„Naše filmy jsou evangelizační misie,“ říká režisér Otakáro Schmidt

Jeho jméno je většině lidí dobře známé. Málokdo ale tuší, čemu všemu se vlastně věnuje. Možná si jej spojíte s divadlem Sklep a Pražskou pětkou, možná s celovečerní hranou prvotinou, filmem Eliška má ráda divočinu. Dnes ale hlavní část jeho tvorby obstarávají dokumenty s náboženskou tematikou. Ten nejnovější uvedla Česká televize na Štědrý den. S režisérem Otakáro Schmidtem hovořil v předvánočním vydání pořadu Před půlnocí redaktor Petr Kotrla.

Řekl jsem sice režisér, ale kdybych pokračoval ve vyjmenovávání vašich profesních odnoží… namátkou: scénárista, kameraman, herec, dramaturg, moderátor, tanečník, publicista, hudebník, pedagog. Splňujete označení renesanční člověk.
Ono se to tak říká. Faktem je, že se jedna věc prolíná do druhé a navzájem se ty profese obohacují. A v komplementárním filmařském řemesle se toto všechno hodí, zužitkuje a projevuje. Proto se označuji spíše za filmaře, protože občas dělám i hranou tvorbu. V začátcích, když jsem byl ještě v divadle, tak jsem se zabýval baletem, choreografií apod. A dnes se to hodí. Náboženskou tematiku, která se objevuje v mých dokumentech, pojímám poeticky, a ten rytmus, pohyb kamery například v prolínačkách nebo přímo ve skladbě záběru, tempo a melodie jsou ovlivněny do určité míry baletem. Ten styl se nějaký čas tvořil, nevznikl nahodile. Dělali jsme to z vlastní přirozenosti a styl byl na světě. Upozornili nás na to venkovní pozorovatelé a my si říkali, aha, je to styl. A charakteristický byl právě těmi prvky, které jsme získali z těch profesí předtím. 

Takže už prakticky netancujete, ale ty výrazové prostředky se prolínají do vašich filmů.
Ano. Tím je to výtvarné, barevné, poetické, ale hlavně jsme to museli nějak pojmenovat, nějak uchopit. Uvědomil jsem si, že ty stavební kameny, symboly a metafory, které jsou za těmi obrazy, jsou pro nás velmi důležité, vypovídají plasticky o tom, co říkáme. Že to není jenom didaktické, ale také to není čirá poezie. Kombinace obrazů, tento umělecký symbolismus umožňuje divákovi si vybrat, lépe vstřebá to poselství a pro nás jsou takto pojaté filmy evangelizační misie. Pro hledající diváky nabízíme ono poselství způsobem, který je stravitelný. 

Představme si váš nejnovější film Misie až na kraj světa s jezuity. Skutečně jste šli až na kraj světa? Kam jste se dostali?
Pro nás jsou tyto filmy novodobé misie a ty trvají. Ježíš Kristus říká svým učedníkům: jděte do celého světa a hlásejte Boží slovo. A oni šli a hlásali, že vstal z mrtvých, že byl vtělené Boží slovo atd. My jsme až na kraj světa nejeli, ale cíle byly vzdálené. Byla to Jižní Amerika, prameny Amazonky, Peru. Soustředili jsme se na tu cestu z hlediska chronologického (časového, historického), geografického a náboženského. Misie jsou ryze křesťanského původu, ale liší se podle náboženských řádů. Každý má k misii trochu jiný přístup. Proto jsme se z tohoto úhlu ve filmu věnovali geograficky především Asii a Jižní Americe, a z náboženského hlediska řádu jezuitů. Právě jezuité jsou misiemi velmi proslulí. O řádech se mimo jiné říká, že pro misie žili, ale jezuité pro ně umírali. Na kraj světa znamenalo, že oni odtud (z Čech) odcházeli a své příbuzné již nikdy neviděli. Odcházeli do neznáma, odcházeli tam, kde v té době (16. století) byla doba kamenná. Panovaly tam krvavé rituály a oni objevovali světadíly, o nichž nic nevěděli. A často je tam čekala smrt. Proto je v názvu filmu uvedeno „…až na kraj světa“. Pro ně to byl častokrát opravdu kraj světa. 

Již jste se zmínil o té specifické formě, poetičnosti, o metaforách. Ale ty dokumenty jsou specifické i tím, že jsou polohrané. Jak takové natáčení vypadá? Vy vlastně vstupujete do autentického dění přímo na místě? 
Nejdříve načtu hromadu knih, potom napíšeme scénář, což je cca šedesát stránek textu, následně vytvoříme seznam toho, co musíme natočit, a pak už vyrážíme. Sebou bereme několik kreativních spolupracovníků, například kameramana, nebo průvodce, kteří hrají i některé postavy. Ty evokují historický rozměr příběhu, ale necháme je procházet i současností. Například mezi auty kráčí don Bosco. Tím vzniká napětí, kdy dáváme divákovi šanci vidět, jak by taková misie vypadala, kdyby se odehrávala dnes. Třeba sv. František má konverzi na diskotéce. Střihem se dostáváme do Asisi, které vypadá jako tenkrát. Zde dochází ke komunikaci s obyvateli, a to vše se nám hodí. Točíme na víc kamer, natáčíme reakce lidí a věci okolo. To vše skladebně, střihově, dramaturgicky dává tu šťavnatost. Využíváme i toho, že průvodce hraje a zároveň to celé komentuje. Většinou to bývají členové řádu, o němž točíme. 

U těch průvodců je asi důležitý i duchovní přesah. Když hovoří s lidmi, tak těm duchovním věcem lépe rozumí.
My využíváme i bohoslužbu, třeba na lodi. Někdy si jí po částech nahráváme, takže je jakoby předstíraná, někdy je pravá. Jsou lidé, kteří to rozpoznají. Jako průvodce se v našich filmech představil například Marek Orco Vácha nebo jezuita Miroslav Herold. Jejich síla je v tom, že na rozdíl od herců jsou naturščiky a hrají srdcem. Když dělají liturgické úkony, tak je jasné, že to lépe zvládnou. Ale důležité je i to, jak se tváří, co mají v očích. Máte-li jim to věřit, tak to kněžství je pro hraný dokument výhoda. Je to opravdovější. Mám s tím dobré zkušenosti. Teď jedu s dominikánem otcem Filipem, mladým klukem, který vypadá jak sv. Dominik, do Španělska, Itálie a Francie. Moc se na to těším. Půjdeme po stopách dominikánského řádu. 

Setkáváte se také s problémy? Předpokládám, že když ty reakce vyplývají z určité autenticity, tak se mohou vyskytnout problémy? 
Když jsme točili v Řecku, tak si mysleli, že jsme náboženští blouznivci. Oni nevěděli, že jsou to opravdoví kněží. Dokonce jsme měli od kardinála Duky pravý duchovní oděv. Nakonec se to vysvětlilo, i když někteří mí „herci“ byli chvíli ve vězení. Filmaři je nezajímali. Když jsme byli v peruánské Limě, tak jsme překonávali Andy. Někteří z nás dostali horskou nemoc. Dostali jsme se do malého městečka nazvaného Concepcion (v překladu početí). Nad městečkem je velká socha Neposkvrněné Panny Marie. Takže oba ty názvy se zde symbolicky spojily. S námi tam byl právě Marek Orco Vácha, který na místě uděloval požehnání. Byli jsme rázem v té historické době, viděli jsme zástupy lidí, kteří si chtějí nechat požehnat, viděli jsme tu pokoru. Pomalu jsme zapomněli i na kameru. Jezuité na svých misiích přinášeli vzdělanost, kulturu (například zemědělství), přinášeli zdravotnictví, hudbu a také charitu. Takže se spojilo hlásání Božího slova, církevní svátosti a charita. Bez toho jsou misie nemyslitelné. Je to pomoc bližnímu, starým, nemocným. A jezuité k tomu všemu měli ještě přidanou hodnotu, že tamní lid naučili bojovat nebo bránit se třeba kanibalistickým kmenům. Vzpomeňme jen na krvavé rituály Mayů. Učili je bránit se před lidmi z doby kamenné. Když pak byli jezuité zrušeni, tak po nich obyvatelstvo doslova plakalo. S misiemi souvisí i slovo kolonizace. Ve škole jsme se učili, že je to totéž, ale není to pravda. Kolonizátorům šlo o zlato a bohatství. To nemělo s řády nic společného. To nebyli ti mniši a kněží, kterým šlo o mírumilovné „předělání“ místního obyvatelstva. Proto překáželi dobyvatelům, protože měli doslova „na kolenou“ místní obyvatelstvo, ale beze zbraní! Tematika misie, kterou v našem filmu ukazujeme, je velmi široká a plastická. Snažíme se to ukázat objektivně ze všech úhlů pohledu, v celé šířce s důrazem právě na jezuity, protože jejich příklad je nejprůkaznější. Hodně se také věnujeme zakladateli jezuitského řádu Ignáci z Loyoly, který pro misie doslova žil. On poslal svého žáka Františka Xaverského na misii až do Číny. Jezuité měli se svými misiemi velké úspěchy po celém světě. 

Jak jste se dostal k náboženským tématům? Začal jste se jim věnovat teprve před několika lety. Byl tam nějaký zlom, nebo to bylo přirozené plynutí? 
Hraná tvorba je velmi náročná. Ta se dá dělat v mém případě jednou za uherský rok. Poznal jsem se s Janou Studničkovou a její otec nás přivedl nejen ke křtu a biřmování, ale i k duchovní tvorbě. Nyní chystáme film Tajemství evropského zázraku o evropských univerzitách. Začali jsme s těmito tématy před deseti lety, točíme především pro Českou televizi. Nyní to chceme zúročit desátým filmem Svaté ostatky. To je neuvěřitelné téma. Patří tam turínské plátno, nebo pončo s vyobrazením Panny Marie Guadelupské. Přemýšlíme i o námětech eucharistické zázraky a o Mendelově genetice. My se chceme zabývat i vědou, protože věda vznikala právě v klášterech a na univerzitách. Chceme vzdát hold vědě a víře přes našeho slavného přírodovědce Johanna Gregora Mendela. Ten byl augustiniánským opatem a v klášteře přicházel na úžasné věci. To jsou naše plány, je to taková naše mediální misie. Chceme povzbuzovat lidi, aby měli chuť v tomto světě něco vytvářet, za něčím jít. 

Jak prožíváte advent, jaký je to pro vás čas?
Advent je pro mě významný čas. Já jsem od dětství sběratel koled a betlémů. Takže když můžu, tak si zapálím svíčky, postavím betlémy, poslouchám koledy a jsem takový dětina. Cítím, že je to zvláštní doba, doba narození Spasitele, který se narodil na slunovrat. Žádný Santa Klaus, ale ježíšek, jezulátko, Ježíš Kristus.  

 (redakčně kráceno)