točili scénu, kde měla herečka skočit do studny. On už v té době bral silné léky, byl na chemoterapii. Seděl u toho monitoru a najednou jsme všichni kolem něj viděli, že mu klesá hlava. Vypadalo to, jako by usínal. Pavlína zakřičela akce, jedem a scéna se začala točit. A on vám najednou vymrštil hlavu a zařval stop, takhle to být nemůže! To je pitomý, musíme to udělat úplně jinak! V tu chvíli jsem si uvědomil, že on i v té nemoci všechno podvědomě vnímal a hlava mu pořád pracovala naplno.

Kromě Humoresek jste se v České televizi podílel na spoustě dalších věcí. Na co z toho jste nejvíc pyšný mimo Četnické humoresky?

Například jsem rád, že jsem pomohl filmu Rok ďábla. Čestmír Kopecký mi jednou zavolal  a narovinu mě požádal, že by mi poslal scénář Petra Zelenky, jestli bych si to přečetl. Mně se to strašně líbilo, scénář byl úžasný, četlo se to jako knížka. Ale někdy, když se vám scénář až moc líbí, tak je to pak záludné. Pohltí vás první krása, jak se říká, a pak už nevidíte ty další věci. Měl jsem strach, jestli to Nohavica jako herec uhraje a on to zvládl skvěle. Všechno bylo dobré a byl jsem sám překvapený, jak se ten film povedl. Zpočátku to ale bylo trochu rozporuplné, protože všechna ostatní studia to taky zatratila. Nebo jsem byl rád i za film Dvojrole s Terezou Brodskou, která pak za to dostala Českého lva.

Pracoval jste jako dramaturg, scenárista, napsal jste několik próz… Která z těchto profesních rolí Vám v životě byla nejbližší? Čím jste se cítil být nejvíc?

Neumím říct, co pro mě bylo to nejdůležitější. Mám rád film, mám rád vůbec to ovzduší kolem psaní a přípravy scénářů, to dohadování. My jsme v té redakci měli vlastně takovou dílnu, někdy mi to připadalo jako nějaká alchymistická středověká dílna. Když jsme dělali například literární portréty, tak Dana Špirková vždycky šla na univerzitu do knihovny a donesla spoustu knížek, zvali jsme si do redakce lidi, kteří k tomu měli co říct, a pak jsme to všechno společně probírali a diskutovali. To vždycky dělalo něčemu uvnitř mé hlavy moc dobře. Rád jsem potkával různé zajímavé lidi, kumštýře. Bylo pro mě největším vzrušením, když jsem se od nich něco dozvěděl nebo mě navedli, co mám číst, kam mám jít do divadla nebo co mám poslouchat za hudbu. Člověk měl díky tomu jakési zkratky ve vývoji a velice rychle se v tom všem mohl zorientovat. Takže vám nedokážu odpovědět - vším, čím jsem byl, jsem byl rád.

Josef Souchop (*1944, Prštice u Brna) je scenárista, dramaturg a prozaik. Jelikož neměl „dělnický původ“, po maturitě začal pracovat ve slévárně v brněnské Vaňkovce, poté na montážích v Litvínově. V letech 1962 až 1967 studoval filozofii a český jazyk na Filozofické fakultě UJEP v Brně, kam byl podle svých slov přijat díky pomoci Milana Kundery. Nejdříve pracoval jako redaktor v tištěných denících (Svobodné slovo, Lidová demokracie) a časopisech. V roce 1977 se stal redaktorem, později dramaturgem literárně-dramatické redakce Československého rozhlasu v Brně. V brněnském studiu Československé, později České televize, pracoval od roku 1983. Po roce 1990 se stal vedoucím redakce literárních a dramatických pořadů. V roce 2007 odešel do penze.

Souchop vydal několik vlastních próz (Hluboko nahoře, Hodiny výchovy aneb Pošli ještě slova, Noc s žiletkou a další) a psal scénáře k divadelním hrám (spolupracoval s divadlem Husa na provázku) i televizním filmům (např. televizní adaptace prózy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany). Jako dramaturg se podílel na několika filmech - Dvojrole (1999), Podzimní návrat (2001), Rok ďábla (2004) nebo seriálu Černí baroni (2004). Nadace Českého literárního fondu mu v roce 1996 udělila Cenu křepelek za literární dokumenty o zakázaných nebo vězněných spisovatelích a básnících.