Maskoidní struktury už neděláme, říká Jana Debreczenyiová

Ostrava - Jana Debreczenyiová je zkušená maskérka ostravského televizního studia. Líčí a češe moderátory, maskuje televizní a filmové herce. Umí rozzářit a omladit unavenou tvář, umí udělat z mladého muže starého, z živého mrtvého. Jejíma rukama procházejí moderátoři i hosté studia, je podepsaná pod řadou filmů jako je Occamova břitva nebo Sametoví vrazi.

Máte nějaké speciální vzdělání?

Mám kosmetickou a kadeřnickou školu, vlásenkářství a speciální efekty jsem se doučila v praxi. Když jsem do ostravského studia nastoupila, měla jsem štěstí na starší, zkušené kolegyně. To byla ta nejlepší škola.

Jak jste se dostala k práci v televizi?

Přihlásila jsem se na konkurz České televize a dostala jsem příležitost. Ze začátku jsem pracovala jako externistka a učila se. Jak už jsem zmínila, vzaly mě pod křídla tehdejší vynikající ostravské maskérky. Viděly, že mě práce zajímá a baví, a tak přede mne kladly stále větší a větší výzvy. Zkušenosti jsem sbírala i v divadle. Dvě sezóny jsem působila jako vlásenkářka v Divadle Petra Bezruče. A nakonec jsem dostala nabídku do televize nastoupit jako internistka.

Maskérka Jana Debreczenyiová
Zdroj: ČTO
Autor: Rostislav Šimek

Zmínila jste, že maskér potřebuje ovládat také vlásenkářství. Co to přesně je?

Je to obor, který se zabývá hlavně výrobou paruk, knírů, bradek, licousů, příčesů… Vlásenkář by je měl umět nejen zpracovat, ale i vyrobit.

Vy to umíte?

Ano. Ale v televizi se to teď už moc nedělá. Ne tolik jako dříve, kdy se paruky vyráběly průběžně, dopředu. Teď je děláme pouze na zakázku pro konkrétní pořady.

Co všechno jste dělala v Divadle Petra Bezruče?

Líčila jsem a česala herce, vyráběla paruky. Měla jsem štěstí na představení, ve kterých jsem měla hodně co dělat a mohla jsem být kreativní. Ráda vzpomínám třeba na Kocourka Modroočka, pro kterého jsem navrhla speciální masky. Moje vůbec první inscenace byl Hamlet s Richardem Krajčem, který byl tehdy hvězdou Bezručů. Mimochodem, tuším, že za titulní roli dostal Radokovu cenu pro talent roku. I tohle tříhodinové představení jsem si, pokud jde o „vlásenkařinu“ a „maskéřinu“, patřičně užila. Moc mne to bavilo. K divadlu jsem vždycky tíhla.

Hrála jste divadlo?

Ne, mne zajímá především to, jak představení vzniká, přitahuje mne divadelní prostředí, líbí se mi ta tvůrčí a zároveň rodinná atmosféra, která v divadlech jako jsou Bezruči většinou je. Naučila jsem se tam spoustu věcí. Pak jsem ale začala mít pocit, že už nemám kam růst.

Jaký podíl vaší práce v televizi zabírají filmy, jaký líčení a česání moderátorů?

To je relativní. Teď mám třeba hodně výjezdů. Nejsou to jen filmy, je to také spousta pořadů. V některých se uplatní i volnější tvorba, například v Sabotáži. Děláme také divadelní přenosy, nově politický pořad (Ne)zaměstnané Česko, přibyl seriál Rozsudek a podobně. V minulosti to byla řada seriálů, pohádky nebo celovečerní filmy.

Představuji si, že máte kufr jako třeba lékař a s tím vyrážíte do terénu.

Je to trochu jinak. Musíme si zabalit podle toho, jaký pořad nebo film právě děláme. Někdy to je jeden kufr, někdy jich je ale i deset nebo dvacet.

Co je v televizní či filmové „maskéřině“ nejtěžší?

Také to je zrádné. I civilní, zdánlivě jednoduchý film, který se tváří, že na něm není skoro žádná práce, může být hodně náročný. Musíme umět udělat z krásné holky škaredou, z mladého starého a podobně. To bývá náročné. Při historické nebo pohádkové látce můžeme pustit uzdu fantazii, je to zábavnější, ale musíme být kreativní.

Co všechno se skrývá pod pojmem speciální efekty?

To je právě třeba to zestařování, monokl, jizva na tváři, rána, průstřel.

Umíte průstřel?

Ano.

Který z filmů, na kterých jste pracovala, je pro vás nejdůležitější?

Je to asi film Jiřího Svobody Sametoví vrazi, který volně zpracovává případy takzvaných Orlických vražd. Byl to můj první celovečerní film, byla to velká zkušenost. A bylo tam hodně krve, mnoho speciálních efektů, spousta zajímavých lidí. Pro maskéra to byla krásná práce. Navíc jsem spolupracovala s milou kolegyní Olgou Dušákovou, která mne kdysi v televizi zaučovala.

Co se aktuálně děje v tom druhém světě - zpravodajsko-moderátorském?

V této sféře nastalo v poslední době v České televizi dost změn. Máme totiž poprvé jasné instrukce z Prahy, jak které lidi líčit a česat. Pro nás je to veliká pomoc, protože odpadávají zbytečné a nekonečné diskuze o tom, co se komu líbí a co ne. Na maskéřinu totiž není metr - sto lidí má sto názorů. Teď naši kolegové v Praze nastavili pravidla. Je to velká pomoc i pro externisty. Moderátorky, se kterými pracujeme, jsou k tomu velice vstřícné, spolupracují, nenutí nás, abychom je česaly nebo líčily jinak. Přijaly, že je to dané. A nám se lépe pracuje.

Jaké jsou v líčení a česání moderátorů trendy?

Trendem je přirozenost, jemnější a preciznější líčení. Souvisí to s novou HD technologií a velikým rozlišením obrazu. Nesmí být tolik vidět pudr, raději se trošku přizná věk redaktorky nebo redaktora. Maskoidní struktury už neděláme. A vracíme se trochu ke starším způsobům zpracování vlasů. Není třeba za každou cenu vlasy žehlit nebo kulmovat. Děláme stále častěji měkké vlny, což je, myslím, dobře.

Co děláte s muži?

Také je líčíme, ale podobně jako u žen nepoužíváme hrubé make-upy, ale zjemňujeme. Stříháme a upravujeme jim vlasy, když je potřeba, holíme brady.

Jaké jsou obecně trendy v kosmetice a úpravě vlasů?

To je těžká otázka. Je to totiž velmi osobní. Dá se ale říct, že velkou novinkou jsou pigmentové rtěnky. Vypadají přirozeně, dlouho vydrží. Naopak se už skoro nepoužívají rtěnky s perletí, odeznívají lesky. Novým trendem jsou stíny v tužce, které mají zajímavou strukturu. A vlasy? Jak jsem říkala, vracejí se měkké účesy. Pořád jsou v módě dlouhé vlasy, ale už to není tak striktní. Ještě nedávno po nás chtěly skoro všechny ženy vlasy navazovat, teď už je tak často neprodlužujeme. Ostatně, ne každému všechno, co je zrovna „in“, prospívá. Nejlepší je vždy podtrhnout přirozenou krásu. A ta je v každém.