„Stále se chci otevřít lidem,“ říká Petr Ulrych

Vystudoval letecké inženýrství. Místo světa techniky si ho však přivlastnil svět hudby. Za téměř půl století se stihl stát legendou domácí hudební scény. Skládá filmovou i divadelní muziku a pravidelně koncertuje se skupinou Javory. K ní neodmyslitelně patří i jeho sestra Hana. Petr Kotrla hovořil v brněnském studiu pořadu Před půlnocí se zpěvákem, textařem a skladatelem Petrem Ulrychem.

V příštím roce slavíte sedmdesátiny, vaše sestra pětašedesátiny a se skupinou Javory oslavíte padesát let na scéně. Jak se na to těšíte?
My to příliš neprožíváme. V těchto letech je takové jubileum spojeno spíše s určitým pousmáním. Roky sice dotírají, ale my se to snažíme brát s nadhledem.

Jak se člověk cítí po padesáti letech na hudební scéně?
Já se ve svých letech snažím předstírat mládí. To je neklamná známka faktu, že stárnu. Jakmile začnete být příliš pružný, příliš se usmívat, chcete být rychlý, vtipný, bystrý a pohotový, tak je jasné, že máte stárnutí spočítané.

Co vás v tom bilančním roce čeká?
Například se budu vracet do historie. Chystám pořad s našimi dvěma kapelami, lépe řečeno dvěma podobami kapely Javory. Ta první vznikla před čtyřiceti lety. Jsou to ty houslově- cimbálové Javory. Druhá vznikla před pěti lety, vrací se k bigbítu a jmenuje se Javory bigbít. A příští rok budeme dělat koncerty obou kapel. V těch společných vystoupeních budeme mapovat celou naši hudební historii. Bude to pestré hudebně i nástrojově. Vrátíme se tam, kde jsme začínali, a ukážeme i to, kam jsme dospěli.

I já bych se chtěl vrátit na začátek. Co vás vůbec k hudbě přivedlo?
Mě k hudbě přivedlo rodinné prostředí. V roce 1950 se naše rodina přistěhovala do Brna a otec byl operní pěvec. Jako dítě jsem musel poslouchat árie světových oper. Tím byl můj vztah k opeře obojaký. Ale dostal jsem to do sebe. Byl to můj první kontakt s hudbou.

Možná právě proto vás to táhlo k bigbítu?
Otec nám to velmi zazlíval. Dokonce napsal dopis hudebnímu kritikovi Jiřímu Černému, že prý pro bigbít nemám hlasové předpoklady.

A co to letecké inženýrství? To byla pojistka, kdyby to nevyšlo s hudbou?
Tenkrát to tak bylo, že rodiče chtěli, abyste měl tzv. seriózní zaměstnání. A pak si můžete dělat i tu hudbu nebo komediantské řemeslo.

V 60. letech jste se začali profilovat v bigbítu. Ta doba byla asi o něčem jiném než o folkloru?
S folklorem to tehdy bylo špatné. Ale já za tuto nálepku (folklorista) nejsem rád, protože my jsme skutečně začínali s bigbítem. Naše první deska se jmenovala Odyssea. Fungoval v ní orchestr Gustava Broma. Byla to první fúze bigbítové kapely a bigbandu. To bylo v tehdejší době naprosté novum. Udělal jsem hudební monotematickou plochu, kterou zaranžoval Jaromír Hnilička. Postupně jsem přišel na to, že například v houslích či cimbálu je bigbítová energie obsažena. Navíc tato hudba vyvěrá z vědomí kořenů. A to mě fascinovalo na folkloru, proto jsme se vydali tímto směrem.

V 60. letech jste byli hodně populární. Bylo to období vaší největší popularity?
To byla úplně jiná doba. My jsme se dobře umísťovali na hitparádách, chodili na nás lidi. Tehdy však tzv. showbyznys ještě hudbu tolik neovlivňoval. Fungoval princip, že když člověk dělal něco dobrého, tak to nějak doputovalo i k lidem. Například (rozhlasový) pořad Houpačka dával šanci naprostým amatérům. My natočili nahrávku a oni ji skutečně odvysílali. A my si říkali: Hrají nás v rádiu. Teď budeme slavní. Toto období „slávy“ však přináší i opačný efekt, že se kariéra nepohybuje strmě vzhůru. Dnes nejsme žádné mediální hvězdy, ale lidi nás znají. Zvykli si na to, že se snažíme vždy odvést dobrou práci. A to, že na nás přijdou, je to největší ocenění. Víc než umístění v nějaké soutěži či anketě Zlatý slavík.

Bylo tenkrát jednodušší se prosadit než dnes?
Tenkrát to bylo jednodušší. Dnes je vše velice zmnožené a projevuje se tu globalizace, která je celosvětová. To se projevuje i v hudbě. Ta se stává navzájem stále víc podobnější. Vedle sebe existují věci, které se sobě podobají, není v nich taková pestrost.

Asi nejste ctitelem těch čistých studiových nahrávek. Je to tak?
Jsem zarytým zastáncem živé hudby. Nemám rád, když se něco lepí ve studiu, když se vytváří sterilní čistý zvuk. Já se chci lidem ukázat takový, jaký skutečně jsem. Jít a otevřít se jim. Na druhou stranu, když něco skládám a aranžuji, tak oceňuji různé počítače, programy a softwary, které umožní hudbu zrealizovat dokonaleji. Nese to však v sobě možnost, že může kdokoli přijít, vzít si nějaký vzorek hudby, naťukat to do počítače, a vyleze z toho hudební výtvor, který připomíná hamburger efekt.

Bylo období, kdy jste nemohli být vidět. Byli jste na vrcholu popularity a najednou zákaz. Byl to ten moment, kdy jste se posunul, začal se věnovat divadlu?
Bylo to tak. Zároveň to byla očistná lázeň, uvědomil jsem si, že to nejde tak snadno, že se musí bojovat. To se nám podařilo. Měli jsme období, kdy to šlo hodně ztěžka. Já se však nepovažuji za nějak zvlášť pronásledovaného.

V 70. letech vznikly Javory. Jaký byl důvod jejich vzniku? Bylo to i tím, že jste objevil moravskou písničku a Javory byly přirozeným vyústěním vaší tehdejší cesty?
Okouzlila mě úžasná síla a krása moravského folkloru. Okouzlilo mě to vědomí kořenů. A to trvá do dneška. Je to nesmírně silná muzika. I když existuje velké množství hudebních žánrů a celá řada zpěváků, tak na Moravě mezi mladými lidmi stále zní písničky, které hráli jejich otcové a dědové. Ta muzika prosakuje svojí silou.

Javory nejsou jenom lidová písnička, ale různé fúze, experimenty. Vy jste experimentovali poměrně hodně. Přicházelo to samovolně, nebo jste cítil, že je třeba to posunout dál?
My jsme byli zaškatulkováni do krabičky folklor, což mi vadí. Ale díky tomu jsme narazili na věci, které jsou mimo světové trendy, například židovská hudba. Okouzlila mě i filmová muzika. V ní má člověk větší možnost, šíři, co a jak používat. V poslední době mě však znovu fascinuje obyčejný písňový tvar. Písničku pokládám za naprostý základ hudby. Spojení textu a jednoduché melodie je v hudbě to nejlepší.

Písnička je přirozený stav, do kterého člověk, pokud má vztah k hudbě, asi dospěje?
Je to tak. Právě to by mělo zaznít na našich koncertech v příštím roce. Ten hlavní koncert se uskuteční 16. března v brněnském Mahenově divadle a tam by to mělo zaznít. Byl bych rád, kdyby se to povedlo.

Padesát let na scéně. Ještě deset let a budete jako Rolling Stones, vydržíte?
Tak to nevím. Je to hrozně těžké. Znám lidi, co hrají i po osmdesátce (B.B.King). Je to otázka fyzických dispozic, štěstí. Budeme se o to pokoušet.

Vaše tvůrčí dráha je charakterizována i vaším vztahem k sestře. Byly mezi vámi nějaké třecí plochy? Hrozil někdy rozchod?
Toto spojení je velmi ošidné. My jsme žánrově nezařaditelní a navíc sourozenecká dvojice. Představte si: sourozenci v patnácti či dvaceti letech. Dobře. Sourozenci ve třiceti letech. Taky dobře. Ale jak člověk stárne, tak ten punc sourozenců, něco, co drží pohromadě, může slábnout. Každý si řekne, jak kloubí své odlišné názory? To tam vždy bylo. Sestra je především interpret a já autor. Navíc, my se do klasického showbyznysu příliš nehodíme. Nehodíme se typově, tím, co chceme a jak to chceme. Ta cesta byla velmi klikatá. Ale vydrželi jsme a dnes jsme něco jako „bratr sestry a sestra bratra“. Každý máme svůj názor, ale přesto se stále doplňujeme.

Nelákalo vás někdy vrátit se a více se prosadit v hlavním proudu?
To, co chceme a o co se snažíme, tak na to jsme měli v životě obrovské štěstí. Uspokojení se nám dostalo ve velké míře. Jsou to především koncerty. Lidi na nás chodí a my jim máme co říkat. V Česku to s „hvězdnými výškami“ není tak žhavé. Není to tak, že bychom fungovali v rámci Evropy či světa. Jsme rádi, že jsme tam, kde jsme.

Proměňuje se nějak vaše publikum?  
Na naše koncerty nechodí jen ti samí lidé. Nejsme ale umělci, kteří by přitahovali publikum, které za pět let přeskočí na někoho jiného. Rozhodující roli hrají písničky. My přitahujeme takové publikum, které chodí na naše písničky. A na věku nezáleží.

Skupina Javory bigbít vznikla proto, že jste měl potřebu se k bigbítu zase vrátit. Jak to funguje?
Obě formace Javorů vyjadřují určitý hudební pocit. Vše, co je obsaženo v bigbítu, nemůžete obsáhnout jen houslemi a cimbálem. Proto jsme přidali percuse a elektrickou kytaru, která sebou nese jiný typ energie. Tím je to pestré. Každá kapela hraje s jiným pocitem, s jinou energií a jinak barevně.

Podílíte se i na muzikálových projektech. Nakolik je to jiné, jiné hraní, jiné publikum?
Divadlo je úžasná věc. Lidé nás díky divadlu mohli vidět několikrát měsíčně, měli jsme možnost se lidem ukázat a připomenout se.

Máte čas na něco jiného kromě hudby? U čeho si odpočinete?
Hudba kolikrát hodně pohltí a dokáže vyždímat. Já odpočívám v přírodě a mám rád sport.

Máte ještě nějaký muzikantský sen, který byste si rád splnil? S kým byste si rád zahrál?
Když si potřebuji dobít baterky, tak jedu na moravsko-slovenské pomezí a zazpívám si ty písničky, které pro mě mají nesmírnou sílu.

(redakčně kráceno)