Důvěřuj, ale prověřuj. Jak se kádrovalo v dobách totality

O kádrování v době nesvobody v Československu diskutovali v Historii.cs ze 14. září 2013 historik Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, socioložka Marie Černá z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a badatelka Katka Volná z FF Univerzity Karlovy. Moderátorské role se ujal Vladimír Kučera.

Občas, když luštím křížovku, tak v legendě narazím na text odborně zdatný pracovník. Je to na čtyři, a vyjde mi kádr. Svého času ovšem slovo kádr dostalo takový zvláštní význam a od toho se odvozoval ještě zvláštnější význam slov, jako je kádrovat a lidově řečený kádrovák. Co to bylo, když kádra kádroval kádrovák?
Cuhra: Asi bych se odpíchl od toho slova „kádroval někoho“. To je vlastně něco, co se tu vynořilo jako používané slovo, intenzivně používané po únoru 1948. V jistém ohledu je to dovoz ze Sovětského svazu, je to produkt politiky a zkušeností komunistické strany. A v nějakém tom obecném myšlení je to chápáno jako pejorativně pojaté prověřování někoho, jeho kontrola. A zafixování obrazu člověka v nějakých materiálech tak, aby byly stále dohledatelné o něm informace, což úplně nevystihuje, co to kádrování je, protože ono to mělo i kontexty jiné. Je to taky odraz pokusu komunistické strany přetavit ten teoretický základ, svou představu o společnosti, kterou přetvoří do praxe. Tzn., že skrze kádrování, zasazení člověka do nějakého kontextu, zjištění údajů o jeho schopnostech se postaví na ideální místo. A společnost bude postupovat ideálně kupředu. Není to tedy jenom kontrola, ale je to i ta výchova.

Černá: Kádrová práce je odvozena především od zaměstnání. Kádrovalo se skrze to, že někdo byl někde zaměstnán nebo se na nějaké zaměstnání připravoval. Takže de facto nejvíce je spojena se školou a s nějakou profesní kariérou.

Z toho vzniklo to parodické, bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kádrů?
Černá: Ano, jestli chcete.

Cuhra: Ale když se tu cituje, tak se většinou cituje Stalin a jeho slova, že kádry rozhodují vše. Vystoupil už ve 30. letech. Odtud pochází mantra kádrováků - musíme vychovat toho kádra, protože ten vytvoří tu novou společnost.

Černá: Specifické to bylo pro členy komunistické strany, protože komunistická strana si vedla své vlastní kádrové materiály a vedla si je úplně na všechny členy. Praxe z komunistické strany se potom rozšířila do celé společnosti.

Když se tu podívám na podobizny lidi, co jsou za námi, Jiří z Poděbrad by byl asi kádr, Ámos Komenský jistě?
Černá: A vy taky. Televizní moderátor určitě. Nevím, jak technici za kamerami.

Jestli by byli kádři? Myslíte, že třeba prezident, nějaký Novotný, nebyli kádrováni?
Cuhra:
To je trochu složitější, oni byli v tak zvané kádrové nomenklatuře. To byl systém, který určoval, která úroveň komunistické strany rozhoduje o obsazení nějaké funkce. Takže o tom, kdo bude prezidentem, rozhodovalo předsednictvo ústředního výboru. O tom, kdo bude pražským arcibiskupem (který v té doně nebyl) by rozhodovalo předsednictvo ústředního výboru.

Kdo bude arcibiskupem, rozhodovalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ?
Cuhra: Tohle je na té nomenklatuře vtipné, ale nomenklaturním kádrem byli lidé jako třeba katolický vikář, který byl nomenklaturním kádrem na úrovni krajského výboru strany. Ta rozhodovala o tom, kdo na okrese bude třeba vikářem. Je to celý seznam funkcí, ten se vůbec nevztahuje na členství ve straně. Člen, nečlen, to je irelevantní. Rozhodující je, do jaké funkce se ten člověk dostává nebo chce dostat.

A jak ta strana rozhodne?
Cuhra: Strana na této úrovni až na úroveň základních organizací KSČ o tom rozhoduje. Základní organizace se k tomu pouze vyjadřuje, ale nad tím - celozávodní výbor KSČ - už určuje, jestli náměstkem v podniku bude ten nebo onen. To už spadalo do nomenklaturního systému.

Když jsem pracoval třeba v Ústavu zdravotní výchovy na místě referenta, byl jsem tedy taky kádr?
Černá: Referent? Určitě jste do toho spadal.

Volná: Mohla bych dát příklad z Filozofické fakulty. Tam to bylo tak, že děkan a vedoucí kateder, které byly brány jako ideologické, byli prověřováni na úrovni Městského výboru KSČ v Praze, což byla velmi vysoká úroveň. Šéfové ostatních kateder a všichni pracovníci těch ideologických, marx-leninské sociologie, vědeckého komunismu, byli prověřováni v té nomenklaturní úrovni na Obvodním výboru KSČ pro Prahu 1. Potom takoví ti hlavouni z fakulty jako proděkani byli zase prověřováni na další úrovni, ještě to šlo na celozávodní výbor strany a potom o těch řadových zaměstnancích, o nich se vyjadřoval výbor jedné ze stranických organizací na fakultě. Jedna fakulta a několik úrovní schvalování do těch pozic.

Jestliže jsem byl kádrem, tak v každém případě o mně rozhodovala nějaká stranická organizace, byť jsem nebyl člen komunistické strany?
Černá: No, rozhodovala, vyjadřovala se.

Cuhra: Minimálně k nějakým vašim životním posunům se vyjadřovala. To je to, co se zapomíná, přeci jen, teď si rýpnu, zapomíná se, že členství v komunistické straně nebylo jen formální záležitostí. Členství získávalo určité povinnosti, ale také pravomoci. Netvrdím, že na úrovni prostého člena v nějaké fabrice, ale na úrovni člena nějakého výboru stranické buňky, tak už jste získával pravomoci a dokonce povinnosti vyjadřovat se k ostatním lidem. Ale i k nestraníkům.

Černá: Takovým ideálem bylo absolutní pokrytí společnosti komunistickou stranou. Aby, kdokoli byl evidován, byl znám nějakému členovi strany, který by eventuálně o něm mohl podat relevantní informace. A šlo to tedy jak přes zaměstnání, tak přes uliční výbory strany.

Volná: Samozřejmě, ta praxe potom byla jiná. Když se hrabete v archivních materiálech, tak najdete řadu upomínek: „nedodali jste nám včas vaše vyjádření, nemáme vyjádření uliční organizace, nemáme posudek toho a toho.“ To znamenám, že ta síť nebyla plně funkční, místy děravá a docházelo ke zpožděním. A celé to bylo ještě poznamenáno tím, že dobrých kádrů nebylo nikdy dost, takže stále byl i nedostatek těch správných lidí na ta správná místa.

Cuhra: Takhle je to ideální, ale je třeba v tom vidět všechno lidské. Že posudek je formální, i když toho člověka neznají, něco napíšou, protože chtějí mít klid atd. Někde se to třeba střetne s názorem vyšších míst, která si stejně představují, že ten člověk někam postoupí, není to absolutní. Ale je to snaha o vytvoření systému, v němž komunistická strana hraje velmi silnou roli. A zároveň je to ještě pokryté mimostranickými orgány, což jsou ta známá kádrová oddělení, kádrové a personální útvary apod. Ty ten systém nějak doplňují. Je otázka, kde se dublují a kde konají samostatnou práci.

Tohle už začalo v roce 1948?
Cuhra: Tohle je důležité připomenout. Někdy máme tendenci dělit to na 68. rok a co bylo předtím jiné, než co byla normalizace. V něčem to jiné je, ale třeba pro kádrovou práci platí jednoznačná kontinuita. Tohle se vynořuje po únoru 1948 nejprve jako stranický pokus zmapovat společnost. Až zjistí, že ta společnost je moc veliká a nemůžou je všechny kontrolovat, a množí se stížnosti, že nestraníci nejsou pod kontrolou, že strana nemá tolik možností na každého napsat posudek.
Tak přichází pozvolný, ale zásadní přesun, že se vytváří něco, co se odděluje formálně od strany. V rámci těch zaměstnání vznikají kádrová oddělení, kádrové útvary, které se tváří, že jde o ryze zaměstnaneckou záležitost, tzn. podnikový ředitel má své kádrové oddělení. Ale vedle toho je interními způsoby dáno jednoznačně najevo, že kádrová oddělení musí spolupracovat s místním stranickým výborem, že strana má právo do těch materiálů vstupovat. A že vlastně ještě k tomu je tím silnějším, protože to, co strana ví o lidech, nemusí sdělovat kádrovému oddělení.

Černá: To je taková trojčlenka. Je tu komunistická strana se všemi strukturami, úrovněmi, pak jsou tady kádrová oddělení a pak jsou tady vedoucí nebo management. Bylo dáno, že součástí každé vedoucí práce je i práce kádrová. Za kádrovou práci byl odpovědný vedoucí pracovník. Na všech možných úrovních. Tzn., že všechna ta pravidelná hodnocení, posudky, politické posudky, profesně politické posudky, co se na zaměstnance psaly, tak vykonával v první řadě vedoucí pracovník. Právě na tom je zajímavá ta praxe, která to určitým způsobem zahlazovala, protože se to dělo v prostředí, kde jak ten vedoucí pracovník, tak jeho podřízený často měli zájem na tom, aby spolu nějak vyšli.
Samozřejmě mohly být i opačné případy, kdy kádrová práce nebo to kádrování se stalo prostředkem, jak někomu ztrpčit život. A z toho potom vypadávají ta kádrová oddělení, která stála trochu mimo. Proto v té paměti tak trochu trčí, stála mimo, byla někým jiným, byl to někdo, kdo má jinou profesi, než máme my, byl to ten úředník, ke kterému se musíme vztahovat atd. Často byli i prostorově mimo, zatímco s těmi vedoucími i s těmi členy komunistické strany, kteří psali posudky na své spolupracovníky, se ostatní normálně stýkali.

Nenapadlo by mě, že o mně psal někdo, s kým dělám, posudek.
Cuhra: To kádrování se dá démonizovat a zároveň se dá zlehčovat, ale je tam obojí. Koneckonců je to jiné ve 2. polovině 60. let a asi je to výrazně jiné na začátku 50. let, kdy se ty životy ničily jako na běžícím pásu. Ale bohužel, jsou tam nepříjemné posudky. Např. výbor KSČ, nebudu jmenovat podnik, napsal, že dcera jednoho zaměstnance nemá chodit na střední školu, neboť je to nábožensky zatížená rodina. Tečka, basta, podepsán závodní výbor KSČ. Většinou sice narazíte na jistě “ohlazování“, protože lidé spolu museli žít, ale není to automatické.

Jak do toho zasahovala třeba Státní bezpečnost? Spolupracovala s těmi kádrovými odděleními?
Volná: K tomu asi nemáme z té fakulty žádné důkazy. My jsme zjistili, že StB byla v komunikaci s vedením fakulty jako takovým a stýkala se pravidelně s děkanem. A šlo o pravidelné schůzky a pravidelné předávání informací.

To skoro každý šéf takovéto organizace, předpokládám?
Volná: Zároveň ale ti děkani nejsou v agentských seznamech nebo v seznamech spolupracovníků zachyceni. Kádrové oddělení na Filozofické fakultě bylo a fungovalo. A třeba za dobu normalizace tam bylo i stabilně. Vedla to paní Věnceslava Krausová, které se všichni na té fakultě trochu báli a věděli, že toho mnoho ví a že má přístup k řadě věcí. Ta pozice s sebou už nesla to, že se podílela na řadě věcí, které se na fakultě děly. Seděla v hlavní přijímací komisi, tzn. že se vyjadřovala k tomu, kdo bude nebo nebude přijat na školu, podílela se i na přípravě přijímacích zkoušek, podílela se na různých věcech..

Cuhra: Já jsem narazil na StB jenom jednou. A to, když se pokoušeli nejprve nenápadně donutit ke spolupráci jednoho člověka a pak ho kompromitovat, tak je tam opakovaně, že ze zaměstnání bude vyzvednut skrze kádrové oddělení. Že si ho pozvou kádrováci a oni si tam na něj počkají, aby ten jeho odchod z práce byl nenápadný. Nebyli problém pro StB obrátít se na kádrové oddělení, aby si někoho povolalo, a oni si ho přeberou. A co je naprosto zřetelné, oni mají (StB) naprosto jednoznačný přístup ke kádrovým materiálům. Když to potřebují, tak si z kádrových materiálů vytáhnou věci při vyšetřování.

Přišli si na kádrovku a řekli si?
Cuhra: Určitě. Ale tohle je přesně to, co je vždy špatně uchopitelné, protože to byla zažitá praxe. Tam nikdo nemusel složitě řešit: „Ne, já vám to nedám,“ prostě ten kádrovák věděl. Stejně tak stranický výbor věděl, když po něm něco chtěli.

Kádrovák? Jakou kvalifikaci musel mít, aby mohl být vlastně pánem nad životy mnoha lidí?
Černá: Systém byl nastaven tak, aby každý, kdo kádruje, byl sám kádrovatelný, kontrolovatelný. Velmi těžko jde pak oddělit subjekt a objekt kádrové práce. Ale i kádrováci byli kádrováni, i na ně se psaly posudky, psal je ředitel. Kontrola probíhala všemi možnými směry. Nelze říci, že někdo měl tu moc o druhých referovat, aniž by bylo referováno na něj. A to, jakým způsobem lidé referovali o ostatních, se stávalo součástí toho, jak oni sami byli hodnoceni. A teď jsme utekli od té kvalifikace.

Ano, musel mít nějakou vysokou kádrováckou?
Černá: Ne, to neexistovalo, on měl být tzv. politicky vyspělý, musel být straník.

Cuhra: Tady je přímo definice, že to má být zasloužilý stranický dělnický kádr. Ale později už nemusel být.

Pak to mohla být třeba pracující inteligence?
Černá: No, určitě. Žádná kvalifikace na to nebyla. Byly různé kurzy, různá školení…

Cuhra: Ale já mám jenom malinkou poznámku, Marie mluví o té mnohoznačnosti, mnohovlivnosti. Ale ten kádrovák je personifikován také tím, že o té straně jste nevěděli skoro nic. S tím vedoucím jste to tak nějak domluvili. Ale skrze kádrové oddělení přicházela celá řada nepříjemných informací - zamítli vám cestu do ciziny, to vám sdělovalo kádrové oddělení. Čili kádrovák je vlastně persona, která je nejvíc v tom procesu vidět.

Ano, kádrovák říkal ty nejhorší věci…
Černá: A kádrovalo se nejen po linii jednotlivců, ale i celé instituce. Kolik zaměstnanců je členem komunistické strany, kolik má takových… kolik má zrušené členství, kolik je tam vyloučených. A jakými školeními prošli, kdo má jaké závazky, kdo se jak angažuje atd. A to byl kádrový profil té instituce, za něj byl odpovědný ten kádrový pracovník, takže on musel potom ještě dolaďovat ty zájmy té instituce.

Od kdy byl vlastně člověk kádrován? Bylo to dáno věkem, školně?
Cuhra: Bylo to školně dáno v tom smyslu, že jste byl kádrován při přechodu ze základní školy na střední, tak se děje první kádrování. Tzn., píší na vás posudek učitelé, píše o vás, jestli jste byl v Pionýru nebo nebyl, něco o rodičích.

Černá: Tam je ještě zajímavý aspekt přechodu na jinou školu, který ukazuje trošku na něco jiného, totiž že ta kádrová politika v celostním pohledu byla také snaha řídit pracovní sílu, určit počty pracovních míst a správně to na ta místa zařadit.

Manuálně pracující, duševně pracující?
Černá: Spočítat ty posty, určit, kdo kam půjde. Souviselo to s centrálním plánováním a je to vidět právě na procesu přechodu ze základní školy na jinou. Na školách působily rozmísťovací komise, a ty začaly působit ještě mnohem dřív, než začalo samotné výběrové řízení. Komise měly nějaká směrná čísla, kdo kam a jak by bylo ideální, aby se žáků hlásilo. A podle toho zahájily takovou přesvědčovací práci, aby odradily některé žáky od toho, aby se hlásili na nějaké více exkluzivní obory, aby je usměrnily, kam je potřeba. A s tím už šlo komplexní politické kádrování celé rodiny.

Od kdy byl tedy člověk kádrován, když přišel ze základní na střední školu?
Volná: Psaly se posudky už na té základní škole.

A nebyl posuzován třeba už, když vstupoval do Pionýra? To by mě zajímalo, protože někoho nevzali do Pionýra za mých starých časů.
Cuhra: Určitě, vstup do Pionýra byla zásluha, nebylo to automatické ve smyslu, že si to každý zaslouží. Nepochybně takto byl prověřován, to je zase na úrovni místní znalosti, že otec je zavřený nebo něco takového.

Černá: A určitě se shromažďovaly informace o žácích nějakého typu.

Cuhra: Ale spíše je otázka, kdy začíná kádrování v tom pravém slova smyslu, tzn. utvoření nějakých stálých materiálů, které s vámi putují. Archivy neposkytují svědectví, které by bylo úplně hodnověrné. Někde narazíte, že u těch lidí jsou věci ještě ze školy, jinde na to nenarazíte a začíná to vstupem do zaměstnání.

Volná: Nebo na vysokou školu, podáním přihlášky na vysokou školu se odstartovává určitý proces, protože už v té přihlášce, kterou člověk dával, se muselo vyjadřovat vedení školy. Když to byl člověk, který se hlásil na učitelský obor, tak to šlo vyloženě stranickou linií. A tam už se vytvářela složka.

Mohl člověk přijít za svým kádrovákem a říci mu: „Jardo, já se chci podívat do své složky?“ Nebo soudruhu, kádrový vedoucí.
Cuhra: Nemohl, tam je striktně dáno, kdo do toho nahlíží. Tzn. ten zaměstnanec kádrového oddělení, vedoucí pracovník a strana do toho má přístup. Ale jsou tam výjimky, kdy v roce 1968 na řadě pracovišť do toho lidé nahlíželi nebo to i nějak upravovali. A traduje se, jestli je to pravda, že v některých ústavech Akademie ty kádrové materiály spálili. Ale to je výjimka.

Po roce 89 jsem se byl podívat na svůj kádrový materiál, byl v trezoru, byla na něm pečeť. Když se to otevřelo, nebylo v těch kádrových materiálech nic. Co se s těmi materiály stalo? Tenkrát byla taková akce, že si lidé žádali o své kádrové materiály, že je chtěli vidět, protože je zajímalo, kdo co o nich kde hlásil?
Volná: Na Filozofické fakultě UK se to podařilo zachránit před rozdáváním i před skartací. Historik Josef Petráň zapečetil místnost, ve které byly kádrové materiály. Lidé na něj byli strašně naštvaní, že je k nim nechce pustit. Ale díky tomu se to potom podařilo odvézt do depozitáře. A tam zůstal uchován jak stranický archiv Filozofické fakulty, tak kádrové materiály. Ale já jako badatel nemohu vidět, co v těch materiálech přesně je, protože ty nejsou aktuálně dnes ještě ze zákona přístupné.

Proč?
Volná: No, kádrové oddělení, tady to zaznělo, bylo podřízeno na fakultě děkanovi, jinak řediteli podniku. Bylo to po státní linii, nikoli po stranické. A u těchto materiálů trvá určitá lhůta, po kterou do nich 30 let nesmíte.

Ale já se ptám, kam se ztratily ty, které se ztratily.
Černá: To my nevíme.

Cuhra: My jsme to hledali. Ale nejsou to jen tyto kádrové materiály, jsou to i ty, které si vedla komunistická strana, kádrové materiály, které si vedli na lidi i mimo stranu. A ty zmizely.

To si jako komunistická strana vedla materiály o lidech, kteří nebyli komunisti?
Cuhra: Ano. Pokud jste byl definován jako nomenklaturní kádr, tak si o vás vedli materiály. Třeba nestranický ředitel školy už se pohyboval v těchto rovinách a na něj se na úrovni okresu vedly kádrové materiály v rámci strany bez ohledu na jeho nečlenství ve straně. A tohle všechno někam zmizelo.

Co je tedy na mně zajímalo? Jestli chodím s holkama, kolik piju piva…
Černá: Pokud by to bylo důležité… Pokud byste byl celkově shledán nespolehlivým, věřím tomu, že by se tam dostaly i nějaké zajímavosti, které by vám mohly přitížit.

Cuhra: Typickým, co bylo výbušné v některých momentech a jindy nebylo, je náboženské vyznání. Fungovalo jako něco, s čímž se dá fungovat, dá se s tím žít, ale nesmí se to moc vynořovat. Marie napsala o případu, kdy to všichni věděli v Akademii věd, věděli, že ten člověk je katolík. Zahlazovalo se to od 50. let, aby to pak vybuchlo v 70. letech proto, že to vesnická organizace KSČ nahlásila.

Černá: To, co bylo předmětem kádrování a jaká byla kritéria hodnocení, jestli je někdo spolehlivý nebo je nespolehlivý, je velice těžce uchopitelné. Nedá se říci, že je tu nějaký centrální předpis. Byl tam velký prostor pro lokální praxi, jak si určité poučky přeložit. Samozřejmě můžeme říci, sledoval se třídní původ, především v 50. letech. Ale kategorie jako třeba kulak, kdo je to dělník, na to nebyly jednoznačně dané normy.

Bylo to subjektivní, záleželo na kádrovákovi a těch lidech, kteří mu dávali informace?
Černá: Přesně tak. Ta kádrová práce sice měla být vědecká, nestranná a objektivní, ale zároveň nedisponovala vědeckými a měřitelnými metodami. Pravidla tam určitá byla, ale byla akčně dotvářena během praxe.

Když se někdo chtěl zlikvidovat, tak se mu prostě řeklo, že byl buržoazního původu, i když měl dědečka ševce?
Cuhra: A opačně ve smyslu tohoto. Těch příkladů je v literatuře spousta, také se něco dalo obejít, tzn. na rok zmizet do dolů, pak se ten původ vylepšil. Ale cest špatných i dobrých je tam mnohem víc než jednoduchá představa jasně definovaných, třeba třídních kritérií. Aniž bych to zlehčoval, ono se po tom třídním původu šlo velmi intenzivně, ale dalo se to za dobrých konstelací obejít.

Ale fungovaly ty domovní důvěrnice, jak se říkalo, ty také dodávaly nějaké zprávy, nebo jak tohle bylo?Mezi lidmi se o tom hodně mluví, že to bylo pomalu jako na Kubě, že v každém baráku byl někdo, kdo hlásil?
Cuhra: A fungovaly ty uliční výbory. To už je nějaká realita, struktura, která vám opravdu do toho života mohla vstupovat, mohli se na ni shora obrátit pro informaci.

Volná: Přijde jim zpráva o tom, jaký máte rodinný život, jestli je to klidné nebo jestli se hádáte se ženou, to všechno uliční organizace dokáže posoudit, protože v tom baráku se to prostě ví.

Cuhra: A to jsou informace typu, jestli chodíte do sklepa pro uhlí nebo ne. Nebo že situace v domácnosti je v pořádku, manžel po návratu z práce jde dolů do sklepa pro uhlí. To už je ta úroveň přesně toho baráku nebo té ulice. Ale pozor, kádrové oddělení nemělo právo se obracet na stranickou organizaci. To by muselo jít tou cestou komunistické strany, která si mohla vyžádat. KSČ si to hlídala sama z více důvodů. A jedním je, že tím se ukazovalo, kdo má navrch. Že kádrové oddělení je sice důležité, ale ta strana je výš.

Když jste pracovali s těmi materiály, byli jste často překvapeni?
Volná: Překvapilo mě, jaká míra podrobnosti sledování toho všeho vlastně byla. Přijde mi, že bych nečekala, že i podrobnosti z rodinného života budou figurovat v posudcích. I to, jestli někdo chce mít chalupu nebo nechce mít chalupu, jestli má děti v mateřské školce nebo nemá, a jak to posuzuje okolí. Tak tohle všechno v určitých typech materiálů prostě je, což je až nečekané, že se to uchovává.

Mohlo se stát, že by přišli za mnou do práce a řekli: „Napište na svého kolegu, co je zač.“
Černá: Ne, koho osloví, to je třeba sousedka, kamarádka, spolužačka, spolupracovník. Mohu ocitovat, jaké byly pokyny:
Při vypracování posudku laskavě uveď vše, co je ti známo o jeho původu, zaměření členů jeho rodiny vůči dnešnímu režimu, jeho rodinný život, jakou požívá ve svém okolí pověst, jeho charakterové vlastnosti, jeho chování během okupace, jak se projevoval v době před únorem 1948, v které politické straně byl a je nyní organizován, jak se zapojil do budovatelského úsilí na pracovišti, jak pracuje v masových organizacích, jak je národnostně, státně i politicky spolehlivý.
Tak, a teď si přestavte, že vám přijde takováhle žádanka.

Na kamaráda?
Černá: Na vašeho kamaráda. Samozřejmě to, jak se lidé vyrovnali s tímto zadáním, bylo ohromně různorodé.

Cuhra: A součástí toho byl i pokyn, teď jsem si to vybavil, aby případně uvedl dalšího člověka, který na něj také může napsat posudek.

Takže pak se řeklo, že ještě lžu, když se řeklo, že je to prima člověk, a on zatím někdo napsal, že nadává na režim.
Černá: No, stal jste se toho součástí a stal jste se posuzovatelným skrze to, co jste napsal.

(redakčně kráceno)