Boží muka Karla Čapka. Tragédie podzimu 1938

O životě a díle spisovatele Karla Čapka hovořili v Historii.cs z 28. října 2013 spisovatel Ivan Klíma, literární historik Jaroslav Med a bohemista Jiří Pešička z Filosofické fakulty University Karlovy a Společnosti bratří Čapků. Karel Čapek zemřel před 75 lety na Boží hod vánoční v roce 1938. Historii.cs moderoval Vladimír Kučera.

Idylický život štěněte, ovšem život Karla Čapka často idylický nebyl. Čím to je, že spisovatelé byli vždycky společenským fenoménem? Jak to, že se to teď vytratilo?
Klíma: Já bych řekl, že je to dané také dobou. Čapek žil v době, která byla hektická. Napřed vznik republiky, pak velká hospodářská krize a potom nacismus za branami, takže to bylo 20 hektických let a velice zpolitizovaných let. Za komunismu ti spisovatelé hráli neoficiální odboj, alespoň intelektuálně. A dnes je normální doba, nic nám zatím nehrozí, snad nějaká ekonomická krize, ale všechno se to nějak zvládá, takže spisovatelé se věnují konečně tomu, čemu se mají věnovat, psaní knih. Já si myslím, že pro popularitu je někdy dobrá ta tzv. společenská angažovanost, ale pro tu literaturu nevím, jestli je to moc užitečné.

Med: Myslím, že je to dané tím, že dnes je doba jistého vyhroceného individualismu, kdy tu není platforma, na níž by se spisovatelé mohli sejít, ale že každý v podstatě si tvoří svůj svět a jede si po svých kolejích, aniž by se ohlížel na ostatní.

Pešička: Vzpomínám si z mé trošku nesoustavné četby Literárních novin na počátku 90. let, kdy např. spisovatel Jiří Kratochvíl publikoval stať, která se jmenovala Obnovení chaosu v české literatuře nebo v literatuře vůbec. Je to situace, kdy společenské role literatury, to, co ona jaksi reprezentovala, se nějak rozostřily. A možnosti realizace lidí, kteří by se realizovali třeba na poli té literatury, se mohli realizovat i v jiných oblastech.

Jakou roli hrál ve společenském a politickém životě Karel Čapek během svého života?
Klíma: Karel Čapek hrál velice politickou roli, on byl takový neoficiální mluvčí T. G. Masaryka. Pořádal ty své slavné pátky, kam Masaryk občas přišel. A opravdu, když Masaryk potřeboval něco dostat tak zezdola jaksi do společnosti nebo do veřejnosti, tak Čapek mu v tom byl nápomocen.

Med: Důležitou roli hrál aspekt obrovské mravní autority Masaryka, že to byl jeden z takových centrálních bodů, okolo kterých se literatura a literární život ne točil, ale nějakým způsobem vymezoval. Dnes je nepředstavitelné, aby se literární život tak polarizoval, jako to bylo za první republiky. Tam byla přeci spousta spisovatelů, jmenovitě tedy Čapek, spisovatelů okolo Lidových novin, pro něž byla zásadní podpora republiky jako státu, podpora demokracie. Dnes něco takového není třeba.

Klíma: Také dnes žijeme v daleko poklidnější době. Hned po první světové válce se objevily dvě velké ideologie - komunistická a nacionalistická, ať už fašisti nebo nacisti. Ta doba byla úplně jiná, než je dnešní, kdy se ideologie zkompromitovaly a není už třeba s nimi bojovat.

Čapek ale byl proti oběma těm ideologiím, pokud vím?
Pešička: Známe z jeho bohaté publicistické činnosti, jak pozdvihoval svůj hlas proti nacistickému nebezpečí. A když se vrátíme ještě před nástup Hitlera v Německu (20. léta), známá anketa z časopisu Přítomnost Proč nejsem komunistou, to je trvale platná charakteristika.

Byl to důvod, jeho neochota smířit se s totalitními ideologiemi, proč se stal Karel Čapek tak neoblíbeným a takovým terčem ošklivých útoků ve druhé republice po roce 1938, po Mnichovu?
Klíma: Především byl Čapek představitelem masarykovské demokracie, proto ten útok. Vlastně nejpopulárnější osobnost veřejně činná, to byl Čapek. A také byl považován za mluvčího Masaryka, takže se stal předmětem útoku, pochopitelně.

Hovoří literární historik Jiří Holý z FF UK:
Kritiky a útoky proti Čapkovi začaly už před 1. světovou válkou a ve 20. letech. Ve 20. letech to spíše byla komunistická kritika, která mu vytýkala, že jeho díla jsou měšťácká, že odmítá komunismus, že propaguje takový ten falešný humanismus, jak se tomu říkalo. Později se přidala katolická kritika, tam byl jeho velkým oponentem Jaroslav Durych, který mu v podstatě vytýkal totéž, že se soustřeďuje na malé problémy, že nemá smysl pro velké duchovní hodnoty, pro spiritualitu, že píše o zahrádce v době, kdy tady před námi stojí velké dějinné problémy. Asi určitou roli hrála i závist, protože se Čapkovi vytýkalo, že píše pro export, že jeho díla jsou překládána, že dokonce Československá republika podporuje ty překlady, což nebyla pravda. Čapek se překládal proto, že ta díla prostě oslovovala čtenáře v Evropě. A ty útoky vyvrcholily v době Mnichova a potom hlavně, kdy Čapek se stal symbolem té masarykovské republiky a tím, jak se útočilo na Beneše a potom i na Masaryka a na ideály první republiky, tak se vhodným terčem stal i Čapek.


Med: Často je to zosobňované jménem Durych - Čapek. Durych se víceméně o Čapka několikrát ošklivým způsobem otřel, zejména v souvislosti se španělskou občanskou válkou. Jeho článek Pláč Karla Čapka je přinejmenším trapný, o té vojenské nezpůsobilosti apod. Ale jinak se domnívám, že se oba jako spisovatelé respektovali. Myslím si, že Čapek měl mnohem radši Durycha, jako spisovatele si ho velice vážil. Jejich vztah byl komplikovaný především tím katolictvím, to bylo jasné.

Pešička: Jaroslav Durych, pokud vím, se také účastnil alespoň ze začátku pátečnických schůzek… A je potřeba to vidět opravdu trošičku odstíněněji. V tom protivném táboře proti Čapkovi byli lidé daleko militantnější. Například Václav Renč, jinak lyrik religiózní něžné poezie, neváhal v jednom z těch paličských článků označit Čapka jako nepřítele číslo 3.

Med: To byl asi nejostudnější článek, který byl z katolické strany proti Čapkovi veden. Oni měli neustálé výhrady, třeba ty rozbory Oldřicha Králíka a těchto lidí, kdy vyčítali Čapkovi jeho pragmatismus, relativismus atd. To všechno ve jménu katolických projekcí a jejich úvah o umění.

Hovoří Literární historik Jiří Holý z FF UK:
Problém, který se často opakuje u kritiky Karla Čapka, je jeho údajný relativismus. To mu vytýkala jak kritika komunistická, tak katolická, ale třeba i autoři nacionalisticky smýšlející. Je to problém, že Čapek vidí svět i člověka z různých stran, že nevnímá jedinou absolutní hodnotu, které by se mělo všechno podřizovat. Myslím si, že spíše než relativismus ho ovlivnil pragmatismus, americká pragmatická filosofie, která vnímala člověka jako smysl sám o sobě, nemá se podřizovat nějakým jiným smyslům nebo vyšším cílům. Čapek prostě vnímal lidskou situaci jako mnohostrannou. Život není jen jednosměrný, dá se vykládat různým způsobem, ale není to tak, že by popíral něco vyššího. Tomáš Halík napsal krásnou úvahu o Čapkově spiritualitě a o tom, že on a jeho díla jsou vlastně blízká boží milosti.

Klíma: Čapek byl celým svým pojetím pro liberální demokracii a katolíci měli jiné představy o státu, o vlivu církve na stát. Stát v Čapkově pojetí rozhodně neměl mít žádnou vlivnou církev nahoře, která by to kontrolovala, ale katolíci tuto představu samozřejmě vždycky měli.

Útoky na Karla Čapka po Mnichovu byly jistě způsobené i tím, že si někteří lidé vylévali trauma a hledali viníka. Masaryk byl mrtvý a Beneš pryč, takže Čapek byl ten, který byl hromosvodem. Ale zajímavý je třeba postoj Karla Horkého, který za první republiky také vyjadřoval frontu proti Hradu. Horký ale okamžitě, jak došlo ke vzniku druhé republiky a tlaku na Čapka, tak se za něj postavil.
Klíma: To bylo z této strany dost výjimečné.

Med: To bylo, myslím, způsobeno takovým trapným nepodepsaným článkem, který vyšel ve Venkově po mnichovské krizi. Čapek tam byl napaden, že je zbabělec, který ujel z Prahy na Strž, že se bál bombardování. Čapek a jeho přátelé, třeba Langer, to vyvrátili. A pravice, zejména tedy v tom Venkově, šířila, že to napsal Durych. Ale ukázalo se, myslím, že to dokázal velmi přesvědčivě Jiří Opelík v knížce Tichý hlas, který analyzoval ten text a zjistil, že ten článek Durych napsat nemohl. Durych sám se k tomu nikdy nevyjádřil, to je zajímavé. Ale v bibliografii durychovské, která je velmi podrobná, o tom není ani řádek.

A Karel Horký ho hájil jak?
Med: Horký ho hájil tak, že to samozřejmě není pravda, že Čapek nebyl zbabělec atd. A odkazoval taky na to jednání Peroutka - Čapek s tím německým vyslancem u Palivce na statku.

Co to vůbec bylo za jednání? O tom se příliš nemluví.
Pešička: Německý velvyslanec dal nepokrytě najevo, jaké jsou Hitlerovy záměry, bral naději těm vyjednávajícím - Peroutkovi, Palivcovi, Čapkovi, že by se západní státy nějakým výrazným způsobem angažovaly na naší straně. Když o tom pak referovali prezidentu Benešovi, přijal to velmi zděšeně. I když sám velvyslanec Eisenlor asi nebyl nějaký ultranacista, byl to prý docela kultivovaný pán, ale samozřejmě reprezentoval třetí říši se vším všudy.

Hovoří ředitelka památníku Karla Čapka Kristýna Váňová:
Ve Staré Huti u Dobříše, v místě známém spíše jako Strž, strávil Karel Čapek poslední tři roky svého života. Dostal ten dům do doživotního užívání jako svatební dar spolu se svou manželkou, herečkou Olgou Scheinpflugovou, od svého příbuzného Václava Palivce. Na podzim roku 1938 v domě probíhala úplně největší výstavba, nejintenzivnější za celou dobu těch tří let, co tu Čapek byl. Upravovaly se zahradní stavby, stavěla se zahradní veranda, upravoval se domek, hájovna pana Hejnice, kde Čapek chtěl v podkroví umístit svůj personál, takže to mě přivádí na myšlenku, že člověk, který plánuje, není v úplné depresi. Člověk, který investuje, není jednou nohou na odchodu do zahraničí, kde by si chtěl zachránit jen svou kůži. Čapek určitě řadu nabídek k emigraci měl.

Proč vlastně Karel Čapek neutekl?
Klíma: Tady se prostě za něco angažoval, bylo to velice ohroženo a jemu přišlo, že utéct by byla zbabělost. On opravdu sice nebyl voják, ale rozhodně nebyl zbabělý. Věděl, co by ho tu čekalo, kdyby se dostali k moci fašisti nebo ta nacionalistická pravice nebo kdyby přišel Hitler. Ale emigraci odmítl.

Pešička: A ono mu to bylo několikrát nabízeno, nějakým novinářem z Timesů. Odtud je i scéna ve Skalského filmu Člověk proti zkáze, kde se Čapek velmi kormutlivě vyjadřuje o Chamberlainovi a Británii, že nechali stát na holičkách. Pak mu to nabízela Erika Mannová, dcera Thomase Manna.

Med: Prý tam dokonce přijela.

Pešička:  Přijela na Strž. A byla ještě jedna možnost pro Čapka. Zasedání PEN klubu někde ve Švédsku a tam dokonce prý už byl odhodlaný. Ale z ministerstva zahraničí nebyl vybaven valutami a pak se objevil nějaký článek paličský proti němu, že chce zbaběle utéct, tak to ho utvrdilo, že se o to nepokusí.

Klíma: On prostě utéct nechtěl. Bral odpovědnost za to, jak se to vyvíjelo, tak to chtěl nést až do hořkého konce, přestože věděl, že je ohrožen na životě při příchodu nacistů. Jak je známo od Scheinpflugové, nacisti ho přišli zatknout hned druhý den a nezaznamenali, že už je po smrti.

Sice je to zdánlivě bulvární téma, ale proč byl Karel Čapek nevoják?
Med:  Měl nemoc páteře, takže se nemohl ani pořádně obrátit a bylo to bolestivé. Čapek byl absolutně vojenské služby neschopen z důvodů zdravotních, ne že by se jí chtěl vyhnout.

Jak se Čapek stal de facto tak rychle světově uznávaným autorem? Byl skutečně tak vynikající nebo mu trochu pomohla doba a to, jak na ni dokázal reagovat?
Klíma: Myslím, že on opravdu byl navrhován také na Nobelovu cenu a byl jedním z nejvýznačnějších spisovatelů meziválečného období, když to tedy budu limitovat na tu dobu. Je jedním z opravdu nejlepších spisovatelů v celé naší historii a jeden z předních evropských spisovatelů. A byl také v té době světoznámým autorem.

Hovoří literární historik Jiří Holý z FF UK:
Čapek se proslavil nejdříve svými divadelními hrami, byla to hra RUR, dneska by se řeklo science fiction, tehdy se říkalo utopie, která vlastně položila takový celosvětový problém, který byl aktuální po válce a v době revolucí a v době rozvoje techniky. Ta hra se rozlétla do světa, hrála se na významných evropských scénách, v Japonsku, v USA, a tou hrou Čapek pronikl. Potom začaly vycházet jeho prózy. A druhý důvod kromě těch aktuálních témat byla srozumitelnost a to, že Čapek byl schopen oslovit čtenáře. Prezident Masaryk byl asi něco podobného jako u nás v 90. letech Václav Havel, osoba známá, proslulá, a Karel Čapek se stal takovým jeho mluvčím. Takže v očích hlavně západní Evropy a USA ztělesňoval tu mladou československou demokracii.

O Čapkovi mluví hodně jako o spisovateli, chápe ho tak i veřejnost, ale on byl i vynikající novinář. Mám dokonce někdy pocit, to je můj osobní názor, že ho v jeho spisovatelství trochu limitovalo to novinářství. A naopak v novinářství, že mu to ve spisovatelství hodně pomohlo. Jaká byla ta jeho publicistická a novinářská činnost, sloupkařská zejména?
Klíma: On psal téměř do každého nedělního čísla Lidovek, měl tam úvodní fejeton. A všechny jeho knížky, romány, novely, povídky, všechny vyšly napřed v Lidovkách. Buď na pokračování, Povídky z kapes nebo Továrna na absolutno, všechno je to psané pro noviny, takže to trošku určuje i rozměr. Je to rozděleno do kapitol, délka povídek, aby vešly do jednoho čísla. Novinářství Čapek miloval.

Med: U něj to byly spojité nádoby, spisování i novinařina, protože pro spoustu svých prozaických prací nacházel inspiraci v novinách, nacházel inspiraci ve všedním životě. Když se člověk podívá na jeho noetické romány, Obyčejný život, Povětroň a Hordubal, tak to je jasné Je na tom evidentně vidět, že třeba Hordubal, že to bylo inspirované skutečností. Myslím, že Čapek novinář byl rovnocenný Čapkovi prozaikovi.

Hovoří literární historik Jiří Holý z FF UK:
Čapek už od konce 1. světové války pracoval v novinách, nejdřív v Národních listech a potom hlavně v Lidových novinách. A tam jako novinář musel psát srozumitelně, jinak by ty články netiskli. On už potom byl slavný autor a nemusel tam pracovat, měl volný režim, ale přesto každý druhý den napsal nějaký článek. A jeho schopnost komunikovat s čtenáři, oslovit, vybírat něco, co čtenáře opravdu zajímá, je velmi cenná. Čapek někde napsal, že britští autoři mají tu podivuhodnou vlastnost, že myslí na to, že někdo možná jejich knihy bude číst. Zatímco třeba autoři avantgardy, kteří psali skvělé imaginativní prózy a verše, tak je psali pro několik zasvěcených čtenářů.

Ale Čapek byl ještě překladatel.
Klíma: On překládal hlavně poezii, udělal jednu knížku poezie.

Pešička: Ale těžila z toho celá básnická generace.

Klíma: Ty překlady jsou geniální, opravdu.

Med: Byla to úžasně podnětná knížka, to všichni uznáváme.

Kdybyste řekli která, protože diváci nemusejí vědět?
Klíma: Jmenuje se to, myslím, Francouzská poezie nové doby.

Pešička: A pak ještě zvlášť před tou Francouzskou poezií vyšel knižně samostatně překlad Pásma, což je polytematická báseň Apollinaireova.

Zmínili jste Hovory s TGM, to byla specifická kniha, která měla ukázat Masaryka a předvést jeho názory širšímu publiku. Ovšem zajímavé je, že profesor Machovec několikrát opakovaně tvrdil, že v Hovorech je mnohem více Čapka než Masaryka, je to pravda?
Klíma: To je spíš bonmot. Čapek si Masaryka nesmírně ctil a určitě dělal vše pro to, aby ho interpretoval v masarykovském duchu. A Masaryk si to také přečetl a zřejmě to autorizoval, takže to opravdu je spíše bonmot. Ale, podívejte se, když někdo klade otázky, tak svým způsobem vymezuje pole, tak to ten Čapek určitě udělal. S Masarykem se znali, byly to spíše přátelské rozhovory.

Med: Určité synovství, že ano?

Klíma: Ano, ano.

Med: Čapek si připadal vůči Masarykovi jako duchovní syn.

Pešička: Takový jako mračnopozorný element, který bděl nad tím, jak Čapek Hovory koncipuje, byla Alice Masaryková. Nepřipustila některé intimnější údaje o Masarykovi. Vlastně vypadla celá pasáž o názoru na ženy a na manželství, to tam není.

Mluvili jste o tom, že Čapek byl muž proti totalitám, člověk proti zkáze, to můžeme nazvat. Zajímavé ale je, že za komunistů poměrně vycházel, čím to bylo? Existovala Společnost bratří Čapků.
Pešička: Já jsem tady trošku za tu Společnost. Myšlenka na to, založit Společnost bratří Čapků se zrodila v roce 1946 na národních slavnostech spojených s bratry Čapky ve Svatoňovicích. A v 47. roce se ta společnost ustavila. Její historie je velmi zajímavá, měl by to někdo opravdu důkladně zpracovat, protože údiv může vzbudit to, že v těch nejkrutějších letech stalinismu byla Společnost velmi čilá. Přednášeli tam lidé, které ten režim vůbec nemiloval, třeba profesor Patočka, který nemohl na univerzitě působit, a jiní. A potom v šedesátých letech byla snaha určitým způsobem zkomplikovat život některým spolkům, i v těch liberálnějších letech. Činnost Čapkovy společnosti byla na takových 17 až 18 let utlumená, navenek se těch akcí, přednášek nebo nějakých kulturních čtení příliš nekonalo.

A samotný režim, jak vlastně Čapka vykládal? Jak to, že mohl projít spisovatel, který velmi pregnantně vysvětlil, proč není komunistou?
Klíma: Protože Nikolskij v Sovětském svazu napsal pochvalnou obdivnou monografii. V Rusku tyhle jeho spory neznali, tam byl bojovník proti fašismu, proti nacismu. A ti, kteří Čapka milovali, se mohli o jeho sovětský názor opřít.

Med: Ono se často říká Čapek a katolíci, ale Čapek za první republiky to neměl vůbec jednoduché s levicí. Co o něm psala např. Majerová nebo Kurt Konrád, jak ho obviňovali z maloměšťáctví.

Klíma: Až v roce 1935 se to z této levice trošku zmírnilo.

On ho vlastně nikdo neměl rád, katolíci, pravice. Čtenáři ho rádi měli.
Med: Čtenáři a celý obrovský okruh okolo Lidovek. Vždyť si ho vážil i takový tradicionalista jako Arne Novák a tihle lidé. Myslím, že to nebylo tak hrozné.

Klíma: František Götz a jiní o něm hezky psali,

Med: Šalda ho neměl rád.

Med: To bylo stejné jako u těch katolíků. Durych mu vyčítal, že se tím normálním lidstvím eliminuje moment svatosti, že průměrný člověk nemůže mířit k tomu světectví, a takové věci.

To mu vyčítají u První party třeba.
Pešička: Sociální román relativisty, že…, nazval svojí recenzí S. K. Neumann. Ale snad vůbec nejhrubší kritika, když pominu tu kritiku politickou, nejostřejší antičapkovská kritika byla na Matku od Josefa Trägera, který to pohřbil.

O Matce dnes řada kritiků říká, že je to trošičku jako a la teze?
Klíma: Ono to tak je, víceméně. Myslím, že Čapek by to i přijal. Cítil to jako politickou potřebu, napsat takovou práci.

Pešička: Vystihl ten silný impuls zvenčí.

Med: Je nutné brát v potaz, kdy to bylo napsané a proč.

Klíma: Mělo to v té době obrovský ohlas.

Hovoří literární historik Jiří Holý z FF UK:
Čapek byl v dobách komunismu vnímán hlavně jako autor protifašistický. Psalo se o tom, že on ve svých posledních dílech prohlédl a zařadil se na správnou stranu barikády, ale ani Bílá nemoc, ani Matka nejsou jen protifašistická. Samozřejmě Čapek vnímal nacismus jako ohrožení člověka, ohrožení demokracie. A Válka s mloky, Bílá nemoc a Matka jsou díla, která směřovala proti nacismu a proti fašismu, ale zároveň je tam vždy něco jiného. Třeba Válka s mloky vnímá i politické, žurnalistické zneužívání, zneužívání slova jako začátek zneužívání moci. Bílá nemoc je drama o člověku, který je zdánlivě bezvýznamný, nemá žádnou váhu, ale stojí-li si morálně za svým, tak může leccos dokázat. Vždycky mi připomínal takového Lecha Walesu, člověka, který byl obyčejný instalatér, ale dokázal změnit politický režim v Polsku. A zrovna tak doktor Galen, který je zdánlivě malý bezvýznamný doktor, může bojovat proti ohrožení a proti totalitě. Matka, to je zase konflikt mužského a ženského principu, není to jenom to poslední gesto. Čapek vlastně uvažuje o rozdílech mužského a ženského chování a vnímání světa.

Jaký byl Čapkův soukromý život?
Klíma: Myslím, že byl velice společenský. Koneckonců kdo jiný pořádal takové pravidelné schůzky spisovatelů nebo vůbec intelektuálů, nejen spisovatelů. Chodil tam třeba Vančura, i komunističtí spisovatelé… 

Pešička: František Langer například, Josef Kopta, což byli lidé z jeho tábora politického, i lingvisti tam chodili, třeba Vilém Mathesius.

Hovoří ředitelka památníku Karla Čapka Kristýna Váňová:
Čapek byl velmi pracovitý, měl pevný řád, kdy měl stanoveno denní penzum, co chtěl napsat. A po práci odpočíval, ale zase aktivně. Jednak takovými drobnými pracemi tady na zahradě, určitě se věnoval údržbě stromů, také ten potok pro něj byl velkou výzvou. Ale chodil také na dlouhé procházky po okolí, vesloval na lodičce po rybníku, často vycházel na nedaleký kopec, kde je dnes obelisk. A trávil tam pak takový ten klidný podvečer. Sama jsem vždycky fascinovaná, co ten člověk za svůj život, poměrně ne dlouhý z dnešního pohledu, stihl. Samozřejmě, když vezmeme jeho práci literární, tak už do té padesátky, kdy velcí spisovatelé teprve začínají psát své životní opusy, Čapek má za sebou, primitivně řečeno, padesát hřbetů knih- romány, dramata, různé soubory publicistiky. Angažoval se občansky, měl řadu povinností jako spisovatel i jako zástupce toho nově se rodícího Československa v takové té kulturní diplomacii. Měl řadu přátel, s kterými se velice intenzivně stýkal, musel se věnovat i rodinnému životu, protože Olga určitě z tohoto pohledu poměrně náročná žena. Byl to člověk, který dokázal fantasticky hospodařit s každou minutou svého života.
Na Strži Čapek tráví podstatnou část podzimu roku 1938. Přijíždí sem z Prahy, kde je atmosféra rozjitřená, aby si uspořádal myšlenky, aby dokázal dát ještě na papír to, co chce říci. Připravuje prohlášení do novin bezprostředně po přijetí mnichovského diktátu, píše tady ty útěšné články, nabádá lidi, aby nacházeli nové hodnoty a to území, které zůstalo, aby ho měli rádi a naučili se ho nějakým způsobem užívat. A zažívá tady také povodeň, která na podzim roku 1938 zasáhla prakticky celou zahradu i s novými výsadbami. Zřejmě odsud pochází zárodek té Čapkovy nemoci, nachlazení, kterého se až do zimy nezbavil. Před Vánoci u něj propuká zápal plic. Má na něj osudový dopad, protože během pár dnů Čapek na zápal plic umírá. Ty příčiny mohou být různé. Prý bylo snad to onemocnění u něj rozpoznáno pozdě, kdy už byl zápal plic rozvinutý. Navíc Čapek byl silný kuřák, víme, že měl nemocnou páteř, že měl Bechtěreva, v jeho důsledku měl deformace hrudního koše a nebyla antibiotika.
V té soumračné druhé republice je Čapek nebezpečný pro některé lidi i po smrti, protože ani Národní divadlo, pro nějž napsal řadu dramat, ani Národní muzeum, kde by měl jako člen Akademie nárok na vypravení pohřbu z Pantheonu, se k němu nehlásí a uvádějí velice malicherné důvody, proč to nemohou udělat. Nakonec je to paradoxně katolická církev, opat Zavoral, Čapkův přítel, který vypravuje Karlu Čapkovi pohřeb na Vyšehradě. A byla to asi jedna z posledních manifestací českého národa před okupací.

Klíma: Každé velké dílo přežívá svou dobu a může lidi oslovit v každé době. Třeba jeho povídky jsou geniální, Povídky z kapes, téměř nenáročná četba, ale jsou to brilantní prózy po stránce literární, po stránce jazykové. Kdyby nic, myslím, že toto přežije velice dlouho.

Hovoří literární historik Jiří Holý z FF UK:
Z Čapkových děl, kdybych měl osobně něco vybrat, tak bych vybral druhou společnou knížku, kterou napsal s Josefem Čapkem, Zářivé hlubiny, která byla napsána těsně před první válkou a v prvních letech války. To je vlastně avantgardní próza ještě před avantgardou dvacátých let. Třeba titulní próza Zářivé hlubiny byla inspirovaná katastrofou Titaniku. Próza, kterou napsal Karel s Josefem, několik měsíců po zkáze Titaniku. Ta loď se jmenuje Oceanic, ale je to vlastně próza o možnostech a limitech technické civilizace a o hrozbách, které si člověk rozvojem techniky vytváří sám pro sebe.

Pešička: Jeho publicistika tak rezonuje s některými tendencemi v současné politice.

Med: Navíc také řada lidí, co vím od studentů, ho ber jako jistého průkopníka sci-fi. Argumentují třeba tím, že vymyslel to slovo „robot“.

Ale to prý vymyslel Josef Čapek?
Pešička: Josef to navrhl Karlovi. Karel měl termín „labor“.

Med: Knihovníci říkají, že nejčtenější se z Čapka půjčují povídky, pohádky. Méně se čtou jeho noetické romány.

Hovoří ředitelka památníku Karla Čapka Kristýna Váňová:
Čapek měl tu vlastnost, že uměl psát i jako vysoký intelektuál i věci přístupné pro běžného člověka. A myslím si, že dokázal psát pro všechny věkové skupiny. Čím dál putuji životem, tím je mi bližší jeho Obyčejný život. Je to rekapitulace života člověka a pohled z různých úhlů na jednu a tu samou věc, která i na té nejobyčejnější věci najde něco krásného, kdy Čapek říká, že hodnota každé duše je nesmírná.

(redakčně kráceno)